NPD documents search: Váž. tr., 4 (1922)

Č. 9036.

Církevní věci (Slovensko): Správním úřadům přísluší rozhodovati jak o vymáhání naturálních dávek (dříví) pro řím.-kat. faráře a pro řím.-kat. kantora na patronu, tak taky o určení a vymáhání dávek náhradních, které mají nastoupiti na místo dávek původních, jichž plnění se stalo nemožným.
(Nález ze dne 4. února 1931 č. 1542).
Prejudikatura: Boh. A 6614/27, 5924/26.
Věc: František S. ve V. a Josef S. v Bratislavě (adv. Dr. Arnošt Engel z Prahy) proti referátu ministerstva školství a národní osvěty v Bratislavě o patronátní břemeno.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Okresní úřad v Bratislavě nařídil výměrem z 18. srpna 1927 podle § 8 zák. čl. XX:1901 na základě stížnosti řím.-kat. stolice školské ve V. ze 4. října 1926 a ústního projednávání z 30. června 1927 administrativní exekuční vymáhání dříví ve prospěch místního faráře Filipa B. a místního kantora Vojtěcha H. na velkostatku Františka S. ve V., jakožto patronů římskokatolické církevní obce tamtéž; toto množství dříví náleží exekventům pod titulem patronátního důchodku, zabezpečeného visitací kanonickou.
V důvodech bylo uvedeno, že nedodané kvantum na roky 1923—1925 patron strhnul titulem rubání a řezání dříví, k čemuž podle rozhodnutí soudní tabule bratislavské z r. 1923 není oprávněn, neboť sám zavinil, že nemá lesa, i není poskytnuta příležitost obci, aby rubání, řezání a dovoz mohla provésti; výslechem svědků jest prokázáno, že obec nikdy nekonala této práce, pročež nemůže býti nyní k tomu nucena. Kvantum na rok 1926 nedodané zdráhá se patron vydati, odvolávaje se na pozemkovou reformu, kterouž jeho kmenový majetek byl podle jeho vlastního údaje zmenšen o 43,21%; uznává tedy svoje závazky, avšak jen se 43,21-procentním zmenšením. K tomu však okresní úřad nemůže přihlížeti, neboť rozhodnutím býv. uher. kurie č. j. 7636/1906 a zásadním rozhodnutím nejv. soudu v Brně z 2. července 1926 bylo vysloveno, že po oddělení částky statku zůstává patronát u kmenového zbytku statku; proto okresní úřad nařizuje adm. exekuční vymáhání nedodaného dříví, neprokáže-li se jmenovaný, že už dodal žalované dříví, anebo nebude-li žádati exekvent za zastavení exekuce.
Z tohoto rozhodnutí podali František a Josef S. odvolání, které však bylo rozhodnutím župního úřadu v Bratislavě z 27. prosince 1927 zamítnuto. —
Další odvolání st-lů zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím a potvrdil rozhodnutí župního úřadu na základě jeho správných důvodů.
Rozhoduje o stížnosti, řídil se nss těmito úvahami:
Stížnost nebrojí proti výroku, pokud se týče zmenšení statku st-lů záborem z důvodu pozemkové reformy, a napadá výrok žal. úřadu jen pokud jde o srážky za porubání a dovoz dříví. Stížnost upírá především adm. úřadům kompetenci k rozhodování sporného případu; avšak neprávem.
Předmětem sporu je podle znění rozhodnutí prvé a druhé stolice exekuční vymáhání naturální dávky náležející faráři a učiteli, která se zakládá na patronátním poměru a je určena v kanonické visitaci.
Nss vyslovil a odůvodnil opětně (na příklad v nál. Boh. A 6614/27, 5924/26), že naturální dávky tohoto druhu ve prospěch jmenovaných veřejných funkcionářů mají zásadně povahu dávek veřejnoprávních. O takovýchto dávkách rozhodují tudíž zpravidla státní úřady správní, leda že by šlo o závazek zakládající se na titulu soukromoprávním, anebo že by byla na sporu otázka, kdo z několika osob je z titulu soukromoprávního k plnění zavázán. Existence takovéhoto soukromoprávního titulu není stížností tvrzena. Meritorní spor o dávky, o které v daném případě jde, patřil by tedy do kompetence úřadů správních; proto patří do pravomoci těchto úřadů také exekuční vymáhání dávek takových.
V daném případě není sporno, že dodávka dříví spočívá na poměru patronátním; stejně není na sporu znění a význam ustanovení kanonické visitace, tuto povinnost vyznačující. Konečně je také nesporno, že původní způsob plnění naturální dávky, jak je stanoven v kanonické visitaci, se stal neproveditelným důsledkem úplného vykácení lesa. Na sporu je tedy vlastně otázka, jakým způsobem a v jakém rozsahu má patron plniti svůj závazek za změněných poměrů, k jakému náhradnímu plnění je tedy zavázán. Toto náhradní plnění má stejný charakter jako plnění původní a spadá proto také jeho určení a vymáhání podle povahy věci a když není výslovného opačného předpisu zákonného, do pravomoci správních úřadů. Je tedy námitka inkoinpetence správních úřadů bezdůvodná. Na tom nemění nic poukaz stížnosti na soudní rozsudky stížností dovolávané a to již proto, poněvadž konkrétní rozhodnutí soudu nemá pravotvorného účinku pro jiné, třeba obdobné případy, a poněvadž ostatně zmíněné soudní rozsudky neměly za předmět spor mezi dnešními stranami, nýbrž spor mezi st-li a dřívějším farářem ve V.
Již z tohoto důvodu není taky důvodná další námitka stížnosti, že nař. rozhodnutí stojí v cestě res judicata, utvořená rozsudky řádných soudů; neboť res judicata předpokládá totožnost věci a stran, čehož — jak řečeno — v daném případě není. Za tohoto stavu věci neměl nss také již ani příčiny, zabývati se otázkou, zda res judicata může býti utvořena rozsudky řádných soudů, vydaných ve věci, o níž rozhodovati přísluší úřadům správním.
Posléze namítá stížnost, že žal. úřad nařídil vymáhání patronátních dávek nad závazek formulovaný v kanonické visitaci, tedy nad rozsah titulu exekučního, což stížnost blíže dovozuje jednak z obsahu protokolu o poslední visitaci kanonické, jednak změnami, jež se staly později co do kultury patronátnílho statku.
Již odvolání k župnímu úřadu obsahovalo výtku, že v kvantitě dříví (resp. v relutu za ni) jest podle výroku 1. instance zahrnuta i povinnost patronátu ke kácení a k dovozu dříví percipientům, ačkoli tato povinnost nedoléhá na patrony, nýbrž na obec V. Župní úřad dal ve svém rozhodnutí odpověď jedině na námitku, že prý příslušná úprava prvé stolice převyšuje míru úpravy, jak se stala rozsudky řádných soudů, a to v ten rozum, že neběželo o eandem rem ve sporu soudním a ve sporu administrativním; župní úřad nedal však odpovědi na námitku odvolání, že se stala úprava nad skutečnou povinnost patronů, i když se nepřihlíží k výrokům řádných soudů.
Když tedy další odvolání st-lů recipovalo vývody prvého odvolání, zejména též námitku posléze uvedenou, doléhala na žal. úřad procesní povinnost, aby dal odpověď i po té stránce, po které se jí odvolatelům v rozhodnutí župního úřadu nedostalo, totiž že úprava dávky se stala — i bez ohledu na rozsudky soudní — nad míru povinnosti patronů, plynoucí z kanonické visitace. Než žal. úřad se místo toho jedině odvolal na odůvodnění úřadu župního; tím ovšem uvedená námitka meritorní zůstala dále nevyřízenou a stanovisko žal. úřadu k ní nevysvětleným. Toto nedostatečné odůvodnění týká se námitky pro rozhodnutí sporu podstatné a zakládá proto podstatnou vadu řízení po rozumu druhého odst. § 6 zák. o ss, neboť byla tím jednak straně podstatně ztížena účelná obrana před nss, jednak znemožněno nss-u přezkoumání napadeného výroku co do jeho zákonitosti. Bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti podle § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 450. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 184-185.