NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 16 (1907) - Ručení státu za škodu zaviněnou vadou erární budovy.

Praktické případy.

Ručení státu za škodu zaviněnou vadou erární budovy.

Zemský soud v B. rozsudkem mezitímním v právní záležitosti Františky Z. proti c. k. eráru jako vlastníku justiční budovy v O. o náhradu škody právem nalezl, že žalobní nárok co do důvodu svého oprávněn jest, vycházeje při tom ze stanoviska, že tělesné poškození, jež žalobkyně sklouznutím na hladké chodbě betonem dlážděné v zmíněné soudní budově byla utrpěla, nebylo zaviněno nějakým úřadováním státních zřízenců, nýbrž nedostatky erárního majetku. Proti rozsudku tomu bylo podáno c. k. finanční prokuraturou jménem eráru odvolání, zvláště pro nesprávné právní nazírání a také pro udánlivý odpor v důvodech rozsudku.
Mor. sl. vrchní soud zemský však naříkané rozhodnutí potvrdil a to podstatně z následujících
důvodů:
Domnělého odporu v důvodech prvního rozsudku skutečně zde není, neboť správně liší důvody onu škodu, kterou úředníci státní svým úřadováním stranám případně by způsobili od oné, která by vzešla nějakým nedostatkem státní budovy, nedostatkem to již o sobě, jakož i co do zařízení a spravování budovy, tedy po stránce ryze administrativní. Není-li rozdíl ten co do obou nedostatků snad slovy dosti zřejmě vyjádřen, vysvítá přece ze smyslu a z obsahu důvodů prvního rozsudku v jich souvislosti nade vší pochybnost a s úplnou jistotou. Jelikož otázka ta nerozlučitelně spojena jest s onou o právním nazírání na daný případ samý, dlužno o nich v souvislosti uvažovati a je tak i rozluštiti. A tu nutno předem skutkovou otázkou se zabývati. Ze skutkového podkladu sporu jde totiž na jevo, že žalobkyně v prvním patře justiční budovy v O., do které za účelem trestního výslechu předvolána byla, na hladkém betonovém dláždění sklouzla a tím tělesné poškození utrpěla. Zároveň bylo zjištěno, že žádné ochranné neb bezpečnostní opatření proti hladkosti betonové dlažby, aťsi koberci neb posypáním pilinami neb něco podobného, se nestalo, ba žalovaná strana vůbec ani netvrdí, že by něco podobného bylo zařízeno bývalo, neb že by nějakým návěštím neb výstražným znamením byli příchozí upozorněni bývali, by sobě na betonové chodbě počínali opatrněji, neb aby nešli podél stěn, nýbrž pouze prostředkem. O tom všem se zmíniti jest nutno, protože odvolatelka, která ve výpovědích svědků a zvláště také slyšeného znalce spatřuje důkaz úplné bezpečnosti a bezvadnosti betonového dláždění, právě také na to poukazuje, že když úraz se stal, žalobkyně kráčela blíže stěny.
Leč právě dojem, který odvolatelka z provedených průkazů nabyla, stavu věci zhola neodpovídá. Znalecká výpověď ve spisech se nalézající nemá totiž na rozhodnutí nejmenšího vlivu, přihlíží-li se jak náleží k tomu, že celá řada svědků v budově krajského soudu v O. stále zaměstnaných souhlasně udává, že následky napouštění dlažby trvají po několik dní, 2 až 14 dní, z čehož plyne, že když stavitelský znalec udává, že beton mastnotu, kterouž natřen byl, asi za 10—20 minut do sebe vsaje, takové vsáknutí jen zdánlivé jest, nijak ale kluzkosti a hladkosti betonu o sobě již hladkého a napouštěním jen ještě více ohlazeného neodstraňuje. I co do svědeckých výpovědí jest odvolatelka na omylu, míní-li, že z nich přílišná hladkost oné dlažby nevysvitá; právě naopak, takřka veškeří vyslyšení svědkové potvrzují velkou, někteří i kromobyčejnou hladkost té dlažby, která byla, jak správce věznice K. sám potvrzuje, při otevření budovy pro krajský soud v O. roku 1901 taková, že se po ní chodilo jako po skle, a která — ač mírněji — i nyní jest ještě taková, že po ní kráčející, i také úředníci a zřízenci stále klouzají, ba i padají. Když tedy v takové budově stále zaměstnané osoby zvláštní opatrnost vynakládati musí, by neupadly a poškozeny nebyly, není tu divu, ba jest to samozřejmo, že s těmi místnostmi méně obeznalé osoby, zvláště z venkova, tím snadněji úraz utrpěti mohou, jak se také žalobkyni skutečně stalo. Že jest tedy za takových okolností bezpečnostních opatření zapotřebí, a jich nezařízení hrubé opomenutí té které k dozoru nad budovou povolané osobnosti zakládá, jest na snadě. Dle zjištění první stolice má a měl moc a povinnost dozorčí a nařizovací v zmíněné budově správce věznice K. Že neobyčejná hladkost tamní dlažby jest všeoobecně známá, o tom nelze vůči tomu, co uvedené, pochybovati a potvrzuje to výslovně i svědek A. E. Musila tedy ona hladkost i zmíněnému úředníku K. známa býti.
Přecházeje po tomto vylíčení skutkovém k právní stránce, totiž zda-li stát čili erár může ze škody popsaným úrazem způsobené vůbec a zvláště také před soudem stíhán býti, lze vývodům odvolacím jen potud přisvědčiti, pokud se týkají státu jako právnické osoby veřejného práva, to jest jako představitele a nositele vrchnostenské moci. V této právě zmíněné vlastnosti z důvodu soukromoprávního stát stíhán býti nemůže, a to z následujících důvodů.
Poměr státu a jemu podřízených veřejno-právních organismů k oněm osobám, které jeho vrchnostenské moci jsou podřízeny, vymyká se již o sobě ze soukromého práva, a proto již z důvodu toho nelze zásady soukromého práva tedy i zásady odškodnění na poměr veřejno-právní přenésti. Dle našich zákonů jest v tom ohledu zaujato stanovisko, že povinnost ručení státu jako korporace veřejnoprávní za škodu z deliktů orgány jeho při konání jich úřadu a funkcí povstalou musí zvláště vydanými zákony stanovena býti. V tom ohledu dlužno poukázati na § 491. tr. ř. a § 4. zák. ze dne 9. července 1894, č. 161 ř. z., o neoprávněném zabavení tiskopisu, na § 8. al 3. st. zákl. z. ze dne 21. prosince 1867, č. 142, o protizákonně nařízeném neb prodlouženém uvěznění, na zákon o zodpovědnosti ministrů ze dne 25. července 1867, č. 101 ř. z., na § 35. zák. o ubytování vojska ze dne 11. června 1879, č. 93 ř. z., především ale na soudcovský syndikátní zákon ze dne 12. července 1872, č. 112 ř. z. Právě z toho, že všeobecné ustanovení, všeobecná norma o ručení státu za škodu jeho orgány v úředním jich konání a porušením jich povinností stranám způsobenou neexistuje, že ale jinak zvláštní zákony vydány byly, které jen pro jednotlivé jisté případy takovou povinnost stanoví, dlužno s jistotou souditi, že všeobecné povinnosti státu a ostatních veřejnoprávních korporací v udaném směru (na odškodnění) není. Správnost toho úsudku vyplývá zřejmě také ze státních základních zákonů. Kdežto totiž zmíněný syndikátní zákon, v čl. 9. zákl. zák. o moci soudcovské ze dne 21. prosince 1867 č. 144 předem ohlášený, skutečně vydán byl, nebyl podobný zákon také v jiných odvětvích státní správy vydán; stejnodobý zákl. zákon o moci vládní a výkonné (č. 145) v čl. 12. al. 1. poukazuje sice zásadně k tomu, že všichni státní úředníci za zachovávání všech zákl. státních zákonů, jakož i za úřadování dle zákonů říšských a zemských jsou zodpovědní; co do ručení úředníků těch z porušení práv ale poukazuje se k tomu (v čl. 3.), že dotyčný zákon teprve vydán bude. To vše platí ale, jak řečeno, jen co do stanoviska veřejnoprávního. Docela jinak se věc ale má v daném případě, v kterém se jedná o stát jako o právnickou osobu ve smyslu soukromoprávním, totiž jako o nositele práv majetkových, ohledně kterých se stát čili erár neliší od ostatních soukromoprávních vlastníků a majitelů. Žalovaná strana jest úplně na omylu, tvrdí-li, že zde takového poměru není. Že justiční budova v O. státu patří, o tom není sporu. Již § 287. vš. z. obč. stanoví, že vše, co ku krytí potřeb státu jest ustanoveno, jako regály mincovní a poštovní a jiné, komorní statky, doly a solniště, daně a cla, zvou se státním majetkem. O takový se jedná i zde, kde státní soudní úřady užívají státní budovy pro ně určené a sloužící tak, že z ní stát, neplatě nájemné v budově cizí, skutečně užitek majetkový má. Nehledě tedy ani k tomu, že c. k. správce věznice K., o jehož osobu v ohledu dříve zmíněném zde se jedná, jest ryze administrativním úředníkem justiční správě podřízeným, a o sobě pod pojem soudcovského úředníka ve smyslu syndikátního zákona vřaděn býti by ani nemohl, jedná se zde o ryze soukromoprávní poměr státu čili eráru, rovný poměru každého jiného soukromého domácího pána, kterýžto poměr s vrchnostenskými právy státu předmětně v ničem nesouvisí. Dále ale jest na paměti míti, že takto stát, nepožívaje fysické osobnosti, jako každá jiná právnická osoba ze škody, kterou jeho zřízenci v konání jeho záležitostí buď úmyslně, neb zaviněním ve směru posléze zmíněném (ve kterém stát se jeví osobou právní ve smyslu soukromoprávním) způsobili, práv jest, což z věci samé plyne, uváží-li se, že při konání svých záležitostí jedině svými fysické osobnosti požívajícími orgány zastoupen býti může a musí, tak že jich činy a opomenutí neplatí jako cizí, nýbrž jako vlastní úkony neb opomenutí státu samého. Ze všech těchto úvah jeví se právní náhled první stolice povšechně správným a nemohlo se potkati podané odvolání s úspěchem.
K odvolání žalované strany c. k. nejvyšší soud naříkaný rozsudek z jeho důvodů v podstatě zcela správných potvrdil a pouze na vyvrácení vývodů v dovolání přednesených mezi jiným dodal: Dvorní dekret ze dne 14. března 1806 č. 758 sb. z. s., na který revise se odvolává, vylučuje dle svého znění i ducha pouze žaloby před soudy civilními proti státním úředníkům pro jejich úřední výkony, nezmiňuje se však o nepřípustnosti, žalobou vystupovati proti státu. Z materialií tohoto dvorního dekretu, jež ovšem nebyly uveřejněny, plyne naopak jasně, že nejvyšší soudní úřad v souhlase s komisí zákonodárnou k odůvodnění svého náhledu o nepřípustnosti žalob proti státním úředníkům vyslovil se v ten smysl, že jest vždy volno straně úředním výkonem úředníkovým zkrácené žalovati z toho důvodu vrchnost u soudu, kteráž v každém případě musí ručiti za úřední výkony svých úředníků. Dle toho nutno zásadně trvati na přípustnosti žalob proti státu na náhradu škody, zvláště uváží-li se, že § 1338. vš. z. obč., dle něhož právo na náhradu škody z pravidla jako každé jiné právo soukromé vznášeno býti musí na řádného soudce, nečiní výjimek ohledně státu a ostatních veřejnoprávních osob právnických. V ohledu materielně-právním popírána jest ovšem způsobilost státu a ostatních právnických osob k deliktům, avšak neprávem. Neboť pro obor platnosti rakouského občanského zákoníka jest v § 337. vš. z. obč. výslovně uznána. Dle tohoto ustanovení posuzuje se držba obce — a co platí o obci, platí též o státu a každé jiné právnické osobě — dle bezelstnosti nebo obmyslnosti plnomocníků jménem spolučlenů jednajících. Dolus a culpa těchto (§ 326. tamtéž) platí tedy za dolus a culpa obce. Obmyslnost držby zavazuje však dle § 335. (tamtéž) k náhradě škody, i nemůže tedy býti o tom pochybnosti, že obec i stát, jakož i všechny ostatní osoby právnické ručiti musí za dolósní nebo culpósní zachování se, jímž se provinili jejich representanti, vykonávajíce přenesenou na ně moc zastupitelskou, ať si záleží v jednáních čili v opomenutích, poněvadž právě dlužno je pokládati nikoliv za cizí, nýbrž za vlastní jednání a opomenutí. To platí však, jak soudem odvolacím právem vytknuto, jen tehda, jedná-li se o právní vztahy státu nebo jiných veřejnoprávních osob právnických povahy soukromoprávní. Jde-li o vrchnostenské právní vztahy těchto společenských útvarů, není přípustno posuzovati poměr dolósním nebo culpósním úředním jednáním státního neb vůbec vrchnostenského orgánu poškozené osoby ku státu (k zemi nebo obci) jedině se stanoviska soukromoprávního; dlužno naopak se zřetelem k veřejnoprávnímu poměru na základě spadajících sem soudem odvolacím uvedených zákonných ustanovení vycházeti z toho, že závazek státu (země, obce) k náhradě škody místo má pouze tam, kde zákon výslovně to prohlašuje.
Nejvyšší soud vyvrací dále ve svých důvodech nemístnost odvolávání se dovolatelky na zásady neb motivy zákona o ručení železnic, zamítá rovněž tvrzení revise, že se zde jedná o výkon výsosti justiční a dovozuje v tom ohledu souhlasně se soudem odvolacím takto: Poměr státu k justiční budově v jeho vlastnictví se nalézající a část jeho jmění tvořící zůstává bez ohledu na účel vždy soukromoprávním a jako vlastník budovy musí stát právě tak jako každý jiný majitel domu nejen plniti ohledně něho veškerá zákonná a policejní ustanovení, vydaná k bezpečnosti obyvatelstva, nýbrž též dle § 1297. vš. z. obč. užívati onoho stupně péče a pozornosti, jehož možno při obyčejných schopnostech vynakládati, sice ručí dle tétéž normy za škodu jinému z nepozornosti vzniklou. Nemůže ani býti o tom pochybnosti, že při budově, která dle svého určení velikou částí obyvatelstva bývá navštěvována a užívána, a to i tříd obyvatelstva, jež nemohou dle svého sociálního postavení býti zvykly pohybovati se »na hladkých parketách«, je činem prosté opatrnosti, postarati se, aby v té budově bylo možno přecházeti bez ohrožení bezpečnosti tělesné.
Opatrnosti té však zřejmě nebylo šetřeno, byla-li hladká betonová dlažba na chodbách budovy sama sebou již dosti hladká, naolejováním nebo nátěrem tukovým ještě více uhlazena, aniž by přes to bylo postaráno bývalo o dostatečnou bezpečnost pokrytím chodby nějakou látkou nebo posypáním pilinami či jakkoliv jinak. Vše to, jakož i obzvláštní hladkost a nebezpečnost dlažby byla však rozsudky zjištěna, i jest v řízení dovolacím vyloučeno zjištění tomu odporovati.
Rozsudek soudu odvolacího nespočívá tedy na nesprávném právním posouzení věci, pročež bylo dovolání zamítnouti.
(Rozh. z 24./7. 1907 č. 9136.)
Dr. K.

Citace:

Ručení státu za škodu zaviněnou vadou erární budovy.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1907, svazek/ročník 16, číslo/sešit 6, s. 285-290.