ČESKÉ PRÁVO
ČASOPIS SPOLKU NOTÁŘŮ ČESKOSLOVENSKÝCH.
ŘÍDÍ PROF. Dr. EM. SVOBODA S KRUHEM REDAKČNÍM.
VYCHÁZÍ KAŽDÝ MĚSÍC MIMO ČERVENEC A SRPEN. — REDAKCE A ADMINISTRACE V PRAZE-II. VÁCL. NÁM. 28. — PŘEDPLATNÉ ROČNĚ 20 K I S POŠTOVNÍ ZÁSILKOU. - JEDNOTLIVÉ ČÍSLO 2 K.
ROČNÍK II. V PRAZE, V KVĚTNU 1920. ČÍSLO 2.
Dr. Pražák:

Ze současné praxe řízení pozůstalostního.

Dle zákona ze 16. února 1883 č. 20 ř. z. má příslušný sborový soud zároveň s prohlášením za mrtva udati den praesumptivní smrti. Zjištění tohoto dne má pro pozdější řízení pozůstalostní zásadní význam nejen pro rozsah, nýbrž i existenci dědického práva ab intestato a tím i pro výši dílu povinného v konkrétním, případě. Neboť právě z prvních měsíců války, z doby ukvapené strategie a následujících zmatených ústupů, datuje se nejčastěji počátek nezvěstnosti po předcházejícím blízkém nebezpečí smrti a proto při prohlášení za mrtva den praesumptivní smrti velice často bude položen před 13. říjen 1914. Tímto dnem vešly v platnost předpisy třetího dílu první dílčí novely k obč. zákonu, které podstatně změřily dědické právo, zejména intestátní do té doby platné (§ 72. nov. I.) a rozhodne tedy datum dne praesumptivní smrti o použití práva dřívějšího či nového a tím zároveň o obsahu zákonných dědických nároků účastníků v řízení pozůstalostním.
V daném případě jednalo se o pozůstalost po J. T. z P., který dne 9. září 1914 na frontě byl v blízkém nebezpečí smrti a od té doby zůstal přes všechno pátrání nezvěstným. Po provedeném řízení byl usnesením krajského soudu v H. K. ze dne 28. července 1919 T I. 7/18 prohlášen za mrtva a současně den 9. září 1914 označen jako den, který J. T. nepřežit. Na základě toho vyžádán byl okresním soudem v N. M. n./M. jako soudem pozůstalostním úmrtní zápis od obecního úřadu v P. a pozůstalost po J. T. přidělena notáři jako soudnímu komisaři ku projednání. Posloupnost nastala intestátní, descendentů nebylo. Jmění pozůstalostní sestávalo pouze z rolnické usedlosti a jejího příslušenství, oboje značné ceny. Pozůstalá manželka R. T. uplatňovala nárok na celou rolnickou usedlost s příslušenstvím na základě holografního kodicilu zůstavitelova ze dne 26. července 1914, s ní ab intestato konkurující pozůstalí rodiče J. T. st. a přihlásili se ze zákona a žádali za díl povinný. Ježto delace nastala dne 9. září 1914, to jest před 13. říjnem 1914, kdy nabyla platnosti první dílčí novela, byl pro vypočtení dílu povinného rozhodným § 766. obč. zák. ve spojení s § 758. obč. zák. v původním znění, takže díl povinný pozůstalých rodičů obnášel v tomto případě jednu čtvrtinu odhadní hodnoty jmění pozůstalostního (podle první dílčí novely by obnášel pouze jednu šestinu). Také pro sestavení inventáře o jmění pozůstalostním byl dle § 97. resp. pat. rozhodným den úmrtí zůstavitele J. T. to jest 9. IX. 1914, což bylo značně důležito zejména pro fundus instructus válečnými léty později silně decimovaný.
V řízení pozůstalostním na základě usnesení o prohlášení za mrtva zahájeném musí vždy býti vzato v úvahu ustanovení § 72. první dílčí novely a o použití práva dříve platného nebo práva novely rozhodne právě den praesumptivní smrti, určený dle § 8. odst. 2. zák. ze 16. února 1883 č. 20 ř. z. — Vzhledem k těmto pronikavým důsledkům nutno zejména při. nejednotné praxi soudní věnovati zjištění a studiu skutkového materiálu již k žádosti o prohlášení za mrtva co největší pečlivost a míti na zřeteli obě eventuality a pο případě rekursem domáhati se opravy dne praesumptivní smrti.
Případ uvedený byl ještě v jiném ohledu zajímavým. Účastníci ku projednání pozůstalosti s advokáty se dostavivší uznávali celkem souhlasně poslední pořízení zůstavitelovo ze dne 26. července 1914 (universální kodicil) za testament. Kdežto však pozůst. manželka R. T. přihlásila se k dědictví z tohoto testamentu, s výhradou inventáře, popřeli pozůst. rodiče J. T. st. a W. T. v průběhu řízení platnost této poslední vůle a k dědictví se přihlásili ze zákona rovněž s výhradou inventáře. Poněvadž byly podány odporující si přihlášky dědické, žádali účastníci za předložení spisů pozůstalostnímu soudu k rozhodnutí, který z nich má v budoucím sporu dědickém vystoupiti jako žalobce. Zároveň vindikovali pozůst. rodiče pro sebe postavení žalovaných s poukazem na ustanovení § 126. resp. pat., ježto prý zůstavitel poslední pořízení vlastnoručně nepsal a nepodepsal a není ono tedy »unbestritten« ve smyslu § 126. resp. pat. a nabízeli o tom důkaz srovnáním písma a znalců. Nějakého formálního důkazu neplatnosti prý potřebí není, ježto v řízení nesporném dokazování skutečností o neplatnosti svědčících jest nepřípustným. Naproti tomu žádala pozůst. manželka R. T., aby pozůst. rodičům přikázána byla role žalobců, neboť právě ve smyslu § 126. resp. pat. titul jejího práva dědického jako dědičky z te-
— 13 — stamentu jest silnější a pouhé tvrzení neplatnosti posledního pořízení prý nestačí, ježto tím není ještě její silnější titul vyvrácen. Mimo očekávání a proti novější praxi, že sond pozůstalostní nemá u příležitosti přihlášek dědických ex officio řešiti otázku, je-li poslední pořízení testamentem či kodicilem (srv. rozh. nejv. sondu ze 4. dubna 1907 č. 3479) zamítl okresní soud v N. M. n./M. jako soud pozůstalostní dědickou přihlášku pozůst. manželky R. T. z testamentu a to z důvodu, že poslední pořízení za mrtva prohlášeného J. T. ze dne 26. července 1914 neobsahuje ustanovení dědice a jest tedy pouze kodicilem; z kodicilu však přihláška dědická možná není. Otázka platnosti tohoto kodicilu je pro další projednání pozůstalosti irrelevantní, ježto dle § 161. resp. pat. a § 817. obč. zák. při neprivilegovaných odkazech stačí pro soud pozůstalostní průkaz, že odkazovník byl o delaci odkazu vyrozuměn. — Dědické přihlášky pozůst. rodičů J. a W. T. pozůstalostní soud přijal a otázky role procesní se nedotknul.
Proti zamítnutí dědické přihlášky podal zástupce pozůst. manželky R. T. stížnost, ve které žádal, aby rekursní soud : 1. zrušil usnesení pozůstalostního soudu v N. M. n./M. a nařídil mu přijmouti dědickou přihlášku pozůst. manželky R. T. a pokládati ji za přijetí odkazu, ježto prý jest věcí pouhé formy bráti tuto přihlášku doslovně a odporovalo by § 125. resp. pat. zamítnouti ji jako přijetí odkazu; 2. odkázal pozůst. rodiče na pořad práva o platnosti posledního pořízení zůstavitelova z důvodu silnějšího titulu pozůst. manželky R. T. Toto poslední pořízení odpovídá prý přesně ustanovení § 578. obč. zák., a platnost jeho není vyvrácena; také prý nemělo by smyslu pokračovali v projednám pozůstalosti, neboť kromě usedlosti s příslušenstvím v posledním pořízení uvedené není jiného jmění.
Krajský soud v H. K. jako rekursní instance usnesením ze dne 19. listopadu 1919 R I. 194/19/10 tuto stížnost zamítl s poukazem na ustanovení §§ 799. a 800. obč. zák. a § 121. resp. pat., dle nichž pouze dědic může dědickou přihlášku podali a ježto pozůst. manželka R. T. — jak sama ve stížnosti připouští — má podle znění poslední vůle zůstavitelovy postavení pouhé legatářky a jest tu tedy nedostatek zákonné podmínky pro dědickou přihlášku.
K dovolací stížnosti nedošlo, avšak pozůst. manželka R. T. přihlásila se nyní ze zákona s výhradou inventáře a zároveň přijala legát rolnické usedlosti s příslušenstvím z posledního pořízení jakožto kodicilu, z něhož se dříve jako dědička přihlásila. — Případ skončil dědickým narovnáním.
Postup okresního soudu v N. M. n./M. při zamítnutí dědické přihlášky z kodicilu jest zajisté šťastný a účelný a lze jej s hlediska praxe nesporné vitati, neboť stanoví spolehlivou základnu pro další směr pozůstalostního řízení. Vzhledem k nesporně diferencielnímu významu testamentu a kodicilu pro toto řízení (srv. rozh. nejv. soudu z 23. července 1905 č. 10029) jest tento postup zákonem zcela odůvodněn. Neboť přijetí přihlášky dědické jest podmínkou pro další řízení (§§ 29., 115.—120. nesp. pat.) a má-li dle toho pozůstalostní soud zkoumati legitimaci praesumptivního dědice ku přihlášce dědické z testamentu, musí nutně v tomto případě ex officio řešiti si otázku, je-li poslední pořízení testamentem či kodicilem (§§ 2. č. 6, 121., 122. nesp. pat. Srv. též rozh. nejv. soudu z 3. září 1901 č. 12099).
Vždy zůstává ovšem nedotčenou otázka platnosti ať testamentu či kodicilu, řešitelná jedině cestou procesu (§ 2. č. 7 nesp. pat.).
Případ výše zmíněný vyzněl dědickým smírem, ale jakým způsobem bylo by postupová ti, kdyby ke smíru nedošlo? Nutno tu lišiti:
1. Konkuruje-li nárok přihlášených dědiců s nárokem neprivilegovaného legatáře z kodicilu, jehož platnost dědici popřeli, projedná se pozůstalost bez ohledu na nároky z tohoto kodicilu, neboť při odkazech neprivilegovaných stačí pro účastníky, notáře jako soudního komisaře i pro soud pozůstalostní pouhý průkaz, že legatář o delaci legátu byl vyrozuměn, čímž v tomto směru činnost dědice a úkol pozůstalostního soudu resp. notáře jako soudního komisaře jest vyčerpána (§§ 811. obč. zák., 161. nesp. pat.); jinak ovšem při odkazech privilegovaných vzhledem k §§ 685. obč. zák., 159., 160., 161. nesp. pat.
2. Uplatňuje-li jeden z více dědiců zároveň nárok z kodicilu, jehož platnost se popírá, platí pro soud pozůstalostní postup ad 1. vytčený; projednává-li se pozůstalost u notáře jako soudního komisaře, bylo by nutno vzhledem ke koordinaci právní posice těchto účastníků jako dědiců návrh odevzdání stylisovati alternativně (§§ 3., 29. nesp. pat.).

Citace:

Kandidát notářství. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1920, svazek/ročník 2, číslo/sešit 5, s. 66-66.