Č. 984.

Pozemková reforma: I. * Udělí-li státní pozemkový úřad zásadní souhlas ke zcizení části zabrané půdy dle § 7 zábor. zák. za určitých podmínek a strana pak zažádá o vydání kupní smlouvy, opatřené schvalovací doložkou ve smyslu těchto podmínek, nelze v tom spatřovati vzdání se práva, naříkati stížností u nejvyššího správního soudu toto rozhodnutí i uložené podmínky. Totéž platí, složila-li strana 10 proc. kupní ceny dle § 61 příděl. zák., jichž složení zásadním souhlasem státního pozemkového úřadu určeno podmínkou schválení. — II. * Nepříčí se účelu zákonů o pozemkové reformě, připojí-li státní pozemkový úřad k souhlasu svému se zcizením části zabrané půdy ve smyslu § 7 zábor. zák. podmínku, že na zcizené části postaveny budou obytné budovy. — III. * Oba kompaciscenti kupní smlouvy jsou legitimováni stížností u nejvyššího správního soudu vystupovati proti podmínkám, připojeným státním pozemkovým úřadem ke schválení kupní smlouvy té ve smyslu § 7 zábor. zák., byť snad podmínkami těmi pouze jedné ze stran ukládáno bylo určité obmezení. — IV. a V. Právní věty stejné jako u č. 959 pod II. a III.
(Nález ze dne 19. října 1921 č. 13131.)
Věc: Jan Š. v Praze (adv. Dr. Arn. Urban z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze stran podmínek kupní smlouvy.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dne — podal stěžovatel, odvolávaje se na § 7 zák. ze 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. a přikládaje kupní smlouvu, u státního pozemkového úřadu v Praze žádost »za udělení úředního souhlasu ke zcizení usedlosti č. p. — ve V.« firmě E. K. V žádosti uvedeno: »Objekt ten byl až dosud právně i hospodářsky samostatný. Již po léta byl propachtován Václavu Š. a nesloužil v žádném směru hospodaření na ostatních zabraných nemovitostech. Doufám tedy, že proti udělení povolení ke zcizení není žádných námitek.« V dodatku k žádosti té uvedl stěžovatel, že kupitelka kupuje pozemek, aby na něm postavila obytné domky pro své úředníky a zřízence.
Výměrem z — udělil žalovaný úřad zásadní souhlas se zamýšleným prodejem s tím, že: a) předloženo bude potvrzení okresního soudu o tom, že pozemek ten není požadován drobnými pachtýři, b) předloženo bude potvrzení okresní správy politické o tom, že pozemek nepřichází v úvahu při provádění vnuceného pachtu dle § 63 zákona přídělového, c) do smlouvy bude pojat závazek že koupeného pozemku použito bude pouze ke stavbě obytných domů, že s projektovanou stavbou bude započato do tří let ode dne schválení smlouvy a že bude do smlouvy té pojato a knihovně poznamenáno obmezení, že k dalšímu zcizení koupené nemovitosti je třeba schválení státního pozemkového úřadu, d) bude při definitivními schválení smlouvy složeno 10 proc. kupní ceny dle § 61 přídělového zákona, e) doplněná smlouva bude do 15. února 1921 s doklady předložena.
Když doklady ad a) b) předloženy a poplatek ad d) složen, vydána byla zástupci stěžovatelovu smlouva opatřená touto doložkou: »Svolení podle zákona ze dne 9. listopadu 1918 č. 32 sb. z. a n. a souhlas podle zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. se uděluje s podmínkou, že koupených pozemků bude použito pouze ke stavbě obytných domů, s projektovanou stavbou bude započato nejdéle do tří let počítaje ode dne schválení smlouvy a současně se vkladem této smlouvy bude knihovně poznamenáno obmezení, že ke každému dalšímu zcizení koupených nemovitostí je nutný předchozí souhlas státního pozemkového úřadu« Rozhoduje o stížnosti, nejvyšší správní soud musel se především zabývati námitkou vznesenou žalovaným úřadem ve spisu odvodním, že stížnost je nepřípustná proto, poněvadž stěžovatel, ač podmínky, za kterých žalovaný úřad svolení k prodeji dal, mu byly oznámeny, proti nim ničeho nenamítal, nýbrž zaplativ žádaný poplatek žádal o vydání klausulované smlouvy.
Námitku tu neshledal nejvyšší správní soud důvodnou. Stížnost směřuje proti rozhodnutí z —, jímž dal žalovaný úřad zásadní svolení k zcizení části zabraného majetku stěžovatelova za určitých podmínek a proti rozhodnutí z —, totiž proti doložce žalovaného úřadu na kupní smlouvě, část podmínek těch obsahující. Tím, že stěžovatel složil žádaný poplatek a přijal schválenou smlouvu, nevzdal se dle názoru nejvyššího správního soudu ještě práva, domáhati se stížností u nejvyššího správního soudu zrušení podmínek, které pokládá za nezákonné, a nebylo potřebí, aby činil, skládaje poplatek a přijímaje smlouvu doložkou opatřenou, nějaké výhrady. Neboť chtěl-li stěžovatel dosáhnouti souhlasu požadovaného k zcizení zabraného statku dle § 7 zábor. zák. — a o ten mu v první řadě šlo — musil se podrobiti podmínkám, od nichž žalovaný úřad souhlas ten činil závislým. Ale svého práva, domáhati se u nejvyššího správního soudu zrušení podmínek těch, se nevzdal a nelze proto tvrditi, že by stížnost v čas podaná byla nepřípustnou.
O stížnosti samé uvažoval pak nejvyšší správní soud takto:
Stížnost brojíc proti zákonitosti nařík. rozhodnutí, pokud učinila souhlas k zcizení nemovitosti závislým na podmínkách pod c) a d) uvedených, vytýká, že žalovaný úřad nebyl vůbec oprávněn souhlas svůj k prodeji tomu činiti odvislým na nějakých podmínkách, poněvadž nemovitost ta jsouc objektem právně a hospodářsky samostatným a nesloužící hospodaření na zabraných nemovitostech, je ze záboru vyloučena. Proto měl žalovaný úřad, vyřizuje žádost stěžovatelovu o schválení kupní smlouvy, v níž tento na okolnosti ony poukazoval, pouze prohlásiti, že nemovitost ta je ze záboru propuštěna a žádost proto bezpředmětná.
K námitce té třeba předem zjistiti, že žádost stěžovatelova ze dne — již zevně označena je jako žádost o »udělení úředního souhlasu ke zcizení usedlosti«, že v textu svém dovolává se § 7 zábor. zák. a žádá o úřední souhlas ke zcizení zabrané usedlosti. Uvádí ovšem, že usedlost ta byla a je objektem právně a hospodářsky samostatným a nesloužila v žádném směru hospodaření na ostatních zabraných nemovitostech, leč to vzhledem k ostatnímu obsahu žádosti nelze pojímati tak, jako by stěžovatel byl žádal o vyloučení nemovitosti té ze záboru po rozumu § 3 lit. a) zábor. zák., nýbrž lze poukaz tento vykládati jako pouhé zdůvodnění návrhu na udělení souhlasu k uzavřené smlouvě. Že tomu tak, dokazuje i závěr žádosti, následující bezprostředně po tomto poukazu, jenž zní: »Doufám tedy, že proti udělení souhlasu ke zcizení nebude námitek.«
Jednal tedy žalovaný úřad úplně po zákonu, když žádost tu pojal jako žádost podanou ve smyslu § 7 zábor. zákona. Míní-li stížnost, že bylo na žalovaném úřadě, aby usedlost onu vzhledem k ustanovení § 3 lit. a) zábor. zák. sám ze záboru vyloučil a tudíž sám ex officio provedl všechna šetření, která slouží ke zjištění zákonných podmínek tohoto vyloučení, je názor ten mylný. Nejvyšší správní soud vyslovil již a odůvodnil ve svém nálezu ze dne 21. září 1921 č. 10762 (Boh. č. 946), na který se zde dle § 44 jedn. ř. poukazuje, že není proti zákonu, když státní pozemkový úřad se všemi statky, patřícími témuž subjektu, nakládá jako se zabranými, dokud vlastník jejich vyloučení objektu dle § 3 ze záboru nežádá a si nevymůže a že není povinen ex offo vyloučení takové provésti.
Poněvadž pak, jak dovozeno, stěžovatel o vyloučení usedlosti oné nikdy u státního pozemkového úřadu nežádal a si je nevymohl, není nezákonným, jestliže státní pozemkový úřad svolení ku prodeji usedlosti té učinil závislým na určitých podmínkách. —
Pokud jde o jednotlivé podmínky stížností v odpor brané, jest proti podmínce pod d) uvedené — složení 10procentní kupní ceny — jedině namítáno, že jest nezákonnou, poněvadž prodaná nemovitost není zabrána, nýbrž dle § 3 a) zábor. zák. ze záboru vyloučena.
Tento názor je však svrchu uvedenými vývody vyvrácen a poněvadž jiných námitek v tom směru stížnost neuvádí, bylo ji co do tohoto bodu zamítnouti jako bezdůvodnou.
Podmínka ad c) rozpadá se vlastně v podmínky dvě a to: 1. že koupených pozemku bude použito jen ke stavbě obytných domů a s projektovanou stavbou bude započato do 3 let od schválení, 2. že současně s vkladem této smlouvy bude knihovně poznamenáno obmezení, že k dalšímu zcizení koupené nemovitosti je třeba schválení pozemkového úřadu. Obě naznačuje stížnost za nezákonné, uvádějíc, že žalovaný úřad nebyl nikdy zmocněn činiti souhlas svůj odvislým od podmínek libovolných. Odvodní spis pak pokládá naříkání těchto podmínek za nepřípustné, poněvadž prý jimi stěžovatel ve svých právech subjektivních vůbec nebyl dotčen a podmínky ty týkají se jen strany kupující, která si však nestěžuje.
Tento názor však nejvyšší správní soud nesdílí. Oba kompaciscenti kupní smlouvy jsou zajisté v právech svých dotčeni, činí-li úřad souhlas ke zcizení závislým na určitých podmínkách. Vždyť podmínkami takovými obmezována jest svoboda smluvní, které se úřad dotknouti smí jen potud, pokud mu k tomu zákon dává moc. Tvrdí-li tedy jeden či druhý z kontrahentů, že obmezení uložené sahá přes tyto dovolené hranice, má právo se k ochraně své dovolati příslušných orgánů, v konkrétním případě nejvyššího správního soudu.
Věcně neshledal však nejvyšší správní soud stížnost ani v tom směru odůvodněnou. Tribunál tento vyslovil a odůvodnil již ve svém nálezu ze dne 27. září 1921 č. 11.859 (Boh. č. 959), že není nezákonným, učiní-li státní pozemkový úřad souhlas k prodeji zabrané nemovitosti, pokud tato není zanesena v zemských deskách, závislým na tom, že bude knihovně poznamenáno obmezení, že k dalšímu zcizení nemovitosti je třeba schválení státního pozemkového úřadu. Nejvyšší správní soud na tomto svém názoru trvá. Proto bylo stížnost, i pokud jde o část podmínky ad c) pod 2. uvedenou, zamítnouti jako bezdůvodnou.
Ale ani pokud jde o část podmínky té pod 1. svrchu citovanou, neshledal nejvyšší správní soud stížnost důvodnou. Bylo již opětně vysloveno, že udělení souhlasu k zcizení zabraného majetku ve smyslu § 7 zábor. zák. je výkonem úřední moci, jež pohybovati se může toliko v mezích daných účelem zákona, který soukromé vlastnictví jen potud obmezuje, pokud toho jest potřebí k provedení zamýšlené reformy pozemkové. I podmínky, úřadem k souhlasu připojené, musí se dle názoru nejvyššího správního soudu nalézati v těchto mezích, poněvadž by se jinak ustanovením podmínek, jež nejeví se potřebnými k zabezpečení provedení zamýšlené reformy, okruh úřední moci, dle svrchu řečeného účelem zákona daný, rozšířil a ničím pak omezen nebyl. Nelze však právem tvrditi, že by spornou podmínkou byl žalovaný úřad meze dané mu zákonem překročil. Vždyť zákon přídělový ze dne 30. ledna 1920 č. 81 sb. z. a n., který je jedním ze zákonů tvořících komplex zákonů o pozemkové reformě, v § 5 výslovně pamatuje i na účely bytové. Jestliže tedy žalovaný úřad uvažoval o tom, zda zamýšlený prodej neodporuje účelu pozemkové reformy, a zabýval se při tom i otázkou, zda udělením souhlasu toho za určité podmínky, totiž bude-li usedlosti použito k stavbě obytných domů pro zřízence firmy kupující, nesplní současně i účel zákonem sledovaný, a shledal-li, že účelu toho bude dosaženo, splní-li se v tom směru daná podmínka, nelze v tom spatřovati vybočení z mezí žalovanému úřadu zákonem daných ani libovůli a tedy nezákonnost.
Je tedy stížnost ve všech směrech bezdůvodnou a bylo ji zamítnouti.

Citace:

č. 984. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 850-854.