NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 2

Čís. 17194.

Zák. č. 141/1933 Sb. z. a n. o kartelech vypočítává taxativně způsoby, kterými lze dosíci omezení nebo vyloučení soutěže úpravou výroby odbytu, obchodních podmínek, cen a sazeb.
Dosažení účelu kartelové úmluvy ovládnouti trh co nejúčinněji jest posuzovati podle objektivních známek úmluvy a jejího provádění.
Úmluva, kterou se někdo zavázal k zastavení určité podnikatelské činnosti a převzal závazek konkurenční klausule, není kartelová úmluva. Nepřesahuje-li závazek takovou úmluvou převzatý nezbytnou míru, nepříčí se dobrým mravům (§ 879 obč. zák.).
Ustanovení § 4 zák. č. 43/1870 ř. z., jež platí dále pro úmluvy, které nejsou úmluvami kartelovými, se nepříčí úmluva, která sleduje zavedení pořádku do cenových poměrů, podbízením neurovnaných, a zlepšení hospodářské situace u podniku téhož odvětví.
(Rozh. ze djie 24. ledna 1939, Rv I 2864/38.)
Srov. rozh. č. 15702 Sb. n. s.
Žalobce František P. starší uzavřel dne 25. dubna 1934 se zástupcem »Ústřední kanceláře čs. továren na drát a drátěné hřebíky« a se zmocněncem továren v ní sdružených, ústní dohodu, o které byl sepsán a přítomnými svědky podepsán pamětní protokol. Podle ní se žalobce v čl. 1 zavázal, že nejpozději do tří týdnů trvale zastaví svou výrobu taženého drátu, drátěných hřebíků (drátěnek), nábytkových per, pozinkovaného drátu a lesklé oceli, kterou provozoval ve své továrně ve V. Důsledkem toho prodal podle čl. 2 onoho protokolu .žalovaným firmám veškeré stroje a nástroje, jež byly určeny k výrobě, za úhrnnou cenu 1800000 Kč. V čl. 4 se žalobce zavázal jak za sebe, tak za své právní nástupce ve vlastnictví a držbě továrních realit nalézajících se na pozemcích ve V., že po dobu 20 let, t. j. do 25. dubna 1954, v oněch továrních budovách nebo v budovách, které na pozemcích těch snad později budou vystavěny, nebude ani obnovena dřívější zastavená výroba, ani zřízena a v chodu udržována výroba železných (ocelových) plechů, ať nešlechtěných, ať opatřených kovovým povlakem, nebo zinkovna, že nebude zřízena a provozována výroba válených nebo tažených tyčí železných, ocelových nebo z jiných kovů po případě takových drátů, — které třebas jen v podstatě vyrábí, byť i jen jeden člen druhé smluvní strany neb jeho právní nástupce, — jako na př. tažený nebo válený drát a tažené nebo válené tyče železné, ocelové neb z jiných kovů pozinkovaných, pocínovaných atd. Za tím účelem se žalobce zavázal, že kdykoli podepíše listiny nutné k zaknihování takového omezení práv vlastníka neb držitele těchto nemovitostí a že v takových listinách dá výslovné svolení k tomu, aby takové omezení v knihách bylo poznamenáno. Stejně se zavázal za sebe a své právní nástupce ve vlastnictví neb držbě těchto nemovitostí, že uloží nabyvateli v jakémkoliv případě převodu těchto nemovitostí neb jejich dílu stejné omezení, jakož i povinnost při dalším jakémkoliv převodu uloží ti dalšímu nabyvateli stejný závazek. Za uvedené omezení vlastnictví se žalované zavázaly zaplatili žalobci jako odškodné 600000 Kč. Podle čl. 5 nelze za porušení této konkurenční klausule pokládali možné opravy a úpravy věcí nepodléhajících konkurenční klausuli, i když se při nich snad upotřebí předmětů podléhajících konkurenční klausuli. V čl. 6 se smluvci dohodli, že žalobce a osoby od něho zavázané, t. j. jeho manželka nejdéle do 25. dubna 1964 a jeho syn nezl. František P. mladší do 25. dubna 1954 neobnoví kdekoliv v Č. S. R. veškerou výrobu uvedenou v čl. 4, jakož i že se v té době nezúčastní takového podniku ani přímo ani nepřímo svým kapitálem nebo jako provozní poradce, ani nepůjčí nebo neposkytnou svým příbuzným neb sešvakřeným osobám nebo komukoli třetímu peněz ani jakékoliv pomoci k zřízení provozu neb podpoře takového podniku. Za přesné a bezvýhradné zachování této konkurenční klausule se žalobce zaručil za sebe, za svou manželku Gabrielu P. i za svého syna, po případě za další děti a adoptáty, pokud budou pod jeho mocí otcovskou neb poručnickou. Žalobce se také výslovně zavázal a zaručil za sebe a své právní nástupce, dědice či legatáře, že jeho jmenovaný nezl. syn po dosažení zletilosti dodrží konkurenční klausuli do 25. dubna 1954. Záruka, kterou za tyto závazky převzal, byla limitována částkou 1000000 Kč a měla odpadnouti úplně tehdy, když se František P. mladší po dosažení zletilosti zaváže osobně a dá přiměřenou jistotu. Gabriela P. se výslovně zavázala na dobu 30 let do 25. dubna 1964, že nebude vyráběli zboží uvedené v konkurenční klausuli, ale nezaručila se za žádné účastníky jednání. Co do obchodování s výrobky uvedenými v konkureční klausuli bylo žalobci dovoleno jen obchodování s výrobky některého člena druhé smluvní strany neb jeho právního nástupce. Stejné omezení stanoveno u strojů sloužících výrobě drátů, drátěnek a nábytkových per. Františku P. mladšímu bylo dovoleno účastniti se nebo vstoupiti do služebního poměru k firmě, jež je členem druhé smluvní strany neb jeho právním nástupcem. Žalobce se zavázal ověřeně podepsati listinu, která o uvedených závazcích měla býti co nejdříve vystavěna. Naproti tomu se žalované firmy zavázaly, že za převzaté závazky zaplatí žalobci a osobám od něho zavázaným 600000 Kč jako odškodné. Pro případ porušení uvedených povinností žalobcem neb některou z osob, za kterou se žalobce zaručil, byla v čl. 7 smluvena konvenční pokuta ve výši 1000000 Kč, jež měla býti splatna do 7 dnů po vyzvání, a žalobce se vzdal za sebe i své právní nástupce, dědice i legatáře výslovný jakéhokoliv soudcovského snížení této pokuty. Propadnutí pokuty mohlo nastati jen tehdy, kdy by žalobce neb osoby, za něž se zaručil, od porušení neupustily přes vyzvání žalovaných firem s týdenní lhůtou, při čemž se zaplacením této smluvní pokuty neosvobozují žalobce, jeho právní nástupce, dědici a legatáři od převzatých závazků. K zajištění smluvní pokuty a ostatních závazků se žalobce zavázal za sebe i osoby, za které se zaručil, zříditi ve prospěch druhé smluvní strany jistotu na dobu 20 let ve výši 900000 Kč. Tato jistota měla pak býti po celou dobu 20 let udržována v původní výši a hodnotě. Naproti tomu se Cstřední kancelář resp. žalované firmy v ní sdružené zavázaly, že zaplatí žalobci a osobám od něho zavázaným k rukám žalobcovým kupní cenu strojů a odškodné uvedené v čl. 4 a 6 pamětního protokolu v úhrnné výši 3000000 Kč. V čl. 12 pamětního protokolu se obě strany vzdaly práva napadati ústní úmluvu nebo ujednání s ním souvisící pro zkrácení přes polovici ceny. Tvrdě, že uvedená dohoda ze dne 25. dubna 1934, jež byla na žádost žalovaných zapsána dne 23. ledna 1935 do kartelového rejstříku a jež jest kartelovou úmluvou ve smyslu § 1 kartel. zák. č. 141/1933 Sb. z. a n., je neplatná jednak pro nedostatek písemnosti, jednak proto, že ujednání a závazky, které se týkají Františka P. mladšího, jsou tak dalekosáhlé, že brání nezletilci provozovali výrobu jakéhokoliv zboží, na které je továrna zařízena, takže je tím ohrožena nejen jeho výdělečná činnost, nýbrž i znehodnocen jeho rodinný majetek, že za převzetí tohoto závazku neobdržel nezletilec žádnou vzájemnou hodnotu, že převzetí takového závazku nenáleží k řádnému hospodaření a že bylo by proto k němu třeba souhlasu poručenského soudu, který však nebyl dán, dále že úmluva odporuje jak zák. č. 43/1870 ř. z., ježto bylo jejím účelem odstranění žalobce z konkurence na dobu nejméně 30 let, aby tím bylo umožněno žalovaným stanovení vyšších cen na újmu odběratelů, dále dobrým mravům, ježto je časově a místně neomezena a zasahuje do žalobcovy výdělečné činnosti způsobem přesahujícím nezbytnou míru, když žalobce je nejen sám povinen: po dobu svého života zdržeti se výroby zboží v konkurenční doložce uváděného, ale i ručí v případě, že by jeho děti neb adoptáti konkurenční doložku nedodrželi, takže tento závazek je pro něho časově neomezen, a místně platí zákaz pro oblast celé ČSR., tudíž vzhledem na nynější devisové předpisy je tím žalobci odňata možnost výdělečné činnosti v uvedeném oboru úplně, uváží-li se, že žalobce byl ve výrobě zakázaného zboží činný již od roku 1905 a nikdy jiného povolání neměl, takže se vzhledem na věk a nedostatek odborných znalostí nemůže zúčastniti v jiném podnikání, nehledě na to, že částka 3000000 Kč je nepřiměřená hodnotě strojů, továrního zařízení, jakož i hodnotě omezení stanoveného konkurenční klausulí, neboť hodnota strojů a továrního zařízení je sama několikráte větší a i kdyby po odečtení hodnoty strojů z úhrnné ceny 3000000 Kč zbývalo ještě oněch 600000 Kč, které byly určeny jako vzájemná hodnota za převzaté závazky, že jde o částku příliš nízkou, která nenahradí žalobci ani znehodnocení budov, že František P. ml. neobdržel pak za svůj závazek nic, ačkoliv je až do svého 30. roku vyloučen ze všech oborů výroby uvedených v konkurenční doložce, a konečně že žalované kořistily z nezkušenosti, vzrušení mysli a tísně žalobce, jenž byl přiveden k smlouvě jen pod jejich nátlakem nespravedlivou a důvodnou bázní důsledkem hrozby, že cenovým bojem bude zničena jeho hospodářská existence, a postupně snižovaly prodejní ceny výrobků pod výrobní ceny žalobcovy, aby ho přinutily k zastavení výroby, — domáhá se žalobce, aby žalované firmy byly odsouzeny k uznání neplatností ústní dohody a k vrácení strojů a továrního zařízení ústní dohodou prodaného. Žalobu nižší soudy zamítly, odvolací z těchto důvodů: Judikatura (rozh. č. 15702 Sb. n. s.) vykládá ustanovení § 1 kartel. zák. č. 141/1933 Sb. z. a n. tak, že musí jíti o sledování společného cíle smluvců a že nejde o kartelovou úmluvu, přestane-li některý soutěžitel existovali, třebas se to, že přestal existovati, stalo smluvně. Není kartelovým jednáním koupě konkurečního podniku, a to ani tehdy, kdyby byla spojena se závazkem prodávajícího, že nezařídí v určité době nebo vůbec podobný podnik, neboť nejde tu o vyloučení soutěže efektivní, nýbrž jen možné, ježto prodatel nechtěl prodejem ovládnouti trh. Tento výklad přejímá i odvolací soud, neboť odpovídá ustanovení § 1 zák. č. 141/1933 Sb. z. a n., že kartelovou smlouvou jest ona smlouva, podle níž se samostatní podnikatelé zavazují omeziti nebo vyloučiti mezi sebou volnost soutěže úpravou výroby, odbytu, obchodních podmínek, cen nebo sazeb, je-li účelem jejím ovládnouti co nejúčinněji trh. Nerozhoduje tudíž, že smluvce byl v době uzavření dohody podnikatelem — soutěžitelem — nýbrž je rozhodující jen, zda i podle jejího obsahu soutěžitelem zůstal, t. j. zda podnik co do výroby týchž předmětů dále provozoval. Jestliže smluvce zastaví výrobu, nesoutěží a nejde u takové dohody o vzájemnou (úpravu volné soutěže a tedy ani o sledování společného cíle smluvců, ovládnouti co nejúčinněji trh. Podle ústní dohody resp. pamětního protokolu se žalobce v odst. 1 zavázal zastavili veškerou výrobu, na kterou továrna byla zařízena (výrobu taženého drátu, drátěnek, nábytkových per, pozinkovaného drátu a lesklé oceli). Přestal proto žalobce smluvně existovati. Konkurenční klausule, jak již shora bylo uvedeno, není tomu na závadu. Dohoda, o niž tu běží, není tedy kartelová smlouva a neplatí pro ni předpis písemnosti stanovený podle § 2 kartel, zák., zvlášť když žalované firmy koupily mimo to podle odst. 2 čl. 8 pamětního protokolu veškeré stroje určené k výrobě zakázaného zboží. Tím, že žalované přihlásily dohodu k zápisu do kartelového rejstříku, nemohla se dohoda ta stáli smlouvou kartelovou, neboť o tom, zda jde o kartelovou smlouvu, rozhoduje toliko, zda jsou splněny předpoklady podle § 1 kartel. zák. Je pravda, že se ustanovení § 4, zák. č. 43/1870 ř. z. vztahuje na řečenou smlouvu, není-li ona smlouva kartelovou, avšak ono ustanovení není účinné, když dohoda neměla za účel úpravu cen na újmu obecenstva (č. 15702 Sb. n. s.). Soud prvé stolice právem zjistil, že vzpomenutá dohoda byla prospěšná hospodářským zájmům, ježto byl co do cen dříve podbízením nejednotných a neurovnaných zaveden pořádek, čímž se zlepšila hospodářská situace u jiných podniků téhož druhu, tedy u soutěžitelů. Již shora bylo uvedeno, že jest dovolen závazek prodávajícího, že nezařídí v určité době nebo vůbec podobný podnik. Je proto bez významu výtka, že žalobcův závazek jest doživotní a tedy časově neomezený, a není ani oprávněná, když žalobce může podle č. 6, čl. 7 dohody obchodovati s výroby a může mimo zboží výslovně vyloučené provozovali výrobu zboží jiného druhu, takže převzatý závazek nezasahuje do výdělečné činnosti žalobců nedovolenou měrou. Nelze proto mluviti o tom, že řečená dohoda byla podle § 879 obč. zák. proti dobrým mravům, když žalobci nebyla odňata možnost výdělku vůbec, nýbrž byla jen omezena, a to za vzájemnou hodnotu odškodnění se strany žalovaných. Že by závazek převyšoval nutnou míru, nebylo nijak dokázáno, naopak šlo o úpravu výroby vyloučením žalobce z důvodu, že žalované podniky jsou s to, aby kryly mnohonásobně veškerou potřebu zákázaného zboží v tuzemsku. Závazek převzatý neomezuje žalobcova syna ve svobodné volbě jeho povolání vůbec, ježto jeho syn není smluvcem, a může si proto zvoliti povolání podle své libosti. Jen tehda, kdyby syn nejednal ve smyslu dohody, byl by žalobce podle § 880 a) obč. zák. za to odpovědný. Závazek žalobcův není proto nicotný. Soud odvolací souhlasí se soudem prvé stolice, že částka 3000000 Kč jako odškodnění za konkureční omezení a za stroje není nepřiměřeně nízká, ježto poskytuje slušný bezpracný důchod. Tento důchod byl určen v době kříse, tudíž za poměrů, které tu byly v době uzavření dohody, kdy hospodaření žalobce bylo ztrátové. Mimo to se žalobce výslovně vzdal námitky zkrácení přes polovinu ceny. Ing. F. uvedl ovšem, že zařízení továrny samo stálo žalobce asi 6000000 Kč, ale uvedl také, že v době, kdy stroje byly kupovány, byla jejich cena značně vysoká. Teoretický výpočet Ing. F. 6500000 Kč nemůže býti rozhodující proto, že v době dohody prodělával žalobce 1000 Kč denně. Nelze proto označiti částku 600000 Kč za vzdání se živnosti a 600000 Kč za omezení vlastnictví za odporující dobrým mravům. Z toho, že žalované firmy nabízely žalobci v roce 1931 částku podstatně vyšší, nelze vyvozovali, že když se žalobce rozhodl v roce 1934 přijmouti jen 3000000 Kč, došlo k dohodě nedovoleným nátlakem nebo využitím tísně a rozrušení žalobcova, neboť v době dohody prodělával žalobce 1.000 Kč denně, což nemohlo zůstali bez vlivu na odškodňovací sumu. I v tom třeba souhlasiti se soudem prvé stolice, že nezl. František P. není a nebyl smluvcem. To plyne nejen z listin, v nichž není jako smluvce uveden, ani se v nich žalobce nepodepsal jako zákonný zástupce nezl. Františka P., ale i z údajů svědků, že žalobce převzal vůči žalovaným firmám za něho závazek podle § 880 a) obč. zák. Za toho stavu věci nebylo třeba schválení dohody vrchnoopatrovnickým soudem stran Františka P. Jde o smlouvu k tíži osoby třetí podle § 880 a) obč. zák. Uvedená smlouva znamená slib daný jedním smluvcem druhém usmluvci, že třetí osoba bude plnili. Z ní nikdo nenabude nároku na plnění třetího a třetí se také nikterak nezavazuje. Právní význam takové úmluvy záleží jen v tom, že slibující ručí za to, že třetí bude plniti. Ručí tedy promitent za výsledek a musí nehledíc na své zavinění hraditi plnou náhradu za to, že třetí neplnil. Má tedy úmluva taková ráz smlouvy garanční.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Při zkoumání věci po právní stránce běží především o to, zda dohoda uzavřená mezi stranami dne 25. dubna 1934 jest podle svého obsahu kartelovou úmluvou ve smyslu § 1 zák. č. 141/1933 Sb. z. a n., jež by vyžadovala k své platnosti písemné formy (§ 2 uved. zák.), po případě zda není neplatná buď s hlediska § 4 zák. č. 43/1870 ř. z. anebo zda se nepříčí mravům (§ 879 obč,. zák.).
K prvé otázce odpověděly nižší soudy záporně, a to podle názoru dovolacího soudu správně.
Zákon č. 141/1933 Sb. z. a n. v § 1 podává definici kartelové úmluvy v ten smysl, že jest to úmluva samostatných podnikatelů, kterou se smluvní strany zavazují omezí ti nebo vyloučiti mezi sebou volnost soutěže úpravou výroby, odbytu, obchodních podmínek, cen, nebo pokud jde o podniky dopravní, úvěrní nebo pojišťovací též sazeb, je-li účelem úmluv ovládati co možná nejúčinněji trh.
Je tudíž především požadavkem, aby smluvci byli podnikatelé, kteří se mohou se svými výrobky na trhu uplatniti jako soupeři, a není-li takovýchto soutěžitelů, nemůže býti vůbec kartelové úmluvy podle § 1 řeč. zák.
Dále zákon taxativně vypočítává způsoby, jakými lze dosíci omezení nebo vyloučení soutěže úpravou výroby, odbytu, obchodních podmínek, cen a sazeb, takže jiné způsoby nepostačují. To jasně předpokládá, že po uzavření takové dohody trvá podnik dále tak, aby bylo lze jej upraviti co do výroby, na př. aby pracoval jen po určitou dobu, na určitém počtu strojů.
Dosažení účelu dohody ovládnouti trh co nejúčinněji nutno posuzovati podle objektivních známek smlouvy a jejího provádění, a smluvci musí sledovati týž cíl jim společný. Přihlíží-li se v souzeném případě k obsahu dohody ze dne 25. dubna 1934, jejíž obsah je nesporný, podle které se dovolatel zavázal do tří týdnů zastaviti výrobu předmětů tam uvedených, důsledkem toho prodal žalovaným veškeré stoje k výrobě té sloužících, a zavázal se za sebe a své právní nástupce ve vlastnictví a držbě továrních realit ve V., že neobnoví po dobu 20 let zastavenou výrobu, přijal-li další v čl. 4 dohody uvedené závazky za smluvené odškodnění, a zavázal-li se dále k dodržení konkureční klausule způsobem a v rozsahu v čl. 6 naznačeným pod konvenční pokutou 1000000 Kč — plyne z toho nade vši pochybnost, že dovolatel přestal býti podle uvedené dohody soutěžitelem v podnikání stran předmětů, a něž se dohoda vztahovala. Tu jíž nelze u něho omezení anebo vyloučení jeho jako soutěžícího podnikatele nějak upravovati co do výroby a nelze také mluví ti o tom, že by tu na jeho straně šlo o sledování společného cíle k ovládnutí trhu co nejúčinněji. Tím, že dostal odškodnění v celkové výši 3000000 Kč, čítaje v to úplatu za prodané stroje, ustal s výrobou a převzal závazek konkurenční klausule, yypadl z článku osob soutěžících a přestal podle smluveného ujednání existovati jako soutěžitel. Řečená dohoda usměrnila soutěž jiným způsobem, než jaký má na mysli uvedený zákon v § 1, avšak nezřídil se mezistranami žádný poměr kartelový, když byl jejich vůlí zastaven dovolatelův podnik, stroje byly prodány a prodatel převzal závazek konkurenční klausule.
Není proto uvedená dohoda kartelovou úmluvou ve smyslu § 1 dotč. zák., a nižší soudy rozřešily správně otázku, o niž jde. Výklad o věci podaný odvolacím soudem neodporuje smyslu a účelu uvedeného zákona. Není-li tu však podle objektivních známek kartelové úmluvy podle § 1 uved. zák., není na závadu platnosti dohody, že nebyla celá sepsána písemně podle § 2 uved. zák.
Za toho stavu není třeba se obírati vývody dovolání, pokud se vztahují na to, že žalovaní přes to přihlásili smlouvu do kartelového rejstříku, zda tak učinili právem či neprávem, zda písemné doklady byly postačujícími čili ne, poněvadž pro platnost dohody jako úmluvy kartelové rozhoduje její obsah ve smyslu zákonných náležitostí § 1 uved. zák., a netřeba se proto zabývati ani závěry, jež dovolatel z toho dovozuje.
Předpoklad dovolatelem tvrzený, že účelem oné dohody byla úprava cen na újmu obecenstva, nemá opory v rozsudkovém zjištění. Vychází-li se z těchto zjištění, není uzavřená dohoda mezi stranami ani v rozporu s předpisy § 4 zák. č. 43/1870 ř. z., jak správně vyložil odvolací soud.
Co se konečně týká námitky, že uvedená dohoda neobstojí s hlediska § 879 obč. zák., ježto jde o odporující dobrým mravům, postačí dovolatele odkázati na zevrubné důvody napadeného rozsudku, jejichž správnost nebyla vyvrácena vývody dovolání.

Citace:

č. 17194. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 82-88.