Č. 904.

Pozemková reforma: Slova § 2 zák. zábor. »vlastnicky patřících« jest vykládati ve smyslu: »tvořících předmět jejich vlastnické disposice, která jim přísluší z titulu dostačujícího k založení formálního vlastnictví«.
(Nález ze dne 23. června 1921 č. 8199.)
Věc: William a Dr. Julius H. v B. B. (adv. Dr. A. Bloch z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (zast. odb. radou Veithem) stran přídělu půdy dle § 63 zák. příděl.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje jako nezákonné.
Důvody: Proti zamýšlenému přídělu půdy do prozatímního drobného pachtu dle § 63 zák. příděl. od statku patřícího stěžovatelům v B. B., bránili se majitelé námitkou, že jejich majetek není zabraný, nýbrž že se skládá ve skutečnosti ze dvou samostatných objektů, z nichž každý o sobě zákonné výměry dle § 2 zák. zábor. nedosahuje. — — —
Ve věci této vyšel pořadím instančním výrok pozemkového úřadu z —, v němž se tyto námitky zamítají a příděl provedený odborovou úřadovnou ... potvrzuje — — — —
Nejvyšší správní soud vycházel při svém rozhodnutí z těchto úvah:
Zákon záborový ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. prohlašuje ve svém § 2 za majetek velký, záborem ve smyslu zákona tohoto postižený každý majetkový soubor patřící vlastnicky jediné osobě nebo týmž spoluvlastníkům, vykazuje-li výměru celkovou 150 ha půdy zemědělské nebo 250 ha půdy vůbec.
Mluví-li zákon v tomto předpisu o »spoluvlastnících«, jimž jako jednomu subjektu vlastnickému (arg. slovo »týmž«) dotčený soubor majetkový patří, nemůže býti nižádné pochyby o tom, že měl na mysli jen vlastnictví nedělené t. zv. communio pro indiviso, t. j. vlastnictví několika osob, jehož předmět není mezi jednotlivé vlastníky dělen, nýbrž náleží všem dohromady ve svém fysickém celku, každému však jistým ideálním podílem, na př. každému ze 3 vlastníků jednou třetinou.
Pro výklad tento svědčí i použití výrazu »spoluvlastník«, kterýmžto termínem nelze označiti samostatného vlastníka určitého reálního dílce objektu, dříve snad jednotného a snad i nyní hospodářskou jednotu tvořícího, ježto vlastník tohoto dílce není »spoluvlastníkem« celku, nýbrž výlučným a samostatným vlastníkem svého podílu.
Toto stanovisko sdílí ostatně i naříkané rozhodnutí, které nepopírá, že fysickým rozdělením statku tvořivšího původně předmět nedílného vlastnictví, mezi jednotlivé spoluvlastníky přestávají býti tito »spoluvlastníky« celku a stávají se »vlastníky« oněch fysických dílů, jež jim při rozdělení připadly, má však za to, že toto dělení může býti jen tenkráte i proti záboru účinné, pokud bylo v knihách pozemkových provedeno do dne 24. dubna 1919, t. j. do dne, kdy záborový zákon vstoupil v působnost.
Pro toto stanovisko žalovaného úřadu by mluvila úvaha, že zákon užívá v § 2 cit. zák. obratu: výměra náležející »vlastnicky« ... a že dle norem pro Slovensko platných (instrukce z 15. prosince 1855 a z 5. února 1870, zák. čl. XXIX. z r. 1886, zák. čl. XXXVIII. z r. 1889, zák. čl. XVI. z r. 1891, zák. čl. XXIX. z r. 1892 a zák. čl. XV. z r. 1900) nemovitosti v knihách pozemkových zapsané přicházejí ve vlastnictví teprve vkladem v knihy pozemkové. Avšak toto ryze formalisticko-právní stanovisko nepokládá nejvyšší správní soud za správné a intencím zákona záborového odpovídající. Zákon tento chtěl odstraniti a pro budoucnost zameziti zjev, který pokládá za národohospodářsky škodlivý, aby v jedněch rukou byly soustředěny větší komplexy majetku nemovitého. Jeho snahy nesou se k tomu, odebrati z tohoto velikého majetku tolik, aby z něho zbylo v jedněch rukou nejvýše 150 ha půdy zemědělské nebo 250 ha půdy vůbec (arg. § 11 cit. zák.) a utvořiti z těchto odebraných statků pokud možno statky střední a menší velikosti (viz zákon přídělový). Této intenci sledující cíle čistě hospodářské by neodpovídalo, posuzovati skutečné poměry držby nemovitostní dle formalisticko-právních předpisů, nýbrž jest nutno pozírati na ně s hlediska běžných hospodářských názorů. Nutno proto i termín zákona »vlastnicky patřících« vykládati nikoli se stanoviska civilní vědy právní, nýbrž dle ustáleného všeobecného mínění a obecného přesvědčení. Dle tohoto patří určitá nemovitost »vlastnicky« určitému subjektu již tenkráte, když k ní nabyl řádného titulu, dostatečného k založení práva vlastnického, n. př. ji koupil, vyměnil, sdědil, a pod. a když nemovitost ta mu fysicky byla odevzdána. Na knihovní provedení tohoto převodu majetku pozemkového, které arciť má v četných směrech neobyčejný význam, sloužíc k vyloučení důvěry osob třetích v pozemkové knihy, pozírá hospodářský život, zodpovídaje si otázku, koho má za skutečného vlastníka pokládati, jen více méně jako na formální úkon, kterým se jen skutečný a již existující poměr vlastnický ve veřejnou patrnost uvádí.
Nutno proto dle náhledu nejvyššího správního soudu slova § 2 vlastnicky patřících« vykládati ve smyslu: »tvořících předmět jejich vlastnické disposice, která jim přísluší z titulu dostačujícího k založení formelního vlastnictví.«
Pro tento náhled mluví i následující úvaha:
V § 18 zábor. zák. prohlášeny jsou za bezúčinné proti státu smlouvy o zcizení a zavazení zabraného majetku uzavřené po dni 28. října 1918, pokud není prokázáno, že šlo o jednání, kterého si vyžádalo řádné hospodaření. I zde zákon mluví toliko »o smlouvách«, tedy jen o právním titulu, kterým se dotčená věcná práva zakládají, a nechává naprosto stranou, zda na podkladě těchto smluv příslušný a nutný knihovní zápis se stal či nikoli.
Nutno tedy míti za to, že uznává za účinné »proti státu« a tudíž i v otázce, zda statky ony ve prospěch státu jest pokládati za zabrané, i ony smlouvy před 28. říjnem 1918 uzavřené, které v knihách pozemkových zapsány nebyly, čili jinak a správněji řečeno, uznává, že statek takovou smlouvou zcizený nelze pokládati za vlastnictví zcizitele ani tenkráte, když by na základě smlouvy této převod vlastnického práva nebyl v knihách pozemkových zapsán.
Mimo to však má hořejší náhled podporu svou též ve svrchu citovaných normách pro Slovensko platných, které začasté označují »vlastníkem« i majitele nemovitostí v pozemkových knihách nezapsaných.
V daném případě nepřihlédl žalovaný úřad v důsledku svého mylného právního nazírání k námitce stěžovatelů, že statek, o nějž jde, byl již před 28. říjnem 1918 reálně rozdělen mezi oba stěžovatele fakticky a že onen majetek, který nyní každý z nich jako samovlastník drží, výměry § 2 zábor. zák. nevykazuje a tudíž záboru nepodléhá, a nevyšetřil správnost tvrzení tohoto.
Ježto okolnost tato jest podle hořeních výkladů pro rozhodnutí tohoto sporu v první řadě významnou, musil nejvyšší správní soud naříkané rozhodnutí dle § 7 zák. o správ. s. zrušiti, aniž mohl se pouštěti do rozboru ostatních námitek stížnosti, které pro případ, že zmíněné tvrzení stěžovatelů bude prokázáno, jsou bezpředmětné a tudíž i rozhodnutí o nich by pro ten případ mělo jen ráz výroku akademického, jejž činiti nejvyšší správní soud není povolán.

Citace:

č. 904. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 665-668.