Č. 968.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Čechy): * Dle § 30 nař. vl. z 23. září 1920 č. 545 sb. z. a n. je přípustno vyměřiti od 5. října 1920 dávku z přírůstku hodnoty i u nemovitostí převedených r. 1919.
(Nález ze dne 10. října 1921 č. 3782.)
Věc: Alfons D. v P. proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Platebním rozkazem ze dne 14. července 1920 předepsal zemský inspektorát pro zemské dávky v Praze stěžovateli na základě řádu, jímž zavedena byla zemská a obecní dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (příl. 2 cís. pat. ze dne 29. prosince 1915 č. 83 z. z. a prohlášení presidenta zemské politické správy v Praze ze dne 2. ledna 1920 č. 1 z. z.) jakož i prováděcího nařízení ze dne 31. prosince 1915 čís. 3 z. z. z roku 1916 z převodu nemovitosti dle trhové smlouvy ze dne 5. listopadu 1919 na Marii B. dávku z přírůstku hodnoty částkou 18153 K 73 h.
V odvolání z tohoto platebního rozkazu k zemskému správnímu výboru v Praze podaném namítal stěžovatel mezi jiným, že pro předepsání dávky z přírůstku hodnoty co do převodů stavších se r. 1919 není zákonného podkladu. Naříkaným rozhodnutím ze dne 18. listopadu 1910 zemský správní výbor odvolání nevyhověl s odůvodněním, že vyhláškou presidenta zem. politické správy v Praze ze dne 27. srpna 1919 č. 5 A/1919, vyhlášenou v č. 39 z. z. pro Čechy, bylo prohlášeno, že ministerská rada na základě zákona ze dne 13. listopadu 1918 č. 37 sb. z. a n. schválila usnesení zemského správního výboru ze dne 4. prosince 1918 stran vybírání dávky z přírůstku hodnoty dle dosud platných předpisu tam citovaných. Dle jejího obsahu jeví se tato vyhláška právní normou všeobecně závaznou; formálně jest řádně vyhlášena. Na tato dvě kriteria omezuje se však přezkoumací právo správních úřadů. K přezkoumání ústavnosti nejsou oprávněny, nelze proto pustiti se do vývodů ve stížnosti učiněných se stanoviska práva ústavního.
Stížnost u tohoto soudu podaná namítá nezákonnost tohoto rozhodnutí toliko pro nedostatek právního podkladu pro vybírání dávky z přírůstku hodnoty z převodu, který se stal r. 1919. V tomto směru namítá v podstatě, že působnost cís. pat. ze dne 29. prosince 1915 č. 83 z. z., kterýmž dávka z přírůstku hodnoty v Čechách byla zavedena a jenž byl nouzovým nařízením vydaným ve smyslu § 14 zák. ze dne 21. prosince 1867 č. 141 ř. z., končila dnem 31. prosince 1917. Prodloužení jeho účinnosti mohlo by se státi jen nouzovým nařízením, jehož však nebylo, a že uveřejnění vyhlášky presidia politické správy zemské ze dne 27. srpna 1919, byť se stala v zemském zákoníku, není prohlášením všeobecně závazným, nýbrž jen sdělením interního úředního opatření správního, jež nemůže zákon nahraditi, a nebylo ani řádně prohlášeno, ježto po 28. říjnu 1918 nebylo používáno zemského zákoníka jako pravidelného prostředku k vyhlášení a jmenovitě cit. číslo 39 tohoto zákoníka obec Ústí n. L. neobdržela: konečně že ani § 30 nař. vl. ze dne 23. září 1920 č. 545 sb. z. a n. nemůže založiti povinnost k dávce z přírůstku hodnoty z převodu v roku 1919 se stavších.
Rozhoduje o stížnosti uvážil nejvyšší správní soud toto:
Jak vysvítá z doslovu naříkaného rozhodnutí, jímž nejvyššímu správnímu soudu dle § 5, odst. 2 zák. z 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 jedině jest se zabývati, usnesl se na něm zemský správní výbor ve schůzi konané dne 17. listopadu 1920, tudíž již za platnosti nař. vl. čsl. republiky z 23. září 1920 č. 545 sb. z. a n., kterýmž vydán byl nový řád o zemské a obecní dávce z přírůstku hodnoty nemovitostí na podkladě zákona z 9. dubna 1920 č. 280 sb. z. a n.
Nařízení to stanoví výslovně v § 30, že nový řád o dávce z přírůstku hodnoty nemovitostí nabývá účinnosti a platí pro převody nastalé ode dne vyhlášení jeho (t. j. od 5. října 1920), že však pro vyměření dávky z převodu před tímto dnem — totiž před 5. říjnem 1920 — platí v Čechách předpisy řádu o dávce z přírůstku hodnoty nemovitostí (příl. 2 cís. patentu ze dne 29. prosince 1915 č. 83 z. z. s příslušnými prováděcími nařízeními).
Tím jest stanoveno, že za účinnosti tohoto nařízení předepsána a vybírána býti může dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí převedených i před 5. říjnem 1920, tudíž i nemovitostí takových, jichž vlastnictví převedeno bylo — jako v daném případě — roku 1919.
Chce-li stížnost tím, že prohlašuje za nemožné, aby z převodu nastavšího roku 1919 uložena byla dávka skoro 2 léta později, vyjádřiti námitku, že zmíněné ustanovení cit. nařízení vlády nemůže působiti zpět, pak sluší poukázati na to, že nejde tu o pravé zpětné působení normy právní. Neboť předmětem této dávky z přírůstku hodnoty není převod vlastnictví nemovitostí, nýbrž přírůstek hodnoty bez přičinění vlastníka vzešlý. Dávka tato není poplatkem ani daní z převodu nemovitého majetku, nýbrž postihuje přírůstek hodnoty převodem realisovaný. Tento přírůstek jest však právě proto, že jest již realisován, veličinou neproměnnou a trvalou, takže postihuje-li nařízení ze dne 23. září 1920 č. 545 sb. z. a n. též ony přírůstky, jež byly realisovány již před vydáním tohoto nařízení, postihuje přírůstky již existentní a nelze říci, že by zasahovalo do poměru časově před vydáním tohoto nového nařízení ležícího.
Z toho plyne bezdůvodnost i další námitky, že v citovaném nařízení není uvedena vyhláška presidenta zemské správy politické z 27. srpna 1919, jíž publikováno bylo usnesení vlády o dalším vybírání dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí; neboť nařízení to v cit. § 30 jest samo o sobě všeobecně závaznou normou tvořící právní základ pro vyměření dávky z převodu, učiněných před 5. říjnem 1920.
Dle toho podléhá tedy přírůstek hodnoty nemovitosti, i když převod nemovitosti se stal již roku 1919, jako v daném případě, dávce z přírůstku hodnoty nemovitostí podle předpisů dávkového řádu ze dne 29. prosince 1915 č. 83 z. z. a jest naříkané rozhodnutí po této stránce tudíž ve shodě se zákonem.
Je-li tomu tak, pak jest bez právního významu, že žalovaný úřad svůj výrok opřel o usnesení vlády, publikované vyhláškou presidenta zemské správy politické z 27. srpna 1919, poněvadž nejvyšší správní soud dle zákona z 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 a zákona z 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n. jest povolán nalézati právem, zdali určitým rozhodnutím neb opatřením správního úřadu nebyl porušen zákon, a není tudíž vázán právními důvody v rozhodnutí neb opatření tom uvedenými.
Neměl pak proto nejvyšší správní soud příčiny zabývati se námitkami stížnosti, pokud snaží se dovoditi, že řečené usnesení vlády, jehož se dovolává naříkané rozhodnutí není závaznou normou právní resp. že bylo učiněno proti ústavě.
Bylo proto stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 968. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 817-819.