Č. 2998.

Obecní úředníci: I. Pro úředníky města Znojma platí co do dovolené s čekatelným předpisy služ. pragmatiky státních úředníků. — II. Úředník města Znojma může býti dán na dovolenou s čekatelným pro nedostatečnou znalost jazyka čsl. — III. Ve stavu dovolené s čekatelným má úředník takový nárok na drahotní přídavky toliko ve výměře platné pro pensisty.
(Nález ze dne 17. prosince 1923 č. 19179.)
Prejudikatura: Boh. 80 a 2255 adm.
Věc: Albert M. ve Znojmě proti moravskému zemskému výboru o dovolenou s čekatelným.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Městská rada ve Znojmě výměrem z 20. března 1922 vyrozuměla st-le, že městské zastupitelstvo usneslo se ve své schůzi dne 19. ledna 1922 uděliti st-li podle § 73 služ. pragm. pro státní zřízence, platného i pro zřízence města Znojma, dovolenou s čekatelným na dobu neurčitou, poněvadž se nenaučil řeči české, jež jest úředním jazykem městského úřadu znojemského, do té míry, aby ji ovládal pro úřední potřebu, ačkoliv v té příčině vícekrát byl vyzván.
Zároveň zastavila městská rada st-li dnem 30. dubna 1922 vyplácení dosavadních jeho požitků a poukázala mu od 1. května 1922 základní plat 7308 Kč, místní přídavek 3288 Kč, drahotní přídavek 3348 Kč ročně a mimo to nákupní a nouzové výpomoci 252 Kč měsíčně.
Proti tomuto opatření podal st-l odvolání, jež mor. zv usnesením z 9. prosince 1922 zamítl, podotknuv k vývodům v rekursu obsaženým toto:
»V prvé řadě tvrdí st-l, že znalost češtiny nemůže od něho býti žádána už z toho důvodu, že dosud nebyla vydána prov. nař. k jazykovému zák. dle § 1 č. 3, odst. 2 t. zák., jenž stanoví, že podrobné předpisy o povinnosti úředníků a zřízenců, aby uměli československy, upraveny budou nařízením.
Ustanovení to však vztahuje se pouze na úředníky a zřízence státní. Poněvadž není žádného usnesení o tom, že platnost onoho ustanovení rozšiřuje se též na město Znojmo, dlužno míti za to, že zák. ten platí jen pro úředníky státní, a nemůže tedy st-l dovolávati se onoho ustanovení na podporu svého požadavku.
Tvrdí-li st-l, že jazyk český ovládá do té míry, že mu to úplně stačí pro jeho potřebu, dlužno konstatovati, že tato okolnost může býti posouzena jen jeho nadřízeným úřadem, případně může prokázána býti zkouškou, které však se st-l nepodrobil.
St-l dle povahy úřadu, který zastává, musí se stýkati nejen se stranami, nýbrž i s úřadem nadřízeným a úředníky jinými a potřebuje tedy beze vší pochyby při vykonávání svých služebních úkonů znalosti jazyka českého. Ježto bezprostřední nadřízený úředník a šef pokladního úřadu výslovně ve svém dobrozdání konstatoval, že znalost češtiny u st-le jest úplně nedostatečná pro úřední potřebu, jest úřad toho přesvědčení, že st-l neovládá tento jazyk dostatečně pro úřední potřebu. St-l nemůže také tvrditi, že by od něho, třeba jest pokladním úředníkem, nemohlo snad býti žádáno vyhotovení nějakého konceptu, neb že by vůbec znalosti českého jazyka služebně nepotřeboval. Rovněž nemůže st-l namítati, že by nebyl povinen podrobiti se zkoušce z jazyka českého, neboť od nikoho neobdržel dispense od této zkoušky, naopak výnosem vládního komisaře ze 14. května 1919 bylo uloženo všem úředníkům, že do roka musí ovládati obě řeči a že mají se podrobiti zkoušce.
Služební poměr st-lův jest, jak výslovně uznáno i nejvyšším soudem, povahy veřejnoprávní a nikoliv soukromoprávní, čímž padají dedukce st-lovy v tom směru.
Vývody stížnosti, týkající se zavedení disciplinárního řízení pro neznalost jazyka českého, jsou nemístné, neboť st-l nebyl dán na odpočinek na základě nějakého disc. vyšetřování, nýbrž výslovně na dovolenou s čekatelným dle § 73 služ. pragmatiky platné pro městské zaměstnance pro nedostatečnou znalost úřední řeči české.
Tvrzení, že tohoto ustanovení nelze použíti, ježto předpokládá služební ohledy, které nezávisejí na osobě zaměstnancově, jest neprávné, neboť cit. předpis stanoví pravý opak. Uvádí-li st-l, že má velký zájem na tom, aby místo jeho nebylo obsazeno jiným, nemůže to ničeho změniti na stanovisku, jež zaujala obec v tomto sporu.
Ostatně nelze nikterak obci předpisovati, zda chce či nechce ponechati určitého úředníka na jeho místě, či smí-li nebo nesmí ho přesaditi.
Co se týče námitky, že obec nevyplácí st-li tolik, kolik by dostával, kdyby byl v činné službě, nýbrž že mu z drahotních a nákupních přídavků vyplácí jen část, jakou by dostával, kdyby byl pensistou, jest úřad toho názoru, že zaměstnanec na dovolené s čekatelným má nárok na mimořádné přídavky drahotní a nouzové jen v míře stanovené pro zaměstnance jsoucí na odpočinku.
Na tomto názoru spočívá také nález nss-u Boh. 1607 adm., jenž se týká státních zaměstnanců na dovolené s čekatelným dle §§ 73 a 74 služ. pragm.«
Proti tomuto rozhodnutí mor. zv-u podal st-l stížnost k nss, o níž soud uvážil takto:
Dle čl. I. služ. pragm. pro úředníky obce Znojma platí pro služební poměr těchto úředníků, pokud v pragmatice není předpisů odchylných, obdobně ustanovení služ. pragm. pro úředníky státní, vydané zák. z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z.
Poněvadž v příčině věcných předpokladů pro udělení dovolené s čekatelným neobsahuje služební pragmatika pro úředníky obecní ustanovení odchylných od ustanovení platných pro úředníky státní, nutno zákonnost nař. rozhodnutí, jímž st-l dán byl na dovolenou s čekatelným a toto zároveň mu bylo vyměřeno, posuzovati se zřetelem na ustanovení §§ 73 a 74 služ. pragm. pro úředníky státní, upravující dovolenou s čekatelným u těchto úředníků.
Dle ustanovení těch může úředník dán býti na dovolenou s čekatelným mimo jiné tehdy, když nastanou okolnosti, jež z důležitých důvodů činí nepřípustným další výkon služby úředníkovy na některém místě téhož služebního odvětví, přiměřeném jeho hodnostnímu postavení.
Nař. rozhodnutím uznal úřad, že další výkon služby st-lem na místě jím zastávaném jest nepřípustným proto, poněvadž st-l není mocen jazyka čsl., jenž stal se úředním jazykem města Znojma, v té míře, jak toho k výkonu služby potřebuje.
St-l béře tento výrok úřadu v odpor jednak po stránce právní, jednak po stránce skutkové.
V prvém směru vytýká především stížnost, že úředníci města Znojma jsou ve všech svých vztazích postaveni na roveň úředníkům státním, a poněvadž o těchto úřednících ustanovuje zák. z 29. února 1920 č. 122 Sb., že podrobnější předpisy o jejich povinnosti, aby uměli československy, upraveny budou nařízením, usuzuje z toho stížnost, že dokud předpisy ty vydány nebyly, nemohou úředníci státní a tudíž také úředníci města Znojma pro neznalost úřední řeči ani disciplinárně býti stiháni, ani dáni na odpočinek neb dovolenou s čekatelným, ani nemohou býti propuštěni. Dále dovozuje stížnost, že i kdyby pro úředníky města Znojma § 1 zák. jazykového neplatil, pak platil by prý pro ně § 8 tohoto zák. případně vl. nař. v něm slíbené, jež zajisté upraví též povinnost úředníků osvojiti si znalost jazyků a vezme přiměřený zřetel na úředníky déle sloužící.
Uplatňujíc tyto námitky domnívá se stížnost, že úředník mohl by býti dán dle § 73 služ. pragm. pro státní úředníky na dovolenou s čekatelným pro nedostatečnou znalost jazyka státního jediné tehdy, když by měl zákonnou povinnost jazyk ten si v dostatečné míře osvojiti, a kdyby povinnosti té nedostál.
Názor ten však nemohl nss sdíleti. Pro udělení dovolené s čekatelným není nutným předpokladem, aby úředník porušil nějakou služební povinnost svoji, nýbrž stačí, když třeba bez toho nastane okolnost taková, jež má za následek, že úředník ten nemůže bez porušení důležitých zájmů služebních službu svou dále vykonávati.
Žal. úřad potvrdil usnesení městského zastupitelstva ve Znojmě, jímž toto dalo st-le na dovolenou s čekatelným, majíc za to, že by se příčilo důležitým zájmům služebním, když by st-l ponechán byl dále ve výkonu své služby, přes to, že neovládá čsl. jazyka v té míře, jak toho vyžaduje služba úřadu, u něhož jazyk ten stal se jazykem úředním.
Důvod tento sám o sobě stačí k tomu, aby odůvodnil opatření úřadu, jímž st-l dán byl na trvalou dovolenou a není zapotřebí, aby bylo ještě dokazováno, že st-l zanedbal nějakou svoji povinnost. Proto námitky stížnosti vytýkající, že st-l dle zák. a služebních předpisů neměl povinnosti osvojiti si jazyk čsl., nepostihují nař. rozhodnutí v jeho podstatě a bylo je proto zamítnouti jako bezdůvodné.
Dále namítá stížnost, že neznalost jazyka sama o sobě a obava, že st-l nebude moci pracovati české koncepty, nemohou býti ještě důležitou příčinou, pro kterou bylo by lze dáti úředníka na dovolenou s čekatelným, nýbrž že příčina taková byla by zde teprve tenkráte, kdyby strany si stěžovaly na to, že se nemohou se st-lem dorozuměti.
Také tato námitka není důvodnou. Ustanovení § 73 služ. pragm. má za účel, aby zamezeno bylo porušení důležitých zájmů služebních dalším úřadováním určité osoby, jest tedy opatřením rázu preventivního a není k němu třeba, aby poruchy, jimž právě se má opatřením tím předejíti, ve skutečnosti již dříve nastaly.
Po stránce skutkové tvrdí st-l, že ovládá češtinu do té míry, že se může dorozuměti se stranami, což pro pokladní službu jeho úplně stačí, a namítá, že zv neprávem pokládá za rozhodné pro posouzení jazykové znalosti úředníka jedině posudek jeho představeného nebo výsledek zkoušky, že však jazykové nařízení zajisté i v tom směru omezí příliš volnou úvahu úřadu a propůjčí jistá ulehčení úředníkům déle sloužícím.
K námitce té dlužno uvésti toto:
Otázka, zda st-l jest mocen jazyka čsl. do té míry, aby výkonem jeho služby nebyly ohroženy důležité zájmy služební, jest otázkou skutkovou, jejíž řešení úřadem správním nss může přezkoumati jen s hlediska odst. 2 § 6 zák. o ss, t. j. v tom směru, zda skutkové zjištění úřadu jest prosto vad v předpisu tom uvedených.
Stížnost spatřuje vadu tu v tom, že se úřad spokojil s posudkem představeného st-lova, neudává však, jakým jiným způsobem měl úřad jazykovou znalost st-lovu zjistiti. Nss neuznal námitku tu důvodnou.
St-l nepopírá, že by mu byl úřad neposkytl příležitost, aby zkouškou prokázal dostatečnou znalost státního jazyka čsl., nemůže tedy, když zkoušce té se nepodrobil, vytýkati, že úřad založil rozhodnutí své jediné na posudku úředního představeného st-lova.
Ostatně z toho, že st-l v čsl. jazyku se stranami se dorozumí, neplyne ještě, že ovládá jazyk ten do té míry, jak toho vyžaduje zájem služby.
Námitka stížnosti vytýkající, že nevyhověl-li st-l nař. vládního komisaře a nenaučil-li se češtině, mělo proti němu býti zavedeno řízení disc. a nemělo býti proti němu používáno § 73 služ. pragm., jež svými materielními důsledky jest vlastně trestem proto, že se nenaučil jazyku čsl., jest bezpodstatná, neboť na sporu není otázka, zda úřad měl či neměl proti st-li zavésti řízení disc., nýbrž zda opatření, jehož ve skutečnosti použil, jest kryto ustanovením § 73 cit. zák. Že skutečně úřad onoho opatření v tomto případě použíti mohl, bylo již svrchu dovozeno.
Konečně vytýká stížnost, že nezákonným jest opatření úřadu také proto, poněvadž jím nebyly dle § 74 služ. pragm. poukázány st-li plné služební požitky, a že nákupní a nouzová výpomoc byla mu poukázána jen v té míře, jako se poukazuje pensistům. Výpomoci ty mají však povahu platu a měly proto v plné míře býti st-li poukázány.
Také námitku tuto neshledal soud důvodnou.
Dle § 74 služ. pragm. pro úředníky státní, jenž dle čl. I. služ. pragm. pro úředníky města Znojma platí i pro úředníky tohoto města, má úředník na dovolené s čekatelným nárok na úplnou částku služného, jež naposledy bral, než byl dán na dovolenou s čekatelným; jestliže by však normální výslužné, které by úředníku tomu náleželo při přeložení jeho do výslužby, přesahovalo tuto částku, má mu poukázána býti částka rovnající se normálnímu výslužnému. V odstavci 4. tohoto § se pak stanoví, že úředníci na dovolené s čekatelným rovnají se v ostatním úředníkům na dočasném odpočinku.
Nss již v nálezu Boh. 80 adm. (srv. také nál. Boh. 2255 adm.) vyslovil, že dle § 74 služ. pragm. míněny jsou platem pouze služební požitky do pense započítatelné, nikoliv požitky určené pouze pro úředníky aktivní. Na názoru tom trvá nss i nyní.
Že by st-l měl právní nárok na to, aby i ostatní požitky mimo plat a aktivní přídavek plnou měrou do pense se započítaly, stížnost netvrdí.
Není tudíž porušeno právo st-lovo, když úřad poukázal st-li nákupní přídavek a nouzovou výpomoc pouze v míře platné pro zaměstnance jsoucí na odpočinku.
Vzhledem k tomu bylo zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2998. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1227-1231.