NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 2

Čís. 8270.

Zákon ze dne 9. října 1924, čís. 221 sb. z. a n. o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří.
O nároku pojišťovny proti zaměstnavateli ve smyslu § 20 (2) zákona rozhodují soudy rozhodčí a pojišťovací, nikoliv řádné soudy, třebas byl zaměstnavatel nárok uznal.
(Rozh. ze dne 1. září 1928, R II 213/28.)
Žalující okresní nemocenská pojišťovna domáhala se na žalovaném peníze, jejž zaplatila za zaměstnance žalovaného, jehož podle tvrzení žaloby žalovaný přijal do svých služeb dne 24. listopadu 1925, avšak k nemocenskému pojištění přihlásil teprve dne 30. listopadu 1925, dělník pak dne 28. listopadu 1925 onemocněl. Námitce nepřípustnosti pořadu práva soud prvé stolice vyhověl a žalobu odmítl. Důvody: Soud omeziv jednání na námitku nepřípustnosti pořadu práva vzal za zjištěno dopisem žalovaného, že žalovaný se zavázal platiti žalobkyni — Čís. 8270 —
výlohy ošetřování dělníka С-a. Žalující strana uplatňuje zažalovaný nárok z důvodu uznání dluhu. Předmětem závazku již podle přednesu žalobního jest placení nemocenského (dočasné renty), lékařský honorář, léky a lékařské ošetření za С-a, jehož žalovaný proti zákonným předpisům zákona ze dne 9. října 1924, čís. 221 sb. z. a n. pozdě přihlásil k nemocenskému pojištění, takže podle tohoto zákona stíhají ho újmy z opožděného přihlášení. Pro jednání a rozhodnutí o takovýchto nárocích nemocenských pojišťoven jsou příslušny podle § 186 a násl. cit. zák. čís. 221/24 sb. z. a n. rozhodčí soudy pojišťoven, takže pořad práva pro tyto nároky pojišťoven jest vyloučen. Než ani z uznání takovýchto nároků nemocenských pojišťoven nemůže se státi příslušný obecný soud. Ústav uznání tuzemské právo proti právu římskému vůbec nezná, takže, je-li tu uznání, jde o závazek čistě abstraktní, který předpokládá závazek hlavní, takže uznání o sobě jest pokládati jen za smlouvu akcesorickou. Pro domáhání se závazku hlavního musí však býti příslušným soud obecný a nikoli soudy zvláštní, jak jest tomu v tomto případě, takže i pro smlouvy akcesorické v případech, kde pro řešení hlavního závazku jsou příslušné soudy zvláštní, zůstávají tyto soudy i dále příslušné. Rekursní soud zamítl námitku nepřípustnosti pořadu práva. Důvody: Žalující strana žádá na žalovaném zaplacení 3290 Kč z těchto důvodů: žalovaný opomenul jako zaměstnavatel Leopolda С-a ohlásiti tohoto zaměstnance včas u nemocenské pokladny. Leopold C. onemocněl ve službách žalovaného dříve, než ho žalovaný ohlásil u nemocenské pojišťovny. Žádá tedy nemocenská pojišťovna náhradu nákladů za dávky, jež učinila v zájmu Leopolda С-a. Tento náhradní nárok patří před civilní soudy. Je to náhradní nárok pro neohlášení zaměstnance zaměstnavatelem. (§§ 17, 20 a 260 a) zák. čís. 221 z r. 1924.) Z §§ 186 a 220 tohoto zákona vysvítá, že před úřady tam uvedené patří jen nároky na pojistné dávky proti nemocenské pojišťovně nebo žaloby na náhradu podle tohoto zákona v případech § 220 čís. 4 zákona čís. 221/1924. Ani dosavadní soudní praxe nepochybovala o příslušnosti soudní v těchto případech (Gl. U. Nová řada, 876, 1207, 2976, 4290, 4997 a 5594). Mimo to tvrdí strana žalující, že žalovaný před zahájením sporu žalobní nárok bez výhrady uznal. O tomto právním důvodu mají rovněž jen soudy rozhodnouti. Smíry o nárocích patří před soudy, i když předmět smíru (nárok) tkví v právu veřejném (srovnej: Glaser-Unger 3950, proti Pražák: Spory I. čís. 17).
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Žalobní nárok spočívá na předpisu § 20 (2) zákona čís. 221/24. Podle § 189 téhož zákona mají opatření a rozhodnutí pojišťovacích ústavů určené zájemníkům (stranám) býti doručena písemně výměrem. Není pochyby, že zaměstnavatel je stranou ve smyslu tohoto předpisu a že i opatření podle § 20 mělo se státi výměrem podle § 189. Podle § 239 náleží politickým úřadům rozhodovati o opravných prostředcích proti výměrům nositelů pojištění (§ 189), pokud rozhodování není přikázáno soudům. O kterých výměrech rozhodují soudy, jest patrno z §§ 192, 196 a 220. Nezáleží na tom, zda lze zahrnouti pod některý z těchto předpisů případ § 20 (2), o který jde, neboť i v těchto případech rozhodují soudy rozhodčí a pojišťovací, ne však soudy řádné. Tato ustanovení, jež jsou rázu veřejnoprávního, nelze přejíti způsobem tvrzeným v žalobě, že žalující pojišťovna žádala žalovaného o sdělení, zda jest ochoten uhraditi náhradu a že se žalovaný k tomu zavázal. Ani tím nestal se nárok ten soukromoprávním. Tím méně lze souhlasiti s rekursním soudem, že jde o smír (patrně podle § 1380 obč. zák.), šlo by jedině o uznání veřejnoprávní pohledávky, jímž však nepozbyl veřejnoprávní poměr této své vlastnosti.

Citace:

č. 8270. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 134-136.