Čís. 9307.
Z podpisu směnky nebo blanketu, jenž se dodatečným vyplněním podle vůle stran má stati směnkou, nelze ještě dovozovati, že rukojmí chtěl podstoupiti i závazek obecnoprávní a že podpis směnky sám o sobě postačil již k průkazu písemnosti o takovémto zaručení. Je-li však podpis směnky dotvrzením předchozího ujednání o způsobu ručení také ve smyslu záruky obecnoprávní, nelze mu upříti významu písemného prohlášení podle § 1346 obč. zák.
(Rozh. ze dne 25. října 1929, Rv I 215/29.)
Žalobce domáhal se na žalovaném zaplacení dluhu ze zápůjčky manželům T-ovým, za nějž se žalovaný zaručili a podepsal se za tím účelem jako rukojmí a plátce na směnce. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jádrem sporu jest. zda žalovaný vzal na se obecnoprávní rukojemský závazek a zda bylo při tom šetřeno předepsané formy, písemnosti (§ 1340 obč. zák.). Jako každá smlouva i smlouva rukojemská vyžaduje určitého a jasného projevu smluvníků tedy rukojmího a věřitele toho, za něhož bylo ručení převzato. V tomto směru zjistily nižší soudy, že se manželé T-ovi obrátili na žalobce o zápůjčku, že tento projevil k tomu ochotu, ale vyžadoval rukojmího, jejž Klára T-ová našla pak v žalovaném, který jí slíbil, že s ní přijde k žalobci a tam podepíše směnku, pokud se týče, že se chce zaručiti, že se žalovaný vyjádřil také k svědku P-ovi, že potřebuje pro jednu paní peníze, a že se chce za to zaručiti. Když pak přišla Klára T-ová a žalovaný k žalobci, mluvilo se o formě listinného osvědčení zápůjčky a shodli se na vydání směnky. Při určení doby splatnosti, kterou chtěl žalobce stanoviti na čtvrt roku, žádala T-ová o lhůtu půlroční, při čemž žalovaný prohlásil, že za to ručí a podepsal směnečný blanket. Z těchto zjištěných okolností vyvodily nižší soudy správný závěr, že se vůle žalovaného nesla k tomu, by převzal ručení za dluh manželů T-ových, a to ručení vůbec ve smyslu obecnoprávním v rozsahu nejširším, tedy jako rukojmí a plátce (§ 1357 obč. zák.), nejen směnečný závazek rukojemský. Nezáleží na tom, že žalovaný podepsal směnku na rubu (čl. 81 býv. sm. ř.) a zda by byl jeho směnečný závazek již promlčen anebo jinak se stal bezpředmětným. Jde tedy již jen o to·, zda byla zachována zákonem předepsaná forma (§ 1346 druhý odstavec obč. zák.). Jest sice pravda, že z podpisu směnky nebo blanketů, který se dodatečným vyplněním podle vůle stran má státi směnkou, nelze ještě dovozovati, že rukojmí chtěl podstoupiti také závazek obecnoprávní, a že by tedy podpis směnky sám o sobě postačili již k průkazu písemnosti o takovémto zaručení. Je-li však podpis směnky dotvrzením předchozího ujednání o způsobu ručení také ve smyslu záruky obecnoprávní, nelze mu upříti význam písemného prohlášení, jež se vyžaduje k platnosti záruky podle § 1346 obč. zák. Plyne to z úvahy, že zákon stanovil požadavek písemnosti pro závazné prohlášení rukojemské proto, by bylo zabráněno ukvapenému, nerozvážnému rozhodnutí rukojmího. O tom nemůže však býti řeči, dostaví-li se rukojmí k jednání o poskytnutí zápůjčky tomu, za koho se chce zaručiti, již s pevným' rozhodnutím. V tom případě postačí i podpis směnky jako písemné dotvrzení celkového záručného ujednání.