Zásadná rozhodnutí c. k. nejvyššího soudního dvoru, která došla c. k. krajského jako odvolacího (rekursního) soudu v Chrudimi během roku 1905.

Sděluje a poznámkami sprovází Karel Flieder, c. k. rada z. soudu v Chrudimi. 1
Bc. I. 147./4.
Nabídka zaplacení cizího dluhu ve smyslu ustanovení §. 1422. ob. z. obč. spojená s pohrůžkou, že pro případ nepřijetí zaplacení dotyčný obnos k soudu bude složen, nerovná se pro případ nepřijetí platu převzetí a zaplacení dluhu, zvláště když není zjištěno, že celý dlužný obnos byl věřiteli skutečně nabídnut, totiž hotově připočten.
Složení k soudu vedle §. 1425. ob. z. obč. jeví právní účinek teprve tím okamžikem, kdy osoba, pro kterou složení k soudu se stalo, o tomto soudním složení byla vyrozuměna. 2
Rozhodnutí ze dne 1. února 1905, č. 851 a ze dne 17. května 1905, č. 7750.
Bc. I. 129./4.
Mapa knihovní jakožto podstatná součást knihy pozemkové činí nyní úplný důkaz o objemu a tvaru pozemků v listu podstaty statkové zapsaných tehdy, není-li proti tomu žádných podstatných pochybností. 3
Rozhodnutí ze dne 14. února 1905, č. 1221. R. I. 10./5.
Zrušení exekuce předpokládá, že aspoň povolení její stalo se právoplatným. Odporuje-li dlužník neb osoba třetí exekucí dotčená povolení exekuce rekursem a navrhne-li současně zrušení exekuce, není soudce exekuční ku zrušení exekuce oprávněn, dokud nebylo o rekursu rozhodnuto. Usnesení soudce exekučního, kterým exekuce byla povolena, mohou rekursem odporovati nejen věřitel a dlužník, nýbrž i každá osoba třetí, jejichž práv se usnesení to bezprostředně dotýká. 4
Rozhodnutí ze dne 14. února 1905, č. 2492.
Bc. I. 138./4.
Jako není věřitel povinen, aby příjmul od žalovaného jen částečné zaplacení dluhu (§ 1415. ob. z. obč.), tak také jen částečné složení dluhu k soudu věřitele nezavazuje a jest proň právně bezvýznamným.
Složení k soudu ve smyslu §. 1425. ob. z. obč. učiněné proto, že odepřeno bylo přijetí složené částky, mohlo by jen tehdy sprostiti závazku, kdyby věřitel neměl příčiny, aby byl nespokojen splněním, řádně mu nabízeným.
Rozhodnutí ze dne 14. února 1905, č. 1763.
Bc. I. 146./4.
Námitka žalovaného, že spoluvlastnictví věci vindikované nabyl vydržením, nepřipouští eventuální námitky, že týž, když nenabyl snad spoluvlastnictví vydržením, neb důkaz ve směru tom vedený nebude soudem pokládán za nezdařený, aspoň nabyl spoluužívání takovéto služebnosti. Vždyť nabytí služebnosti nutně předpokládá, že žalovaný užíval sporné věci věda, že patří někomu jinému, totiž žalobci, se svolením žalobce ve svůj prospěch; takové vůle držební nemohl ale žalovaný již proto míti, poněvadž se pokládal za spoluvlastníka sporné věci. 5
Rozhodnutí ze dne 24. února 1905, č. 2437. Bc I 4./5.
Exekuce, která provedena byla na základě směnečného platebního rozkazu, vydaného po splatnosti směnky uhražovací (Deckungswechsel), může za ostatních podmínek §. 5. zákona odp. prohlášena býti za bezúčinnou, pakli se objeví, že v době vedení exekuce rukojmě (podrukojmě) práv regsesních dosud nenabyl.
Rukojmě nenabývá práv regsesních proti hlavnímu dlužníku tím, že rukujemství poskytnul, nýbrž teprvé zaplacením, za které se byl zaručil.
Pouhé vydání směnky k ukrytí (Deckungswechsel) se strany rukojmě nelze pokládati již za zaplacení, za které rukojemství bylo převzato, poněvadž směnka ku krytí zakládati může směnečnoprávní pohledávku mezi bezprostřednými smluvníky jen potud, pokud faktem mimo směnku ležícím vznikla pohledávka tomu, kdo byl kryt. 6
Rozhodnutí ze dne 14. března 1905, č. 3448.
Bc. I. 2./5.
Dle §. 1017. ob. z. obč. nabývá zmocněnec smlouvami dle znění plné moci uzavíranými bezprostředně práv pro zmocnitele a závazky naň uvaluje, předpokládajíc, že zmocněnec jednal v mezích plné moci a že způsobem pro třetího zjevným uzavřel obchod jménem zmocnitelovým.
Jestliže však zmocněnec při uzavírání obchodu (právního jednání) jako takový poznati se nedal, zastupovanému jen tehdy vznikají práva neb závazky, když druhá strana z okolností smluvní poměr poznati musela neb mohla, jinak práva a závazky vznikají zmocněnci samému. Tajná plná moc ve smyslu §. 1017. ob. z. obč. předpokládá, aby zmocněnci vedle zjevné plné moci, kterou vůči jiným osobám má se legitimovati, udělena byla ještě instrukce tajná, která jeho práva proti zjevné plné moci omezuje neb rozšiřuje.
Rozhodnutí ze dne 15. března 1905, č. 3697.
R. I. 27./5.
Výprava (Ausstattung) liší se od věna svou podstatou, svým základem, určením a objemem, sloužíc pouze a jedině k prvnímu zařízení manželské domácnosti.
Pojem tento také dobře sluší rozlišovati od širšího pojmu zaopatření (Versorgung), které záleží v opatření prostředků k založení trvalé existence.
O nároku na výpravu a její výši rozhoduje se povždy v řízení nesporném, tedy i ohledně syna zletilého, který se již byl oženil. 7
Rozhodnutí ze dne 21. března 1905, č. 4423.
(Dokonč.)

Zásadná rozhodnutí c. k. nejvyššího soudního dvoru, která došla c. k. krajského jako odvolacího (rekursního) soudu v Chrudimi během roku 1905.

Sděluje a poznámkami sprovází Karel Flieder, c. k. rada z. soudu v Chrudimi. 8
(Dokončení.)
R. I. 99./5.
Rozhodování o odporujících sobě dědičných přihláškách není na závadu, že dosud veškeré dědičné přihlášky nebyly učiněny a že jednotlivým dědičům povolena byla lhůta k přihlášení se k dědictví. Za takového stavu věci rozhoduje se dle §. 125. cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, č. 208 ř. z. prozatím o dědičných přihláškách již stávajících a sobě odporujících.
Rozhodnutí ze dne 15. června 1905, č. 9723. 9
Bc. I. 48./5.
Nárok nemanž. dítka na výživu, vychování a zaopatření oproti otci jeho jest bezpodmínečným a není dotčen okolností, že snad dítě zcela neb z části vydržováno jest někým třetím, tedy na př. ústavem pro nalezence.
Rozhodnutí ze dne 11. července 1905, č. 11199. 10 Bc. I. 43./5.
Ustanovení § 801. ob. zák. obč., že dědic, který se k dědictví bezvýminečně byl přihlásil, práv jest všem věřitelům zemřelého z toho, čeho mají za ním pohledávati a všem odkazovníkům z toho, co jim odkázáno, byť i pozůstalost k tomu nestačila, platí i tenkráte, když se kdo, jsa dle obsahu posl. vůle a tudíž ve skutečnosti pouhým odkazovníkem, přihlásil k dědictví na základě poslední vůle, která jemu žádný díl dědičný, nýbrž pouze určitý obnos peněžitý zůstavuje. 11
Rozhodnutí ze dne 3. října 1905, č. 12709.
Bc. I. 51./5. a Bc. I. 52./5.
Ustanovení §. 89. org. zák., dle něhož možno vznésti odvolání a dovolání také telegraficky, došlo omezení předpisem §. 98. jedn. řádu. Jestliže tedy strana neb její procesní zmocněnec bydlí v obvodu soudu sborového, možno sice opravný prostředek odvolání a dovolání vznésti telegraficky, nutno však jest současně, aby doplňující písemný spis přípravný podán byl ve lhůtě konečné zákonem předepsané.
Rozhodnutí ze dne 10. října 1905, č. 14216. a 14217.
R. I. 192./5.
Výjimka z pravidla v §. 78. ex. ř. a §. 528. c. s. ř. vytčená, jak ji má na mysli poslední odstavec § 239. ex. ř., omezena jest na případy, v nichž jedná se o otázky, o kterých dle §§ 229—232 ex. ř. dlužno rozhodovati v usnesení rozpočetním (rozvrhovém). K tomu nelze připočísti vyměření účtovaných útrat exekučních pouze u příležitosti rozpočetního usnesení se stavší a proto, jsou-li tato dotyčná usnesení útraty upravující srovnalá, další stížnost jeví se býti nepřípustnou.
Rozhodnutí ze dne 2. listopadu 1905, č. 16690. 12
Bc. I. 70./5.
Pouhá námitka žalovaného, že mu příslušejí oproti žalobci protipohledávky, ku kompensaci nestačí.
Ze srovnání §§ 1438. a 1442. ob. z. obč. vysvítá, že jediná okolnost, že stojí proti sobě pohledávky kompensovatelné, zakládá pouze právo na kompensaci, že však, má-li kompensace nastati, ještě přistoupiti musí výslovně prohlášení dlužníkovo (žalovaného), že kompensace užívá.
Rozhodnutí ze dne 9. listopadu 1905, č. 16693. 13
Bc. I. 74./5.
Spolčilo-lo se více osob za účelem výdělkového rozprodeje usedlosti a pověřilo-li jednu ze sebe provedením téže, mohou na této žádati složení účtu, jakmile celá usedlost jest již rozprodána, třebas by nebyla záležitost dotyčná (na př. pro nutné depurace, pro nutnost, zjednati kupcům potřebné služebnosti a pod.), dosud úplně skoncována a třebas veškeré kupní ceny dosud zapraveny nejsou. Složení tohoto účtu nevylučuje pozdější složení účtu konečného (§§ 837., 1012., 1188., 1198. ob. zák. obč.).
Rozhodnutí ze dne 22. listopadu 1905, č. 16512.

*) Pozn. zasílatele. V popředí uvádí se vždy spisová značka soudu odvolacího (rekursního). —
1) Mínění toto možno jen s velkou reservou přijati; vždyť přece složení k soudu, které soudem za ospravedlněno bylo prohlášeno, rovná se zaplacení. Doba vyrozumění věřitele jest příliš labilní a závisela by často na vůli věřitele samého. Proto většina spisovatelů tomuto mínění jako omylnému odporuje; tak Stubenrauch, 8. vyd., 2. sv. na str. 852; Krainz-Pfaff-Ehrenzweig, 3. vyd, při svém §. 344. a j. v.
2) V stejném smyslu nález sb. G. U. W. č. 14958. Poněkud jiný náhled hájí Stubenrauch 8. vyd., 1. sv., na str. 1052 (»Die Grundbuchsmappe ist allerdings ein Bestandteil des Grundbuches geworden, allein nicht in dem Sinne, dass das Mappenbild an sich über die Lage, Grösse und Gestalt des betreffenden Grundstückes entscheidenden Ausweis liefere. Diese Function kommt ihr unserer Anschauung nach nur unter der Voraussetzung zu, dass sie richtig sei. Ihre Richtigkeit ist immer erst zu erweisen. Die Berufung auf ein bestimmtes Mappenbild ist ein Tatbestandsvorbringen.«) a Krainz-Pfaff-Ehrenzweig, 3. vydání na str. 367. K tomu srovnej mé pojednání: O upravení hranic za platnosti nových zákonů procesních v »Právníku« z r. 1903, na str. 597. a 598., jakož v samostatném spise, pak pojednání další uveřejněná v »Ger.-Ztg.« z r. 1903, č. 48., 49. a 51. Velice opatrnými byli v Tyrolích. Tam § 14 zemsk. zákona ze dne 17. března 1897, čís. 9. z. z. zní: Knihovní mapa slouží pouze ku znázornění polohy nemovitostí.
3) V stejném smyslu nález uveřejněný v tomto časopise z r. 1902, na stránce 66.
4) Souhlasně Randův Besitz, 4. vyd. na str. 674. a 675.: Wir gelangen nun zu der in Theorie und Praxis sehr bestrittenen Frage, ob der zum Rechtsbesitze erforderliche Wille dann vorhanden ist, wenn derjenige, welcher die Besitzhandlungen an einer Sache vornahm, der Meinung war, dass die Sache ihm gehöre? Man erwäge den praktisch nicht seltenen Fall, dass Jemand ein Grundstück als Weide, einen Wald durch Holzbezug in dem Glauben benutzt, dass ihm das Eigentum daran zustehe, jedoch mit der Klage auf Schutz im Eigentumsbesitze wegen Abgang eines genügenden Apprehensionsaktes nicht aufkommt und hintendrein die Klage auf Schutz im Rechtsbesitz der Dienstbarkeit der Weide, des Holzbezugs u. s. f. anstellt. Gewiss kann nicht behauptet werden, dass der zum Rechtsbesitze erforderliche Animus vorliegt! Denn der Wille, die Sache als eigen (oder wie eigen) zu haben, schliesst den Willen, sie als fremde blos in gewisser Beziehung zu benutzen, also den Willen, eine Servitut oder ein anderes jus in re aliena daran auszuüben, notwendig aus, Mögen auch die Besitzhandlungen (des corpus) beim Sach- und Rechtsbesitz äusserlich oft identisch erscheinen; —gerade durch den Inhalt und die Richtung des Willens wird ihnen der ausschlaggebende individuelle Charakter aufgeprägt. Auf dieser Anschauung beruht das oberstger. Erk. No. 3755 Slg. u. v. 23. Mai 1888, Ger. Z. 1888, No. 29., während der Einsender selbe bestreitet. Ganz irrig ist die Begründung der gegenteiligen Ansicht (die im Plenarbeschluss des preuss. Ob.-Trib. v. 1854, Präj. No. 2721 a. v. deutsch. Reichsg. VII. 144, XII. 175, XVI. 217 adoptirt wurde), dass der auf Servitutsbesitz gerichtete Wille in dem weiter gehenden animus domini enthalten sei. Im Gegenteil schliesst dieser Wille jenen Willen juristisch geradezu aus. Man kann nicht an der eigenen Sache Servituten ausüben wollen! Jener Irrthum beruht auf der — bekanntlich falschen — Auffassung, welche die Motive jenes Beschlusses an die Spitze stellen, dass die Servituten »einzelne vom Eigenthume abgelöste Bestandteile desselben sind.«
5) Možno zde též poukázati na nálezy nejv. soudu a sice: a) ze dne 24. října 1893, č. 11489, uveř. pod č. 969. přílohy Věstníka z roku 1894; b) ze dne 21. listopadu 1893, č. 12064, uveř. pod čís. 979. tamtéž a c) ze dne 12. června 1894, č. 5644, uveř. pod č. 1079. tamtéž.
6) Srovnej nález ze dne 28. února 1900, č. 441, uveř. v příloze Věstníku pod č. 246, nová řada, kde vyslovena byla sice tatáž zásada, ale v rozsudku, tedy po předchozím řízení sporném, a opačný nález ze dne 21. února 1905, č. 1025, zanesený do repertoria pod č. 178 a uveřejněný v příloze Věstníku pod č. 770, řada nová.
*) Pozn. zasílatele. V popředí uvádí se vždy spisová značka soudu odvolacího (rekursního). —
1) Opačný nález, dle něhož především vyčkati jest dědičné přihlášky všech dědičů, ze dne 27. ledna 1903, č. 938, uveřejněn jest v Not. Ztg. z r. 1903, na str. 110.
2) Věc praktikuje se nyní v ústavech pro nalezence (porodnicích) tak, že se zřizuje oddělení pro právní pomoc nem. dítkám, kteréž buď samo osobou k tomu určenou neb prostřednictvím opatrovníka u příslušného soudu, ustanoveného ještě za doby, kdy se nem. dítě nalézá pod dozorem ústavu, vznáší žalobu na nem. otce o plnění otcovských povinností.
3) Jiného mínění byl soud odvolací. Dle něho neměla dědičná přihláška odkazovníků na základě testamentu vůbec k soudu býti přijata, poněvadž již soudce pozůstalost projednávající byl povinen zkoumati, je-li tu vskutku dědického titulu v dědičné přihlášce dovolávaného. Tak nálezy nejv. soudu uveř. v Právníku z r. 1887, na str. 380., z r. 1904, na str. 520. a v tomto časopise z r. 1905, na str. 45. Poněvadž tu pro žalované žádného dědického titulu nebylo, možno jejich přihlášku vykládati si jen tak, že mínili přijati legát jim zůstavený. Falsa demonstratio non nocet. Nezákonné přijetí dědičné přihlášky žalovaných nemohlo nikdy, také ne vydáním od. listiny konvalidovati a proto nejsou legatáři — za které je stále považovati sluší — z dluhů zůstavitelových právi. — V soudní praksi, jmenovitě na venkově u soudů okresních — mluvím na základě své dlouholeté zkušenosti — nečiní se mnohdy přesný rozdíl mezi závětí a dovětkem a dle toho pak pochybně se protokolují dědičná přihlášení se. K jakým neblahým důsledkům takový poklesek, najmě při bezpodmínečné přihlášce, vésti může, vidno z výsledku rozepře shora vzpomenutým rozhodnutím zakončené, kde legatáři povinnými byli uznáni, zapraviti dluh zůstavitelův, poněvadž věřitel nemohl se pro dodatnou nemajetnost držeti dědiče povšechného. Dotyčný praktický případ uveřejněn jest s udáním rozhodnutí všech instancí v Not. Ztg. z r. 1905, na str. 368. a 369.
4) Rozhodnutí tohoto obsahu již častěji se stavší nepříznivě posuzuje článek dra. Pollenze v Jur. Blätter z r. 1905, na str. 390.
5) Pro praktiky, jmenovitě osoby v soudcovské službě činné odporučujeme k užití velice důkladné pojednání nynějšího dv. rady a presidenta krajského soudu v Chebu dr. Urbana pod názvem: Die Compensations-Einrede im öster. Civilprocess (uveř. v Jurist. Vierteljahrsschrift, Wien, Manz 1901).

Citace:

Zásadná rozhodnutí c. k. nejvyššího soudního dvoru, která došla c. k. krajského jako odvolacího (rekursního) soudu v Chrudimi během roku 1905.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1906, svazek/ročník 15, číslo/sešit 2, s. 61-64, 118-120.