Č. 847.

Dávka ze zábav (Čechy): Podnikatelé kinematografických představení jsou povinni zaplatiti dávku ze zábav i z těch představení, pří kterých neměli beze své viny možnosti zapraviti dávku tu postupem předepsaným v § 6 řádu dávk. a při nichž ji také nevybrali od návštěvníků.
(Nález ze dne 18. května 1921 č. 6867.)
Prejudikatura: viz nál. č. 768.
Věc: Eugen S. a Osvald K. v Praze (adv. Dr. Arn. Urban z Prahy) proti správnímu výboru v Praze o dávku ze zábav. Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Magistrát hlavního města Prahy předepsal Eugenu S. výměrem z ... a Osvaldu K. výměrem z ... dodatečně zemskou dávku ze vstupenek na biografická představení konaná v době od 1. ledna 1916 do 19. ledna 1916 incl.
Ve správním řízení bránili se stěžovatelé dodatečnému předpisu dávky poukazem na tyto okolnosti:
Cís. patent ze dne 29. prosince 1915 byl publikován v zemském zákoníku až 31. prosince 1915; poukazuje se v něm na prováděcí nařízení, to je sice datováno dnem 31. prosince 1915, zemský zákoník, v němž je otištěno, byl však vydán a rozeslán až 9. ledna 1916. Před tím nikdo nevěděl, jak bude dávka vybírána. Dle §u 4 dávk. ř. jest dávku vybírati ze vstupenek, které musejí býti obcí okolkovány. Magistrát hlavního města Prahy počal však kolkovati vstupenky až 20. ledna 1916 a před touto dobou bylo majitelům biografů znemožněno vybrati dávku od návštěvníků, kteří jsou subjekty dávky. Podnikatele biografů nestíhá žádná vina na tom, že dávka nebyla zaplacena, a je dodatečný předpis dávky nepřípustný.
Dodatečný předpis dávky byl zachován v platnosti usneseními sboru obecních starších hlavního města Prahy ... a rozhodnutím zemského správního výboru v Praze...
O stížnosti čelící proti rozhodnutí III. stolice uvážil nejvyšší správní soud toto:
Hledíc na předpis §u 18 zák. o správ. soudě může nejvyšší správní soud přezkoumati procesní materii jen v rámci uplatňovaných a přesně konkretisovaných stížných bodů, a jest proto při obsahu stížnosti obírati se ve sporném případě jedinou otázkou, zda stěžovatele stíhá vůbec povinnost zaplatiti dávku připadající na kinematografická představení pořádaná v době od 1. ledna 1916 do 19. ledna 1916 incl. Otázku tuto zodpověděti jest kladně.
Císařský patent ze dne 29. prosince 1915 č. 83 z. z., publikovaný dne 31. prosince 1915 v XXXVIIL částce z. z., zavádí v Čechách mimo jiné také dávku ze zábav, kterou jest vybírati dle řádu patentu připojeného (srv. čl. II.). Řád pro vybírání dávky předpisuje pak v §u 1, že ze všelikých zábav pořádaných v království Českém ve veřejných místnostech nebo na prostranstvích veřejně přístupných bude se platiti dávka ze zábav. Patent i jeho přílohy nabyly dle ustanovení čl. VI. cís. patentu platnosti dnem 1. ledna 1916, a hledíc na tyto normy není tedy pochybnosti o tom, že všecky zábavy, jak o nich § 2 řádu mluví, jež se v Čechách konaly v době od 1. ledna 1916, podléhaly in abstracto dávce ze zábav. Subjektem platební povinnosti je dle §u 11 řádu podnikatel a solidárně s ním také provozující majitel nebo nájemce místností, v nichž zábava se pořádá. Povinnost dávku zaplatiti, jež takto normativně je založena, trvá potud, pokud právo na dávku nebylo ve smyslu §u 14 řádu a zák. ze dne 18. března 1878 čís. 31 ř. z. promlčeno. Plynou z toho tyto konsekvence:
1. Dávkový řád stojí sice na stanovisku, že dávku ze zábav jest principielně odváděti předem (srovn. §§ 4, 7 a 10), ať již jde po rozumu prvého odstavce § 4 o dávku vstupenkovou nebo ve smyslu druhého a čtvrtého odstavec téhož § o dávku paušalovanou, a dopouští jen výjimečně v §u 10, odst. 3 zaplacení dávky teprve po zábavě tehdy, když byla zábava nepřipravena nebo byla neočekávaně konána, a když nebylo možno zábavu předem oznámiti. Ta okolnost, že dávka nebyla předem obcí vybrána od podnikatele, nemá však sama o sobě v zápětí zánik nároku na dávku. Pro jeden případ to zákon výslovně uznává; ustanovuje totiž, že jest přípustným předepsati dodatečně dávku tam, kde byla dle §u 12 zkrácena trestním činem. Hledíc na normu §u 14 může však dodatečný předpis dávky míti místo i ve všech jiných případech, kde dávka nebyla před zábavou zaplacena, pokud nenastaly podmínky jejího promlčení.
2. Za těchže předpokladů, tedy potud, pokud dávka není promlčena, neliberuje osoby dávkou povinné od placení dávky ani ta skutečnost, že obec ať z těch ať z oněch příčin nemohla po jistou dobu podnikatelům okolkovati po rozumu §u 6 vstupenky potřebné pro jich zábavní podnik.
V §u 6 jest ovšem stanoveno, že pořadatelé zábav přístupných na vstupenky mají podati vstupenky opatřené kontrolními útržky k okolkování před zábavou, zaplativše celou částku dávky na vstupenky připadající a vypočtenou dle výše skutečné ceny každé jednotlivé vstupenky, a že nesmí býti používáno jiných než úředně okolkovaných a kontrolním útržkem opatřených vstupenek. § 4 pak předpisuje, že vstup do zábav uvedených v §§ 1 a 2 smí se připustiti zpravidla jen, byla-li obcí okolkována koupená vstupenka, za niž dávka dle ustanovení řádu byla zapravena. Tyto předpisy jsou dány na prospěch obce, jsou to kautely zabezpečující právo na dávku, a obci jest při tom vyhrazena výslovně možnost osvoboditi osoby dávkou povinné od koupě kolkovaných vstupenek za paušální poplatek. Jestliže obec nekolkovala po jistou dobu vstupenky, pak tento fakt má význam jen potud, že podnikatelé zábav mohli prodávati vstupenky nekolkované a že mohli dovolovati do zábav vstup návštěvníkům bez okolkovaných vstupenek, aniž pro toto svoje jednání mohli býti stíháni po rozumu §u 12. Fakt ten padati může také na váhu při řešení otázky, jak předepsati jest dávku, jež nebyla zapravena ve formě dávky vstupenkové, faktem tím však nijak není tangována sama povinnost k dávce.
Úvahy tyto aplikovány na sporný případ vedou k závěru, že stěžovatelé jsou povinni zaplatiti dávku z kinematografických představení konaných v době od 1. ledna 1916 do 19. ledna 1916 incl. bez zřetele na to, že jim po rozumu §u 12 dávk. řádu nelze přičísti vinu na tom, že dávky nezaplatili před představením a že neměli možnosti zapraviti ji postupem, který předpisuje § 6 leg. cit.
Na této povinnosti nemůže měniti ničeho ani ta okolnost, že dávky nevybrali u návštěvníků zábavy. Bylo již nahoře podotknuto, že dle dávkového řádu subjektem platební povinnosti je podnikatel, resp. solidárně s ním provozující majitel nebo nájemce místností (§ 11) a nikoliv návštěvníci zábavy, a jest ponecháno na vůli osob povinných k placení dávky, jak vůči návštěvníkům zábavy svůj poměr co do dávky upraví, zda dávku na ně přesunou zvýšením vstupeného, či zda dávku ponesou ze svého. Je tedy pro povinnost k placení dávky vztah objektu dávky k návštěvnímu publiku a možnost přesunu dávky irelevantní. Stěžovatelé ostatně právní možnost vybírati dávku od publika za celou dobu prvních 19 lednových dnů roku 1916 měli — dávkový řád publikovaný dne 31. prosince 1915 obsahuje v §u 4 přesně vymezené sazby vstupenkové dávky — a bylo věcí podnikatelů zabezpečiti se stran dávkové povinnosti, jež je stihla, jak je výše dolíčeno, již 1. ledna 1916 přiměřenou přirážkou ke vstupenkám na představení v těchto dnech pořádaná.
Stížnost, jež nebrojí jinak ani proti správnosti výpočtu dávky ani proti způsobu, který zvolil žalovaný úřad pro vybrání dávky, jest tedy ve všech směrech bezdůvodnou, a slušelo ji zamítnouti.

Citace:

č. 847. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 546-549.