NPD documents search: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 2619.

Tisková novela (zákon ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n.).
I obžalovaný z přestupku §u 6 zákona může se dovolávati důkazu pravdy a beztrestnosti podle §u 4 zákona.
Zmatek čís. 9 b) §u 281 tr. ř. předpokládá kladný nebo záporný výrok o beztrestnosti ve smyslu §u 4 zákona. První podmínkou beztrestnosti ve smyslu §u 4 zákona (důkaz okolností, pro které tvrzení mohlo býti považováno důvodně za pravdivé), jakož i subjektivní stránku druhé podmínky (zřejmý úmysl chrániti především veřejný zájem) posuzuje jakožto otázky skutkové (§§ 258, 288 čís. 3 tr. ř.) soud nalézací; otázka, zda v konkrétním případě šlo (vůbec mohlo jíti) o veřejný zájem, podléhá jakožto otázka právní posouzení také zrušovacím soudem.
Nespadá sem zájem na zdolání nepohodlného politického protivníka.
Okolnost, že pachatel (rozšiřovatel podle §u 493 tr. zák.) spoléhal na správnost zprávy jinde uveřejněné, nevylučuje vědomí urážlivosti oné zprávy a tvrzení okolnosti té není nabízením důkazu beztrestnosti podle §u 4 tisk. nov.; důkaz ten se musí odnášeti k okolnostem týkajícím se obsahu zprávy.
Čin a vinu rozšiřovatele (§ 493 tr. zák.) zprávy jinde již uveřejněné jest jak po objektivní, tak i po subjektivní stránce posuzovati stejně, jako kdyby zpráva byla původní, bez ohledu na to, že byla převzata z jiného listu.
Není-li tu podmínek beztrestnosti podle §u 5 tisk. nov., nevylučuje okolnost, že redaktor sám nepsal článku, který četl a do tisku dal, přičítatelnost přečinu ve smyslu §u 493 tr. zák. a §u 1 tisk. nov.
Provádí-li se důkaz pravdy zažalované zprávy důkazem o tom, že soukromý obžalobce pronesl určité tvrzení, a náleží-li podle okolností případu k důkazu pravdy také důkaz, že tvrzení to bylo objektivně nepravdivo a vědomě křivo, je výhradně na obžalovaném, by dokázal i tu okolnost, leč by šlo o tvrzení paušální, postrádající konkrétních údajů, jež by umožňovaly kontrolu jich správnosti.
Subjektivní skutková podstata přečinu §u 491 tr. zák. předpokládá vědomí pachatelovo (v době činu), že zprávou je dotčená osoba viněna z opovržlivých vlastností (smýšlení), pokud se týče vydávána v takový veřejný posměch, jímž může býti snížena ve vážnosti a úctě.
Také kritika může býti urážlivou.
Trestní zodpovědnost redaktorova za trestný čiň spáchaný obsahem tiskopisu zakládá se a počíná odevzdáním článku do tisku.
Důvody zmatečnosti a okolnosti je opodstatňující dlužno označiti přesně a určitě; nestačí poukaz na vývody ve zmateční stížností v jiné trestní věci.
(Rozh. ze dne 15. ledna 1927, Zm I 236/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Václava K-a a částečně zavrhl a částečně vyhověl zmateční stížností soukromého obžalobce Josefa J-a do rozsudku zemského trestního soudu y Praze jako soudu kmetského ze dne 31. prosince 1925, jímž byl obžalovaný uznán vinným přestupkem podle §u 6 zákona ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n., naproti tomu sproštěn podle §u 259 čís. 3 tr. ř., ze soukromé obžaloby pro přečin proti bezpečnosti cti podle §§ 488, 491 tr. zák. a §u 1 zák. ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n., mimo jiné z těchto
důvodů:
Obžalovaný napadá důvodem zmatečnosti podle čís. 9 písm, b) §u 281 tr. ř. rozsudek kmetského soudu potud, pokud jím byl uznán vinným přestupkem podle §u 6 zákona ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n. proto, že jako zodpovědný redaktor časopisu »V.« po přečtení dal do tisku článek »Suspendovaný kněz ve službách agrární strany«, v čís. 44 onoho časopisu ze dne 30. října 1924 a v něm zejména odstavec, »že soukromý obžalobce má na sobě tolik hříchů, že by se neměl v kolárku nikde objeviti a že jeho dobrý známý K. vylíčil ho tak, že by mu slušný člověk ruky nepodal«, tedy pro obvinění soukromého obžalobce z opovržlivých vlastností a z opovržlivého smýšlení bez uvádění určitých skutků a pro vydávání soukromého obžalobce u veřejný posměch, aniž však lze mu trestný čin ten podle ustanovení trestních zákonů přičítati, při čemž však zanedbal pozornost, při jejímž povinném užití nebyla by zpráva do tiskopisu pojata. Rozsudek uvádí na odůvoděnou tohoto svého výroku především, že obžalovaný také v tomto směru obžaloby nastoupil důkaz pravdy, a dospívá ku přesvědčení, že se důkaz ten obžalovanému nezdařil; shledává dále, že jest uveřejněním závadných výroků dána skutková povaha přečinu proti bezpečnosti cti podle §u 491 tr. zák. — a uvádí dále do slova: Zbývá jen posouditi, pokud obžalovanému také po stránce subjektivní lze čin za vinu přičítati. Ve směru tom hájí se obžalovaný tím, že článek sice po přečtení do tisku dal, že však sám jej nepsal a že v souvislosti s uveřejněním výroků těch výslovně citoval, že odstavec ten jest vyňat a otištěn z »P. večerníku«, redigovaného odpovědným redaktorem Josefem D-em. Že obžalovaný článek pokud se týče závadné výroky sám psal, ani obžaloba netvrdí a soud proto v jednání obžalovaného, jehož povinností jako zodpovědného redaktora bylo, by před uveřejněním zjednal si o pravdivosti článku potřebné informace, shledal skutkovou povahu přestupku zanedbání povinné péče ve smyslu §u 6 zákona z 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n. a uznal ho vinným pouze tímto přestupkem, poněvadž při náležité pozornosti nebylo by došlo k uveřejnění závadných výroků, poněvadž však s druhé strany nelze obžalovanému trestný čin přičítati tak, jak se po stránce objektivní jeví, poněvadž obžalovaný, připustiv jeho uveřejnění, spoléhal na správnost zprávy v jiném časopise, obsažené. Řešení tohoto bodu obžaloby v rozsudku je pochybeno. Správně postupuje, měl nalézací soud, dospěv ku přesvědčení, že výroky jest objektivně naplněna skutková podstata §u 491 tr. zák., zabývati se otázkou, zda je dána i subjektivní stránka viny onoho přečinu, totiž alespoň vědomí obžalovaného (v době činu) o tom, že zprávou jest osoba, jíž se zpráva týká, bez uvádění určitých skutků viněna z opovržlivých vlastností, z opovržlivého smýšlení, pokud se týče vydávána ve veřejný posměch a že tím může býti snížena ve vážnosti a úctě. V případě kladného zodpovědění této otázky, tedy v případě zjištění, že si obžalovaný byl vědom urážlivého rázu svého projevu pro čest soukromého obžalobce, bylo nalézacímu soudu přistoupiti k řešení otázky, zda obžalovaný nabídl a provedl důkaz pravdy (pokud byl přípustný), po případě důkaz ve smyslu §u 4 tisk. novely, k čemuž by podle okolností přistupovala otázka, zda šlo obžalovanému v prvé řadě o hájení veřejného zájmu. Pak-li by však nalézací soud byl dospěl ke skutkovému přesvědčení, že si obžalovaný obsahu a dosahu článku neuvědomil, tu teprve bylo mu řešiti další skutkovou otázku, zda spočívá toto neuvědomění si obsahu a dosahu článku obžalovaným na jeho nedbalosti, bez níž by nebylo došlo k uveřejnění zprávy. Tím nemá býti ovšem pokládáno za vyloučeno, by se obžalovaný, háje se proti obvinění z přestupku podle §u 6 zák. čís. 124 sb. z. a n. z roku 1924, mohl dovolávati důkazu pravdy (pokud je po zákonu přípustný) i (vzhledem na poslední větu §u 6 tisk. novely) beztrestnosti podle §u 4 novely. Rozsudek vsak slučuje tyto dvě cesty, jimiž měl postupovati. Vysloviv, že jest zprávou založena objektivní skutková podstata §u 491 tr. zák. klade si sice otázku, zda lze čin obžalovanému za vinu přičítali také po stránce subjektivní, ale nehledá na ni odpovědi v onom směru, nýbrž odpovídá na ni zjištěním, že obžalovaný spoléhal na správnost zprávy v jiném časopise obsažené, z čehož usuzuje, že obžalovanému nelze trestný čin přičítati tak, jak se jeví po stránce objektivní. Zůstala tedy nevyřešena otázka subjektivní viny obžalovaného na uveřejnění zprávy zakládající (podle rozsudku) objektivně skutkovou podstatu §u 491 tr. zák., neboť předpokladem, že redaktor, připouštěje uveřejnění zprávy, spoléhal na správnost zprávy v jiném časopise obsažené, nemůže býti odůvodňován výrok, že obžalovanému nelze trestný čin přičítati tak, jak se jeví po stránce objektivní. Takový výrok může býti pouze závěrem ze zjištění týkajících se vědomí obžalovaného a urážlivého rázu zprávy, jak bylo shora blíže naznačeno.
Má-li rozsudek za to, že toto vědomí obžalovaného, tedy jeho subjektivní zavinění, je vyloučeno, a nedovoluje přičítati obžalovanému trestný čin tak, jak se jeví po stránce objektivní, poněvadž obžalovaný, připouštěje uveřejnění zprávy, spoléhal na správnost zprávy v jiném časopise obsažené, je zase na omylu. Podle §u 493 odst. druhý tr. zák. jest trestným netoliko původce, nýbrž i každý, kdo takovou urážku na cti (t. j. ve smyslu §§ů 487—492 tr. zák.) dále rozšiřovati hledí, Je tedy čin a vinu rozšiřovatele (otiskovatele) zprávy jinde již uveřejněné posuzovati jak po objektivní tak po subjektivní stránce stejně, jako kdyby zpráva byla původní a bez ohledu na to, že zpráva byla převzata z jiného listu. Chtěl-li tudíž obžalovaný svým poukazem k tomu, že zpráva je vyňata a otištěna z jiného byť i výslovně uvedeného listu, uplatňovati na svou obranu, že měj za to, že takové jednání sprošťuje trestní zodpovědnosti, uplatňoval tím právní omyl ohledně §u 493 odst. druhý tr. zák., který pachatele podle §§ů 3, 238 tr. zák. neomlouvá. Spoléhati na správnost zprávy jinde již uveřejněné neznamená však, nebýti si vědom, urážlivosti zprávy a nemůže tedy zjištěním onoho spoléhání se býti zjištěn nedostatek tohoto vědomí. Poukaz ku spoléhání se obžalovaného na správnost zprávy jinde již uveřejněné mohl by mířiti jinam, totiž k odůvodnění beztrestnosti ve smyslu §u 4 tisk. novely. Nestačil by však ani v tomto směru, poněvadž se k této beztrestnosti vyžaduje, by byly dokázány okolnosti, pro které zpráva důvodně mohla býti pokládána za pravdivou. Je pak jasno, že ve tvrzení pouhého spoléhání se na správnost zprávy jinde již uveřejněné není ani tvrzení, natož nabízení nebo dokonce provedení onoho důkazu, jenž se musí odnášeti k okolnostem týkajícím se obsahu zprávy. Soud nalézací má asi dále za to, že okolnost obžalovaným tvrzená a soudem předpokládaná, že obžalovaný sice článek četl a do tisku dal, ale sám jej nepsal, vylučuje již sama o sobě přičitatelnost přečinu ve smyslu §u 493 tr. zák. a §u 1 tisk. novely a dovoluje podřaditi čin jen pod hledisko §u 6 novely. Ani to není správné. Z ustanovení §u 7 a 10 tr. zák. (§ 239 tr. zák.) a §u 28 zák. o tisku ze dne 17. prosince 1862, čís. 6 ř. zák. z roku 1863, pak §u 1, 36 tisk. novely ze dne 30. května 1924, čís. 124 Sb. z. a n. plyne nade vši pochybnost, že trestní zodpovědnost redaktorova za trestný čin spáchaný obsahem tiskopisu zakládá se a počíná odevzdáním článku do tisku, předpokládajíc ovšem, že tu jsou obecné podmínky přičítatelnosti podle §§ů 1, 5, 6, 8, 9 a 11 tr. zák. Není-li tu podmínek beztrestnosti redaktorovy ve smyslu §u 5 novely, je okolnost, že redaktor sám zprávy nepsal, trestně právně lhostejná a nemění ničeho na zodpovědnosti redaktorově podle trestního zákona za trestný čin spáchaný obsahem zprávy. Zodpovědnost redaktorova za pouhý přestupek podle §u 6 tisk. novely přichází v úvahu teprve, nelze-li mu trestný čin obsahem tiskopisu spáchaný přičítati-podle ustanovení zákonů trestních, a má místo, lze-li mu přičítati nedbalost, záleževší v zanedbání takové pozornosti, při jejímž povinném užití nebyla by zpráva pojata do tiskopisu. Touto otázkou se kmetský soud nezabýval.
Zbývá nyní posouditi, které důsledky plynou z předeslaného rozboru této části rozsudku a z výkladů k němu přičiněných pro souzený případ. Poněvadž se soukromý obžalobce spokojil výslovně odsouzením obžalovaného pro přestupek podle §u 6 tisk. novely, je především jisto, že změna rozsudku v tomto bodě v neprospěch obžalovaného je vyloučena. Obžalovaný napadá odsouzení pro přestupek §u 6 novely, uplatňuje důvod zmatečnosti podle čís. 9 písm. b) §u 281 tr. ř. dovozuje, že jsou tu na základě skutkových zjištění rozsudku, důvody, trestnost činu vylučující. Dovolává se §u 4 tisk. novely, podle něhož dostačí k vyvinění obžalovaného důkaz pravděpodobnosti, prokáže-li, že jednal ve veřejném zájmu, a tvrdí, že se obžalovanému ve směru výroku, o nějž tu jde a jejž stížnost rozkládá ve dvě části samostatně posuzované, důkaz pravděpodobnosti podařil. To dovozuje pak stížnost především ohledně prvé části výroku, poukazujíc k některým zjištěním rozsudku. Ohledně druhé-části výroku stížnost sice trvá při onom tvrzení, ale provádí věcně jen důvod zmatečnosti podle čís. 5 §u 281 tr. ř., vytýkajíc rozsudku, jenž prý odůvodňuje odsouzení obžalovaného-tím, že se mu nepodařil důkaz pravdy a že podobné obvinění bylo již jednou odvoláno — že přehlíží okolnosti, za kterých se odvolání stalo. Tyto vývody zmateční stížnosti jsou však bezpředmětny, poněvadž rozsudek ve věci J.—K. na rozdíl od rozsudku J.—D. neobsahuje vůbec výroku, proti němuž tyto vývody zmateční stížnosti směřují. Beztrestnosti podle §u 4 nov. dovolává se zmateční stížnost neprávem. Poněvadž rozsudek neobsahuje ani kladného ani záporného výroku o beztrestnosti obžalovaného ve smyslu §u 4 novely vůbec a zvláště také ne o tom, zda tu byl zřejmý úmysl chrániti především veřejné zájmy, není tu především vůbec podkladu pro uplatňování důvodu zmatečnosti podle čís. 9 písm. b) §u 281 tr. ř., a dokazování zmateční stížnosti, že nastala beztrestnost obžalovaného z tohoto důvodu, musí zůstati nepovšimnuto, neboť zmateční stížnosti nepřísluší s hlediska tohoto důvodu zmatečnosti, by si sama sestrojovala skutkový podklad pro řešení oné otázky (§ 288 čís. 3 tr. ř.). Než nehledíc k tomu nemohla by zmateční stížnost ani věcně dojíti úspěchu a netřeba proto ani s hlediska §u 290 tr. ř. dbáti dotyčné obrany obžalovaného, jež ovšem ve svém podání ve smyslu §u 10 novely nabízel důkazy pravdy (pravděpodobnosti) uváděje, že uveřejnění článku nestalo se z osobní nevraživosti, pomsty nebo záští, nýbrž toliko ve veřejném zájmu, pokud se týče z donucení zvláštními okolnostmi, aniž ostatně v dalším průběhu trestního řízení toto stanovisko dále zastával, prováděl a něčím dokládal. Beztrestnost ve smyslu §u 4 nov. vyžaduje dvou podmínek, by byly dokázány alespoň okolnosti, pro které tvrzení zprávy mohlo býti považováno důvodně za pravdivé, aby byl zřejmý úmysl chrániti především veřejný zájem. Kdežto onu podmínku jakož i subjektivní stránku této podmínky posuzuje jakožto otázky skutkové podle §§ů 258, 288 čís. 3 tr. ř. soud nalézací, otázka, zda v konkrétním případě šlo, pokud se týče vůbec mohlo jíti o zájem veřejný, podléhá jakožto otázka právní posouzení také soudem zrušovacím. Vycházeje z vlastních vývodů zmateční stížnosti neshledal soud zrušovací, že souzený případ vyhovuje objektivní stránce druhé z obou podmínek. Ve zmateční stížnosti uvádí obžalovaný na odůvodněnou svého stanoviska, že veřejný zájem, který ho vedl k uveřejnění závadného výroku, spočíval v hájení společných zájmů uznané náboženské společnosti (církve katolické), kterou soukromý obžalobce hanil a napadal, a dovozuje, že tudíž bylo ve veřejném zájmu, by veřejnosti osvětlil soukromý život obžalobce, který se na politických schůzích vydával za spasitele venkovského lidu, za reformátora pokleslých kněžských mravů a za jediného kněze, který prý mluví v republice pravdu, k čemuž prý byl donucen krajně štvavou činností soukromého obžalobce. Než nejen že nalézacím soudem není zjištěno, že obžalovanému šlo o hájení společných zájmů uznané náboženské společnosti (církve katolické), není ve spisech vůbec opory pro toto tvrzení, s nímž vystupuje teprve zmateční stížnost. Ze spisů jest naopak zřejmo, že obžalovaný, jenž je zodpovědným redaktorem listu sloužícího zájmům určité politické strany, uveřejnil článek namířený proti jeho straně nepohodlnému agitátoru jiné strany politické. Podle toho byl zájem sledovaný uveřejněním článku v pravdě jen zájmem politické strany, jíž časopis a redaktor slouží, ve stranických rozmíškách, přenesených na pole osobní, zájmem na zdolání nepohodlného politického protivníka. Beztrestnosti z důvodu hájení společného zájmu-strany politické se obžalovaný sám nedovolává, takže není třeba zabývati se otázkou, zda i takový zájem požívá ochrany §u 4 nov.; hájení společných zájmů uznané náboženské společnosti pak tu podle řečeného nepřichází v úvahu; není-li tu této podmínky beztrestnosti ve smyslu §u 4 nov., odpadá nutnost zabývati se oněmi dalšími jejími podmínkami. Podle toho není zmateční stížnost obžalovaného, jež jinak nenapadá výroku odsuzujícího pro přestupek §u 6 tisk. novely, odůvodněna, pokud jí vůbec možno pokládati za provedenou po zákonu, a bylo ji proto zavrhnouti.
Rozsudkovému výroku, že soukromý obžalobce neprokázal ba ani nenabídl konkrétních důkazů o svých tvrzeních, týkajících se různého nazírání kněží na pohřby sebevrahů bohatých a chudých, faráře, který vzal 50 zlatých za pohřeb od člověka, který vyhořel, a knězem který se z nouze dopustil sebevraždy, vytýká zmateční stížnost soukromého obžalobce jednak právní mylnost, jednak rozpor se spisy. Výtky formální nedoličuje po zákonu, neboť nepoukazuje na konkrétní neshody mezi látkou spisovou a skutkovými předpoklady rozsudku, jenž ostatně tu ani ze spisů ničeho nereprodukuje, Výtka hmotněprávní je v zásadě oprávněna, neboť nelze vskutku nijak ze zákona dovoditi povinnost soukromého obžalobce, by prokazoval objektivní neb aspoň subjektivní pravdivost svých tvrzení; provádí-li se důkaz pravdy zažalované zprávy důkazem o tom, že soukromý obžalobce pronesl určitá tvrzení, a náleží-li podle okolností případu k důkazu pravdy také důkaz, že tvrzení ta byla objektivně nepravdivá a vědomě křivá, je výhradně na obžalovaném, by dokázal i tuto okolnost. Než i tato povinnost obžalovaného může míti své meze, dané povahou případu. Provádí-li se důkaz pravdy zažalované zprávy důkazem o- tvrzeních paušálních, postrádajících konkrétních údajů, jež by umožňovaly kontrolu jich správnosti, nelze zajisté žádati ani na obžalovaném, by dokázal jich objektivní nepravdivost a subjektivní křivost. Musí pak stačiti zdar důkazu o skutečnosti takových tvrzení a soukromý obžalobce musí nésti následky toho, opomenul-li třeba ještě v mezisporu o důkaz pravdy svoje tvrzení konkretisovati a tak obžalovanému jeho úlohu ztížiti. V tom smyslu je patrně též míněn napadený výrok nalézacího soudu. Než ani tak, jak je vysloven, nečiní rozsudek zmatečným, poněvadž jeho právní pochybenost nemá vlivu na posouzení otázky, zda byl proveden důkaz pravdy o tvrzení zprávy, že soukromý obžalobce kydá hanu na církev.
Pokud ve příčině článku ze dne 30. října 1924 stížnost odkazuje po právní stránce na své vývody ve zmateční stížnosti v trestní věci proti Josefu P-ovi, není její stanovisko při rozdílnosti obou článků srozumitelno a Nejvyšší soud nemůže se podvoliti požadavku, by se sám z jiného spisu dohadoval, co stěžovatel chtěl míti vyřízeno v souzeném případě. Podle §u 285 tr. ř. dlužno důvody zmatečnosti a okolnosti, ze kterých se důvody ty odvozují, označiti přesně a určitě.

Citace:

Čís. 2619. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 38-44.