NPD documents search: Váž. tr., 21 (1939)

Čís. 6329.

Ke vzájemnému poměru jednotlivých důvodů vylučujících trestnost podle § 6, odst. 1 a odst. 2, písm. a) zákona o ochraně cti.
K výkladu pojmu »teror« s hlediska průměrného čtenáře.
(Rozh. ze dne 23. února 1939, Zm I 70/39.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost soukromého žalobce MUDr. N. do rozsudku krajského soudu, jímž byli obžalovaní MUDr. A, a MUDr. B. podle § 259, čís. 2 tr. ř. zproštěni obžaloby vznesené na ně pro přečiny podle §§ 1, 2, 3 zákona čís. 108/1933 Sb. z. a n.
Z důvodů:
Zmateční stížnosti uplatňující důvody zmatečnosti podle § 281, čís. 4, 9 (zřejmě písm. a) tr. ř. nelze přiznati úspěch.
Podle rozsudkových zjištění je prokázán tento skutkový děj:
Při schůzi zastupitelstva lékařské komory pro zemi českou, konané dne 2. května 1937, pronesl soukromý žalobce mezi volnými návrhy návrh o »účasti lékařů na životních zájmech státu«, totiž navrhoval spolupráci lékařské komory s protileteckou obranou. MUDr. M. vysvětil na to, že lékařům nařizuje takovou účast již zákon o obraně státu a že tudíž není třeba, aby lékařská komora nařizovala lékařům to, co je jim již zákonem uloženo. Obžalovaný Dr. A. poznamenal, že lékařská komora nemůže zasahovati do oboru, který nespadá do její pravomoci. Soukromý žalobce na to trval na svém návrhu a prohlásil, že by to (totiž zamítnutí jeho návrhu) svědčilo o nepřízni komory ke státu a že by to znamenalo útok na jeho životní zájmy. Výrok ten vyvolal neklid, ve schůzi se ozvaly hlasy odporu a obžalovaný Dr. A. jakožto president lékařské komory, předsedající oné schůzi zastupitelstva, označil projev soukromého žalobce za teror a prohlásil, že mu odpírá právo, aby rozlišoval občany na věrné a nevěrné ke státu.
Tento děj pojatý do protokolu o uvedené schůzi byl uveřejněn napřed ve »Věstníku čs. lékařů« a pak ve zvláštním otisku nadepsaném »Zprávy lékařské komory pro zemi českou«, jenže projev žalobcův podle této reprodukce zněl toliko, »že by zamítnutí jeho návrhu svědčilo o nepřízni komory k tomuto státu«.
V nahoře uvedeném výroku, jimž obžalovaný Dr. A. reagoval na zmíněný projev soukromého žalobce, a to hlavně ve výtce teroru, shledává napadený rozsudek ve shodě se stanoviskem žalobce uvedení, pokud se týče sdělení skutečnosti, která by mohla soukromého žalobce vydati v opovržení, tedy skutečnosti spadající pod skutkovou podstatu pomluvy podle § 2 zák. čís. 108/1933 Sb. z. a n. Přes to dospívá soud k zprošťujícímu nálezu jednak proto, že oba obžalovaní nepřicházejí prý v úvahu jako původci stíhané zprávy — obžalovaný Dr. A. mohl by prý odpovídati jen s hlediska §§ 4, 13 zák. č. 124/1924 Sb. z. a n. ve znění vyhlášky čís. 145/1933 Sb. z. a n. — jednak proto, že obžalovaným nutno prý přiznati beztrestnost ve smyslu § 6, odst. 1 zák. o ochraně cti.
K odůvodnění posléz uvedeného názoru uvádí rozsudek, že projev soukromého žalobce, kterým se znažil prosaditi svůj návrh, obsahoval hrozbu, že ti, kdož by nehlasovali pro jeho návrh, jsou lidmi protistátního smýšleni a budou pokládáni za občany ohrožující zájmy státu, a že proto obžalovaný Dr. A. ve své funkci jako předseda schůze právem a věcně zhodnotil výrok soukromého žalobce přiléhavým výrazem teror. zvláště když výrok ten vzbudil ve schůzi neklid a rozhořčení. Poněvadž obžalovaný Dr. A. při tom nepřekročil meze věcného posouzeni, je podle názoru soudu beztrestný ve smyslu § 6, odst. 1 uved. zák.
Je jasno, že tu nalézací soud vychází z předpokladu, že obžalovaný Dr. A. pronesl stíhaný výrok při vykonávání práva ve smyslu uvedeného ustanovení, totiž práva policie příslušejícího předsedovi schůze a dále je zjevno, že soud při poslední větě rozhodovacích důvodů (»že nebyly překročeny meze věcného posouzení«) měl vlastně na mysli, že nebyly překročeny meze zmíněného oprávnění, kdyžtě meze věcného posuzování přicházejí v úvahu jen při posouzení vědeckých, uměleckých a jiných podobných úkonů ve smyslu druhého případu § 6, odst. 1 uved. zák.
Argumentace nalézacího soudu jest ovšem bezpodstatná potud, pokud předmětem obžaloby vůbec není příběh ze dne 2. května 1937 (kdy totiž obžalovaný Dr. A. u výkonu zmíněného práva označil projev soukromého žalobce jako teror), nýbrž stíháno je jen otištění zmíněného výroku obžalovaného Dr. A. ve »Zprávách lékařské komory pro zemi českou«. O tom, zda obžalovaný Dr. A. tímto uveřejněním — za něž odpovídá podle předpokladu žalobcova jako původce zřejmě proto, že při podpisu protokolu, tedy při jeho schválení, věděl, že bude tiskem uveřejněn — vykonával nějaké právo ve smyslu § 6, odst. 1 zák. o ochr. cti, rozsudek neuvažoval, ačkoli jen tato otázka by byla s hlediska uvedeného ustanovení směrodatná.
Přes to nelze zmateční stížnosti přiznati oprávnění, neboť tím, že nalézací soud vyslovil, že obžalovaný Dr. A. zhodnotil výrok žalobcův právem přiléhavým výrazem »teror«, vyslovil ve skutečnosti, že se oběma obžalovaným podařil důkaz pravdy a že jsou tedy beztrestní ve smyslu § 6, odst. 2, písm. a) zmíněného zákona. A v tomto směru nutno rozsudku přisvědčiti.
Pokud jde o výklad pojmu »teror« v uvedené souvislosti, nutno především odmítnouti názor stěžovatelův, že slovo »teror« znamená veřejné násilí a že tudíž v souzeném případě jde o obviněni ze zločinu. S jediné směrodatného hlediska pojímání průměrného čtenáře nelze slovu »teror« v uvedené souvislosti ani rozuměti v technickém smyslu trestněprávního pojmu útisku podle § 1 zák. čís. 309/1921 Sb. z. a n.
Nutno uvážiti, že po předchozích věcných námitkách Dr. M. a presidenta lékařské komory proti návrhu soukromého žalobce tento podle vlastního udání zmateční stížnosti prohlásil, »že by v tom bylo nutno viděti útok na životní zájem státu«, pokud se týče podle rozsudkového zjištění též, »že by to svědčilo o nepřízni komory ke státu«, při čemž prvý doznaný výrok, vytýkající aktivní agresivnost proti státu, by byl vlastně ještě silnější než druhý. Tu nelze pochybovati, že soukromý žalobce tímto způsobem — byť i bez výslovné hrozby — zastrašoval přítomné v tom směru, že členové hlasují třebas z věcných důvodů proti návrhu budou považováni za osoby nepřátelsky zaujaté proti státu a jeho zájmům, že tedy učinil na svobodu jejich rozhodování nátlak a že takto jejich svobodu omezoval, a to přes předchozí věcné vysvětlení, které mu dali Dr. M. a sám president lékařské komory. Takový postup naplňuje bez pochyby pojem teroru v tom smyslu, jak tomuto výrazu rozumí průměrný čtenář. Nepochybil tedy nalézací soud, pokud — jak nahoře uvedeno — měl za to, že se obžalovaným podařil důkaz pravdy.
Za těchto okolností netřeba se ještě zabývati vývody, jimiž zmateční stížnost napadá úvahy rozsudku o tom, zda obžalovaní jsou či nejsou původci stíhané zprávy ve smyslu § 1 zákona čís. 124/1924 Sb. z. a n. ve znění vyhlášky čís. 145/1933 Sb. z. a n., neboť i kdyby tyto vývody byly podstatné, nemohlo by to nic změniti na neúspěchu zmateční stížnosti.

Citace:

Čís. 6329. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1940, svazek/ročník 21, s. 54-57.