NPD documents search: České právo, 2 (1920)

Č. 11792.

Zaměstnanci veřejní: Přestup úředníka min. žel., ustanoveného ve služebním poměru veřejnoprávním, do služebního poměru soukromoprávního u ředitelství státních drah.
(Nález ze dne 14. března 1935 č. 13091/35.)
Věc: Ing. Bohuslav P. v P. (adv. Dr. Frt. Kysela z Prahy) proti vládě republiky Československé o přeřazení do osobního stavu technických úředníků čsl. státních drah.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-l, vrchní stavební komisař u ředitelství státních drah v Praze, nastoupil v této své hodnosti dne 3. února 1919 službu u min. žel. Dne 22. dubna 1919 vydal železniční správě toto vlastnoručně podepsané prohlášení: »Podepsaný prohlašuje, že v případě svého povýšení na vrch. stav. komisaře v VIII. hodn. třídě státních úředníků jest výslovně srozuměn, aby jeho nadřízený úřad bez dalšího jeho dotazování o jeho přemístění do stavu státních železničních úředníků v rovnocennou služební třídu volně rozhodl s tím, že jemu v dosavadní hodn. třídě ztrávenou služební dobu jak pro určení služebního pořadí v nové služební třídě, tak i pro vyměření požitků započítává. Zároveň bere podepsaný na vědomí, že na stálé umístění v min. nemůže spoléhati a jest srozuměn podle potřeby i s přesazením na místo rovnocenné jeho postavení, pořadí a službě mimo min.«
Výnosem min. žel. z 30. dubna 1919 (Věstník č. 16/1919) byl jmenován vrch. stav. komisařem VIII. hodn. třídy ve stavu úředníků státních, výnosem téhož min. z 22. března 1920 stav. radou a konečně rozhodnutím presidenta republiky z 11. července 1922 vrch. stav. radou VI. hodn. třídy ad personam a po převodu do nových platů podle zák. č. 103/1926 Sb. dostalo se mu na základě vl. nař. č. 103/1927 Sb. titulu »vrchní odborový rada«. V této hodnosti byl dnem 30. srpna 1927 přeložen min. žel. ze služebních důvodů k ředitelství státních drah Praha-sever.
Rozhodnutím vlády z 10. května 1928 ve znění výnosu předsednictva min. rady ze 14. května 1928 bylo st-li jako vrch. odborovému radovi ve 4. platové stupnici v osobním stavu technických úředníků min. železnic propůjčeno služební místo 4. platové stupnice v osobním stavu technických úředníků čsl. státních drah s úředním titulem »technický rada«.
K stížnosti vznesené st-lem zrušil nss nálezem z 20. prosince 1930 č. 19973 cit. rozhodnutí vlády o přeřazení st-le pro vady řízení v podstatě z důvodu, že z nař. rozhodnutí nebylo patrno, o které předpisy se žal. úřad opřel, zda st-l o změnu svého služebního poměru, jak nař. rozhodnutím byla provedena, sám žádal, resp. zda žal. úřad st-lův souhlas k změně služebního poměru spatřoval v prohlášení st-lově z 22. dubna 1919.
Na základě tohoto nálezu vydala vláda dnes nař. rozhodnutí, jež intimováno st-li, »vrchnímu odborovému radovi min. železnic, přidělenému oddělení III. ředitelství státních drah Praha-sever v Praze«, výnosem min. žel. ze 4. dubna 1932 takto: »Vláda propůjčila Vám rozhodnutím z 22. prosince 1931 služební místo 4. platové stupnice v osob- ním stavu technických úředníků čsl. státních drah s úředním titulem »technický rada«. Rozhodnutím min. žel. z 30. srpna 1927 byl jste přeložen k trvalému vykonávání služby u podniku čsl. státních drah a to u ředitelství státních drah Praha-sever. Platné organisační předpisy (organisační statut z 19. ledna 1896 č. 16 ř. z.), jakož i systemisace služebních míst, udělená vládou podle ustanovení plat. zák. a předpisů na jeho základě vydaných, nepředvídají v oboru služby, k níž jste byl určen a k níž jste trvale používán, služební místa pro pragmatikální státní zaměstnance. Jest tedy účelné, aby Váš služební poměr se přizpůsobil organisaci služby u ředitelství státních drah, což se děje propůjčením služebního místa ve 4. platové stupnici technických úředníků čsl. státních drah. Právní základ pro toto své rozhodnutí měla vláda ve Vašem prohlášení z 22. dubna 1919 v souvislosti s předpisy §§ 84 až 86 služ. pragmatiky. V cit. projevu prohlásil jste, že v případě svého povýšení na vrch. stav. komisaře v VIII. hodn. třídě státních úředníků jste výslovně srozuměn, aby Váš nadřízený úřad bez dalšího Vašeho dotazování Vaše přemístění do stavu státních železničních úředníků v rovnocennou služební třídu volně rozhodl s tím, že Vám v dosavadní hodn. třídě ztrávenou služební dobu jak pro určení služebního pořadí v nové služební třídě, tak i pro vyměření požitků započítává; zároveň pak jste vzal na vědomost, že na stálé umístění v min. žel. spoléhati nemůžete a že jste srozuměn v případě potřeby i s přesazením na místo rovnocenné Vašemu postavení, pořadí a službě mimo min. Tím projevil jste pro budoucnost zásadní souhlas s tím, aby Vás min. žel. v budoucnosti podle volného uvážení přeložilo k službě mimo min. žel. a aby za splnění určitých předpokladů zařídilo proměnu služebního poměru státního pragmatikálního úředníka ve služební poměr úředníka čsl. státních drah. Podle §§ 84 až 86 služ. pragmatiky může státní úředník — nepřevzal-li odporujícího tomu závazku a přijme-li povolané místo (úřední) příslušné jeho prohlášení — kdykoliv vystoupiti ze služebního poměru. Mohl jste tedy také prohlásiti předem ochotu, kdykoli přestoupiti ze služebního poměru veřejnoprávního zpět ve služební poměr zaměstnance státních drah, bude-li si toho také státní správa přáti. Předpoklady cit. prohlášení z 22. dubna 1919 jsou uskutečněným propůjčením služebního místa splněny. Vaše služební pořadí ve 4. platové stupnici bylo stanoveno dnem, kdy jste byl jmenován vrchním stavebním radou v VI. hodn. třídě, t. j. dnem 11. července 1922. O tom Vám dávám věděti podle výnosu předsednictva min. rady z 23. prosince 1931 s podotknutím, že Vaše služné činí jako dosud 39000 Kč. Stran Vašeho pojištění pensijního podle norem platných pro úředníky čsl. státních drah byla potřebná opatření učiněna.«
O stížnosti uvážil nss toto:
Především jest vzhledem k vývodům odvodního spisu žal. úřadu konstatovati, že st-l byl až do vydání nař. rozhodnutí, resp. jeho doručení nesporně státním úředníkem železničním, podléhajícím ve smyslu § 19 organisačního statutu z 19. ledna 1896 č. 16 ř. z. služební pragmatice č. 15/1914 ř. z. a zákonům ji měnícím nebo doplňujícím, zejména plat. zákonu č. 103/1926 Sb., a byl tedy jeho služební poměr jakožto takového úředníka veřejnoprávním poměrem služebním. Jestliže pak nař. rozhodnutím se propůjčuje st-li jakožto vrch. odborovému radovi min. žel., tedy státnímu úředníku 4. platové stupnice, služební místo v soukromoprávním poměru služebním úředníka podniku čsl. státních drah, mění se tím současně právní povaha jeho služebního poměru a má tedy výrok ten dvojí stránku, jednak zrušuje dosavadní veřejnoprávní služební poměr, jednak ustanovuje st-le v novém služebním poměru, t. j. soukromoprávním. Zrušení veřejnoprávního poměru služebního podle předpisů §§ 84—86 služ. pragm., jichž se nař. rozhodnutí dovolává, může býti provedeno toliko úřadem státním jako orgánem veřejné správy a nemůže proto býti pochybnosti, že v příčině zrušení služebního poměru veřejnoprávního, které jest v napadeném výroku implicite obsaženo, spatřovati nutno rozhodnutí, resp. opatření žal. úřadu jakožto úřadu správního ve smyslu § 2 zák. o ss. Ježto pak st-l spatřuje porušení svých subj. práv — jak z obsahu stížnosti zřejmo — právě v této změně, resp. zrušení veřejnoprávního charakteru služebního poměru, uplatňuje nárok veřejnoprávní a jsou proto v tomto směru splněny veškeré předpoklady příslušnosti nss-u v cit. § 2 stanovené a nemá výluka § 3 písm. a) zák. o ss místa.
Ve věci samé není v příčině změny veřejnoprávního poměru služebního v poměr soukromoprávní mezi stranami o tom sporu, že není zákonného předpisu, podle kterého by změna taková mohla býti provedena bez žádosti, resp. proti vůli státního úředníka. Kdežto však žal. úřad spatřuje v daném případě právní základ k změně té ve svolení st-lovu na základě jeho prohlášení z 22. dubna 1919, vydaného ještě před ustanovením st-lovým ve veřejnoprávním poměru státního úředníka železničního, ve spojení s předpisy §§ 84—86 služ. pragm., tedy v resignaci st-lově na veřejnoprávní služební poměr, stojí stížnost nejširší svou námitkou na stanovisku, že se přeměna charakteru služebního poměru st-lova stala bez žádosti a proti vůli st-lově proto, že k zmíněnému prohlášení nelze přihlížeti, když v dekretech, vydaných o st-lovu veřejnoprávním poměru služebním po onom prohlášení, nestala se o reversu žádná zmínka, takže způsobily jeho ustanovení, resp. povýšení v tomto poměru bez jakéhokoli omezení.
Nss shledal stížnost v tomto směru důvodnou.
Podle konstantní judikatury (srov. na př. Boh. A 2579/23, 9136/31, 10324/34 a j.) zakládá se služební poměr veřejnoprávní státního úředníka jednostranným aktem státní moci o propůjčení určitého služebního místa a jsou pro posouzení jeho rozhodujícími jednak obsah správního aktu, kterým byl úředník ve svůj úřad dosazen, resp. kterým mu určité služební místo bylo propůjčeno a který se zračí ve jmenovacím dekretu, jednak objektivní právní normy, které se vztahují na služební postavení aktem tím založené. Těmito dvěma právními způsoby jsou s jedné strany vytčeny v podstatě hranice oněch práv, jež platný právní řád poskytuje pragmatikálním úředníkům státním, s druhé strany jsou však zároveň stanoveny meze služební moci státu vůči jeho zaměstnanci. Z toho vyplývá logický důsledek, že tak, jako nemohou býti v zásadě zdrojem práv pragmatikálního úředníka státního podmínky, které snad kladl před svým dosazením v úřad, ale které nedošly výrazu ve jmenovacím aktu (dekretu), tak ani státní správa nemůže služební svou moc k případné další úpravě služebního poměru svého zaměstnance, resp. k jeho zrušení opírati o taková jeho prohlášení a závazky, které učinil — třeba písemně —před svým ustanovením ve veřejnoprávním poměru služebním, nebo před svým povýšením v tomto poměru, které však nebyly stipulovány v ustanovovacím (jmenovacím) dekretu, jinými slovy státní správa nemůže prováděti takových změn služebního poměru zaměstnancova bez jeho žádosti neb svolení, resp. proti jeho vůli, které v objektivních právních normách, upravujících veřejnoprávní služební poměr státního zaměstnance v tom či onom služebním postavení (ve služ. pragmatice č. 15/1914 ř. z. a zákonech ji doplňujících nebo měnících, zejména v zák. platovém č. 103/1926 Sb.), nejsou jako normální výron státní moci služební stanoveny nebo kterých si v mezích platného právního řádu jmenovacím aktem (dekretem) nevyhradila.
Všeobecných právních norem, které by státní moci dávaly možnost změniti veřejnoprávní poměr státního úředníka v poměr soukromoprávní z vlastní moci, bez zřetele k obsahu dekretů o tomto služebním poměru vydaných, žal. úřad se nedovolává a nss jich také neshledal. Poukaz na ustanovení §§ 84 až 86 služ. pragm. selhává, ježto ustanovení ta neřeší otázky změny veřejnoprávního poměru pragmatikálního úředníka v poměr soukromoprávní, nýbrž předmětem těchto ustanovení jest — jak vyplývá jak z povahy věci, tak z nadpisu a obsahu řečených paragrafů — zrušení služebního poměru úředníka, jenž, jsa již v pragmatikálním poměru služebním, z tohoto poměru vystupuje. Je-li tudíž v daném případě mimo spor, že st-l po vydání svého prohlášení z 22. dubna 1919, shora citovaného, byl ustanoven veřejnoprávním úředníkem státním v VIII. hodn. třídě a že ani v dekretu o tomto ustanovovacím aktu, ani v pozdějších dekretech, jimiž byl povyšován až do VI. hodn. třídy, ani konečně v dekretu, jímž byl převeden do platů podle zák. č. 103/1926 Sb., nestala se o zmíněném reversu jeho z 22. dubna 1919 zmínka, že tedy nebylo trvání veřejnoprávního poměru st-lova nijak omezeno ve smyslu onoho prohlášení, ani že se nestala žádná výhrada o případné jeho budoucí změně ve služební poměr soukromoprávní bez další žádosti st-lovy, — potom ovšem nemůže býti pochybnosti, že z těchto dekretů nabyl st-l práva, aby jeho veřejnoprávní poměr služební byl posuzován toliko po- dle všeobecně platných právních norem bez omezení, jaká byla obsažena v prohlášení z 22. dubna 1919, a že tedy státní správa nemůže za tohoto stavu věci prohlášení to bráti za účinný dosud právní základ pro posuzování st-lova služebního poměru vedle zmíněných dekretů jmenovacích. Žal. úřad nemůže se proto pro své opatření dovolávati ani skutečnosti, že st-l podáním z 20. května 1922 jako stav. rada min. žel. sám žádal, aby dnem 31. prosince 1920 byl převeden ze státu úředníků státních do státu úředníků čsl. státních drah, kdyžtě žádané přemístění ne- bylo podle správních spisů tehdy uskutečněno a st-l pak ještě ve státu úředníků státních byl povýšen, aniž — jak shora uvedeno — výhrada pozdějšího přeřazení v dekretu tom byla vymíněna.
Vycházel-li tedy žal. úřad v daném případě z právního názoru opačného, ocitl se v rozporu se zákonem a bylo proto nař. rozhodnutí již z tohoto důvodu podle § 7 zák. o ss zrušiti.
Než potom nemusil se již nss zabývati dalšími otázkami, jež st-l svými námitkami uvedl ve stížnosti na přetřes, zda totiž zmíněné st-lovo prohlášení z 22. dubna 1919 mělo ve skutečnosti takový obsah, jaký mu nař. rozhodnutí přikládá, nebo že prohlášení to bylo na st-li vynuceno a pozbylo platnosti, nebo že bylo vydáno jinému ústavnímu činiteli, než který provedl zrušení jeho veřejnoprávního poměru služebního, nebo konečně, že výrokem žal. úřadu byl v tomto směru porušen předpis § 6 plat. zák. Neboť všechny tyto námitky jsou jíž nerozhodný, kdyžtě k zrušení nař. rozhodnutí stačí již důvod shora zmíněný. Shledal-li pak nss, že přeměna služebního poměru pragmatikálního v poměr soukromoprávní jest nezákonná, odpadá arciť v důsledku toho i potřeba zabývati se služebním pořadím st-lovým v poměru soukromoprávním, neboť pro tento poměr nedostává se za stavu věci právě vytýčeného podkladu.

Citace:

Č. 11792. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 642-646.