NPD documents search: Boh. adm., 19 (1937)

Č. 14022.

Pojišťovací právo: I. * Ustanovení § 8 odst. 2 vlád. nař. z 14. července 1922 č. 199, podle něhož se pojistné vyměří podle sazby sestavené zem. úřadovnou pro dělnické pojištění v Bratislavě a schválené ministrem soc. péče, je kryto zákonem z 12. srpna 1921 č. 300 Sb. — II. * Nebylo-li usnesení zem. úřadovny pro dělnické pojištění v Bratislavě o změně příspěvkové sazby úrazového pojištění schváleno ministrem soc. péče, platí dle § 8 odst. 2 vlád. nař. č. 199/1922 Sb. sazba dosavadní. — III. * Dle dosud platného ustanovení § 20 min nař. č. 4790/1917 (R. T. 633/1917) není proti předpisu úrazových pojistných příspěvků přípustná námitka, která směřuje proti příspěvkové sazbě.
(Nález z 16. prosince 1937 č. 5118/35-4.)
Věc: Firma J. Ph. G. v Popradě proti rozh. zem. úřadu v Bratislavě z 21. června 1935 o úrazovém pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá.
Důvody: Nař. rozhodnutím nevyhověl zem. úřad v Bratislavě odvolání, které podala stěžující si firma z 21 výměrů Zem. úřadovny pro dělnické pojištění na Slovensku v Bratislavě z 12. března 1935, kterým z různých jejich podniků za příspěvkové období 1934/11 byly jí předepsány úrazové příspěvky celkem 166079 Kč s příslušnými úroky z prodlení. V důvodech bylo v podstatě uvedeno: Odvolatelka namítá jen, že zem. úřadovna použila pro výpočet pojistných příspěvků sazby 7 místo 6, na které se její správní komise usnesla, z čehož dovozuje, že vyměření příspěvků odporuje platnému zákonnému stavu. Námitka tato je bezpodstatná. Podle § 36 zák. čl. XIX:1907 ve znění § 8 vlád. nař. č. 199/1922 Sb. má býti pojistné vyměřeno podle sazby stanovené zem. úřadovnou a schválené min. soc. péče. Ačkoliv odvolatelka poukazuje správně na toto zákonné ustanovení, vykládá si je — domáhajíc se použití sazby 6 — mylně, vycházejíc z názoru, že i přes neschválení této sazby min. soc. péče zem. úřadovna byla povinna jí použíti proto, že vzhledem na příznivé hospodářské poměry ústavu jeho správní komise uznala tuto sazbu za vyhovující a na ní se usnesla. Ježto však cit. zák. ustanovení jasně přikazuje použití sazby schválené min. soc. péče, nemohla a nesměla zem. úřadovna použiti sazby 6 už z toho důvodu, že ji min. soc. péče rozhodnutím z 31. ledna 1935 neschválilo. Neschvále- ním sazby 6 zůstala i nadále v platnosti sazba 7, schválená rozhodnutím min. soc. péče z 30. prosince 1932. Tato sazba je tedy platná i pro kritické období a zem. úřadovna použila jí při výpočtu úrazových příspěvků právem. Zem. jako odvolacímu úřadu nepřísluší právo zkoumati, zda min. soc. péče při určování sazby použilo svého práva správně či ne. Rozhodujícím momentem je jen to, že ministr ,ten je k určení příspěvkové sazby podle zákona oprávněn, a proto taková jím určená příspěvková sazba je zákonnou) dotud, pokud její změna nebude zákonným způsobem provedena. Skutečnost, že zem. úřadovna podala proti neschválení sazby stížnost k nss, na věci nic nemění, neboť stížnost ta je jen mimořádným opravným prostředkem proti konečnému rozhodnutí min. soc. péče a nemá odkladného účinku. Po případném změnění sazby následkem této stížnosti bude automaticky následovati také změna sazby a tím i výšky pojistných příspěvků. Konečně se podotýká, že podle § 20 min. nař. č. 4790/1917 M. E. jsou námitky proti příspěvkové sazbě zásadně nepřípustné.
O stížnosti uvažoval nss takto: —
Jak z obsahu nař. rozhodnutí je zřejmo, žal. úřad nevyhověl odvolání stěžující si firmy z výměrů zem. úřadovny, kterými byly jí předepsány úrazové příspěvky z jejich podniků, uznav námitky st-lky, pokud dovozovaly neplatnost příspěvkové sazby 7%, za bezdůvodné, námitky pak, pokud čelily proti přiměřenosti této sazby, za nepřípustné. Stížnost má námitky v obou směrech.
Ve směru prvním uplatňuje neplatnost § 8 vlád. nař. č. 199/1922 Sb., upravujícího § 36 zák. čl. XIX:1907 o příspěvkové sazbě. Neplatnost 5. odst. § 8 cit. vlád. nař., který zmocňuje min. soc. péče, aby nařídilo podle výsledku ročního hospodářství zem. úřadovny pro dělnické pojištění na Slovensku v Bratislavě zvýšení nebo snížení sazby a případně založení a způsob dotování reservního fondu, dovozuje stížnost z toho, že není kryt ani zákonem č. 337/1920 Sb., ani zákonem č. 300/1921 Sb. K této námitce nutno však uvésti, že není třeba zkoumati, zda ustanovení 5. odst. § 8 cit. vlád. nař. je kryto zmocněním uděleným vládě uvedenými zákony, poněvadž v dnešním sporu nejde o nař. min. soc. péče, aby příspěvková sazba dosud platná byla zvýšena nebo snížena, ani o to, zda má býti založen a jak má býti dotován reservní fond. Předmětem sporu je toliko otázka, zda pojistné bylo vyměřeno podle sazby ustanovené zem. úřadovnou a schválené ministrem soc. péče, jak to stanoví 2. odst. § 8 cit. vlád. nař. Toto ustanovení je pak kryto článkem III. zákona č. 300/1921 Sb., který zmocnil vládu rozšířiti působnost úraz. zákona platného v zemích t. zv. historických nebo jeho jednotlivých ustanovení na Slovensko. Svým obsahem odpovídá totiž ustanovení 2. odst. § 8 cit. vlád. nař. ustanovení 2. odstavce § 16 uvedeného úraz. zákona, stanovícího, že pojistné se vyměří podle sazby sestavené pojišťovnou a státem schválené. Má-li však ustanovení to oporu již v článku III. zákona č. 300/1921 Sb., pak je nerozhodno, je-li kryto také zmocněním daným vládě dřívějším zákonem č. 337/1920 Sb. Je-li podle toho ustanovení 2. odst. § 8 vlád. nař. č. 199/1922 Sb. o příspěvkové sazbě platnou normou, pak nutno z něho vycházeti také v dnešním sporu a podle něho spornou otázku posuzovati.
Podle obsahu správních spisů je skutkový stav, z něhož vychází také stížnost, tento: Rozhodnutím min. soc. péče z 30. prosince 1932 bylo schváleno usnesení zem. úřadovny o příspěvkové sazbě ve výši 7%. Dne 29. října 1934 usnesla se zem. úřadovna, aby příspěvková sazba pro druhé pololetí 1934 byla snížena na 6%. Toto usnesení zem. úřadovny však min. soc. péče podle výnosu z 31. ledna 1935 odepřelo schváliti.
Námitka stížnosti, že vzhledem k tomuto neschválení zem. úřadovnou usnesené příspěvkové sazby 6%ní přestala platiti sazba 7%ní, případně že nastalo co do výše příspěvkové sazby vacuum, je bezdůvodná, neboť stížnost pro toto své stanovisko nemůže se dovolati vůbec žádného positivního zákonného ustanovení, z něhož mohla by čerpati oporu pro toto své mínění. Naopak z toho, že zem. úřadovnou usnesená příspěvková sazba 6%ní min. soc. péče schválena nebyla, vyplývá logicky jediné možný závěr, že dřívější, ministrem soc. péče schválená příspěvková sazba zůstala v platnosti. Pouhé usnesení zem. úřadovny samo o sobě nemůže sazbu schválenou min. soc péče změniti prostě proto, že právní účinnost takového usnesení podle výslovného ustanovení 2. odst. § 8 vlád. nař. č. 199/1922 Sb. nastává teprve jeho schválením příslušným min. soc. péče.
Pokud stížnost namítá dále, že o příspěvkové sazbě usnáší se správní komise zem. úřadovny a že má učiniti tak každého roku, a z toho pak dovozuje, že příspěvková sazba platí vždy toliko periodicky jen na jeden rok, jest i tato námitka bezdůvodná, neboť stížnost pro toto své mínění nemůže se dovolati žádného zákonného předpisu. Z toho, že správní komise o příspěvkové sazbě má se usnášeti každoročně, nelze pak logicky dovoditi, že by příspěvková sazba platila vždy jen na dobu jednoho roku, když to žádný zákonný předpis nikde nestanoví a z uvedených skutečností to ani logicky neplyne.
Výrok o nepřípustnosti námitek co do výše příspěvkové sazby opřel žal. úřad o ustanovení § 20 min. nař. č. 4790/1917 M. E., podle něhož v řízení o vyměření úrazových příspěvků není možno dáti místa ani odvolání, které směřuje proti příspěvkové sazbě pro dotčenou podnikovou skupinu a dotčené období. Že o takové odvolání šlo, není sporno, neboť st-lka bránila se toliko proti použití příspěvkové sazby 7. místo sazby 6.
Tu namítá stížnost, že § 20 cit. min. nař. vylučuje jen takové odvolání, které ex professo napadá určení příspěvkové sazby. Určení příspěvkové sazby jest abstraktní druhotnou normou, kterou však lze napadnouti jen incidentně teprve tehdy, když se na základě ní vydává konkrétní rozhodnutí neb opatření. Stížnost pak dovozuje, že ustanovení toto vylučuje jen obranu proti abstraktnímu určení příspěvkové sazby, nikoli však odvolací právo proti konkrétním výměrům zem. úřadovny, kterými na základě generálního určení příspěvkové sazby byly předepsány pojistné příspěvky.
Námitka tato jest bezdůvodná, neboť omezujícím výkladem, jaký snaží se dáti stížnost cit. ustanovení, ocitá se v rozporu s jeho slovným zněním, interpretujíc je již gramaticky nesprávně. Předpis ten vypočítává totiž docela jasně, které námitky jsou v odvolání z vyměření úrazových příspěvků vyloučeny. Tak jako je v tomto řízení o určení pojistných příspěvků podle § 20 odst. 2 min. nař. č. 4790/1917 (R. T. 633/17) vyloučen jakýkoli věcný spor o otázce pojistné povinnosti (Boh. A 12701/36), stejně jsou v odvolání podaném v tomto řízení vyloučeny ty námitky, jež jsou v ustanovení tom výslovně uvedeny, tedy také nepřípustnost námitky čelící proti použití příspěvkové sazby pro konkrétní podnik a určité příspěvkové období v konkrétním výměru zem. úřadovny, kterým úrazové příspěvky byly předepsány. Vždyť cit. předpis jedná právě o vyloučení námitek v odvolání, jež bylo podáno proti konkrétnímu vyměření úrazových příspěvků, a v takovém odvolání prohlašuje námitku proti příspěvkové sazbě za nepřípustnou.
Stížnost namítá arci dále ještě také, že § 20 cit. nař. mohl snad ob- státi v uherském systému soudního přezkoumávání správních aktů, ježto podle zák. čl. XXVI:1896 o uher. soudě záležitosti úraz. pojištění nenáležely do jeho kompetence, kdežto příslušnost československého nss vztahuje se i na tento obor veřejné správy. Tím pozbylo prý ustanovení § 20 nař. č. 4790/1917 platnosti, neboť vylučovalo by právo občana napadati ve správním řízení příspěvkovou sazbu v odvolání proti vyměření pojistných příspěvků, a stížnost k nss nebyla by tedy ve smyslu § 5 zákona o nss možná. Takto byla strana připravena o ochranu zaručenou jí § 88 ústavní listiny. Také tato námitka je bezdůvodná.
Min nař. č. 4790/1917 bylo vydáno na základě zák. čl. IV:1916 a VII:1917, který v § 2 zmocnil výslovně ministra, aby odchylně od platného zák. čl. XIX:1907 upravil určité obory pojištění dělníků tam vyznačené. Ustanovení ta byla vydána jako doplňky zák. čl. LXIII:1912 o výjimečných opatřeních pro případ války. Podle recepčního zákona č. 11/1918 Sb. stala se součástí právního řádu republiky Československé a byla zákonem č. 168/1922 Sb. (čl. I č. 1) výslovně uznána za platná, s výjimkami uvedenými v čl. I. pod č. 2 a 3, o které zde však nejde (srov. Boh. A 6689/27). Z toho, že zákon č. 207/1919 Sb. mezi zákony, které mění, nevypočítává zák. čl. VII:1917 ani cit. min. nař., plyne jen, že zákonem č. 207/1919 Sb. ustanovení tohoto nař. změněno nebylo, nikoli však, že není součástí československého právního řádu, když jeho recepce stala se již zákonem č. 11/1918 Sb.
Z toho vyplývá, že ustanovení § 20 cit. min. nař., které žádnou po- zdější právní normou zrušeno ani nahrazeno nebylo, nepozbylo platnosti. Je tedy dosud formálně platným právním předpisem, a žal. úřad byl proto povinen, aby podle něho postupoval (srov. Boh. A 12279/36). Jeho neplatnost nelze pak důvodně dovozovati ani z důsledku, jaký předpis ten má pro možnost podati stížnost k nss, jak to činí stížnost, neboť nezbytným předpokladem pro judikující činnost nss podle § 5 zákona o nss č. 164/1937 Sb. jest, aby o věci, jež je předmětem takové stížnosti, rozhodla dříve v řízení správním poslední administrativní stolice. Jestliže však podle formálně platného positivního předpisu, jakým je v dnešním sporu ustanovení § 20 cit. min. nař., je to vyloučeno, pak ona sporná otázka je také vyloučena z věcné kognice nss, aniž lze právem tvrditi, že by straně byla tím znemožněna zásadní možnost soudní ochrany poskytnuté jí v § 88 ústavní listiny.

Citace:

Č. 14022. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 1150-1154.