NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 2

Čís. 4288.

Dopravní řád železniční.
Vyhláška čís. 317 věstníku pro železnice a plavbu, ročník I. číslo 80 o přímé železniční přepravě mezi drahami v Polsku a drahami v republice československé.
Dosah ustanovení bodu 3 písm. f).
(Rozh. ze dne 21. října 1924, Rv II 581/24.)
Žalující firma zaslala dne 22. a 29. května 1920 z Těšína dvě zásilky zboží drahou do Moravské Ostravy. Po dojití do stanice určení byly zásilky uloženy v nádražním skladišti, kde shořely. Žalobu, domáhající se na československém eráru náhrady škody v Kč, procesní soud prvé stolice zamítl, odvolací soud rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a uložil prvému soudu, by znovu ve věci jednal a rozhodl.
Důvody:
Pro správné posouzení věci po stránce právní jest rozhodno, zda ustanovení vyhlášky čís. 317, uveřejněné ve Věstníku pro železnice a plavbu v čís. 80 z roku 1919, lze na tento spor použíti, jelikož rozřešením této otázky jest již také rozřešena otázka namítaného nedostatku aktivní legitimace. Oba nižší soudy použily oné vyhlášky, vycházejíce ze zjištění, že »celá stanice Těšín, tedy i severní nádraží bylo až do dne 11. srpna 1920 a zejména tedy v době, kdy obě zásilky byly dráze předány k dopravě, ve správě státních drah Polských a že tato stanice podléhala bezprostředně ředitelství státních drah v Krakově«, a, přihlížejíce k šestému bodu vyhlášky, že úmluva, v ní obsažená, je prozatímní a platí jen do konečné úpravy hranic mezi státem Československým a Polským. Třebaže tedy z tohoto zjištění správně nižší soudy dovodily, že ustanovení vyhlášky platila i pro přepravu zboží po drahách, jež probíhaly tak zvaným plebiscitním územím, stojícím pod dozorem mezinárodní komise a spravovaným jak Československým, tak Polským státem, bylo přes to uvažovati, zda ona ustanovení platila nebo měla platiti ve všech případech. Rozhodná ustanovení, přicházející zde v úvahu, jsou pod čís. 3 písm. f). Těmito ustanoveními byla obmezena platnost ustanovení čl. 12, 26 a 27 »Bernské mezinárodní úmluvy« ze dne 14. října 1890 čís. 186 ř. zák., jejíž čl. 27 byl téměř doslovně pojat do §u 100 žel. dopr. řádu ze dne 11. listopadu 1909 čís. 172 ř. zák. a i do československého žel. dopr. řádu, vydaného nař. vlády ze dne 13. května 1921, čís. 203 sb. z. a n. Kdežto v těchto ustanoveních (čl. 27 a § 100 uvedených dopravních řádů) byla ponechána volba žalobci, na které dráze se chce domáhati náhrady, a nevylučovala se možnost postupu nároku z dopravní smlouvy, stanoví se ve vyhlášce čís. 317 pod čís. 3 písm. f) výslovně: »Pokud nebyl nákladní list vyplacen, je k reklamaci oprávněn jedině odesílatel a to jen u dráhy podací, po vyplacení nákladního listu jedině příjemce a to jen u dráhy dodací. Reklamace o navrácení přeplatků může podati ten, kdo přeplatek učinil a to jen u té dráhy, v jejímž okrsku přeplatek byl učiněn. — Postoupení nároků ze smlouvy přepravní je nepřípustno.« Srovnají-li se tato ustanovení s ustanoveními mezinárodní úmluvy a železničních dopravních řádů, vyplývá z toho, že súčastněným vládám, jichž jménem ministerstva železnic ujednala prozatímní dohodu, šlo v prvé řadě o to, by nároky z dopravní smlouvy dle toho, zda byl nákladní list vyplacen čili nic, zmístněny byly v oblasti toho kterého státu a aby bylo zamezeno, by se cizí státní příslušník nemohl domáhati náhrady z dopravní smlouvy u jiné dráhy, než dráhy v oblasti jeho vlasti. Proto bylo prohlášeno postoupení nároků z dopravní smlouvy za nepřípustno. V tomto případě postoupila firma Č. jako příjemce zboží svůj nárok žalující firmě, tehdy ještě v plebiscitním území sídlivší. Byl tudíž tento postup podle oné úmluvy nepřípustným a takovým by byl i nadále zůstal, kdyby se byla hranice, stanovená demarkační čárou, nebyla změnila. Jakmile však hranice mezi Československým a Polským státem byla určena a stanice, v níž žalující firma zboží k dopravě podala, připadla k Čsl. státnímu území, pozbylo ono obmezení významu a postup nároku, do té doby vadný, změnou rozhodných poměrů stal se správným, byl zhojen, to tím spíše, že v den podání žaloby dle tvrzení žalovaného eráru ona úmluva již vůbec neplatila a dle spisů tento postup mezi firmou Č. a žalující firmou nebyl posud rozvázán. Nelze tedy za těchto změněných poměrů požadovati, by byl uplatňovaný nárok posuzován dle úmluvy, v den podání žaloby neplatné, to tím méně, že nevystupuje tu cizinec proti čsl. eráru, čemuž právě onou, nyní již neplatnou úmluvou, mělo býti zabráněno. Postup nároku jest tudíž po právu a tím padá námitka nedostatku aktivní legitimace. Jelikož nižší soudy, vycházejíce z opačného stanoviska, nezabývaly se otázkou škody a důvodem k její náhradě, není pro dovolací soud podkladu, by ve věci samé rozhodl. Byl proto napadený rozsudek a, jelikož ani soud prvé stolice se otázkou důvodu a výše škody nezabýval, i tento rozsudek zrušen (§ 510 c. ř. s.) a soudu prvé stolice uloženo, jak se dále zachovati.

Citace:

č. 4288. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 477-479.