Čís. 3828.

Při kolektivním označení uražené osoby jest rozeznávati, zda určité osoby (fysické nebo právnické) byly znameními na ně připadajícími označeny poznatelně či nikoli; široké kolektivní označení (určitá národnost, náboženství, politická společnost) nedává ještě žalobní právo všem jednotlivcům pod toto kolektivní označení spadajícím; toto označení musí býti tak súženo a obmezeno, by bylo z něho zjevno, proti komu směřuje, a by to bylo průměrnému čtenáři poznatelné; kolektivní označení musí býti takové, by připouštělo individualisaci uražených pro širší kruhy čtenářů na základě obsahu pozastavené zprávy.
Při posuzování určitosti označení jest vycházeti při urážkách na cti spáchaných tiskem jen z objektivní stránky označení; jest možné, že přes to, že pisatel mínil kolektivním označením postihnouti určité osoby (jeho úmysl směřoval proti určitým osobám), netvoří urážlivá zpráva jím uveřejněná skutkovou podstatu urážky na cti, nelze-li považovati označení za postačitelné k individualisaci uraženého pro širší vrstvu čtenářstva.
Pokud nestačí k individualisaci uraženého označení »Volná myšlenka«.
(Rozh. ze dne 3. dubna 1930, Zm I 446/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl v neveřejném zasedání zmateční stížnost soukromých obžalobců do rozsudku krajského jako kmetského soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30. dubna 1929, jímž byl obžalovaný podle § 259 čís. 3 tr. ř. zproštěn z obžaloby pro přečin proti bezpečnosti cti podle §§ 488, 491 a 493 tr. zák.
Důvody:
Jak z důvodů rozsudečných vyplývá, byl obžalovaný zproštěn z obžaloby jednak proto, že soud odepřel aktivní legitimaci obžalobcům, spolku »Volná myšlenka československá v Praze« a jejím činovníkům Rudolfu K-ému a Dr. Lubomírovi M-emu, jednak z důvodů subjektivních s oním důvodem souvisejících, jednak, že soud vyloučil, že obžalovaný měl vědomí, že se pozastaveným plakátem dotýká cti soukromých obžalobců. Zmateční stížnost, uplatňujíc zmatek podle § 281 čís. 9 písm. a) a c) tr. ř. (při tom však zřejmým poukazem i zmatek podle § 281 čís. 5 tr. ř.), vytýká rozsudku, že okolnost, že tu byla aktivní legitimace soukromých obžalobců, vyplývá již z obhajoby obžalovaného, který uvedl, že jím sepsaný pozastavený plakát byl jen odpovědí na plakát »Volné myšlenky«, že tedy obžalovaný při sepisování pozastaveného plakátu jako odpovědi na plakát »Volné myšlenky« musil míti na mysli i »Volnou myšlenku československou«, ana jako jeden z vydatelů byla na plakátu podepsána, a že »Volná myšlenka« jako světové sdružení neměla s vydáním plakátu co činiti. Nesprávným prý jest závěr soudu, že závadný plakát útočil na světové sdružení Volné myšlenky a že, kde se obvinění děje znameními na více osob připadajícími, aniž by bylo patrno, na koho se vztahují, jest každá z těchto osob oprávněna k obžalobě. I když se berou za podklad slova, rozsudku »hlasy, když je jich uposlechnuto, svádějí na dráhu zločinnou«, jest za to míti, že se slova ta vztahují na všechny členy »Volné myšlenky«, tedy i na soukromé obžalobce. Stížnost sama připouští, že »Volná myšlenka« jest hnutím světovým a že aktivní legitimace Rudolfa K-ého a Dr. Lubomíra M-eho jako činovníků »Volné myšlenky československé v Praze« ke stíhání obžalovaného soukromou obžalobou jest pro jich osobu závislou na aktivní legitimaci spolku »Volná myšlenka československá v Praze«. I nejvyšší soud jako soud zrušovací jest toho názoru, že padá, není-li dána aktivní legitimace spolku »Volná myšlenka československá v Praze«, i aktivní legitimace žalujících činovníků řečeného spolku a tím i celá obžaloba. Při posuzování této otázky jest vycházeti z obsahu a ze smyslu pozastaveného článku, neboť jen z něho může býti usuzováno nepodjatými čtenáři, proti komu článek směřuje, zda se dotýká cti určitých osob či nikoli. V souzeném případě jde o kolektivní označení uražené osoby a tu jest rozeznávati, zda určité osoby (ať fysické, ať právnické) byly v pozastaveném plakátu znameními na ně připadajícími označeny poznatelně, či nikoli. Příliš široké kolektivní označení nedává ještě žalobní právo všem jednotlivcům pod toto kolektivní označení spadajícím; na př. pro urážku určité národnosti, určitého náboženství, určité společnosti politické nemohou žalovati všechny osoby takto kolektivně označené. Označení kolektivní musí býti tak súženo a obmezeno, by bylo z něho zjevno, proti komu směřuje, a by to bylo průměrnému čtenáři poznatelné; kolektivní označení musí býti takové, by připouštělo individualisaci uražených pro širší kruhy čtenářů na základě obsahu pozastavené zprávy (v souzeném případě plakátu). Při posuzování určitosti označení jest vycházeti při urážkách na cti spáchaných tiskem jen z objektivní stránky označení, a je tudíž myslitelné a možné, že přes to, že pisatel mínil kolektivním označením postihnouti určité osoby, že tedy jeho úmysl směřoval proti určitým osobám, netvoří urážlivá zpráva jím uveřejněná skutkovou podstatu urážky na cti, nelze-li považovati označení připadajícími znameními podle celého obsahu zprávy za postačitelné k individualisaci uraženého pro širší vrstvu čtenářstva.
S tohoto právního hlediska jest uznati stížnost za bezdůvodnou, pokud vytýká, uplatňujíc zmatek podle § 281 čís. 5 tr. ř., že nebylo hodnotěno při uvažování o aktivní legitimaci, že obžalovaný plakát sepsal jako odpověď na plakát vylepený v S. »Volnou myšlenkou československou« a že při tom musil míti na mysli spolupodepsaného vydatele »Volnou myšlenku československou v Praze«, neboť výtka ta se týká okolnosti nezávazné, nehledíc ani k tomu, že obžalovaný nedoznal a že ani stížnost netvrdí, že si obžalovaný všiml, že plakát, proti němuž se obrátil, jest podepsán i spolkem »Volná myšlenka československá« jako vydavatelem. Nalézací soud však zjistil z obsahu a z doslovu pozastaveného plakátu, že plakát nesměřoval proti spolku »Volná myšlenka čsl. v Praze«, že ani neobsahoval o ní zmínky, nýbrž že obžalovaný jako pisatel plakátu brojil jen proti hlasům »Volné myšlénky«, jen proti směru a smýšlení protináboženskému (volnomyšlenkářskému), uváděje jeho důsledky, že šlo jen o kritiku směru a o odboj proti zásadám »Volné myšlenky« jako sdružení mezinárodního, hlásaným volnomyšlenkáři, a že projev neměl určitého vztahu k osobám soukromých obžalobců. Tímto zjištěním vyloučil nalézací soud vše, co je se zřetelem na ono právní hledisko potřebné k individualisaci uraženého, a vyloučil tím i aktivní legitimaci spolku »Volná myšlenka československá« a jeho činovníků.

Citace:

č. 3828. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 222-224.