NPD documents search: Slovník veřejného práva československého, sv. 4

— 132 —

Praktické případy.

Spor o kostelík svaté Barbory v Šumberku.
(Dokončení)
Dle obecného zákona, jenž jest ve směru tom v souhlasu s naším občanským zákonníkem (§ 424. ob. z. obč.), dávaly tyto zákony náboženskému fondu, pokud se týče fisku platný právní titul k nabytí práva vlastnického k uzavřeným kostelům, kaplím a klášterům, ale samy o sobě zákony ty vlastnictví nepřevedly na náboženský fond, pokud se týče na fiskus.
Řídíme-li se těmito právními zásadami, logicky dojdeme k těmto důsledkům:
1. Kostel svaté Barbory v Šumberku byl základem zákonných předpisů uzavřen a jeho odsvěcení nařízeno. —
Tím pozbyl tento církevní ústav vlastnosti právnické osoby a uhasla tudíž právnická osobnost »kostel svaté Barbory v Šumberku«.
2. Tím se stal majetek uhaslé právní osoby bonum vacans.
Náboženský fond nabyl dle zákona nárok na tento majetek, příslušel mu tudíž naň platný právní titul.
3. Vybrané pohledávky byly také skutečně komornímu platebnímu úřadu pro náboženský fond odevzdány a tím přešly v majetek náboženského fondu.
4. Kostelní budova nebyla ale na náboženský fond neb na fiskus převedena, nýbrž pouze státní mocí její veřejný prodej nařízen, ale nevykonán.
Poněvadž ale budova nebyla ani náboženskému fondu ani fisku odevzdána, nepřešlo a nemohlo na ně přejiti právo vlastnické k budově.
Popis majetku kostela, byl akt veřejnoprávní, který nebyl s to nahraditi tradici a to tím méně, poněvadž nebylo v intenci státní moci, odevzdati náboženskému fondu budovu kostela samu, nýbrž pouze výtěžek z prodané budovy.
5. Poněvadž budova nebyla incammerována, zůstala bonům vacans, jež připadlo státu, jemuž ale odevzdáno nebylo.
Poněvadž pak i dle práva obecného odvozené nabytí práva vlastnického bez tradice nelze si mysliti, není zákonem odůvodněno, praví-li sborový soud prvé stolice, že v tomto období vlastníkem budovy kostelní byl náboženský fond.
Tím jest dán též správný výklad patentu ze dne 23. srpna 1794.
Tímto patentem povoluje se obci šumberské k návrhu, jejž učinilo v souhlase se zemskými úřady královské zemské gubernium, opětné otevření kaple svaté Barbory od roku 1787. uzavřené pod podmínkou, že z toho náboženskému fondu nevzejdou žádné útraty.
»Uzavření« kostela svaté Barbory, jež se stalo patentem ze dne 24. října 1783., dvoř. dekretem ze dne 9. prosince 1785. a nařízením guberniálním ze dne 19. září 1787, není totožným s fysickým uzavřením kostela, nýbrž znamená zákaz vykonávání bohoslužeb v tomto kostele.
Důsledkem toho spatřiti lze v opětném otevření kostela opětné věnování kostelní budovy k náboženským výkonům katolické církve.
Absolutní moc státní odejmula jmění účelové onomu účelu, jemuž sloužilo, a tím právní subjekt »kostel svaté Barbory v Šumberku« uhasl.
Tatáž absolutní moc státní toto opatření odvolala, nařídila, aby majetek záležející v kostelní budově, byl dřívějšímu účelu církevníu vrácen a tím restaurovala právní subjekt kostelu svaté Barbory v Šumberku.
Praví-li sborový soud prvé stolice, že slovem »opětné otevření« míněno bylo pouze, že kostel se činí přístupným účelům nábo- —
ženským, jest náhled ten nad pochyba nesprávným. Výklad ten příčí se obecné mluvě a jest v rozporu s úmyslem súčastněných kruhů.
Že ale nebylo zamýšleno, aby budova kostelní se stala toliko přístupnou účelům církevním, patrno z toho,
1. že ve zprávě krajského úřadu v Olomouci ke guberniu ze dne 18. března 1794. výslovně jest řeč o ponechání kostela k odbývání bývalých (ehehinig) božích služeb a že se v ní navrhuje, aby kostelík byl šumberskému městskému faráři ponechán k opatrování a do správy,
2. že kníže-arcibiskup olomoucký ve svém podání k zemské vládě ze dne 27. dubna 1794 podotýká, že by se odporučovalo, aby hřbitovní kostelík jako dříve ponechán byl městskému faráři k opatrování a k správě jeho majetku,
3. že v přípisu gubernia na krajský úřad ze dne 7. května 1794 č. 7726 děje se zmínka o tom, že jest obec šumbcrská ochotna kostelík udržovat, až vlastního majetku nabude, a konečně
4. ze znění přednášky, kterou učinilo dne 5. srpna 1794 pod čís. 13091 zemské gubernium na Jeho Veličenstvo.
V přednášce té se praví, že kníže-arcibiskup olomoucký se k žádosti za opětné otevření kostelíka připojil s podmínkou, že příslušeti má dočasnému městskému faráři dozor nad tímto kostelíkem a správa jeho majetku, jak to dříve bylo, dále děje se tam zmínka o zajištění udržování kostela a jeho potřeb na věčné časy a poukazuje se k tomu, že již několik dobrodinců k účelům kostela složilo 300 zl. v hotovosti a že při zbožné horlivosti měšťanstva šumberského není obavy, že by kostelíčku se nedostávalo příspěvků a fondu k jeho udržení potřebného.
Byl tudíž dvorním rozkazem ze dne 10. září 1787 obnoven dřívější právní stav.
Pro spor tento není relevantním, že opatření se stala pouze ohledně budovy kostelní a nikoliv ohledně jiného majetku kostela svaté Barbory; rovněž jest pro tento spor bez právní důležitosti, že účel, jemuž kostelíček na dále měl sloužit, byl užší, než tomu bylo dříve.
Rozhodno jest pouze, jestli kostel svaté Barbory oživnul jako samostatné církevní jmění účelové a co samostatný subjekt právní, čili nic. A ve směru tom jest dle náhledu soudu odvolacího každá pochybnost vyloučena.
Náhled sborového soudu prvé instance, který praví, že dvorní dekret ze dne 23. srpna 1794 není vůbec aktem, jenž by v orázce vlastnické disponoval, který ale vzdor tomu v témž odstavci zastává mínění, že stavení kostelní bylo s výhradou práva vlastnického pro náboženský fond toliko k užívání přenecháno, stojí sám k sobě v logickém odporu. Netýká-li se zmíněný dvorní dekret soukromých práv a neměl-li za účel, práv vlastnických povolit; aneb tato práva obmeziti, pak by ním ani užívání budovy kostelní pro —
účely církevní nemohlo býti povoleno a pak by dekret ten byl prostě nevykonatelný.
Nutno tudíž dáti tomuto dvornímu dekretu ten smysl, který orgány státu i církve měly na mysli.
Žádost za povolení opětněho otevření kostela byla podána městem Šumberkem a proto bylo toto otevření obci města Šumberka povoleno. Že nebylo úmyslem obce, aby sama otevření předsevzala a že nebylo také úmyslem státní moci, poskytnouti obci co takové nějakých práv, zřejmo z listin. Bylo-li opětné otevření povoleno obci města Šumberka, nemá to jiného smyslu, než že otevření to bylo povoleno vyhovujíc žádosti obce šumberské, která pium desiderium šumberských katolíků podporovala. Neb zde se jednalo o vykonávání náboženské, a obec co taková nepředsevzala a nemohla také předsevzíti nějakých náboženských výkonů.
Proto byl také dvorní dekret ze dne 23. srpna 1794 nejen intimován královskému krajskému úřadu v Olomouci za účelem uvědomění městské obce šumberské co žadatelky, která mimo to na sebe převzala závazek kostelík udržovati, nýbrž byla o tom dána také zpráva knížeti-arcibiskupu olomouckému k »laskavé vědomosti« (»zur beliebigen Wissenschaft«).
Ta okolnost, že jest v dvor. dek. ze dne 23. srpna 1794 výhrada, že z opětného otevření kostela nemá povstati žádné břemeno pro náboženský fond, mluví pro náhled soudu odvolacího.
Netvořit kostelní budovy pramen příjmu pro náboženský fond, jenž má dle dvor. dek. ze dne 28. února 1782 podporovati náboženství a s ním spojené dobro bližního a jenž dle dvor. dek. ze dne 9. prosince 1785 má nésti náklady se stavbou kostelů spojené, které se mají tam zřídit, kde jich jest potřeba. Praví se tudíž v cit. dekretu, že náboženský fond kostel nově otevřený nebude povinen podporovati.
Sborový soud prvé stolice poukazuje také k tomu, že o nabytí práva vlastnického již proto nemůže býti řeči, poněvadž se nestala tradice budovy do církevní správy. To jest nesprávné.
Královským krajským úřadem byl arcibiskup o povolení opětného otevření kostela uvědoměn.
Zástupci římsko-katolické církve vysvětili kostel a uvázali se v jeho držení. To vše se stalo z iniciativy státu a s jeho souhlasem. V tom ale leží tradice, která spojená s právním titulem, jenž byl v zákoně, vedla k převodu práva vlastnického.
K stejným důsledkům dojdeme, postavíme-li se na stanovisko prvého soudce, že budova kostelní po zrušení kostela netvořila bonum vacans, nýbrž že přešla do vlastnictví náboženského fondu.
Týmž právem a s týmž právním účinkem, kterým moc státní církevní majetek účelový vzala a náboženskému fondu přikázala, byla státní moc oprávněna, majetek ten opět náboženskému fondu odebrati a dřívějšímu církevnímu účelu přikázati. Je-li tomu tak, — 136
pak nabyla církev, specielně pak kostel svaté Barbory co subjekt právní dekretem ze dne 23. srpna 1794 platného důvodu právního k nabytí vlastnictví.
Poněvadž pak úřadové státní, kteří také náboženský fond zastupovali, o povolení též knížete-arcibiskupa olomouckého uvědomili a poněvadž správa církve se svolením gubernia v držení budovy kostelní se uvázala, nabyto bylo platně pro právní subjekt »kostel svaté Barbory« práva vlastnického.
Žalobník byl tudíž vlastníkem kostelní budovy a zbývá vyšetřiti, jaký právní účinek měla okolnost, že bylo právo vlastnické ke kostelní budově pro městskou obec šumberskou knihovně vtěleno.
V přípravném spise, podaném na odvolání žalobníkovo, tvrdí žalovaná obec, že právo vlastnické ke kostelu svaté Barbory jako předmětu práva bylo pro ni již v roce 1841 na základě protokolu obecního výboru města Šumberka v gruntovní knize sv. 6. fol. 36. následkem rozkazu ze dne 1. července 1841 čís. 300 vtěleno.
Toto tvrzení nebylo učiněno v řízení, jeví se tudíž co novum a proto k němu nemohlo býti hleděno.
V řízení před prvou instancí tvrdila žalovaná obec pouze, že jest parcela čís. 241, na které stojí kostel svaté Barbory, v seznamu parcel a vlastníků, jenž jest ku konci parcelního protokolu stálého katastru připojen, vyznačena jako městu Šumberku patřící. Dále uvedla, že kostel svaté Barbory byl při zakládání knih v roce 1878 městské obci šumberské do vlastnictví připsán.
Naproti tomu bylo ale v první stolici zjištěno, že dle sdělení c. k. evidenční správy katastru v Šumberku jest v roce 1876 v protokolu parcelním kostel svatě Barbory co držitel stav. část. 241 zapsán, že pak v roce 1880 při vyšetřování změn držebních tento zápis byl změněn a městská obec šumberská jako držitelka zapsána a že starších katastrálních operátů není. Rovněž jest protokolárně zjištěno, že se zástupce žalované obce vyjádřil, že se mu nepodařilo ze starších operátů nabýti důkazů o svých tvrzeních.
Nejsou tudíž prokázána.
Co do zápisu práva vlastnického pro žalovanou městskou obec, jenž se stal při zakládání pozemkových knih, již prvý soudce k tomu poukázal, že žalovaná obec neprokázala platného právního důvodu k nabytí práva vlastnického ke kostelu svaté Barbory a že tudíž mohla práva vlastnického pouze držením čtyřicetiletým vydržeti, která lhňta ale od zakládání knih posud neuplynula.
Mimo to upravuje řízení za příčinou zakládání knih pouze vnitřní zařízení pozemkových knih, následkem čehož nikdo pro opomenutí přihlášky neb odporu ve svém materielním právě škodu utrpěti nemůže.
Konečně nutno také na to poukázati, že před knihovním zápisem městské obce šumberské co vlastníka žádná jiná, ať fysická, ať právnická osoba nebyla v knihovním držení zmíněného kostela \— 137 —
a že tudíž v případě tomto ustanovení §§. 61.—67. zák. ze dne 25. července 1871 čís. 95 říš. zák. užiti nelze.
Nabyl tudíž kostel svaté Barbory v Šumberku na základě patentu ze dne 23. srpna 1794 a převzetím budovy, jež se stalo se svolením státních úřadů, vlastnictví k budově a zůstal také jejím řádným vlastníkem.
Finanční prokuratura opírala mimo to žalobní nárok na vydržení.
Než přikročíme k této otázce, bude záhodno, aby bylo zjištěno, v jakém právním poměru stála městská obec šumberská ke kostelu svaté Barbory, poněvadž otázka ta pro posouzení fysického držení jest důležita.
Při tom budiž ale k tomu poukázáno, že spory o rušenou držbu upravují pouze otázku skutečného držení a že jejich rozhodnutí jsou pouze prozatímná opatření; mimo to nemohou vlastnickému sporu také proto praejudikovati, poněvadž nebyly vedeny mezi týmiž stranami, při čemž jest lhostejno, že ve sporech těch žalobnice byla zastoupena c. k. m.-sl. finanční prokuraturou.
Ze spisů gubernia, zvláště pak ze zprávy královského krajského úřadu ze dne 18. března 1794 čís. 1268, z vyjádření knížete-arcibiskupa olomouckého ze dne 27. dubna 1794, ze zprávy krajského úřadu ze dne 20. července 1794 č. 3521, pak z přednášky král. gubernia na Jeho Veličenstvo lze s plnou spolehlivostí odvoditi, že městská obec šumberská se svolením vrchnosti v předepsané formě na sebe převzala závazek, že bude kostelíček svaté Barbory v řádném stavě udržovat potud, pokud týž vlastního kapitálu nenabude.
Této povinnosti dostávala městská obec Šumberk po dobu více než jednoho století a tudíž ji také plně uznávala.
Praví-li se ale v přednášce na Jeho Veličenstvo ze dne 5. srpna 1794, tudíž v aktě čistě vnitřním, že as také příspěvek komunálních rent pro nynějšek i pro budoucnost tím odpadne, že již několik dobrodinců složilo 300 zl., nelze slov těch vzhledem na úvod a na skončení přednášky jinak vykládati, než že městským rentám přes to, že převzaly závazek, kostelík udržovat, z tohoto závazku nepovstane žádné aneb alespoň žádné značné břemeno, poněvadž, jak se praví ke konci přednášky, při pobožné horlivosti měšťanstva šumberského nebude nikdy obavy, že by kostelíček někdy postrádal příspěvků a fondů k jeho udržování nutných.
Důsledkem toho mluví také gubernium ve svém přípise na olomoucký královský krajský úřad o dodržení podmínek.
Udržovala-li tudíž obec Šumberk po více než století tento kostelíček, nestalo se tak u vykonávání práva vlastnického, nýbrž v plnění závazků touto obcí převzatých.
Nebyla tudíž při obci šumberské vůle vlastnická a následkem toho nebylo vlastnictví kostelíka'svaté Barbory jako subjektu práv- — 138 —
ního na závadu, že městská obec šumberská nesla břemena s udržováním budovy spojená.
Naproti tomu nelze žalobníku odepřít vlastnické vůle a držení kostelní budovy.
Držení budovy posouditi dlužno podle toho, jakému úěelu slouží. Obývací stavení užívá se obýváním, tovární budova slouží průmyslné výrobě, a kostelní budova slouží vykonávání bohoslužby. K tomuto účelu byl kostelíček výhradně určen a k tomuto účelu byl jedině od orgánů církve římsko-katolickč a od nikoho jiného užíván.
Katolická církev, aneb přesněji řečeno ústav římsko-katolické církve »kostel svaté Barbory« co subjekt právní byl tudíž po více než století ve výhradném držení kostelní budovy. Držení to bylo řádné, spočívající na právním důvodě — zákoně, bylo bezelstné a pravé.
Toto držení by bylo vedlo k vydržení práva vlastnického i contra tabulas (§ 1498. ob. z. obč.) v tom případě, kdyby městská obec šumberská byla zatím jakýmkoliv právním důvodem nabyla knihovního vlastnictví ke kostelu, aneb jinými slovy: Kostel svatě Barbory jest i tenkráte vlastníkem budovy kostelní na základě fysického vydržení, kdyby městská obec šumberská byla bývala knihovní vlastnictví vydržela.
Prvá stolice sice praví, že právnická osoba nemůže se vydržet, a to plným právem. Naproti tomu nelze ale přehlédnouti, že sborový solid prvé stolice sám existenci jmění účelového připouští, zastávaje náhled, že státní moc účelu církevnímu věnovala právo užívací k budově, tudíž opět právo majetkové. A rovněž nelze pochybovali, že katolická církev, pokud se týče její orgány, předmět majetkový k určitému církevnímu účelu mohou vydržet.
Že tu ale skutečně povstalo samostatné církevní jmění účelové, bylo shora blíže prokázáno.
Toto jmění účelové skládá se nyní z budovy kostelní a z nároku na vydržování budovy obcí šumberskou.
Tento majetkový soubor jest způsobilý, aby vyplnil církevní účel, jemuž byl věnován, a také tento účel po více než století skutečně plnil.
Nadace mešní, jež jsou nyní při kostele svaté Barbory, nejsou majetkem jmenovaného kostela, nýbrž přísluší jim úplně samostatné právní bytí.
K tomu budiž dodáno, že i res sacra může býti ve vlastnictví fysické neb jiné necírkevní osoby právnické, že ale toto právo vlastnické, které dává právo disponovat re sacra a po předsevzaté exsacraci jí k profánnímu účelu upotřebit, musí se jevit také na venek, čehož v přítomném případě není.
Sborový soud prvé stolice praví dále, že kostel měl sloužit pouze funkcím při pohřbech, který účel odpadl tím, že hřbitov kolem kostela byl již před 22 roky zrušen. Tím prý právnická osob- — 139 —
nost majetku účelového přestala existovat a majetek sám stal se bonum vacans. Ale sborový soud prvé instance při tom přehlíží, že uhasnutí právnické osoby nenastane ipso facto neb ipso jure a že tento stav musí příslušným úřadem býti aspoň konstatován. Otázka ta ale vymyká se naprosto rozhodnutí soudnímu. Dokud náboženští úřadové a církevní faktorové, kterým jedině přísluší, aby o věci rozhodli, neučiní nějakého opatření, dotud trvá církevní majetek účelový a jeho právnická osobnost, a potud musí být také soudy respektována. (Viz zák. ze dne 7. května 1874 čís. 50. říš. zák.)
K návrhu žalobnímu se podotýká:
Žaloba jest v odstavci 1. a 2. žalobou na plnění, a když žalobník navrhuje v odstavci 1., aby bylo právo vlastnické na kostelní nemovitosti vl. č. 906 v Šumberku zjištěno, tu jest zřejmo, že finanční prokuratura v tomto odstavci pouze praecisuje právo, jehož přiřknutí současně žádá.
Byla tudíž z návrhu žalobního slova: »zjišťuje se« vynechána. V odstavci 3. jedná se o pouhý návrh zjišťovací věcně i právně odůvodněný.
Sborový soud prvé instance poznačil žalobu v odst. 1. a 2. jako žalobu vlastnickou ve smyslu §. 369. ob. z. obč. a to právem.
Žalobou na výmaz ve smyslu §. 61. knih. zák. žaloba již proto není, poněvadž se nežádá obnovení dřívějšího knihovního stavu a poněvadž také žalobník ve svém knihovním právě nebyl zkrácen.
Musí tudíž žalobník skutečnosti dokázati, jakými nabyl práva vlastnického k sporné budově kostelní, kterou jemu žalovaná obec zadržuje. Tento důkaz také podal.
Tyto právní skutečnosti, kterými žalobník nabyl práva vlastnického k budově, jsou dvorní dekret ze dne 23. srpna 1794 č. 1354, který dává právní důvod k nabytí práva vlastnického, a pak uvázání se církve v držení kostela, jež se stalo na základě prováděcího nařízení gubernia ze dne 6. září 1794 č. 15339 se svolením státu.
Ostatní námitky žalované nejsou podstatné, neboť:
1. Jest nad pochybnost, že tu jest samostatný majetek účelový a proto nelze mluviti o nedostatku způsobilosti procesní na straně žalobníkově.
2. Církevní nadace, zřízená Zikmundem Droserem, nevyžadovala dle tehdejšího zákonodárství schválení státního. Mimo to bylo by toto schválení nahraženo dvor. dek. ze dne 23. srpna 1794 č. 1354.
3. Že magistrát a nikoliv obecní výbor zažádal za opětné otevření kostela, jest pro posouzení otázky vlastnictví bez důležitosti.
Okolnost ta by padala ale do váhy při otázce, zdaž městská obec Šumberk na sebe převzala platně povinnost kostel udržovat. Námitka ale, že v bodu tom není platného usnesení, jest bez jakéhokolvěk důkazu. Opak toho vysvítá z předložených listin, a mimo — 140 —
to byla tato povinnost uznávána tím, že žalovaná obec přes sto let povinnosti té plně dostávala.
4. Není správné, tvrdí-li žalovaná obec, že konala opravy a dodávky pro kostel ve své vlastnosti jako vlastník kostela.
5. Tvrzení, že opětné otevření kostela bylo obmezeno pouze na výkrop mrtvol, není sice úplně správno, pro spor tento ale také nerozhodno.
6. Další tvrzení, že římsko-katolické duchovenstvo kostela nepoužívalo ve vykonávání práva vlastnického, odporuje stavu věci a jest bez důkazu.
7. Okolnost, že klíče byly časem v uschování purkmistrově, není na úkor právu vlastnickému a to tím méně, že bylo na obci, budovu udržovat. Z toho, že obec proti užívání kostela farním duchovenstvem nečinila námitek, nutno logicky odvoditi, že nečinila nároku vlastnického.
8. Že v stabilním katastru stav. parcela čís. 241 byla připsána městské obci šumberské, není prokázáno a mimo to bez důležitosti.
9. Tím, že žalobník v opravovacím řízení dle zák. ze dne 25. července 1871 čís. 93 říš. zák. nechal ustanovené ediktální lhůty marně projít, nepozbyl žádného materielního práva a žalovaná žádného materielního práva nenabyla.
10. Městská obec šumberská vlastnictví k budově kostelní knihovním vydržením nenabyla. Ale i kdyby tomu tak bylo, tu žalobník jako fysický držitel vydržel vlastnictví ke kostelní budově contra tabulas.
11. Na kostelu vykonává se držení pouze výhradným jeho užíváním k výkonům náboženským; následkem toho nebyl žalobník v držení práva k vykonávání římsko-katolické bohoslužby, nýbrž ve výhradném držení kostela sama.
Provedené spory o rušenou držbu přivodily pouze provisorním, nebyly mezi týmiž stranami vedeny a jsou proto pro tento spor podřízené důležitosti.
Když sborový soud prvé stolice na základě téhož děje přichází k důsledku, že žalobník neprokázal, že sporná nemovitost toho času jest ve vlastnictví kostela sv. Barbory a když žalobu proto zamítá, poněvadž žalované obci co držitelce přísluší přednost, když dále sborový soud prvé stolice tvrdí, že kostel sv. Barbory co právnická osoba vůbec neexistuje, když dále hájí náhled, že právní osobnost kostela sv. Barbory, pakli existovala, odpadnutím účelu, jemuž sloužila, ipso facto a ipso jure uhasla, a když konečně upírá žalobníku legitimaci k podání žaloby na zjištění povinnosti žalované obce kostelík udržovat, a když v předloženém listinném materiálu převzetí této povinnosti nespatřuje, tu lze zajisté rozsudku prvého soudce vytknout, že založen jest na nesprávném právním posouzení věci, následkem čehož odvolání finanční prokuratury, jež se o tento důvod odvolací opírá, muselo býti vyhověno. — 141 —
Dovolání žalované obce c. k. nejvyšší soud nevyhověl. Důvody. Dovolání opřeno jest o § 503. č. 3. a 4. sd. ř. Prvnější důvod odvolací není po zákonu proveden, poněvadž se neuplatňuje odpor mezi věcným předpokladem, jenž byl rozsudku odvolacího soudu v podstatné části základem, a mezi procesními spisy, nýbrž prohlašuje se pouze právní posouzení odvolacího soudu, jehož správnost zkoumati jest po rozumě §. 503. čís. 4. civ. zák., že dvorním dekretem ze dne 23. srpna 1794. již uhaslá právní osobnost žalujícího kostela sv. Barbory opět oživla, jako v rozporu s akty.
Ale není tu také dovolaciho důvodu §. 503. odst. 4. civ. soud. řádu.
Přisvědčiti dlužno nižším soudům, když tvrdí, že uzavřením kostela sv. Barbory dne 19. září 1787. nařízeným církevní ústav co takový přestal existovati a povahu právnické osobnosti ztratil. Mylný jest ale náhled soudu odvolacího, že fiskus, pokud se týče náboženský fond uzavřením kostela dosáhnul jen platného právního důvodu k nabytí vlastnictví ke kostelní budově, že ale vlastnictví pro nedostatek tradice nenabyl.
Dle ustanovení dvor. dekretu ze dne 9. prosince 1785. měl býti majetek zavřeného kostela ad fundum religionis převzat; tento majetek měl býti dle nařízení gubernia ze dne 15. prosince 1785. inventován, nadační listiny, úpisy a hotovosti na gubernium odeslány, kostelní budovy ale a nemovitosti kamerální správě odvedeny. Jak bylo zjištěno, stalo se uzavření kostela sv. Barbory dle těchto předpisů. Dle zprávy krajského úřadu v Olomouci ze dne 11. listopadu 1787. byl kostel sv. Barbory ve smyslu rozkazu ze dne 19. září 1787. zavřen, jeho majetkový stav zjištěn, peníze a obligace guberniu zaslány. V likvidaci této zprávě připojené zapsána též byla kostelní budova s nářadím obnosem 565 zl. 43 kr. Inventura majetku stala se s přibráním zástupce církve a obce. Guberniálním nařízením ze dne 21. listopadu 1787. bylo dále rozkázáno, aby byli dlužníci kostela vyzváni, by odvedli všechny úroky náboženskému fondu k rukoum komorního platebního úřadu atd. a by budova kostelní ve veřejné dražbě byla prodána; krajský úřad také dne 31. prosince 1787 oznámil, že nařízený prodej budovy kostelní bude proveden. Z toho patrno, že fiskus, jak prvá instance správně rozvádí, svého práva k zabrání budovy co bonům vacans již použil a že tudíž budova již do vlastnictví fisku přešla. Fiskus také již co vlastník jednal, když u vykonávání svého práva vlastnického prodej kostela nařídil.
Z druhé strany jest správno, když tvrdí odvolací soud, že dvorním dekretem ze dne 23. srpna 1794. čís. 1354., kterým městské obci šumberskč k návrhu král. zemského gubernia podanému v souhlase s ostatními zemskými úřady bylo povoleno opětné otevření kaple sv. Barbory od roku 1787. zavřené pod tou podmínkou, že z toho nevznikne žádné břemeno pro fond náboženský, právní osobnost kostela sv. Barbory byla obnovena.
Poněvadž tento dvorní dekret se výslovně odvolává na zprávu gubernia a na dojednání s druhými úřady, může býti dotyčných vyjádření, pokud se týče dobrozdání použito k výkladu uvedeného dvorního dekretu.
Dle toho zažádal městský magistrát v Šumberku, dle tehdejšího práva úřad k zastoupení městské obce povolaný, jménem obce za opětné otevření kostela sv. Barbory dle dvor. rozkazu ze dne 19. září 1787. zavřeného; při tom nabídla městská obec, že bude kostel v řádném stavě udržovat, až týž obdrží vlastní kapitál, z jehož úroků by náklad za udržování mohl býti zapraven. Olomoucký arcibiskup k této žádosti přisvědčil s tím, že dočasnému městskému faráři má býti svěřen dozor na kostel a správa jeho majetku tak, jak tomu bylo dříve. Krajský úřad olomoucký konečně referoval guberniu, že bylo již 300 zl. pro kostel složeno, že dalších darování lze očekávat, a že tudíž není obav, že by kdy byl kostel bez příspěvků a bez fondu k jeho udržování potřebného. Všichni tito interesenti mluví o majetku kostela sv. Barbory a gubernium ve své zprávě ke dvoru podané výslovně podotýká, co vše učinilo, aby nebylo pochybnosti, že potřeby tohoto kostela jsou na věčné časy zajištěny.
Z toho patrno, že bylo zamýšleno zříditi samostatný ústav, pokud se týče obnovit uhaslou nadaci sv. Barbory.
Na základě těchto prohlášení byl pak vydán dvorní dekret ze dne 23. srpna 1794. Důsledkem toho vyložiti dlužno dekret tento v tom smyslu, že jím byla právní osobnost kostela sv. Barbory rekonstituována a že se fiskus, pokud se týče náboženský fond vzdal vlastnictví na kostelní budovu, vrátiv ji jako jmění účelově její dřívějšímu náboženskému účelu, nač i to ustanovení dvoř. dekretu poukazuje, že z opětného otevření kostela nesmí nikdy povstati břemeno pro fond náboženský.
Tomuto výkladu nepříčí se ani slova dvoř. dekretu »Obci města Šumberku...... povoluje se«, kterými mělo býti pouze naznačeno, na čí žádost se opatření to stalo.
Zvláštní tradice ale nebylo třeba, aby žalobní strana na budově kostelní nabyla vlastnictví, poněvadž citovaný dvorní dekret za státoprávních poměrů tehdy platných jest emanací zákonodárné moci státní, má tudíž moc zákona a poněvadž žalobník již základem jeho vlastnictví na kostelní budově nabyl.
Ale i kdyby tento dvorní dekret byl považován toliko za titul k nabytí vlastnictví, muselo by z důvodů odvolacím soudem uvedených býti považováno za prokázáno, že se odevzdání budovy na žalobníka skutečně stalo.
Pakli ale, což jest nesporno, farní duchovenstvo až do roku 1903. vykonávalo v kostele sv. Barbory náboženské obřady, pak — 143 —
tím vykonávalo právo vlastnické na budově, poněvadž dle dvor. dekretu ze dne 23. srpna 1794. ve smyslu návrhu olomouckého arcibiskupa dozor nad kostelem a správa jeho majetku příslušeti měla dočasnému městskému faráři.
Že ale ony činy, o nichž tvrdí žalovaná obec, že jimi vykonávala své vlastnictví, nejsou ničím jiným, než kolloral povinnosti k udržování budovy, to již přiměřeně odvolací soud rozvedl.
Nabyl-li ale žalobník rite vlastnictví na kostelní budově a vykonával-li je až do poslední doby, tu nemůže se žalovaná obec, která jest sice od roku 1878 v pozemkové knize jako vlastnice kostelní budovy, avšak bez udání právního důvodu zapsána, odvolávat na silnější právo a musí tudíž vlastnictví žalobníkovo uznati.
S dalšími svými námitkami poukazuje se dovolání k odůvodnění odvolacího rozsudku, jež jest podstatně správné.
Rozsudek c. k. nejvyššího soudního dvoru ze dne 11. ledna 1905, čís. 17342. Lisec.

Citace:

Spor o kostelík svaté Barbory v Šumberku (dokončení). Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1907, svazek/ročník 16, s. 146-157.