Č. 10236.

Církevní věci. — Řízení správní (Slovensko): Za jakých okolností náleží rozhodovati o sporných naturálních dávkách pro faráře úřadům správním a kdy řádným soudům?
(Nález ze dne 17. prosince 1932 č. 14952.)
Prejudikatura: Boh. A 6614/27, 9036/31, 9365/31.
Věc: Malvína L. v Užhorodě jako opatrovnice Dra Ondřeje L. proti zemskému úřadu v Bratislavě o vydání palivového dřeva řím.-katolickému faráři v L.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Rozhodnutím z 23. února 1928 vyslovil okresní úřad v Sabinově, že Julius L. a spol. jsou — jako právní nástupci zemřelého Emanuela L. — povinni do 15 dnů pod exekucí dodati Josefu J., »nynčjšímu« řím.-kat. faráři v L., palivové dříví za dobu »od roku 1915 do roku 1927« (ročně 22 nákladních povozů, úhrnem 286 povozů), případně zaplatiti »nynější« peněžitou protihodnotou dříví (»za vůz loco les 40 Kč«, celkem 11440 Kč). V důvodech tohoto rozhodnutí bylo uvedeno: Především zjistil okresní úřad, že v daném případě jde o povinnost patrona, kteroužto povinnost stanoví — »všechnu pochybnost vylučujíc« — kanonická visitace, kterou jest považovati za dvojstrannou smlouvu mezi církví a patronem. Právní základ povinnosti tedy není sporným a následkem toho rozhodovati v této záležitosti náleží do oboru působnosti adm. úřadů, neboť podle decisie býv. uh. kurie č. 30 úřední sbírky rozhodování v lektikálních záležitostech jen tehdy náleží do oboru působnosti řádných soudů, když právní základ požadavku jest sporným. Co se tkne meritorních důkazů, předložila »nárokojúca cirkev« kanonickou visitaci, výtah z pozemkové knihy a protokol z 24. července 1867, nacházející se při urbariálních spisech, mimo to se dovolává svědků za účelem důkazu »právního nároku«. Proti tomu dědicové Emanuela L. popírali existenci povinnosti dodávati palivového dřeva, přednesli námitku nepříslušnosti, a jako důkaz, že dodávání dřeva bylo dobrovolným příspěvkem, připojili dopisy jednotlivých farářů. Mimo to odvolávají se na to, že urbarialního sporu zúčastnila se i církev, a že tehdy bylo zjištěno, že církev »nullam lignationem habet«. Konečně popřeli platnost kanonické visitace, poněvadž pochází ze starší doby a proti rozsudku nemůže míti dokazovací moci. Zkoumaje kanonickou visitaci zjistil okresní úřad, že podle textu jejího má l.-ský farář »volné« právo na dodaní palivového dřeva z lesa zeměpána, ležícího v obvodu obce Č. Výtahem z pozemkové knihy je dokázáno, že vlastníkem těchto lesů a celého velkostatku byl Emanuel L., resp. jeho dědicové. Bylo zjištěno dále, že poněvadž zemřelý Emanuel L. byl vlastníkem nejen hlavního velkostatku v L., ale i těch lesů, ve kterých má farář »volné« právo dodávání palivového dřeva, »tedy ať jde o povinnost patrona nebo zeměpána, tyto právní osoby jsou totožné«. Okolnost, že farář měl a má volné právo na dodávání palivového dřeva z lesů ležících v obvodu obce Č., potvrzuje i protokol sepsaný dne 24. července 1867, nacházející se při urbarialních spisech, který i zemřelý Emanuel L. podepsal. Výpověď vyslechnutých svědků .... též potvrzuje, že faráři měli »volné« právo na dodání palivového dřeva v č.-ských lesích zemřelého Emanuela L. Dopisy jednotlivých farářů, kterými žádali zemřelého L. za poukázání dřeva, nemohou býti důkazem pro tvrzení, že dodávání dřeva bylo jen dobrovolným příspěvkem, neboť zdvořilý a slušný tón těchto dopisů ještě nedokazuje, že faráři dodávání dřeva žádali jako dobrovolný příspěvek. Samozřejmě museli faráři za poukázání dřeva žádati, neboť »samovolně« bez povolení vlastníka nemohli si dřevo z lesa brát. Nyní již se nedalo zjistit, zda patronátními povinnostmi byli obtíženi i druzí členové komposesorátu, ale bylo zjištěno, že asi přes 50 roků Emanuel L., resp. jeho právní nástupci dodávali palivové dřevo farářům. Ohledně stanovení množství dřeva faráři náležejícího, jest směrodatná kanonická visitace z r. 1813, podle které má farář nárok na 22 vozů dřeva. Latinský text zní: »et 22 plaustra lignorum per colonos advehenda acceperit«, a poněvadž »plaustrum« ve slovenčině značí nákladní vůz, bylo třeba takové množství stanoviti. Nař. rozhodnutím potvrdil žal. úřad rozhodnutí okresního úřadu z důvodů v něm uvedených a odvolání zamítl. O stížnosti na toto rozhodnutí uvážil nss:
Meritem sporu, o němž úřady správní v daném případě rozhodovaly, byla povinnost dodávati řím.-kat. faráři určité množství dříví, resp. zaplatiti hodnotu tohoto dříví. Jak patrno z nař. rozhodnutí ve spojitosti s rozhodnutím úřadu 1. stolice, jež žal. úřad v pořadu stolic správních potvrdil z důvodů v něm uvedených, vycházel žal. úřad ve svém výroku, že úřady správní byly kompetentní rozhodovati tento spor, z právního názoru, že kompetence úřadů správních rozhodovati spory tohoto druhu nastává v případech, kdy není sporný právní základ dotčené povinnosti, jak prý tomu jest i v daném případě, když povinnost, o kterou tu jde, spočívá na kanonické visitaci, upravující v tomto směru poměr mezi »církví« a patronem. Leč tento právní názor žalovaného úřadu je mylný.
Nss setrval i v daném případě na právních názorech, jež hájí ve své konstantní judikatuře, že totiž povinnost přispívati k důchodům řím.-kat. faráře dodáváním dříví je povahou svou zásadně dávkou veřejnoprávní (vide Boh. A 6614/27), a že o takovýchto dávkách rozhodují zpravidla úřady správní, leda že by šlo o závazek zakládající se na titulu soukromo-právním, aneb že by byla na sporu otázka, kdo z několika osob je z titulu soukromoprávního k plnění zavázán, v kterýchžto dvou posléz zmíněných případech nastupuje příslušnost řádných soudů (vide Boh. A 6614/27, 9036/31, 9365/31). Z těchto zásad plyne, že pro otázku, zda jsou úřady správní kompetentní rozhodovati spory o dodávku dříví řím.-kat. faráři, jest nerozhodnou okolnost, zda právní základ povinnosti je či není sporný, nýbrž že pro tuto kompetenční otázku je rozhodná povaha onoho závazku, totiž zda závazek je veřejnoprávní či soukromoprávní.
Žal. úřad vycházeje při řešení otázky, zda byly v daném případě úřady správní kompetentní rozhodovati zmíněný spor, z právního názoru — jak uvedeno — mylného, že kompetence úřadů správních řešiti spory tohoto druhu nastává v případech, kdy není sporný právní základ povinnosti, nezabýval se při řešení oné kompetenční otázky vůbec úvahami o tom, zda jsou tu dány momenty, jež jsou jedině směrodatný pro kompetenci úřadů správních k řešení sporů tohoto druhu, totiž úvahami o tom, zda jsou tu splněny ony skutkové i právní předpoklady, o něž bylo by lze zcela bezpečně opříti závěr o veřejnoprávní povaze onoho závazku, ač právě v řízení správním a zejména také v odvolání z rozhodnutí úřadu 1. stolice byla veřejnoprávní povaha závazku popřena, jak je patrno z vývodů odvolání, vytýkajících nepříslušnost úřadů správních; v těchto vývodech bylo totiž namítáno, že nejde tu vůbec o závazek spočívající na poměru patronátním, zejména ne o nějaké věcné patronátní břemeno, ani o závazek plynoucí ze svazku parochiálního, a bylo dále v těchto vývodech uplatňováno, že úřady správní nebyly by kompetentní ukládati stěžující si straně spornou povinnost ani v případě, že by povinnost tu odvozovaly z poměru urbariálního, ježto — podle mínění stěžující si strany — otázky týkající se tohoto poměru jsou povahy soukromoprávní a řečení jich spadá do kompetence řádných soudů, a ježto prý bylo právě výroky soudními (totiž rozsudkem sedrie v Prešově č. 7186/1876 a usnesením téže sedrie č. 8737/1877) pravoplatně vysloveno, že zmíněná povinnost stěžující si stranu, resp. její právní předchůdce na základě urbariálního poměru nestihá. V důsledku svrchu zmíněného mylného právního názoru žal. úřadu zůstalo tedy i řízení podstatně vadným, neboť žal. úřad nezískal si bezpečný podklad pro řešení oné kompetenční otázky, jež byla již v řízení správním vznesena na spor.
Pro svrchu zmíněný mylný právní názor, z něhož žal. úřad vycházel při řešení primérní otázky, zda úřady správní byly kompetentní rozhodovati v daném případě, bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss, aniž se nss mohl zabývati dalšími námitkami stížnosti.

Citace:

Č. 10236. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 809-812.