NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 1700.

Tím, že oprávněný nepodal žaloby pro rušenou držbu ve lhůtě zákonné, není vyloučen se řádnou žalobou k ochraně rušeného práva.
(Rozh. ze dne 30. května 1922, Rv I 570/22.)
Žalobce měl od žalovaného najatu podkrovní komoru a, ježto žalovaný uzavřel v lednu 1921 půdu, jíž byl ku komoře přístup, visacím zámkem, k němuž sám měl klíč, domáhal se na něm žalobce v roce 1922, by buďto visací zámek odstranil nebo mu vydal klíč k zámku a dovolil používání podkrovní komory. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud jí vyhověl potud, pokud se domáhala odstranění zámku nebo vydání klíče k němu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
V tomto případě jde jedině o řešení otázky, zda žalovaný jako pronajímatel rušil žalobce jako nájemce ve smluveném užívání najaté místnosti tím, že uzamkl dvéře, vedoucí k této místnosti. Otázku tu je zodpověděti kladně, byť i žalovaný podle svého prohlášení byl ochoten poskytnouti žalobci od případu k případu půjčkou klíč ode dveří, ovšem na požádání. Z nesporného přednesu stran vyplývá totiž, že žalobce měl původně volný přístup k uvedené místnosti, jím najaté, ježto dvéře od pudy uzamčeny nebyly. Tím, že žalovaný požaduje od žalobce, by došel si k němu pro klíč od půdy pokaždé, když chce vejíti do oné místnosti, činí užívání její závislým na námaze žalobcově, se kterou užívání to ani původně ani později spojeno nebylo. Požadavkem takové námahy je žalobce rušen ve svém právu nájemním, a jest oprávněn domáhati se toho, by v něm nadále rušen nebyl. To muže se státi buď tím, že žalovaný sám překážku odklidí, t. j. zámek ze dveří sejme, anebo poskytne žalobci příležitost, by překážku tu v případě potřeby odklidil sám způsobem pro něho nejsnadnějším, což se může státi jedině tím způsobem, že odevzdá žalobci klíč od zámku k stálému používání po dobu nájmu. Odvolací soud, vyhověv v tomto směru žalobě, posoudil věc správně po stránce právní. Bylo proto žalobě, pokud žalobce domáhá se buď odklizení zámku nebo odevzdání klíče, právem vyhověno. Z uplatňovaných důvodů dovolacích není dán ani jediný. Odvolací soud potvrdil rozsudek procesního soudu, pokud jím byla zamítnuta žaloba žádající, by žalovaný byl odsouzen dovoliti žalobci užívání najaté místnosti. Odvolací soud shledal v jednání žalovaného nikoli zabránění výkonu práva nájemního, nýbrž pouze jeho stížení. Žalovaný skutečně nebránil žalobci v užívání oné komory, nýbrž je stěžuje tím, že požaduje úkony, k nimž žalobce jako nájemce zavázán není. Žalobce může se proto domáhati odsouzení žalovaného jen k tomu, by mu výkonu práva nájemního nestěžoval, a bylo proto žalobě právem vyhověno pouze v této její části. V další své části není žalobní prosba odůvodněna a byla právem zamítnuta. I v tomto směru posoudil odvolací soud věc správně po stránce právní, a není dán uplatňovaný důvod § 503 čís. 4 c. ř. s. Tím méně lze říci, že jest rozsudek proto sám s sebou v odporu a zmatečný dle § 503 čís. 1 c. ř. s. Tím, že žalobce nepodal ve lhůtě § 454 c. ř. s. žaloby pro rušení držby svého práva nájemního, nepozbyl nároku, uplatňovati své právo nájemní i po uplynutí lhůty té řádnou žalobou. Opačný názor uplatňovaný dovolatelem není zákonem odůvodněn. Není zde proto prekluse dovolatelem tvrzené, a nelze míti za to, že žalobce, nepodav žaloby dle § 454 c. ř. s., mlčky svolil k změně původního stavu. Tím méně lze shledati v nepodání žaloby faktickou změnu původního nájemního poměru. Nezáleží ani na tom, že žalobce, dříve než podal tuto žalobu, od žalovaného klíč od zámku dle potřeby si vyžádal, neboť bez klíče nemohl otevříti dvéře na půdu vedoucí a tím přijíti ke komoře jím najaté. K tomu byl žalobce donucen skutkovým stavem, a nelze proto ani v tom shledati nějakého uznání z jeho strany. I v tomto směru byla věc posouzena správně po stránce právní, a není dán ani jediný z dalších důvodů dovolacích § 503 čís. 2 a 3 c. ř. s., jichž dovolatel blíže neprovedl.

Citace:

č. 1700. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 539-540.