Č. 725.

Zabírání bytů:K pojmu místností továrních dle § 8 č. 3 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n.
(Nález ze dne 21. února 1921 č. 13293/30.)
Věc: Rudolf G. ve Vodňanech proti okresní správě politické v Písku o zabrání místností.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nálezem ze dne 25. června 1920 zabrala obec Bavorovská byt sestávající z jedné kuchyně, pokoje, krámu a skladiště v domě Antonína F. v Bavorově čp. 97 a ponechala stěžovateli jako uživateli místností těch na vůli, zda chce sám předměty tam uložené jinam přemístiti, či zda si přeje, aby mu obec vykázala vhodnou místnost a předměty tam přesídlila.
Naříkaným nyní výměrem okresní politická správa odporu stěžovatelovu nevyhověla, ježto úředním šetřením na místě samém a ze spisů bylo zjištěno, že byt zabíraný, pozůstávající z krámu, komůrky skladištní, jedné obytné místnosti a jedné kuchyně jest, pokud se týče posledních dvou místností, bytem, ve kterém po tři měsíce nikdo neobývá a bytem používaným za skladiště a pokud se týče krámu a skladištní komůrky, místností obchodní, užívanou jenom k uložení věcí, které lze uložiti jinde. Zabíraného bytu nelze uznati za tovární provozovnu, poněvadž nebylo o tom učiněno živnostenskému úřadu oznámení dle §u 40 živ. ř. Věci v zabíraných místnostech nyní uložené mohou býti bez újmy uloženy v místnosti, kterou k tomu účelu nabízí městský úřad v Bavorově. Tím jest zabrání dle předpisu § 8 č. 1, 2, 3 zák. byt. odůvodněno.
Z tohoto rozhodnutí je patrno, že žalovaný úřad potvrzuje zabrání místností, o něž jde, rozeznával jednak krám s přilehlou zadní místností (komorou) skladištní, jež kvalifikuje jako místnosti obchodní a jejichž zabrání odůvodňuje § 8 čís. 3 zákona z 30. října 1919, a jednak pokoj s kuchyní, jež označuje jako byt a jejichž zabrání opírá o § 8 čís. 1 a 2.
Stížnost proti tomu podaná vrcholí v námitce, že zabrané místnosti jsou místnostmi továrními, ježto se v nich jako ve filiálním závodě hlavního podniku provozuje po továrensku výroba a že žalovaný úřad k tomuto faktickému používání jejich nepřihlížel, pokládaje je nesprávně za pouhé skladiště.
Námitce té rozuměti jest ve dvojím smyslu. Jednak tak, že popírá se jí správnost názoru, jejž vyslovil žalovaný úřad, kvalifikuje svým rozhodnutím zabrané místnosti z části jako obchodní, z části jako byt, jednak tak, že i za předpokladu, že by tato kvalifikace byla ve smyslu zákona z 30. října 1919 správnou, nelze ony místnosti zabrati se zřetelem ke skutečnosti, že neslouží jen za skladiště, nýbrž též účelům jiným, totiž výrobním.
Ve směru prvním není stížnost důvodná. Za tovární místnost ve smyslu §u 8 č. 3 byt. zák. lze podle názoru nejvyššího správního soudu pokládati toliko místnost, která dle svého objektivního stavebního uzpůsobení určena je k tomu, aby se v ní buď provozoval tovární podnik neb aby sloužila továrním účelům vůbec, jakož i takovou místnost, kterou by dle jejího stavebního charakteru vzhledem k těmto objektivním známkám bylo kvalifikovati jako byt neb místnost jiného druhu, která však živnostenským úřadem na základě prozkoumání její způsobilosti ku provozování továrního podniku byla uznána vhodnou a byla v tovární provozovnu přeměněna. V důsledku toho místnosti mající stavebně charakter bytu neb místností obchodních, nepřestávají býti bytem neb místnostmi obchodními ve smyslu bytového zákona, když se jich fakticky používá k továrním účelům způsobem, jenž nevyžaduje zvláštního povolení živnostenského úřadu. Důsledek ten, pokud jde o byt, plyne z ustanovení §u 8 čís. 2 a čís. 9 lit. c) byt. zák. Zákon bytový v § 8 pod čís. 2 mluví o bytech, jichž se používá za skladiště, a nečiní rozdílu, zda bytu se takto používá při provozování továrního podniku či k účelům jiným, pod čís. 9 lit. c) vylučuje pak ze záboru místnosti v bytě, jichž majetník bytu nutně potřebuje k vykonávání svého povolání, kterým ovšem může býti také tovární podnik. Je to jen logickou nutností, když tatáž kriteria, jež jsou směrodatná při posuzování otázky, pokud místnosti uzpůsobené stavebně za byt, podržují charakter bytu ve smyslu bytového zákona, aplikují se i na případy, kde jde o místnosti obchodní.
Stěžovatel sám ve stížnosti tvrdí, že ze zabraných místností krám a komůrka před tím, než je přeměnil na tovární provozovnu, byly místnostmi obchodními, jež sloužily vždy provozování obchodu smíšeným zbožím. V protokolu ze dne 6. srpna 1920 sepsaném o ohledání zabíraných místností bylo bez jakýchkoliv námitek se strany stěžovatele konstatováno, že vedle krámu a komůrky je obytná místnost s kuchyní, a stěžovatel ani ve stížnosti správnost výsledků prohlídky nepopírá. Že tedy zabírané místnosti dle své stavební disposice a konstrukce nejsou určeny pro tovární účely, není pochybným.
Že kompetentním živnostenským úřadem nebyly schváleny za tovární provozovnu, je nesporným — v době záboru nebylo stěžovatelem zřízení vedlejšího závodu továrního v Bavorově, jak to předpisuje § 40 živ. řádu, ani ohlášeno.
Zabrané místnosti nemají tedy pojmových znaků továrních místností ve smyslu hořejších úvah, a jest naříkané rozhodnutí v souhlasu se zákonem, když zabíraným místnostem nepřikládá povahu továrních místností po rozumu § 8 čís. 3 byt. zák., nýbrž kvalifikuje je, hledíc k jich stavebnímu uzpůsobení, z části za byt, z části za místnosti obchodní.
Důsledkem toho posuzovati jest i nejvyššímu správnímu soudu spornou záležitost s téhož hlediska, jaké zaujal žalovaný úřad, totiž jako zabrání bytu — pokud jde o pokoj a kuchyň — a jako zabrání místnosti obchodní, jakou jest dle svého stavebního uzpůsobení krám s přilehlou komorou skladištní.
Zabrání bytu a místností obchodních je dle cit. § 8 č. 2 a 3 přípustno jen tehdy, když se bytu používá za skladiště a věci tam uložené lze bezpečně uložiti jinde, resp. když místností obchodních se užívá jen k uložení věcí, které lze uložiti jinde. Proti tomu vytýká stížnost — a to jest druhá stránka její námitky — že nebylo přihlédnuto ke skutečnému jinakému užívání všech zabraných místností, totiž k tomu, že tam dělnice jsou zaměstnány výrobou a že krám slouží též k účelům kance- lářským a expedičním (vedení knih, vydávání příze k zpracování a přijímání hotových výrobků).
Než ani v tomto směru neshledal nejvyšší správní soud stížnost důvodnou. Jest ovšem pravda, že jinaké používání bytů a místností obchodních, než k pouhému deponování věcí, vylučuje zabrání jejich na základě citovaných ustanovení, ale předpokladem při tom jest, že toto jinaké používání jest legální. Že bytový zákon počítá jen s legálním používáním místností, plyne nepochybně zejména z ustanovení § 8 čís. 4, 6, 7 a 10 — v těchto případech je zábor místností přípustným právě proto, že používání místností je porušením jistých norem. Při místnostech živnostenských, jež mají jako odbočky hlavního závodu jinde se nacházejícího sloužiti výrobě, vyžaduje se k legalitě zachování předpisů, daných v té příčině živnostenským řádem, jehož § 40 pro tento případ nařizuje oznámení živnostenskému úřadu. Ježto v daném případě oznámení takové učiněno nebylo, používáno bylo fakticky místností, o něž jde, k výrobě způsobem zákazu neodpovídajícím, a proto žalovaný úřad právem k tomu nepřihlížel, nýbrž obojí místnosti považoval jen za takové, jež slouží k uložení věcí.
Další předpoklad zabrání, že totiž tyto věci lze uložiti jinde, mohl žalovaný úřad opříti o výsledky místního ohledání, při němž bylo konstatováno, že věci uložené v krámě a světnici mohou býti uloženy bezpečně buď u Žofie K. nebo v místnosti obcí nabízené.
Řízení, v němž toto zjištění získáno, nevytýká stěžovatel vad, neboť se obmezuje jen na pouhé popření toho, že věci ukládané v krámě a světnici možno uložiti jinde, a že obec nabídla mu místnost k uložení jich; že by řízení stiženo bylo nedostatkem, na který je třeba dbáti z úřední povinnosti dle druhého odstavce § 6 zák. o správním soudě, nejvyšší správní soud neshledal.
Zůstává tak toto zjištění nedotčeným a jako zjištění skutkové otázky pro nejvyšší správní soud dle § 6, odst. 1 leg. cit. závazným.
Za tohoto zjištění jsou podmínky záboru světnice s kuchyní jako bytu dle § 8 čís. 2, a podmínky záboru krámu s komůrkou jako místností obchodních dle § 8 čís. 3 byt. zák. dány, a slušelo proto stížnost do naříkaného rozhodnutí, vyslovujícího zábor dle těchto předpisů, zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Č. 725. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 243-245.