Č. 3463.

Pozemková reforma: Vlastník zabraného majetku pozemkového nemá kromě případů podle § 11 zák. záborového a § 20 zák. přídělového právního nároku na ponechání nebo přidělení části jeho zabraného majetku, zejména nemá právního nároku na přidělení zbytkového statku, který při přídělu jeho zabrané půdy vznikne.
(Nález ze dne 8. dubna 1924 č. 5991).
Věc: Adolf W. a společníci v D. proti státnímu pozemkovému úřadu o ponechání zbytkového statku v K.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžující si svěřenství žádalo opětně, aby ponechán mu byl ze státem zabraného velkého pozemku majetkového ve vlastnictví zbytkový statek utvořený z nemovitostí dvoru K. ve výměře asi 120 ha s lihovarem, rybníky a ovocnými sady.
Nař. výn. sdělil žal. úřad st-lům, že na základě šetření, provedeného 14. června 1924 na místě samém a v uvážení všech okolností nemůže žádosti za ponechání zbytkového statku K. ve výměře 120 ha dosavadnímu vlastníku vyhověti. Majiteli velkostatku může však v případě potřeby u nabyvatele zbytkového statku K. býti zajištěna na přechodnou dobu užívání tamní sýpky.
O stížnosti podané proti tomuto rozhodnutí uvažoval nss takto:
Stížnost tvrdí, že odmítnutí žádosti za ponechání zbytkového statku K. stěžujícímu si svěřenství odporuje zák. a vytýká řízení vady, uvádějíc, že st-lé nebyli k šetření ze 14. června 1923 přizváni a že jim nejsou známy důvody, pro které jejich žádost byla zamítnuta.
Nss musel si především odpověděti na otázku, zda se nař. výrok žal. úřadu dotkl v nějakém směru práv st-lů. St-lé jsou vlastníky velkého nemovitého majetku, státem zabraného. Přísluší jim tedy dle § 11 záb. zák. věty 1. nárok, aby jim ze zabraného majetku propuštěna byla pokud možno dle jejich volby půda ve výměře v § 2 záb. zák. uvedené, t. j. nejvýše 250 ha půdy vůbec (z toho 150 ha půdy zemědělské), a další nárok dle § 20 příď. zák., tento poslednější ovšem jen za podmínek v § tom blíže uvedených. St-lé však svou žádost, aby ponechán byl jim zbytkový statek K. o žádné z těchto ustanovení neopírají, žal. úřad o ní také ani ve smyslu ustanovení § 11 záb. zák. ani dle ustanovení § 20 příd. zák. nerozhodoval, a stížnost u nss podaná také netvrdí, že by jedno nebo druhé z těchto ustanovení bylo výrokem žal. úřadu porušeno.
Jiných nároků však vlastníku zabrané půdy, pokud jde o ponechání resp. přidělení její, zákon záb. a ostatní zák. o poz. reformě nepřiznávají. Zejména nedává zák. přídělový vlastníku zabraného majetku právní nárok, aby mu zbytkový statek, tedy statek vzniklý teprve při přídělu státem zabrané půdy (§ 24 a 25 příd. zák.) byl přidělen.
Nemá-li však vlastník nárok takový, nemůže býti právem tvrzeno, že zamítnutím žádosti zasaženo bylo do práv st-lů a že by odmítnutí její odporovalo zák.
Jeví se tedy stížnost bezdůvodnou, poněvadž nemůže-li právem býti tvrzeno, že porušen byl subjektivní nárok strany, je také lhostejným, zda výrok úřadu zakládá se na řízení řádně provedeném či nikoli.

Citace:

č. 3463. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1000-1001.