Č. 2513.

Zemědělství: O povaze a postavení fondu pro opatření strojených hnojiv.
(Nález ze dne 19. června 1923 č. 10.695.)
Věc: Moravská aprární a průmyslová banka v Brně a Československá dřevařská akciová společnost v Bratislavě (adv. Dr. Frant. Koželuh z Brna) proti Fondu pro opatření strojených hnojiv při ministerstvu zeměděství v Praze (tajemník fin. prokuratury Dr. Jos. Vohryzek — za zúčastněnou stranu adv. Dr. Jindř. Vaniček z Prahy) stran povinnosti k rozhodování.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Smlouvou z 10. října 1921, uzavřenou za souhlasu min. zemědělství, postoupil Fond pro opatření strojených hnojiv práva jemu dle § 11 zákona z 22. prosince 1920 č. 683 Sb. příslušející, pokud šlo o dříví z lesů na Slovensku, »Sdružení majitelů lesů na Slovensku«.
Přípisem z 5. srpna 1922 uplatnilo Sdružení to proti stěžujícím si ústavům nárok ve smyslu shora uvedeného zákonného ustanovení na koupi dříví z lesů panství S., kteréžto dříví stěžující si ústavy zakoupily před platností shora uvedeného zákona od majitele panství Ludvíka K.
Stížnost do uplatnění tohoto nároku podanou vyřídila správa Fondu přípisem ze 27. září 1922, jímž stěžujícím si ústavům sdělila, že Fondu není možno vzíti zřetel k podané stížnosti proti uplatňování nároku Sdruženie majitelôv lesôv na Slovensku v P. na koupi dřeva z lesů panství S., poněvadž Fond veškerá práva vyhrazená jemu v § 11 zákona z 22. prosince 1920 č. 683 Sb. se schválením min. zemědělství postoupil jmenovanému Sdružení, jak k tomu dle téhož § v odst. 6 byl oprávněn, a nemá nyní možnosti vměšovati se do provádění tohoto práva Sdružením.
O stížnosti do sdělení toho podané uvážil nss toto:
Nař. výrokem odepřel žal. fond pro opatření strojených hnojiv rozhodnouti o stížnosti, st-li naň vznesené.
Výrokem tím cítí se st-lé ve svých právech dotčeni dovozujíce, že žal. fond neprávem odepřel rozhodnutí od něho požadované vynésti.
Na sporu jest tedy jediné otázka, mčl-li fond v daném případě povinnost rozhodovací. Je zřejmo, že nemůže býti řeči o povinnosti takové, nepřísluší-li žal. fondu vůbec kompetence vydávati úřední
rozhodnutí ve věcech toho druhu, o jaký v daném případě jde, to jest rozhodnutí ve sporu mezi st-lkami s jedné strany a »Sdružením majitelů lesů« s druhé strany o právo na koupi dříví podle § 11 cit. zák. z r. 1920. Soudu bylo se tedy zabývati otázkou kompetence žal. fondu ve věcech tohoto druhu.
Na tuto otázku podává se odpověď ze znění zákona z 22. prosince 1920 č. 683 Sb., zejména pak z jeho § 11, v němž dlužno hledati základ
pro posouzení otázky té. Tímto zákonným ustanovením přiznávají se Fondu pro opatřování strojených hnojiv určitá práva. Jest to jednak výhradné právo na koupi dříví tam blíže označeného, jednak právo postoupiti toto výhradné právo předkupní jiným osobám, společnostem a pod., nebo jim právo toto svěřiti k výkonu. Nemůže býti pochybnosti, že práva tímto ustanovením řečenému fondu přiznaná jsou pouhá práva strany, nikoli však kompetence úřadu povolaného existenci těchto práv autoritativným způsobem konstatovati, zejména rozhodovati ve sporech, jež vzejdou o existenci a dosah práv těchto. Zákon pomýšlí sice v § 11, odst. 9 na možnost sporu o vydání dříví, vyhrazuje však »úpravu nuceného odebrání dříví« a vůbec vydání bližších předpisů o výkonu práva podle § 11 fondu náležejícího moci nařizovací. Pokud by se tedy objevila při realisaci práva fondu dle § 11 cit. zák. náležejícího potřeba nějakých autoritativných aktů úředních, mělo dle úmyslu zákona o tuto potřebu býti postaráno teprve zvláštní normou. Tím jest jen potvrzen výklad, již ze znění zákona (§11, odst. 1—8) plynoucí, že práva fondu zákonem samým přiznaná neobsahují žádných rozhodovacích kompetencí úředních, nýbrž že jsou to jen pouhá práva strany. Nařízení, na něž zákon (§ 11, odst. 9) pomýšlí, však dosud vydáno nebylo, a již proto není možno hledati v něm základ pro rozhodovací kompetence fondu. Sporná kompetence rozhodovací mohla by arci míti svůj základ i v jiných ustanoveních zákona, obsahuje-li zákon na jiném místě předpisy, udílející žalovanému fondu rozhodovací kompetence úřední, a jsou-li předpisy tyto dosti všeobecně formulovány, aby jich bylo lze bez násilí použíti také na rozhodování o právech, jež fondu samému v § 11 zák. jsou vyhrazena, Leč ani ostatní ustanovení zákona nedávají poznati úmysl zákonodárcův, zříditi ve Fondu pro opatření strojenýchhnojiv nějaký veřejný úřad správní, vybavený pravomoci výsostnou. Mluví proti tomu již jméno »Fond« neobvyklé pro označení úřadů s kompetencí výsostnou, i jeho organisace ve formě osoby právnické (§ 3, odst. 3), čímž je zřejmě míněna osobnost práva soukromého, a nasvědčuje tomu znění § 3 statutu vydaného vlád. nař. z 30. prosince 1921 č. 1 Sb., kdež se Fond prohlašuje za pomocný orgán státní, jakož i ta okolnost, že zákon ponechal v § 3, odst. 4 úpravu »všech otázek týkajících se řádného konání úkolu fondu« moci nařizovací, nestanoviv pro nějaké výsostné funkce fondu ani žádných všeobecných zásad (srov. § 89 úst. list.). S tím jsou v plné shodě ona ustanovení zákona, jež pro některé záležitosti, kde výroku vrchnostenského je potřebí, kompetenci k výroku takovému nepřikazují nově zřízenému fondu, jako na př. při vyměřování, vybírání a kontrole příspěvků ve smyslu §§6, 10 a 12 cit. zák., ponechavše úpravu vládnímu nařízení, jímž pak (viz nař. z 8. února 1921 č. 70 Sb.) rozhodování svěřeno bylo různým úřadům, nikde však žal. fondu.
Ze všech těchto ustanovení jest patrno, že cit. zákonem dán tomuto nově zřizovanému fondu všeobecně a zásadně jen charakter orgánu pro správu hospodářskou, a lze-li snad v zákoně tom nalézti ojedinělé ustanovení, z něhož by se dalo vyvoditi, že fond ten jest povolán tu kterou otázku specielní ve vlastním oboru působnosti autoritativně řešiti, nelze toto specielní a výjimečné ustanovení rozšiřovati i na případy jiné, tedy zejména nikoliv na autoritativní rozhodování o právních poměrech upravených v § 11 cit. zák.
Nepřísluší-li tedy žal. fondu kompetence rozhodovati o sporných otázkách, jež mohou se při použití § 11 cit. zák. naskytnouti, nelze mu připisovati povinnost, aby o takových otázkách rozhodoval, a žal. fond nejednal proti právu, když v daném případě odepřel rozhodnutí vydati.
Slušelo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2513. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 316-318.