§ 139, násl. o. z. o. a poplatková praxe.

Pojem »darování« v běžném denním styku nevyznačuje se zpravidla obzvláštní přesností.
Fiskální praxe nebývá daleka tohoto běžného »lidového« pojetí »darování«.
Jest na notáři, aby se zvýšenou bedlivostí a bdělostí dbal přesnosti v označení a rozlišování právních jednání při zřizování listin o převodech majetkových.
Zabrání se tak zbytečným konfliktům s finančním úřadem.
O rozsahu alimentační povinnosti rodičů mluví § 139 o. z. o.: »Rodiče jsou vůbec zavázáni své manželské děti vychovávati, t. j. pečovati o jejich život a jejich zdraví, opatřovati jim slušnou výživu, jejich tělesné síly vyvíjeti a vyučováním v náboženství a v užitečných vědomostech klásti základ k jejich budoucímu blahobytu.«
O trvání této povinnosti § 141 o. z. o.:
»Jest především povinností otcovou tak dlouho pečovati o výživu dětí, dokud nemohou se samy vyživovati. Na matce jest zvláště pečovati o jejich tělesnou výchovu a o jejich zdraví.«
Devoluce alimentační povinnosti § 143 o. z. o.:
»Je-li otec nemajetný musí především matka o výživu a zemře-li otec, vůbec o výchovu dětí pečovati. Není-li tu ani matky, nebo je-li nemajetná připadá tato péče rodičům otcovským a po nich rodičům se strany matčiny.«
Zásadně tedy není darováním plnění ve smyslu výše zmíněných ustanovení pokud se shoduje s § 30 odst. 1. cis. nař. z 15. IX. 1915 číslo 278 ř. z., t. j. pokud je kvalifikován »jako plnění ze zákonité povinnosti«, ovšem což pro důležité »bez újmy ustanovení § 31 č. 1 téhož cis. nařízení«, tedy »majetkové převody mezi živými, které slouží k tomu, aby předbíhaly dědické posloupnosti, nebo jež se jeví jako odbytné, za budoucí dědické nrávo, anebo jež nutno započítati podle ustanovení a 788 a 790 o. z. o. při dělení po dárci; tudíž obzvláště též poskytnutí věna nebo výbavy, jakož i zřízení nebo věnování vojenské svatební kauce osobou, která jest k tomu povinna podle občanských zákonů.«
O tom, co zahrnuje a koho stíhá alimentační povinnost nemůže býti zajisté sporu se stanoviska zpoplatnění takovýchto právních jednání.
Spornou spíše může býti otázka, kdy končí tato povinnost a kdy tedy bezplatné postoupení majetkových práv, nebo bezplatné zřeknutí se majetkových práv spadá již pod pojem darování.
Znění prvé věty v § 141 o. z. o: »jest především povinností otcovou tak dlouho pečovati o výživu dětí, dokud nemohou se samy vyživovati«, zdá se býti jasné, přesto však nelze říci s určitostí, zde jest hranice po kterou sahá povinnost a odsud jest již každé bezplatné propůjčení darováním.
Jest míti za to, že každý případ v úvahu přicházející vykazuje svoje zvláštní znaky, které pouze jej charakterisují, ale tyto znaky přes svoji odlišnost od znaků
3 jiných případů, vykazují mezi sebou týž příbuzný prvek, spadající pod pojem plnění ve smyslu citovaného ustanovení rodinného práva.
Tyto zvláštní znaky jsou různé duševní a tělesné vlastnosti, náklonnosti k určitým povoláním, odlišné společenské postavení alimentaci povinných, atd., což vše posunuje hranici alimentační u toho kterého případu buď zpět, nebo kupředu.
Pro odlišnost jednotlivých případů nestanoví ani zákon nějakou věkovou nebo jinou hranici pro tuto povinnost.
Praxe nižších finančních úřadů kloní se však spíše k názoru, že alimentační povinnost končí tehdy, jakmile dítě má možnost opatřiti si jakékoliv prostředky ke své výživě dostačující, v každém případě však jeho fysickou zletilostí.
Stačilo by tedy podle tohoto názoru, aby dítě mohlo sobě opatřiti existenční minimum bez ohledu na společenské postavení a možnosti svých rodičů, lépe řečeno osob k alimentaci povinných, a tedy bez ohledu na to, že mu toto výhodnější společenské postavení může poskytnouti prostředky k dosažení alespoň stejně dobrého sociálního postavení, v jakém se nachází tyto osoby povinné, anebo prostředky, které spíše vyhovují jeho náklonnosti nebo nadání k tomu nebo onomu povolání.
Stejně tak měla by zaniknout povinnost tato nabytou zletilostí, a to i tehdy, kdy by dítě zletilosti nabyvší a mající samost. existenci, pro různé později nestálé okolnosti, třebas duševní nebo tělesnou neschopnost, nemohlo se nadále samo vyživovati.
Tento tak často převládající názor finančních úřadů, odporuje však samému duchu zákona (viz Stubenrauch Komentar § 139 a násl.).
Zřejmý nesouhlas fiskální praxe s úmyslem zákonodárcovým potvrzuje také několik, rozhodnutí Nejv. správního soudu, z nichž pro zajímavost vyjímám nález z 8. VI. 1931 č. 1307/29.
Tedy krátce:
Byl sepsán notářský spis, podle kterého postoupil otec své dceři bezúplatně svůj dům v ceně 80000 Kč s výslovným podotknutím, že tak činí ke splnění své alimentační povinnosti dle § 139 a násl. o. z. o.
Okresní finanční ředitelství nevzalo však na toto odůvodnění zřetel a vyměřilo kromě nemovitostního poplatku, také darovací daň.
Byl podán rekurs, ve kterém uplatňováno stěžovatelem, že nejde o darování, nýbrž o splnění zákonné povinnosti alimentační, dle § 139 a násl. o. z. o. a že odstupitel uskutečnil věnování proto, že se necítil zdráv a chtěl udělati pořádek.
Zemské finanční ředitelství přiklonilo se však k názoru první stolice, zamítlo rekurs, a svoje stanovisko odůvodnilo takto:
»Podle § 139, 141 a 143 o. z. o. jsou rodiče, zejména otec, povinni starati se o své děti. pokud samy sebe živiti nemohou, t. j. nejdéle do jejich zletilosti. Tato péče rodičů pozůstává dle zákona hlavně v tom, aby děti vychovali a živili, dali je vyučovati, a tím se starali o jejich budoucí blahobyt. Že však tato povinnost rodičů trvá, když děti jsou již zletilé a mohou se samy živiti a že rodiče k plnění shora uvedené péče jsou povinni dětem postoupiti nemovitosti, o tom v uvedených zákonných ustanoveních obč. zákona žádné opory není. V daném případě, kde otec postoupil bezplatně zletilé dceři dům, nelze tedy mluviti, že otec postupem splnil jen svou zákonnou povinnost alimentační, naopak poskytl tu ihned dceři majetkovou výhodu, k čemu dle zákona není povinen, a podléhá převod ten dle § 1 zákona z 18. VI. 1901 č. 74 ř. z. § 30 a 31 nař. z 15. IX. 1915 č. 278 ř. z. a § 1 zák. z 12. VIII. 1921 č. 337 sb. z. a nař. mimo nemovitostní poplatek i dani darovací.«
Tuto, jinak běžnou praxi finančních úřadů nesdílel však, jak z následujícího vidno, Nejv. správní soud.
Vyhověl stížnosti, zamítl rozhodnutí nižších instancí, jako zřejmě odporující zákonu.
Svůj názor odůvodňuje takto:
»Ve věci samé jest uvésti, že v notářském spisu odůvodnil otec stěžovatelem předmětný postup jednak tím, že plní tu povinnost uloženou mu v ustanoveném § 139 a násl. o. z. o. totiž povinnost o své děti se starati a jim slušné zaopatření poskytnouti, jednak však také tím, že hodlá své dceři pro případ své smrti opatřiti řádnou budoucnost. Také v rekursu uvedla stěžovatelka, že její otec provedl postup ten, jednak z důvodu § 139 o. z. o., jednak také proto, že se necítil dosti zdráv a že chtěl proto udělati pořádek.
Nař. rozhodnutím řešil však žal. úřad jenom otázku, zda podle §§ů 139, 141 a 143 o. z. o. lze odůvodniti předmětné věnování, jako splnění povinnosti v těchto normách otci uložené, starati se o své děti, pokud se živiti nemohou, a lze-li z toho důvodu pozírati na toto plnění, jako na věnování daně prosté. Podle třetí věty odst. 1. § 30 cis. nař. č. 278/15 a zákona č. 337/21. Otázku tu zodpověděl žalovaný úřad záporně, vycházeje z právního názoru, že alimentační povinnost uložená v §§ 139, 141 a 143 o. z. o. sahá jen do zletilosti dětí.
Tento názor jest však mylný. Nejvyšší správní soud měl již příležitost zabývati se výkladem § 141 o. z. o. ve svém nálezu ze dne 17. října 1930 č. 23555/23 Boh. F. 5446 a vyslovil v něm, že podle ustáleného názoru teorie i praxe je věcným obsahem povinností rodičů vůči dětem, založené §em 141 o. z. o. poskytování prostředků k opatření výživy, oděvu, bytu a ostatních potřeb životních v poměru přiměřeném stavu a jmění rodičů (srov. Stubenrauch § 141) a že nárok dětí, plynoucí z této povinnosti jest odvislý od zjištění, že děti samy těchto prostředků nemají a že si jich také samy nemohou opatřiti. Na tomto právním názoru trvá Nejv. správní soyd v případě daném, dodávaje, že ze zákona nelze nikterak dovoditi. že shora uvedená povinnost rodičů sahá jen do doby zletilosti dětí.
Nař. rozhodnutí, spočívající na názoru opačném, jest tudíž ve zřejmém odporu se zákonem a vytýká-li to stížnost, nutno jí dáti za pravdu.«

Citace:

RITTLER, Theodor. Der Versuch des Unterlassungdeliktes. Pocta k sedmdesátým narozeninám univ. prof. dra Augusta Miřičky. Praha: Nákladem Československé společnosti pro právo trestní, 1933, s. 55-61.