Č. 692.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Čechy): Úřední výzva zemského inspektorátu, aby strana podala přiznávku k dávce z přírůstku hodnoty nemovitosti, jejíž převod virtuelně dávce podléhá, a upozornění, že pro posouzení dávkové povinnosti není rozhodná bilanční hodnota nemovitosti, nýbrž hodnota obecná, není výrokem právní moci schopným o dávkové povinnosti nebo jejím podkladě, nýbrž pouhým přípravným aktem pro vyměření dávky. Neodporuje tedy zákonu, bylo-li zemským výborem odepřeno věcné přezkoumání příslušného výměru.
(Nález ze dne 1. února 1921. č. 1340.)
Věc: Firma J. & L. v Praze proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Společenskou smlouvou z 9. ledna 1920 utvořili Evžen L. a Rudolf N. veřejnou obchodní společnost. Do majetku této společnosti přinesl Evžen L. veškeré podniky firmy J. & L., jejímž byl majitelem, zejména též nemovité jmění firmy. Podáním ze dne 6. února 1920 navrhla firma J. & L. zemskému inspektorátu pro zemské dávky, aby byla sproštěna povinnosti podati přiznání k dávce z přírůstku hodnoty, poněvadž Evžen L. přinesl nemovitosti do majetku řečené společnosti v hodnotě bilanční, t. j. v hodnotě nabývací, snížené o příslušné odpisy, takže není tu žádného přírůstku hodnoty.
Návrhu tomuto zemský inspektorát výměrem ze 17. února 1920 nevyhověl, vyzval naopak firmu, aby přiznání k dávce podala, »upozorniv« ji, že okolnosti firmou uvedené nemají významu a že bude nutno stanoviti obecnou hodnotu vnesených nemovitostí ke dni 9. ledna 1920.
Na tento výměr stěžovala si firma k zemskému správnímu výboru, vytýkajíc, že po zákonu lze založiti výpočet přírůstku hodnoty na obecné hodnotě jen tehdy, když úřad má důvodné pochybnosti, zdali zcizovací cena, v daném případě hodnota bilanční, srovnává se s hodnotou obecnou, pochybnosti tyto že však úřad je povinen se stranou sděliti, aby měla možnost je vyvrátiti.
Stěžující si firma pak žádala znovu, aby buď byla sproštěna povinnosti k přiznávce neb aby výměr prvé stolice byl doplněn sdělením pochybností úřadu vyměřujícího o uvedené ceně nemovitostí.
Žalovaný zemský správní výbor odmítl tuto stížnost z důvodu, že řád dávkový zná toliko stížnost do platebního rozkazu a že nelze si tedy stěžovati do předchozích výměrů úřadu vyměřovacího. Žalovaný úřad výslovně při tom vyhradil straně právo uplatniti všecky její námitky ve stížnosti do platebního rozkazu.
Ve stížnosti k tomuto soudu podané vytýkají stěžovatelé:
1. že žalovaný úřad nesprávně vidí ve výměru inspektorátu, proti němuž stěžovatelé brojí, pouhou výzvu k přiznávce, poněvadž prý výnos tento ve skutečnosti obsahuje rozhodnutí, dle něhož jest nutno zkoumati obecnou hodnotu nemovitostí do společnosti vnesených, rozhodnutí toto však příčí prý se ustanovení §§ 8 a 10 dávk. řádu, ježto pochybnosti úřadu o ceně stranou udané nebyly straně sděleny;
2. že žalovaný úřad nesprávně vykládá ustanovení § 20 dávk. řádu, který v odstavci druhém odkazuje k zákonu ze dne 19. března 1876 č. 28 ř. z., jenž opravné prostředky připouští všeobecně, pročež prý žalovaný úřad byl povinen ve věci rozhodnouti, a to tím spíše, ježto dávkový inspektorát přímo rozhodl, že převod, o který jde, dávce podléhá, ač stěžovatelka uplatňovala osvobození dle § 3 č. 1 dávk. řádu, protože přírůstek nepřevyšuje 5 proc. hodnoty nabývací.
Nejvyšší správní soud uvažoval o stížnosti takto:
Žalovaný úřad odepřel věcně přezkoumati odvolání stěžovatelovo z výměru zemského inspektorátu, poněvadž měl za to, že výměr ten obsahuje toliko výzvu, aby strana podala řádné přiznání k dávce, výzvu takovou považoval však za pouhý akt přípravný, proti němuž dávkový řád neposkytuje samostatného prostředku opravného.
Stížnost obrací se proti všem bodům tohoto odůvodnění a snaží se
je vyvrátiti. Námitky její jsou však bezpodstatné. Výměr zemského inspektorátu nemá kromě výzvy, aby strana předložila přiznávku k dávce, jiného dispositivního obsahu. Pouhé »upozornění«, že bilanční hodnota nemovitostí do majetku společnosti vnesených není pro posouzení dávkové povinnosti rozhodna a že bude nutno stanoviti jejich hodnotu obecnou, jest právě jen upozorněním nebo nejvýše odůvodněním, proč úřad trvá na podání přiznávky.
Výměr neobsahuje tedy žádného výroku, právní moci schopného, ani o tom, zda převod, o který jde, dávce vůbec podléhá, ani o tom, na jakém základě jest dávku vyměřiti. Nemůže tudíž řečený výměr právnímu postavení strany v řízení ukládacím nijak prejudikovati, neboť jest jí zachována plná možnost, aby své námitky proti vyšetření přírůstku vznesla proti platebnímu rozkazu, bude-li vydán.
Právní povinnosti své k přiznávce stěžovatelka ve svém odvolání nepopírala, neboť brojila pouze proti domnělému rozhodnutí inspektorátu o tom, že základem vyšetření přírůstku hodnoty nemovitostí do majetku společnosti vnesených má býti jejich obecná hodnota v době zcizení, a dovolávala se osvobození od dávky jen dle § 3 č. 1 dávk. řádu (t. j. protože prý přírůstek nepřevyšuje 5 proc. hodnoty nabývací), v kterémžto případě je zcizitel dle výslovného předpisu § 17 dávk. řádu povinen přiznání k dávce podati.
Nebylo-li však sporu o tom, zda tento převod nemovitostí virtuelně dávce z přírůstku podléhá (srov. §§ 2, 3 č. 2 a 4 dávk. řádu), jest úřední výzva k podání přiznávky pouhým aktem přípravným, ukládací řízení zahajujícím, a není možno proti němu vznášeti námitky, které míří proti předpokladům rozkazu platebního, o němž není dosud ani jisto, zda vůbec bude vydán.
Již z toho důvodu byl žalovaný úřad oprávněn odepříti věcné rozhodnutí, jehož se strana svým odvoláním dožadovala, nehledě ani k tomu, že v řízení ukládacím řádně zahájeném nemá dle dávkového řádu strana opravného prostředku proti pouhým výzvám úředním, jež majíce za účel pouze získání potřebného podkladu pro vyšetření přírůstku, dávce podrobeného, mají povahu pouhého aktu přípravného.
Stěžovatelka jest na omylu, tvrdí-li, že právo takové poskytnuto jest ustanovením § 20 řádu dávkového. V § 20 ustanovuje se výslovně, že stížnost k výboru zemskému přípustna jest proti rozkazu platebnímu (záručnímu). Jiného ustanovení, které by straně opravný prostředek poskytovalo, dávkový řád nemá.
Poukazuje-li stížnost ke druhému odstavci § 20, dle něhož platí »jinak« obdobně ustanovení zákona z 19. března 1876 č. 28 ř. z., přehlíží, že tento zákon upravuje toliko lhůty a zejména způsob počítání lhůt prostředků opravných, »které dle platných norem jsou přípustny«, sám však vůbec žádných opravných prostředků neudílí.
Není tedy naříkané rozhodnutí, jímž stěžovatelce bylo odepřeno věcné přezkoumání výměru zemského inspektorátu, kterýž obsahuje toliko výzvu k podání přiznávky, v rozporu se zákonem, pročež slušelo stížnost zamítnouti pro bezdůvodnost.
Z toho, co svrchu řečeno, plyne však zároveň, že rozhodnutím naříkaným není dosud vůbec judikováno o otázce, zdali vyšetření přírůstku hodnoty ve sporném případě sluší položiti za základ bilanční hodnotu nemovitého přínosu do majetku společnosti či jeho hodnotu obecnou, a jest proto stížnost v tomto svém bodu dle § 5, odst. 1 zák. o správním soudě nepřípustná.

Citace:

č. 692. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 154-157.