Rybářské právo.

I. Všeobecná část. — II. A. Policejní r. z. platné v zemích České a Moravskoslezské. 1. Prameny. 2. Doby hájení a zákazy na ochranu r-ství. 3. Právo slupi. 4. Rybářské lístky. 5. Vztahy r-ství: a) k sousedním pozemkům, b) k užívání vody a c) k honbě. 6. Trestní ustanovení a dozor na rybolov. B. Moravský r. z. z r. 1895. 1. Prameny. 2. Rybářské revíry. 3. Vyvlastnění r. p. Chráněná rybí trdliště. 4. Vztahy r-ství: a) k sousedním pozemkům, b) k užívání vody a c) k honbě. 5. Rybářsko-policejní předpisy. 6. Rybářské lístky. 7. Úřady a řízení. 8. Trestní ustanovení. C. Zák. čl. XIX/1888 o r-ství. 1. Prameny. 2. Způsob výkonu r. p. 3. Rybářská družstva. 4. Vztahy r-ství: a) k sousedním pozemkům, b) k užívání vody a c) k honbě. 5. Zákazy rybolovu. 6. Rybářské lístky. 7. Úřady a řízení. 8. Trestní ustanovení. — III. Mezinárodní úprava r-ství. — IV. Vládní návrh zákona o úpravě r-ství. — Literatura.
Zkratky: r. z. = rybářský zákon, r-ství = rybářství. I. Všeobecná část. R. p. jest definováno toliko v mor. r. z. z r. 1895, v němž se v § 1 stanoví, že r. p. ve smyslu tohoto zákona jest výlučné oprávnění v oné vodě, k níž se právo to prostorně vztahuje (rybná voda), chovati a loviti tato vodní zvířata: ryby (třída Pisces), mušle (třída Lamellibranchiata) a korýše (třída Crustacea). Samozřejmě jest v tomto subjektivním právu zahrnuto též právo přivlastňovati si chycené ryby (srov. § 383 o. z. o.).
Zmíněnou definicí byl doplněn § 22 mor. polic. r. z. z r. 1881, v němž se stanoví, že předpisy tohoto zákona platí netoliko o r-ství v užším smyslu, nýbrž také o užívání vod s ohledem na chov a lovení všech vodních zvířat, která se dají zpeněžiti a nejsou vyhrazena honbč. Stejné ustanovení jest též v § 20 slez. polic. r. z. z r. 1882 a v § 20 čes. polic. r. z. z r. 1883, v němž se jako jiná vodní zvířata nežli ryby příkladmo uvádějí raci a perlorodky.
V r. z. platném v zemích Slovenské a Podkarpatoruské, v zák. čl. XIX/1888, se nepodává definice r. p.; jest však z tohoto zákona patrno, že r. p. zahrnuje v sobě oprávnění chovati a loviti ryby a chytati raky.
Otázka, komu r. p. přísluší, jest řešena zásadně v zemích Slovenské a Podkarpatoruské v § 1 zák. čl. XIX/1888 v tom smyslu, že r. p. tvoří nerozlučné příslušenství pozemkového vlastnictví a patří vlastníkovi řečiště, jímž jest podle § 4 vodního zákona, zák. čl. XXIII/1885, vlastník pobřežního pozemku až ke střednici řečiště.
Z této všeobecné zásady jest připuštěna výjimka v § 3 zák. čl. XIX/1888 při t. zv. r. p. legitimovaných. Při úpravě urbariálních poměrů vymínily si totiž někde bývalé vrchnosti r. p. v takových vodách, k jichž řečišti pozbyly práva vlastnického vzhledem ke zrušení t. zv. údělného (donačního) systému a poměru poddanského podle zák. čl. IX, XII, XIII a XV z r. 1848, podle nichž se stali urbárníci neomezenými vlastníky pozemků jimi obdělávaných a užívaných a tedy i takových pozemků pobřežních. Legitimovaná r. p. vznikla pak tím způsobem, že ten, kdo v den účinnosti uher. r. z., t. j. 1. V. 1889, provozoval rybolov v takových vodách, jichž řečiště nebylo v jeho vlastnictví, dal si toto r. p. nejpozději do 30. IV. 1890 župním úřadem verifikovali.
V zemi České a ve Slezsku není v r. z. vůbec řešena otázka, komu r. p. přísluší; na Moravě se v r. z. z r. 1895 přikazuje r. p. v § 4 toliko ve vodních tratích a plochách, v nichž až dosud byl provozován volný rybolov a v § 5 v nových řečištích povstalých průpichem. Nutno proto v zemích České a Moravskoslezské přihlédnouti při řešení otázky, komu r. p. přísluší, k starším předpisům resp. k historickému vývoji r. p.
Rybolov, včetně lovu raků a perel, vykonávaly zpravidla pozemkové vrchnosti, a to nejenom na svých vlastních pozemcích, nýbrž i na celém území jejich domény (panství), tudíž i v řekách a potocích, hraničících s pozemky jejich poddaných. R. p. bylo, podobně jako honební právo, právem dominikálním (regálem), které vrchnosti zpravidla propachtovávaly. Výjimku tvořila města, jimž bylo již Svatováclavskou smlouvou z r. 1517 přiznáno r. p. v řekách, potocích a rybnících, ležících uvnitř jejich obvodu. Stávalo se dosti často, že vrchnosti opomíjely vykonávati r. p. jim příslušející a že pak pobřežní obce nebo i jednotliví držitelé pobřežních pozemků vykonávali toto r. p.
Vyvazovacími patenty ze 7. IX. 1848 a 4. III. 1849, č. 152 ř. z., resp. prováděcími ministerskými nařízeními z 27. VI. 1849 (§ 4, č. 3) a z 11. VII. 1849 bylo prohlášeno r. p. „na cizím gruntě a zemi“ za zrušené bez náhrady, leda že by se zakládalo na úplatné smlouvě s vlastníkem cizího pozemku. Změna v tomto uspořádání r. p. nastala nařízením rak. ministerstva vnitra z 31. 1. 1852, č. 460, jímž byly vrchnosti chráněny ohledně všech jimi dosud vykonávaných r. p., leda že by někdo jiný soudně prokázal vlastnické právo k řečišti. Mělo tedy, pokud se týče práva rybolovu, zůstati při dosavadním stavu.
Řešení otázky, komu r. p. v zemích České a Moravskoslezské přísluší, jest komplikováno ustanoveními § 287 o. z. o. a § 2 čes., mor. a slez. vodního zák. z r. 1870, podle nichž jsou veletoky a řeky a tedy zpravidla i jich koryto veřejným statkem. Nynější stav této otázky jest v obou těchto zemích neutěšený, zpravidla však není r. p. spojeno s vlastnickým právem ke korytu (k půdě), nýbrž jest v tomto ohledu právem samostatným.
Zákony o pozemkové reformě č. 215/1919, 81/1920 a 329/1920 Sb. nebylo r. p. ve veřejných vodách změněno, byť i podle poznámky zapsané v deskách zemských příslušelo dočasnému vlastníku velkostatku (srov. Boh. adm. 6432).
R. p. mohou býti intabulována jako služebnosti podle § 472 o. z. o. u služebného pozemku (srov. rozh. nejv. s. z 10. XII. 1861, Glaser-Unger 1431). Nelze ovšem intabulovati r. p. příslušející vlastníku řečiště (srov. rozh. nejv. s. z 11. III. 1885, Glaser-Unger 2720). O přípustnosti poznámky r. p., třebas by bylo spojeno s veřejnou vodou, tedy s veřejným statkem, jenž se v pozemkových. knihách nezapisuje, na držebnostním listu panujícího pozemku srov. rozh. nejv. s. ze 4. VII. 1888, č. 8028, č. 141 úř. sbírky. Ježto r. p. není ani zákonem občanským, ani knihovním, ani jiným prohlášeno podle § 298 o. z. o. za věc nemovitou, nemůže tvořiti samo o sobě knihovní těleso. O tom, zdali r. p. má býti do pozemkových knih nebo zemských desk zapsáno, resp. v nich poznamenáno, rozhodují ovšem soudy (srov. Budw. 4598). Do vodní knihy se r. p. nezapisují (srov. Budw. A1000).
R. p. ve vodách veřejných nelze považovali za pouhý výron pozemkového vlastnictví (vlastnictví ke korytu), a to ani v zemích Slovenské a Podkarpatoruské, kde vodami veřejnými jsou vody uvedené v § 18 zák. čl. XXIII/1885, tedy všechny vody tekoucí. V zemích české a Moravskoslezské dlužno r. p. ve veřejných a cizích soukromých vodách považovali za služebnost (povinnost majitele ku prospěchu někoho jiného na svém majetku něco trpěli neb zanechali, § 472 o. z. o.). V zemích Slovenské a Podkarpatoruské jest r. p. příslušenstvím řečiště. Ve vodách veřejných jsou ryby věcmi bez pána, k nimž se nabývá vlastnictví okupací, jež jest však vyhrazena tomu, kdo má k tomu právo (srov. § 383 o. z. o.). Naproti tomu v uzavřených vodách soukromých, jako v rybnících a rybích nádržích, jest právo lovili ryby výronem práva vlastnického. Ryby v rybníce jsou podle § 295 o. z. o. příslušenstvím rybníku a stávají se movitým statkem teprve vylovením.
O r. p. možno mluvili pouze ve vodách tekoucích (otevřených).
R. p. jest právo soukromé, o jehož nabývání, trvání a rozsahu rozhodují soudy (srov. § 2 mor. r. z. z r. 1895, čl. IX vyhlášky býv. čes. místodržitele č. 34/1913 č. z. z., Budw. 9381 a 12801, Vážný civ. 7204 a 8735 a rozh. býv. vídeň. nejv. s. Glaser-Unger 14409 a 14663 st. ř. a 4283 n. ř.).
Výkon r. p. jest upraven podle jednotlivých zemí různými předpisy.
Pokud se týče zemí českých, různost úpravy se vysvětluje spory o kompetenci říšské rady či zemských sněmů.
Prvotní osnova rámcového zákona říšského o výkonu rybářství říšské radě r. 1874 předložená potkala se s tak četnými námitkami, že byla vládou odvolána. Ale její část, týkající se ochrany r-ství,byla předložena jednotlivým sněmům zemským a byla skoro ve všech zemích usnesena jako zemské „zákony o některých opatřeních k povznesení r-ství ve vodách vnitrozemských“ čili t. zv. rybářské policejní zákony (v Čechách zemský zák. č. 22/1885, na Moravě č. 79/1882, ve Slezsku č. 28/1883). R. 1885 byl konečně vydán rámcový zákon říšský o úpravě rybářství ve vodách vnitrozemských (říšský z. r. č. 58/1885 ř. z.), který však nabyl účinnosti jen v těch zemích, kde byl vydán příslušný prováděcí zákon zemský. To se stalo pouze na Moravě, kde byl vydán zemský r. z. č. 62/1896 z. z. (r. z. produkční), při čemž však byl až na malé výjimky ponechán v platnosti i zemský policejní r. z. č. 79/1882. Platí tedy na Moravě říšský r. z. s doplňujícím zemským zákonem a zemský policejní r. z., kdežto v Čechách a ve Slezsku jsou jen zemské policejní r. z. Nicméně i v těchto dvou zemích se předpokládá, že budou ryby v tekoucích vodách nejen loveny, nýbrž i chovány, jak jest patrno z §§ 3 a 20 čes. a slez. polic. r. z. (srov. též ustanovení čl. V, odst. 3., věty 2., místodržitelské vyhlášky č. 34/1913 čes. z. z.). V zemích Slovenské a Podkarpatoruské platí produkční r. z., zák. čl. XIX/1888.
Administrativními zákony a předpisy jest v ČSR. upraven toliko výkon r. p. ve vodách tekoucích (otevřených), nikoliv v rybnících a jiných podobných nádržích sloužících chovu ryb (ve vodách uzavřených), jak jest patrno z §§ 9 a 10 čes., § 10 slez. polic. r. z., dále z § 24 mor. r. z. z r. 1895 a z § 13 zák. čl. XIX/1888.
K upravení výkonu r. p. došlo teprve ve druhé polovině minulého století. Důvodem k vydání těchto zvláštních r. z. byl úpadek r-ství v tekoucích vodách způsobený tím, že těchto vod bylo čím dále tím více používáno k průmyslovým účelům a k plavbě resp. k provádění regulací, čímž byly rybám odnímány nezbytné přirozené existenční podmínky.
Pro r. p. mají význam též některá ustanovení ob. obč. zák. a ob. trest. zák.
V o. z. o. se týkají r. p. resp. r-ství a ryb mimo zmíněné již §§ 295 a 383 ještě §§ 292, 382, 413, 477 a obsoletní ustanovení § 1457.
Ustanovení § 382 se dovolávají § 1 říš. r. z. z r. 1885 a § 4 mor. r. z. z r. 1895 v tom smyslu, že se v nich prohlašuje za zrušené oprávnění volně loviti ryby, jež se zakládá na § 382. Jest však pochybné, dá-li se z o. z. o. vůbec odvoditi právo volného rybolovu. Vždyť § 383 se výslovně dovolává politických zákonů a Zeiler ve svém komentáři k § 383 neuznává volného rybolovu. Cit. ustanovení § 1 říš. r. z. z r. 1885 považoval již Randa za zbytečné (srov. jeho monografii „Das österr. Wasserrecht“, 1891, str. 47 a 48, v níž zastává názor, že právo volného rybolovu neexistuje v Čechách jistě již od té doby, kdy vešly v platnost §§ 15 a 16 čes. vod. zák., v nichž r-ství není uvedeno mezi způsoby obecného užívání vod).
Poněvadž výkon soukromého práva rybolovu jest omezen veřejným zájmem racionelního chovu ryb, mají pro r-ství význam též §§ 364 a 365 o. z. o. (srov. Boh. adm. 1038 a 9960).
Z trest. zák. č. 117/1852 ř. z. mají pro r. p. význam §§ 171, 173, 174, II, písm. f, a § 460, jednající o krádeži. V zemích České a Moravskoslezské zastává soudní prakse názor, že i ryby v tekoucích vodách mohou býti předmětem krádeže (srov. rozh. býv. víd. nejv. s. č. 2522 a 2684 úř. sb.), kdežto v theorii není názor na tuto otázku jednotný. Herbst, Lammasch, Rittler, Miřička a Milota zastávají stejný náhled jako soudní prakse, kdežto Finger a Jakob považují přivlastnění ryb v tekoucích vodách nikoliv za krádež, nýbrž za pouhé porušení okupačního práva, trestné podle r. z. V zemích Slovenské a Podkarpatskoruské nepovažuje se podle soudní prakse nedovolené vylovení ryb z otevřených (tekoucích) vod za krádež, nýbrž toliko za správní přestupek § 64, písm. b, nebo § 65, písm. a, zák. čl. XIX/1888.
II. A. Policejní r. z. platné v zemích České a Moravskoslezské.
1. Prameny. Čechy: zák. z 9. X. 1883, č. 22 z. z. ex 1885, ve znění upraveném zák. č. 30/1891 z. z. a vlád. nař. č. 51/1928 Sb., místodrž. vyhl. č. 34/1913 z. z.
Morava: zák. ze 27. XII. 1881, č. 79 z. z. ex 1882; místodrž. nař. č. 80/1882 z. z., pozměněné v čl. I, II a X vyhl. č. 33/1903 z. z., kterou byly zároveň zrušeny vyhl. č. 24/1898 a č. 88/1898 z. z. o změnách dob hájení.
Slezsko: zák. z 9. XII. 1882, č. 28 z. z. ex 1883; nař. zem. pres. sl. č. 29/1883 z. z. a pro moravské obvody (enklávy) ve Slezsku č. 30/1883 z. z.
Všechny tyto zákony jsou označeny jako zákony v příčině některých opatření ke zvelebení r-ství ve vnitrozemských vodách. Vycházejí z téhož pramene, totiž z původní vládní osnovy rak. říš. r. z. z r. 1874, pokud se týkala ochrany r-ství.
2. Doby hájení a zákazy na ochranu rybářství. V § 1 všech tří cit. zákonů se stanoví, že politický úřad zemský má pro vzácnější druhy ryb, vyskytující se ve vodách té které země, ustanoviti a vyhlásiti doby hájení, přihlížeje k dobám tření ryb. V § 2 těchže zákonů se pak stanoví, že rybář jest povinen ryby, které by se dostaly v dobách jich hájení za živa v jeho moc, vpustiti s náležitou opatrností zpět do vody. Ratio legis těchto ustanovení jest chrániti ryby v době jich tření za tím účelem, aby jim byl zabezpečen potřebný klid ke tření a aby se nestaly snadnou kořistí rybářů v době, kdy ztrácejí obvyklou ostražitost a nedbají nebezpečenství.
Doby hájení byly stanoveny v jednotlivých zemích značně odlišně, patrně s ohledem na odlišné biologické podmínky, ovšem vždy s toho hlediska, zdali jde o ryby, jež se třou buď v zimě nebo na jaře a v létě. V cit. zákonech se sice mluví o stanovení dob hájení vzácnějších druhů ryb, avšak z prováděcích předpisů k nim jest patrno, že doby hájení byly stanoveny téměř pro všechny druhy ryb, vyskytující se v tekoucích vodách té které země.
Další ochrana poskytuje se rybám stanovením doby všeobecného zákazu lovení ryb podle § 3 polic. r. z. V této době jest podle dalšího § 4 zakázáno loviti kterékoliv ryby jakýmkoliv způsobem bez ohledu na to, zdali jest k lovení ryb potřebí součinnosti rybářovy anebo zdali jde o chytání ryb samočinnými lapadly, jako jsou na př. vrše úhoří nebo slupi. Všeobecný zákaz lovení ryb vydá politický, úřad zemský zase s ohledem na dobu tření vzácnějších druhů ryb, avšak v tomto případě takových, které buďto ve vodách, pro něž se zákaz ten vydává, se vyskytují v převážném množství nebo mají v nich býti odchovány, tedy které jednak byly do těchto vod vysazeny anebo pro něž jsou v nich zřízeny chráněná rybí trdliště. (srov. § 15, odst. 2., čes. a § 14, odst. 2., slez. r. z.). Vydáním všeobecného zákazu lovení ryb se sleduje účel chrániti právě zmíněné druhy ryb v době jich tření a vývoje rybího plůdku před rušením, jemuž by byly vysazeny, kdyby bylo v těchže vodách dovoleno loviti ryby, pro něž právě neplatí doba hájení. Doby všeobecného zákazu lovení se stanoví v zemi České odlišně pro určité vody pásma pstruhového, v nichž se vyskytují převážně pstruzi, tedy ryby troucí se v zimě (od 15. IX. do 31. XII.) a pro všechny ostatní vody, t. zv. vody pásma mimopstruhového, v nichž se vyskytují, převážně ryby troucí se od 1. IV. do 15. VI., jako candát, parma, cejn, okoun a j. (srov. čl. I B, č. 1 a 2, místodrž. vyhl. č. 34/1913 čes. z. z.). Pokud jde o Moravu a Slezsko, srov. čl. II shora cit. prov. nař., podle nichž se stanoví všeobecný zákaz lovení ryb toliko pro vody pásma pstruhového (od 15. X. do 15. III.). Výjimky ze zákazu lovení ryb v době jich hájení nebo všeobecného zákazu lovení může povoliti politický úřad okresní, zejména k účelům umělého chovu ryb nebo k vědeckým výzkumům. K tomu účelu vydá zvláštní dovolovací list pro každý jednotlivý případ.
Ochraně ryb slouží dále zákazy určitých škodlivých způsobů jich lovení resp. určitých lovidel, z nichž nejdůležitější, jako lovení ryb prostředky výbušnými, otravnými neb omamnými, jsou obsaženy již v zákoně a další vydaly politické úřady zemské v prováděcích předpisech podle § 7 čes. a § 8 mor. a slez. polic. r. z. s toho hlediska, aby lovidla resp. způsoby lovení nebyly na škodu „rybí násadě“. N. s. s. správně v nálezu Boh. adm. 1729 vyložil, že se těmito slovy nerozumějí pouze malé nedospělé ryby, nýbrž vůbec všechny ryby chované v té které vodě, tedy „rybí obsádka“ (Fischbestand, srov. též Budw. A 12181).
V prováděcích předpisech byly vydány zvláštní zákazy lovidel resp. způsobů lovení v čl. III místodrž. vyhl. č. 34/1913 čes. z. z., v čl. IV místodrž. nař. č. 79/1882 mor. z. z., v čl. IV nař. zem. pres. slez. č. 30/1883 slez. z. z. a v čl. IV nař. zem. pres. slez. č. 29/1883 slez. z. z. Noční rybolov jest zapověděn od určité hodiny večerní do určité hodiny ranní, jež jsou stanoveny odlišně v době jednak jarní a letní, jednak podzimní a zimní, avšak jinak shodně ve všech třech zemích. Rozdíl jest v tom, že v zemi České jest zakázán noční rybolov vůbec, pokud jest k němu třeba lidské součinnosti, kdežto v zemi Moravskoslezské jest v noci zakázáno toliko lovení ryb sítěmi.
Důležitý jest zákaz prodeje a podávání v hostincích ryb v době jich hájení nebo ryb nedosahujících stanovené nejmenší délky, tedy pohlavně nedospělých, t. zv. ryb podměrečných (srov. § 13 čes., § 14 mor. a § 12 slez. polic. r. z. a prováděcí předpisy čl. X místodrž. vyhl. č. 34/1913 čes. z. z., čl. X místodrž. nař. č. 80/1882 mor. z. z., ve znění místodrž. vyhl. č. 33/1903 mor. z. z., čl. X nař. zem. pres. slez. č. 30/1883 slez. z. z. a čl. V nař. zem. pres. slez. č. 29/1883 slez. z. z.).
3. Právo slupi. Zvláštní zmínky zasluhuje právo slupi v zemi České, o němž opětovně rozhodoval jak vídeňský správní soud, tak i náš nejvyšší správní soud. Dlužno si to vysvětliti tím, že právo slupi má zpravidla značnou majetkovou hodnotu. Slup jest zařízení v podobě dřevěné klece s laťovými stěnami, které se umísťuje do silně proudící vody odpadní mlýnské strouhy za tím účelem, aby ryby, plující po proudu, byly do slupi proudem vody zaneseny. Slupi jsou určeny hlavně k chytání úhořů táhnoucích po proudu, chytnou se však do nich i jiné ryby, poněvadž vstupní otvor musí býti dostatečně veliký. Na Moravě a ve Slezsku byly slupi zakázány § 7 mor. a slez. polic. r. z. Rovněž v zemích Slovenské a Podkarpatoruské se slupi nevyskytují.
V zemi České platí nyní ustanovení čl. III, č. 6, místodrž. vyhl. č. 34/1913 čes. z. z., podle něhož jest sice používání slupi zakázáno, avšak tento zákaz se netýká slupi: 1. jichž existence sahá již do doby před prvním vyhlášením zákazu, totiž do doby před vydáním místodrž. vyhl. č. 25/1897 čes. z. z. a 2. jichž trvání se opírá o určitý zvláštní právní titul. Jako takové uvádí místodržitelská vyhláška taxativně staré listinné výsady a vrchnostenské neb úřední povolení. Pouhé faktické trvání slupi, byť i od nepaměti, nemůže nahraditi tento zvláštní právní důvod pro přípustnost dalšího používání slupi (srov. Budw. A 11237 a Boh. adm. 1729). Proto není možné vydržení práva slupi, ani když trvalo 30 nebo 40 let před vydáním zákazu (srov. Budw. A 6361). Zákaz slupi platí podle Budw. A 10796 pro tekoucí vody jak veřejné, tak i soukromé. Zápis slupi ve vodní knize je nerozhodný (srov. Budw. A 10830). K otázce zákonitosti zmíněného ustanovení čl. III, č. 6, místodrž. vyhl. č. 34/1913 čes. z. z. zaujaly kladné stanovisko jak vid. s. s. v Budw. A 7480, 12142 a 12181, tak i náš n. s. s. v Boh. adm. 1038. Právního titulu k držení slupi nezakládá podle Budw. A 8443 ani dlouholeté její držení, ani vlastnické právo k zařízení slupi nebo k vodě, ani r. p. ve vodě, o niž jde. Okresní úřad, jemuž přísluší rozhodovati o právu slupi, jest povinen z úřední moci zjistiti potřebný skutkový základ pro řešení otázky, zdali trvání určité slupi se opírá o shora zmíněný zvláštní právní titul. Neboť v cit. čl. III, č. 6, není stanoveno, že majitel slupi musí prokázati její právní trvání, nýbrž ex lege jsou ze zákazu vyňaty slupi, jež mají znaky, stanovené objektivně přesně skorá uvedenou vyhláškou (srov. Boh. adm. 6541).
Pro praksi velmi důležité jsou též nálezy n. s. s. Boh. adm. 9079, 9960 a 9961, v nichž se řeší otázka, je-li k průkazu existence „vrchnostenskéko nebo úředního povolení k užívání slupi zapotřebí formální listiny. Úvaha, že z místodržitelské vyhlášky z r. 1913 nelze nikterak dovoditi, že by bylo zamýšleno zakázati i takové slupi, které bývalé vrchnosti mocí své vlastní vrchnostenské pravomoci zřídily pro sebe a kterých užívaly i po zrušení zřízení patrimoniálního, vede k výkladu, že zmíněná místodržitelská vyhláška neklade důrazu na formální důkaz o vrchnostenském neb úředním povolení listinou zhotovenou o takovém konstitutivním aktu, nýbrž že připouští i takové slupi, u kterých existence takového vrchnostenského neb úředního povolení jest bezvadně prokázána způsobem jiným, tedy na př. když by z jiných skutečností bylo možno logicky dospěti k závěru, že vrchnostenské neb úřední povolení k používání slupi bylo uděleno. Možno tedy při dominikálních mlýnech, které nebyly rustikalisovány, nahraditi konstitutivní listinu průkazem o tom, že slup byla zřízena za trvání zřízení patrimoniálního a že za trvání tohoto zřízení byla smlouvou převedena na nového nabyvatele.
4. Rybářské lístky. V zemi České a na Moravě resp. v moravských enklávách ve Slezsku musí si opatřiti každý, kdo chce loviti ryby v tekoucích vodách, rybářský lístek, a to v zemi České podle § 10 polic. r. z. z r. 1883, ve znění zák. č. 30/1891 z. z., a na Moravě podle §§ 27—29 r. z. z r. 1895. Podle ustanovení čl. V, odst. 2., místodrž. vyhl. č. 34/1913 čes. z. z. nepotřebují rybářského lístku osoby na čas a za odměnu najaté, konají-li při lovení ryb služby z rozkazu toho, kdo je rybářským lístkem opatřen. Zřízenci živnostenského rybáře však potřebují rybářského lístku. Ve Slezsku nebylo pojato do polic. r. z. podobné ustanovení, pročež tam může loviti ryby každý, kdo jest buď majitelem nebo nájemcem rybolovu anebo kdo od těchto osob získá k tomu dovolení.
V zemi České rozlišují se v zákoně tři druhy rybářských lístků: 1. pro majitele nebo nájemce r. p., vydávané okresním úřadem, 2. pro třetí osoby, vydávané majiteli nebo nájemci r. p., a 3. pro vody, v nichž se dosud provozoval volný rybolov podle § 382 o. z. o., vydávané starostou pobřežní obce. Tento třetí případ však jest málo praktický z důvodů uvedených shora ad I. v 3. odst. od konce (srov. Budw. 14766 a A 10663). O rybářských lístcích platných na Moravě pojednám níže ad B-6.
Rybářské lístky jsou podstatou a účelem listinami legitimačními; jsou podrobeny kolkovým poplatkům podle všeobecných ustanovení poplatkových a zvláštním taxám. Kolkový poplatek činí vzhledem k § 1 zák. č. 54/1925 Sb. nyní 8 Kč, byl-li rybářský lístek vydán okresním úřadem a 5 Kč, byl-li vydán obecním úřadem nebo soukromou osobou. Osoby služebné, tovaryši, dělníci, nádeníci a vůbec osoby, žijící z výdělku nepřesahujícího obyčejnou denní mzdu, platí však v obojím případě pouze kolkový poplatek 1 Kč. Tyto poplatky se platí kolky. Mimo to jsou rybářské lístky podrobeny zvláštním taxám, jež byly vlád. nař. č. 51/1928 Sb. upraveny tak, že byly zvýšeny pro majitele nebo nájemce rybolovu z 2 Kč na 30 Kč a pro třetí osoby z 1 Kč na 15 Kč a že byl jich výtěžek, plynoucí do zvláštního zemského fondu, výslovně vyhrazen účelům zvelebení r-ství.
Dávkám za úřední úkony podle zák. č. 53/1925, ve znění zák. č. 253/1926 resp. č. 190/1932 (srov. vlád. nař. č. 191/1932 Sb.), nejsou rybářské lístky toho času podrobeny ani nějakou zvláštní sazbou, ani podle všeobecné položky jako osvědčení nebo vysvědčení. Že tu nejde o vysvědčení, jest samozřejmé. Rybářský lístek není však ani osvědčením, neboť osvědčení podle své povahy znamená, že úřad potvrzuje určitou skutečnost. Tomu tak není u rybářských lístků, jež jsou legitimací k výkonu rybolovu.
Rybářské lístky platí na jeden rok. Okresní úřad může podle čl. V, odst. 3., věty 2., místodrž. vyhl. č. 34/1913 čes. z. z. vydávání rybářských lístků omeziti nebo zastaviti, byla-li by obava, že by byly překročeny meze dovoleného hospodářského využitkování vod. Mohlo by býti sporné, zdali se toto ustanovení pohybuje v mezích zákona. Vydávání rybářských lístků jest upraveno podrobnými předpisy čl. VI až IX místodrž. vykl. č. 34/1913 čes. z. z., v nichž se zejména stanoví, že jsou neplatný rybářské lístky vyhotovené na jiných blanketech nežli úředních. V právě cit. čl. IX jest upraven postup okresního úřadu při vydávání rybářských lístků, zejména uplatňuje-li nárok na vydání rybářského lístku několik majitelů nebo nájemců rybolovu. Okresní úřad vydá rybářský lístek tomu, kdo vykonává ve vodě, o niž jde, r-ství způsobem nepopíraným. Za držitele r. p. ve smyslu § 10 čes. polic. r. z. se považuje ten, kdo skutečně vykonává r-ství v určité vodě vlastním jménem. Další juristická kvalifikace držitele se nevyžaduje (srov. Budw. 4307). Držitel r. p., ucházející se o rybářský lístek, nemůže pak podle Budw. 3999 býti přidržen k prokázání svého titulu nerušeného držení. Vlastnické právo k vodním parcelám jest irrelevantní pro posouzení otázky výkonu r. p. (srov. Budw. 11231). Skutečný výkon r-ství se nestane popřeným již pouhým negováním nebo formelní námitkou, nýbrž teprve akty třetích osob, směřujícími k znemožnění výkonu r-ství. Pro oprávnění žádati za vydání rybářského lístku jest směrodatné, zdali žadatel nepopřené vykonával r-ství v době podání žádosti. Dřívější výkon r-ství jest irrelevantní (srov. Budw. A 9294 a 9822). Pachtýř sporného r. p. není legitimován k podání stížnosti k n, s. s., byl-li mu odňat rybářský lístek proto, že držení r. p. propachtovatelova nebylo uznáno okresním úřadem (srov. Budw. 4526). Tomu, kdo jest v držení rybářského lístku nabytého řádným způsobem a kdo r-ství skutečně vykonává, musí býti podle Budw. 9067 tento výkon ponechán až do vyřízení sporného r. p. pořadem práva.
Je-li výkon r. p. pochybným nebo popíraným, tedy není-li právo či držba rybolovu plně likvidní, jest postup okresního úřadu upraven v odst. 5. a 6. čl. IX. místodrž. vyhl. č. 34/1913 čes. z. z. Okresní úřad nevydá žádaný rybářský lístek, nýbrž pokusí se toliko o dohodu co do prozatímního výkonu r-ství. Nepodaří-li se to, odkáže strany na pořad práva, a to i co do prozatímního opatření (srov. § 44 vlád. nař. č. 8/1928 Sb.).
5. Vztahy rybářství:
a) k sousedním pozemkům: V polic, r. z. není upraven vstup rybářů na cizí pobřežní pozemky. Poněvadž pak v zemi české a ve Slezsku nenabyl platnosti říš. r. z. č. 58/1885, v němž jest v § 5 tato otázka upravena, nutno v těchto dvou zemích posuzovati podle předpisů občanskoprávních, zdali rybář a jeho pomocníci mají v konkrétním případě právo vstoupiti na cizí pobřežní pozemky za účelem výkonu rybolovu resp. upevňovali rybářské nářadí na nich. O oprávnění rybářů ke vstupu na cizí pobřežní pozemky při výkonu r-ství rozhoduje tedy v zemi České a ve Slezsku civilní soud bez ohledu na to, zdali toto oprávnění vyplývá z r. p. nebo z tvrzené služebnosti (srov. Budw. 12801). Výnosem min. vnitra ze dne 7. IV. 1852, č. 7997, bylo při provádění vyvažovači akce zdůrazněno, že jest chránili stav z r. 1847 a zároveň poukázáno na to, že vlastníci břehů mají vstup osob oprávněných k rybolovu jakožto nezbytnou podmínku pro výkon r. p. trpěli v tomtéž rozsahu a způsobu jako před r. 1848. Při šetřeních, která byla podle výnosu býv. min. orby ze dne 26. VII. 1879, č. 6759, konána k účelům nové zákonodárné úpravy vnitrozemského r-ství, bylo zjištěno, že vlastníci pobřežních pozemků většinou bez závady dovolují rybářům vstoupiti na břeh.
Bezpečně mohou v zemi České a ve Slezsku rybáři nabýti oprávnění ke vstupu na cizí pobřežní pozemky vydržením podle § 1477 o. z. o., totiž faktickým výkonem tohoto práva po dobu více nežli 30, po př. 40 let, při čemž faktické výkony práva vstupovali na pobřežní pozemky předsevzaté pachtýři nebo jich pomocníky dlužno posuzovati jako držební činy majitele propachtováného r. p. (srov. Vážný civ. 8735).
Pokud jde o náhradu škody způsobené na pobřežních pozemcích při výkonu r. p., srov. ustanovení § 1295, odst. 2., a § 1305 o. z. o. ve znění III. novely.
b) k užívání vody. Vztah r-ství k užívání vody jest v zemích České a Moravskoslezské upraven jednak v §§ 21, 31 a 40 čes. a v §§ 20, 30 a 39 mor. a slez. vod. zák. a jednak v § 15 čes., § 16 mor. a v § 14 slez. polic. r. z. Z § 21 čes. a z § 20 mor. a slez. vod. zák. plyne, že r-ství nutno počítali k t. zv. vedlejším užitkům vod, jež však nejsou zahrnuty v t. zv. obecném užívání vod podle §§ 15 a 16 čes. a § 15 mor. a slez. vod. zák., nýbrž jsou upraveny zvláštními předpisy veřejnoprávními, na něž se poukazuje v § 31 čes. a § 30 mor. a slez. vod. zák. Rozhodující význam pro poměr r-ství k jinému užívání vody mají §§ 21 a 40 čes. a §§ 20 a 39 mor. a slez. vod. zák. Majitel práva rybolovu má ve vodoprávním řízení postavení strany, domáhá-li se podle § 21 čes. a § 20 mor. a slez. vod. zák. ochrany proti nepotřebným nesnázím a škodám, vznikajícím ze zřízení a užívání vodního díla, na př. jde-li o závady při vypouštění odpadních vod z trvajícího povoleného čistícího zařízení. Jest sice pravda, že podle § 40 čes. a § 39 mor. a slez. vod. zák., nepřísluší majitelům r. p. proti výkonu jiných vodních práv užívacích právo odporu, nýbrž toliko nárok na přiměřené odškodnění; avšak toto ustanovení nutno vykládati v souvislosti s ustanovením § 21 čes. a § 20 mor. a slez. vod. zák., podle něhož povolená vodní díla mají býti tak zřízena a udržována, aby r-ství nebo jiným užitkům nezpůsobovala nepotřebných nesnází nebo škod. Prokáže-li zájemník, že tomuto nařízení není vyhověno, má vodoprávní úřad k žádosti zájemníka naříditi odstranění závad, po případě má závady ty sám odstraniti na útraty obmeškalého vlastníka vodního díla. Vzájemný poměr mezi vlastníky vodních děl a mezi těmi, jimž přísluší r. p., jest tedy upraven tak, že r. p. musí ustoupiti každému nezbytnému zkrácení, vzcházejícímu z výkonu vodních práv; jde-li však o zkrácení zbytné (nepotřebné), má ten, kdo jest oprávněn k r-ství, oproti vlastníku vodního díla právní nárok na to, aby bylo zamezeno každé takové zbytečné znesnadnění r-ství (srov. Budw. A 6512 a Boh. adm. 4675).
Pražák (Spory o příslušnost, II. díl, str. 256) zastával názor, že § 19 říš. vod. zák. platí jen, jde-li o trvající již vodní práva, že však nelze z něho souditi, že by tomu, komu přísluší r. p., nepříslušelo odporovati zřízení nových vodních užívacích práv. Naproti tomu Procházka (České vodní právo, str. 151) soudí, že ustanovení § 40 čes. vod. zák. (§ 19 říš. vod. zák.) vztahuje se pouze na ta vodní užívací práva, která mají býti propůjčena pro futuro. N. s. s. i vid. s. s, zastávají však, jak jest patrno z cit. dvou nálezů, názor, že ustanovení § 19 říš. vod. zák., resp. § 40 čes. a § 39 mor. a slez. vod. zák. třeba vykládati v souvislosti s § 21 čes., resp. § 20 mor. a slez. vod. zák.; oba tyto nejvyšší soudní tribunály použily ustanovení § 19 říš. vod. zák, jak při vodních užívacích dílech teprve projektovaných, tak i při vodních dílech trvajících již po právu. V § 19 říš. vod. zák. a v cit. §§ 40 a 39 zem. vod. zák. se nesprávně mluví o jiných vodních užívacích právech, poněvadž r-ství není vodním užívacím právem, nýbrž vedlejším užitkem vody.
Podle Budw. A 8567 dlužno § 40 čes. vod. zák. o poměru r-ství k jiným vodním právům užiti též na rybářské oprávnění, jež povstala před platností vodního zákona. Podle Budw. A 8926 jest vodoprávní úřad příslušný k tomu, aby za účelem odvarování nepotřebného ztěžování a poškozování r-ství, uložil podle § 20 tyr. vod. zák., jenž jest shodný s § 21 čes, a § 20 mor. a slez. vod. zák., vlastníkům vodních děl, aby předem oznamovali od případu k případu takové vypouštění vody, při němž by docházelo k hynutí ryb.
Náhradu škody způsobené r-ství vodním dílem může úřad podle vodního zákona přiznati buď podle § 40 čes. a § 39 mor. a slez. vod. zák., s výhradou pořadu práva, o kterémžto odškodnění se stala již shora zmínka, nebo v t. zv. řízení adhaesním (§§ 71 a 72 čes., §§ 70 a 72 mor. a slez. vod. zák. a §§ 365 a 366 trest. řádu) za těchto podmínek: byla-li škoda r-ství způsobena činem, zakládajícím skutkovou podstatu přestupku vodního zákona, byl-li obviněný pro tento přestupek odsouzen a postačuj í-li výsledky trestního řízení k tomu, aby na jich podkladě mohlo býti rozhodnuto o nároku na náhradu škody. Nastoupiti pořad práva možno i v tomto případě podle § 105 úst. list. a zák. č. 217/1925 Sb.
Materielních i procesních předpisů vodního práva třeba použiti též na zařízení k chytání ryb, která mohou mí ti vliv na tok, výšku nebo jakost veřejné vody, mohou ohrožovati břehy nebo míti vliv na cizí vodní práva a která proto nutno posuzovati jako vodní díla, vyžadující vodoprávního povolení (srov. Budw. 6317 a 9538).
Obecné užívání vody, o němž jednají §§ 15 a 16 čes. a § 15 mor. a slez. vod. zák., může okresní úřad upraviti s hlediska ochrany r-ství podle § 15 čes., § 16 mor. a § 14 slez, polic. r. z., zejména za tím účelem, aby se zamezilo všeliké škodlivé rušení rybích trdlišť, a to jednak z moci úřední, vydá-li okresní úřad policejní předpisy o úpravě obecného užívání vody, a jednak k žádosti toho, komu přísluší r, p. Před tím musí okresní úřad vyslechnouti podle § 21, odst. 2., čes, polic, r. z. starosty pobřežních obcí a znalce, kdežto podle § 23, odst. 2., mor. a § 21, odst. 2., slez. polic. r. z. toliko znalce. Okresní úřad musí ovšem uvážiti, zdali požadované opatření ve prospěch r-ství není snad v rozporu s jinými veřejnými zájmy, na př. s veřejným zájmem neškodného odtoku velkých, vod, na př. bylo-li by žádáno za ochranu rybího trdliště v místě písčitého nánosu, jejž nutno odstraniti (srov. Budw. A 2528). Podle mor. polic. r. z. (§ 16) a slez. r. z. (§ 14) musí býti jako zájemníci přizváni majitelé r. p. k jednání o zřízení průmyslových a jiných závodů, k němuž jest podle zák. vod., živnost, a jiných potřebí úředního povolení a musí býti pokud možno dbáno důvodných námitek těchto zájemníků.
Na Moravě jest mimo to upraven vztah r-ství k užívání vody též v r. z. z roku 1895.
c) k honbě. Vztah r-ství k honbě jest upraven shodnými ustanoveními § 14 čes., § 15 mor. a § 13 slez. polic. r. z., v nichž se stanoví, že majitel r. p., přísežní polní hlídači ustanovení k dozoru na rybnou vodu a osoby, jimž to majitel r. p. dovolí se souhlasem okresního úřadu na určitou dobu, mohou ve dne i v noci, avšak bez použití střelných zbraní, chytati nebo zabíjeti v rybné vodě nebo v jejím bezprostředním okolí vydry, šedé volavky a jiná divoká zvířata škodlivá rybám. Ten, kdo má právo provozovati myslivost, není oprávněn něco proti tomu namítati, avšak zůstane mu vyhrazeno právo naložiti podle své vůle se zvířaty takto chycenými nebo zabitými.
O hubení ondatry (krysy pižmové, bobříka pižmového) bylo v Čechách vydáno zvláštní nařízení býv. čes. místodržitele č. 39/1914 z. z., podle něhož jest kdokoliv oprávněn ondatru hubiti a si přivlastniti.
§ 15 mor. r. z. byl doplněn ustanovením § 37 mor. r. z. z r. 1895.
6. Trestní ustanovení a dozor na rybolov. Trestní ustanovení jsou obsažena v § 16 čes. a v § 15 slez. polic. r. z. Předpisy ty se týkají výše pokut (10 až 100 resp. 200 Kč), přeměňování pokut v náhradní trest na svobodě a prohlašování neoprávněně vylovených ryb a zakázaných rybářských nářadí za propadlé; ovšem podle čl. 11 zák. č. 125/1927 Sb. připadají nyní peněžité pokuty a výtěžek stržený za propadlé rybářské nářadí státu.
Dozoru na rybolov se týkají tato ustanovení čes. polic. r. z.: § 11 o povinnosti osob, lovících ryby, vykázati se rybářským lístkem nebo dovolovacím listem k vyzvání orgánů veřejné bezpečnosti nebo přísežných polních hlídačů ustanovených k dozoru na rybnou vodu, § 12 o označení rybářského nářadí v nepřítomnosti rybářově, § 17 o povinnosti obecních starostů, četnictva a zřízenců poříční a tržní policie bdíti nad zachováváním ustanovení polic, r. z. a § 18 o ustanovení přísežných polních hlídačů, po případě zvláštních rybářských hlídačů k dozoru na rybnou vodu s hlediska ochrany r-ství. V mor. a slez. polic. r. z. chybí ustanovení, jaké jest v cit. § 11, a to na Moravě proto, že bylo nahrazeno předpisem § 27, odst. 4., mor. r. z. z r. 1895 a ve Slezsku proto, že k rybolovu není třeba rybářských lístků vydaných úřadem. Předpisy §§ 12 a 17 čes. polic. r. z. se shodují s předpisy §§ 13 a 18 mor. a s předpisy §§ 11 a 16 slez. polic. r. z. a ustanovení § 18 čes. se shoduje s § 17 slez. polic. r. z. Na Moravě však byly odst. 2. a 3. § 19 polic. r. z., týkajícího se téže věci, zrušeny zák. č. 53/1896 z. z. V zemi Moravskoslezské platí mimo to zvláštní ustanovení § 20 mor. a § 18 slez. polic. r. z. o právech a povinnostech přísežných hlídačů, týkajících se dozoru na rybnou vodu, prohlížení rybářských lodí, sádek a nářadí, zabavování ryb a rybářského nářadí a zatýkání.
B. Moravský rybářský zákon z roku 1895.
1. Prameny: Říš. r. z. č. 58/1885 ř. z. a mor. r. z. z 6. VI. 1895, č. 62/1896, jehož § 29 byl upraven podle zák. č. 280/1920 Sb., vlád. nař. č. 563/1920 a č. 51/1928 Sb. Prováděcí předpisy byly vydány v r. 1896 nař. mor. místodrž. č. 63 (k §§ 15, 16, 27 až 29 a 37 zák.), č. 64 (k § 21 zák.) o tvoření revírů a č. 65 z. z., jímž byla vydána instrukce pro rybářského inspektora podle § 30 zák. K předpisu § 37 zák. srov. též místodrž. nař. č. 32/1899.
Kde se v této stati mluví o zákoně, aniž se zákon ten blíže označuje, rozumí se tím cit. zákon z r. 1895.
2. Rybářské revíry. O racionelní rybářské hospodářství v tekoucích vodách jest postaráno tím, že jest dovoleno hospodařiti toliko v rybářských revírech, t. j. ve vodách, které svou rozlohou umožňují trvalý chov vhodných druhů ryb. V § 9, odst. 1., zák. se uvádí, které vody mimo hlavní přirozený tok dlužno pojmouti do rybářského revíru a v § 9, odst. 3., a v § 10 zák. se stanoví, která rybářská zařízení a rybné vody nemohou býti pojaty do rybářského revíru proti vůli jich majitelů. Hranice rybářských revírů stanoví zemský úřad. Rybářské revíry jsou buď vlastní nebo složené. Vlastní revír možno utvořiti v trati rybné vody, ve které jest jen jedno r. p. v držení buď jedné osoby nebo v nedílném spoludržení několika osob, avšak jenom k její resp. k jejich žádosti. Z tekoucích vod, z nichž nebyly utvořeny vlastní revíry, se utvoří revíry složené, jež jsou buď revíry pachtovními nebo družstevními.
Pro první tvoření revírů byly podle § 21 zák. vydány prováděcí předpisy v nař. mor. místodrž. č. 64/1896 z. z. Edikty okresních úřadů byli vybídnuti ti majitelé r. p., kteří chtěli žádati za utvoření vlastního revíru, aby tento nárok uplatnili v preklusivní lhůtě 60 dnů. Při tvoření vlastních revírů musí zemský úřad především přihlížeti k tomu, aby vodní trať, o niž jde, vyhovovala požadavkům racionelního rybářského hospodářství. Při řešení této otázky postupuje zemský úřad podle volného uvážení, řídě se odborným posudkem rybářského inspektora (srov. Budw. A 3057). Nebylo-li proti utvoření vlastního revíru námitek s tohoto hlediska, povolil zemský úřad utvoření vlastního revíru tomu, kdo v dotčené preklusivní lhůtě podal žádost instruovanou podle § 4 cit. nař. č. 64/1896 mor. z. z. a vykázal se rybářským lístkem vydaným pro držitele r. p. podle polic. r. z. č. 79/1882 mor. z. z. Protidůkaz nelze připustiti. Musil proto ten, kdo tvrdil, že mu přísluší r. p. v téže vodní trati, nastoupiti pořad práva (srov. Budw. A 1365). Nemohl-li se žadatel vykázati takovýmto rybářským lístkem, musil prokázati držení r. p, jiným vhodným způsobem, po případě i výslechem svědků. Nebylo podstatnou vadou řízení, když úřad v případě sporné držby r. p. neodkázal stranu na pořad práva, neboť ten zůstává vždy vyhrazen (srov. Budw. A 2527) a nyní ustanovení § 105 úst. list. a zák. č. 217/1925 Sb.). K podání stížnosti k n. s. s. proti utvoření vlastního revíru nebyly legitimovány osoby, které v preklusivní 60 denní lhůtě neuplatnily nároku na výkon r-ství ve sporné trati a jimž v téže trati nepříslušela r. p. (srov. Budw. A 466).
Dlužno se ještě zmíniti o tom, že utvoření vlastního revíru může býti povoleno i tehdy, když vodní trať, z níž má býti utvořen vlastní revír, jest přerušena krátkými tratěmi nezpůsobilými k samostatnému provozování r-ství anebo jsou-li v téže trati r. p., jež podle § 10 zák. nemohou býti pojata do rybářského revíru proti vůli oprávněného. V prvém případě nutno při řešení otázky, zdali přerušující vodní trať jest krátká, posuzovati tuto trať v poměru k celkové délce vlastního revíru (srov. Budw. A 1364).
Podle § 12 zák. jest majitel vlastního revíru k rozkazu zemského úřadu povinen pojmouti do svého revíru sousední rybnou vodu, která sama o sobě nemůže tvořiti ani vlastní revír ani vzhledem ke své poloze část složeného revíru. Majitel r. p. v této sousední vodě jest pak v ní vyloučen z výkonu r-ství, dostane však za to od majitele vlastního rybářského revíru roční náhradu (srov. Budw. A 10701).
Zájem racionelního výkonu r-ství ve vlastním revíru se sleduje ustanovením , dalšího § 13 o nedílném propachtování vlastního revíru a zákazem provozování r-ství ve vlastním revíru obce nebo osady vlastními jejími příslušníky nebo ještě dalšími osobami. Pro případ, že by nebylo dbáno těchto dvou ustanovení, jest pojata do téhož § 13 sankce, že zemský úřad odejme vlastnímu revíru tuto jeho vlastnost. V zákoně ani v prováděcích předpisech není řešena otázka, jakým způsobem bude v takovémto revíru, použije-li zemský úřad právě zmíněné sankce, na dále provozováno r-ství. Bylo by však patrně třeba, aby r-ství bylo propachtováno okresním úřadem podobně jako v revíru složeném, tedy podle zásad § 15 zák.
Dále není positivním předpisem řešena otázka, na jak dlouho, resp. zdali na vždy působí dotčená sankce. Při řešení této otázky nutno se především zabývati otázkou, na jak dlouhou dobu se zřizují vlastní revíry a zdali majitel r. p. dostatečné rozlohy, vyhovující požadavkům § 9, odst. 2., zák., jenž opomenul podati žádost za utvoření vlastního rybářského revíru ve shora uvedené preklusivní lhůtě 60 dnů a jehož r. p. bylo proto pojato do složeného revíru, jest tím již na vždy vyloučen z nabytí vlastního revíru. Zákon vychází ze zásady, že výkon r-ství má býti svěřen především majitelům r. p. a teprve, není-li to možno, má dojiti k propachtování r-ství. Tato zásada vyplývá z § 11 zák., v němž není trvání vlastního revíru časově omezeno; vlastní revír se totiž zřizuje na tu dobu, pokud r. p. v něm přísluší jedné osobě nebo nedílně několika osobám. Táž zásada plyne i z § 16 zák., v němž se majitelům r. p. ve složeném revíru dává pro každé pachtovní období možnost, aby sami vykonávali r-ství družstevním způsobem a vyloučili tím propachtování revíru. Dále dlužno uvážiti, že zákon požaduje jistou stabilitu v uspořádání revírních poměrů, jíž jest třeba k tomu, aby mohlo býti r-ství v revíru vykonáváno racionelně. To plyne z § 18 zák., podle něhož při dodatečném soustředění r. p, v držení jedné osoby nebo v nedílném spoludržení několika osob možno uplatniti nárok na vyloučení takových rybných vod z pachtovního revíru a na utvoření vlastního revíru teprve po uplynutí desetiletého pachtovního období. Avšak z téhož § 18 zároveň plyne, že zákon sám nepovažuje stav, zjednaný prvním utvořením revírů, za nezměnitelný, nýbrž že naopak dovoluje, ba přímo předvídá periodickou revisi revírů po uplynutí pachtovních období. V § 21 zák. se mluví výslovně o prvním tvoření revírů, z čehož plyne, že může dojiti též k druhému, třetímu a dalšímu tvoření revírů. Změnitelnost utvořených vlastních revírů plyne též z § 17 místodrž. nař. č. 64/1896 mor. z. z., podle něhož při rozdělení r. p. pojatého do vlastního revíru mezi několik majitelů možno rybářský revír vlastní přeměniti v pachtovní a při nabytí r. p. sousedních majitelem vlastního revíru možno žádati, aby z takto zvětšené Vodní trati utvořil zemský úřad několik vlastních revírů. Neztrácí tedy majitel r. p., jenž opomenul žádati v dotčené 60 denní preklusivní lhůtě za utvoření vlastního revíru a jehož r. p. bylo proto pojato do složeného revíru, na vždy nárok na utvoření vlastního revíru, nýbrž toliko na jedno desetileté pachtovní období a pouze na tuto dobu sahá dotčená prekluse, platící výslovně toliko pro první tvoření rybářských revírů. V uvedeném ustanovení § 18 zák. dlužno spatřovali všeobecné pravidlo použité na konkrétní případ, podle něhož po uplynutí každého pachtovního období může dojiti k revisi utvořených rybářských revírů v naznačených směrech. Nárok na uznání vlastního revíru může proto i za nezměněných poměrů v držení r. p. uplatniti jeho majitel po skončení pachtovného období (srov. Budw. A 9569). Rovněž v tom případě, odejme-li zemský úřad podle § 13 zák. vlastnímu revíru tuto jeho vlastnost a rybářský revír propachtuje, působí tato sankce toliko na desetileté pachtovní období.
Z vodních tratí, z nichž nebyly utvořeny vlastní revíry, utvoří zemský úřad revíry složené. Majitelé těchto práv mohou se do určité lhůty sdružili podle § 16 zák. k nedílnému a společnému hospodaření v revíru v družstvo buď dobrovolné nebo s nuceným členstvím, jehož stanovy schvaluje okresní úřad. Řízení k tomu směřující jest upraveno v čl. IV místodrž. nař. č. 63/1896 mor. z. z. Dobrovolná družstva mohou býti utvořena též z několika sousedních revírů. Při malém počtu členů družstva možno se souhlasem zemského úřadu smlouvou zabezpečili jednotné společné hospodářství v revíru, aniž jest potřebí utvořili družstvo. R-ství v ostatních složených revírech propachtuje okresní úřad veřejnou dražbou na dobu 10 let podle § 15 zák. a čl. I až III místodrž. nař. č. 63/1896 mor. z. z. Zpravidla není přípustno, aby r-ství vydražila obec; výjimku z tohoto zákazu povoluje za jistých předpokladů zemský úřad podle § 15, odst. 2., zák.
Majitelům r. p. pojatých do složeného pachtovního revíru se odnímá ve veřejném zájmu racionelního chovu ryb a rybářského hospodářství v tekoucích vodách výkon těchto práv, obdrží však za to poměrnou část pachtovného, jež se mezi jednotlivé majitele r. p. rozdělí podle zásad uvedených v §§ 19 a 20 mor. r. z. (§ 3 říš. r. z.). Nejprve se mají majitelé r. p. sami pokusili o dohodu o rozdělení pachtovného. Nezdaří-li se to, pokusí se o tuto dohodu okresní úřad, a je-li i tento pokus bezvýsledný, rozdělí pachtovné věcně příslušný soud I. stolice v sídle okresního úřadu.
Lhůta k podání stížnosti proti prvnímu rozdělení tekoucích vod na Moravě a v moravských enklávách ve Slezsku v rybářské revíry, provedenému politickým zemským úřadem v Brně, byla 60 dnů ode dne vyhlášení v úředních novinách. Stížnosti bylo třeba podali u okresního úřadu a rozhodovalo o nich vídeňské ministerstvo orby. Proti rozhodnutím zemského úřadu, vydaným o pozdějších změnách rybářských revírů, možno podali odvolání podle § 75 vlád. nař. č. 8/1928 Sb.
O zrušení dosavadních pachtovních smluv při prvním tvoření rybářských revírů, a o vyrovnání vzájemných nároků jest zvláštní ustanovení v § 23 zák. v ten rozum, že dosavadní pachtýři nemají tím utrpěli újmy.
3. Vyvlastnění rybářských práv. Chráněná rybí trdliště. R. p. jest sice právo soukromé, avšak výkon tohoto soukromého práva jest omezen veřejným zájmem racionelního chovu ryb (zvelebení r-ství v tekoucích vodách). Omezení výkonu r. p. po rozumu zásady vyslovené V § 364 o. z. o. nemůže ovšem býti stanoveno libovolně úřady, nýbrž musí se opírati o určitou zákonnou normu (srov. Boh. adm. 1038 a 9960). K dosažení právě zmíněného veřejného zájmu připouští mor. r. z. nejen, aby byl odňat majitelům r. p. jeho výkon ve složených revírech, nýbrž připouští v § 31 i úplné vyvlastnění r. p., v § 36 vyvlastnění pozemku ke zřízení rybího přesmyku, v § 26 vyvlastnění k účelu zřízení chráněného rybího trdliště a v § 35 omezení materielní právní moci uděleného vodoprávního povolení, o čemž níže ještě pojednám.
Vyvlastnění r. p. jest v § 31 připuštěno v těchto třech případech:
1. aby se odstranilo využitkování rybných vod, jež nelze podle § 10, č. 1, mor. r. z. pojmouti do rybářského revíru proti vůli jich majitelů, je-li na překážku racionelnímu výkonu r-ství v rybářském revíru,
2. aby mohly býti zřízeny chráněné rybí oblasti a
3. aby byl zabezpečen účel rybích přesmyků a otvorů (k průchodu ryb), které již jsou nebo budou zřízeny (v českém znění zákona bylo slovo „Fischlocher“ nesprávně přeloženo „loviště“).
Za tato vyvlastnění jest oprávněn žádati rybářský inspektor u okresního úřadu, dal-li k tomu předchozí souhlas zemský výbor, spravující zemědělský fond, z něhož se poskytuje náhrada za toto vyvlastnění.
K ustanovení, že za základ pro vyměření náhrady dlužno vžiti dvacetinásobný průměrný čistý výtěžek r-ství, jež má býti vyvlastněno, srov. ustanovení § 58 jurisdikční normy č. 111/1895 ř. z.
K racionelnímu výkonu r-ství v tekoucích vodách jest nutno postarati se v nich o vhodná místa ke tření ryb a odchovu rybího plůdku, t. zv. rybí trdliště. Proto mohou (§ 25 zák.) okresní úřady k návrhu zúčastněných osob nejen v rybářských revírech, nýbrž i rybných vodách, ležících mimo revíry, zříditi chráněná rybí trdliště a vydati pro rybné vody, v nichž jsou chráněná rybí trdliště, určité zákazy, na př. zákaz loviti ryby, trhati rákos, dobývati písek a štěrk a j. Tyto zákazy se podle potřeby vyhlásí v obci. Chráněné rybí trdliště nutno označiti tabulkami, jichž postavení na pobřežních pozemcích jsou jich majitelé povinni trpěti za náhradu.
4. Vztahy rybářství:
a) k sousedním pozemkům. Tento vztah jest upraven jednak předpisy § 5 říš. a § 32 mor. r. z., podle nichž jest dovoleno rybářům a jich pomocníkům vstupovati při lovení ryb na cizí neohrazené pobřežní pozemky a upevňovati na nich rybářské nářadí, a jednak předpisy § 6 říš. a § 33 mor. r. z., jimiž jest upraveno lovení ryb za povodně na zaplavených pozemcích. V obou těchto případech jsou oprávněné osoby povinny dbáti přiměřené opatrnosti k zamezení škod a odpovídají za škodu způsobenou při výkonu tohoto oprávnění na cizích pozemcích. V zákoně není stanoveno, až do jaké vzdálenosti možno toto oprávnění vykonávati. Zmíněné oprávnění jest v prvém případě omezeno na pobřežní pozemky, tedy na pozemky, hraničící bezprostředně s vodou, kdežto v druhém případě na pozemky zaplavené. Poněvadž jde o zásah do cizí právní sféry, nutno výkon tohoto oprávnění omeziti na míru nezbytně nutnou k dosažení sledovaného účele lovení ryb. Držitelé zaplavených pozemků sice smí si přivlastniti ryby, které na jich pozemcích zůstaly, když velká voda z nich odtekla, tedy i ryby, jež zůstaly ve vodě zachycené v proláklinách terénních, nesmí však činiti opatření, jimiž by bylo rybám zabráněno vrátiti se s odtékající velkou vodou do říčního resp. potočního koryta. Spory, které by vzešly o toto oprávnění nebo z jeho výkonu, rozhodují okresní úřady (§ 40 a § 42 a násl. zák., srov. Budw. 12801). Okresní úřad může pověřiti provedením určitého úředního, řízení obecního starostu. Znalce přibírá okresní úřad k řízení z povinnosti úřední.
Pokud okresní úřad rozhoduje zároveň o náhradě škody způsobené při výkonu zmíněného oprávnění, jest zvláštní předpis o nastoupení pořadu práva v § 47 zák., v němž se výslovně stanoví, že administrativní rozhodnutí I. stolice jest konečné a vykonatelné, jakmile byla promeškána lhůta, stanovená úřadem k nastoupení pořadu práva. Předpisy § 47 mor. r. z. nejsou sice v rozporu s ustanovením § 105 úst. list., mohlo by však býti sporné, byly-li derogovány zák. č. 217/1925 Sb. (srov. příspěvek prof. dr. Hory k tomuto zák. v Právníku, 1930, str. 137 až 171). Poněvadž v § 47 mor. r. z. se stanoví zmíněná zvláštní právní sankce pro případ, že lhůta, stanovená úřadem k nastoupení pořadu práva, byla promeškána a při nastoupení pořadu práva jest v témž § 47 zvláštní předpis pro soudní řízení, dlužno míti za to, že tyto zvláštní předpisy nebyly zrušeny zák. č. 217/1925 Sb., jak ostatně se dá souditi též z ustanovení čl. 7, odst. 2., organ. zák. č. 125/1927 Sb.
b) k užívání vody. Vztah r-ství k užívání vody jest upraven nejenom předpisy zmíněnými shora ad II A 5, písm. b, nýbrž mimo to ještě předpisy § 7 říš. r. z. a §§ 34 až 36 mor. r. z. Ustanovením § 7 říš. r. z. byl učiněn průlom do zásady § 19 říš. a § 39 mor. vod. zák. tím, že k námitkám, které osoba oprávněná k r-ství nemůže podle těchto paragrafů vodního zákona činiti proti výkonu jiných vodních užívacích práv, nelze počítati tyto určité taxativně vypočítané námitky: 1. aby bylo zabráněno znečišťování rybných vod ke škodě r-ství, tedy zejména aby byla postavena vyhovující stanice k čištění, odpadních vod; 2. aby byly zřizovány rybí přesmyky ve vodních stavbách, zejména v jezech, jimiž se rybám vůbec a zvláště stěhovavým, resp. táhnoucím na trdliště, znemožňuje dosavadní tah proti proudu; 3. aby byly zřizovány česlice, kde toho jest k ochraně ryb zapotřebí, tedy ze jména před vodními hnacími stroji, jako turbinami, a 4. aby vypouštění vodních toků bylo upraveno způsobem pokud možno pro r-ství neškodným, tedy aby buďto bylo pozvolným vypouštěním vody rybám umožněno uniknouti do spodní vody anebo aby bylo uloženo držitelům vodních děl oznamovati včas vypouštění vody osobám oprávněným k r-ství, aby se mohly postarati o záchranu ryb, jež by jinak na vysušeném korytě lekly. Ve všech těchto čtyřech případech však může vodoprávní úřad vyhověti námitkám osob oprávněných k r-ství jedině tehdy, nezpůsobí-li se tím značné obtíže ostatnímu užívání vody. Těmto slovům dlužno rozuměti tak, že zmíněnými zařízeními a opatřeními ve prospěch r-ství nemá býti nepoměrně ztížen výkon vodního užívacího práva, o něž jde.
O jiných námitkách osob oprávněných k r-ství platí ustanovení § 19 říš. a § 39 mor. vod. zák., jež nutno ovšem vykládati v souvislosti s § 20 mor. vod. zák., jak o tom bylo podáno vysvětlení již shora ad II A 5, písm. b.
Ustanovení § 7 říš. r. z. měla býti provedena v zem. r. z. V mor. r. z. bylo však toto ustanovení spíše oslabeno nejasným předpisem § 34, kde se stanoví, že shora uvedené nároky osob oprávněných k r-ství nejsou vůbec přípustné tehdy, když vzhledem ke zvláštním poměrům, panujícím na té které vodě, nelze vůbec očekávati, že by se r-ství náležitě zvelebilo. Toto ustanovení je nejasné proto, že nedá se dobře mluviti o zvelebení r-ství shora zmíněnými zařízeními a opatřeními, jichž účelem jest toliko zmírniti škody, které povstanou r-ství povolením a provedením vodního užívacího díla škodlivého r-ství. Neboť přes to, že bude čistící stanice postavena a řádně obsluhována, že bude zřízen rybí přesmyk na jeze nebo česlice před vodním hnacím strojem a že bude při vypouštění vodních toků dbáno rybářských zájmů, bude r-ství vždy do jisté míry poškozeno ve srovnání se stavem, v jakém bylo před zřízením vodního užívacího díla. Nutno proto ustanovení § 34 patrně rozuměti tak, že vlastník vodního užívacího díla není povinen zříditi a udržovati zmíněná zařízení k ochraně r-ství tehdy, když r-ství v přilehlé vodní trati jest již vzhledem ke zvláštním vodním poměrům nepříznivým r-ství v takovém stavu, že by nemohlo míti ze zařízení hospodářský prospěch.
Náklad, jehož vyžaduje zřízení a udržování zmíněných zařízení ve prospěch r-ství, hradí při nově povolovaných vodních dílech jich vlastníci, kdežto, jde-li o dodatečné zřízení takových rybářských zařízení při vodních dílech trvajících již po právu, ti, kdož o to žádají (§ 35 zák.). Nepraktické jest ustanovení § 36 zák. o vy vlastnění pozemku ke zřízení rybího přesmyku, jehož jest nezbytně třeba pro r-ství většího obvodu, a to proto, že rybí přesmyk se zpravidla nezřizuje v pobřežním pozemku, nýbrž ve vodním díle samém, na př. v jezu.
K ochraně r-ství při provádění vodních úprav byly vydány prováděcí předpisy výnosy býv. min. orby ze dne 19. II. 1884, č. 1393, a z 16. V. 1893, č. 5278.
c) k honbě. Kromě vydry a šedé volavky, jichž hubení jest upraveno již v § 15 mor. polic. r. z., prohlásil zemský politický úřad podle § 37, odst. 2., zák. v čl. VII, odst. 1., místodrž. nař. č. 63/1896 mor. z. z. za škodlivá r-ství ještě kormorána, potápky, orla mořského a orla říčního a v místodrž. nař. č. 32/1899 mor. z. z. též ledňáčka. V cit. čl. VII, odst. 2., se za jistých podmínek připouští použití střelných zbraní k hubení jmenovaných zvířat škodlivých r-ství.
5. Rybářsko-policejní předpisy. Jako „Předpisy rybářské policie” jest označena hlava VIII. zák. (§§ 38 a 39), jimiž byly doplněny rybářsko-policejní předpisy §§ 1 až 10, 13, 14 a 18 až 20 mor. polic. r. z. č. 79/1882 mor. z. z. v těchto směrech:
Jest zakázáno používati stálých, totiž trvale v rybné vodě umístěných rybolovných zařízení, jež přesahují poloviční šířku toku. Stálá rybolovná zařízení, nedosahující této šířky a tudíž přípustná, nesmí býti jedno od druhého umístěno blíže, nežli jest poloviční šířka toku.
Zákaz ten se však netýká rybolovných zařízení, jež se zakládají na zvláštním právním titulu. Zákaz prodeje ryb v dobách jich hájení a ryb podměrečných platí bez ohledu na to, odkud ryby pocházejí, tedy bez ohledu na to, pocházejí-li z vod nepojatých do rybářských revírů nebo byly-li dovezeny z cizozemska.
6. Rybářské lístky jsou upraveny v hlavě V. zák. (v §§ 27 až 29) a v čl. V a VI prováděcího místodrž. nař. č. 63/1896 mor. z. z. Tyto rybářské lístky se liší od rybářských lístků platných v zemi České v tom: a) že platí pro území celé Moravy a moravských enkláv ve Slezsku, b) že nepropůjčují právo loviti ryby bez svolení osoby oprávněné k r-ství, c) že jsou jednotné jak pro majitele nebo nájemce r. p., tak i pro osoby třetí (sportovní rybáře), d) že se vydávají vždy na dobu od 1. ledna do 31. prosince, e) že mohou býti vydány nejenom na jeden rok (na bílém blanketě), nýbrž i na tři po sobě jdoucí roky (na červeném blanketě) a f) že výtěžek tax za rybářské lístky neplyne do zvláštního fondu ke zvelebení r-ství, nýbrž do zemědělského fondu, z něhož se platí náklad na rybářského inspektora a na vyvlastnění r. p. podle §§ 30 a 31 zák. Vlád. nař. č. 51/1928 Sb. nastala změna potud, že bylo v § 3, odst. 1., větě 2., tohoto vlád. nař. stanoveno, že výtěžku z tax, oč se zvýší podle tohoto vlád. nař, (z 12 Kč na 30 Kč, po případě z 36 Kč na 90 Kč), jest použiti výhradně k účelům zvelebení r-ství.
7. Úřady a řízení. V těch případech, kde jsou rybářským zákonem upraveny záležitosti vodoprávní nebo záležitosti, jež dlužno projednati podle zákona lesního nebo řádu plavebního a voroplavebního, jsou k rozhodování příslušný podle § 41 zák. úřady vodoprávní nebo úřady povolané k rozhodování podle lesního zákona nebo zmíněných řádů, při čemž se mají říditi formálními a materielními předpisy vodního nebo lesního zákona nebo těchto řádů, pokud nebyly doplněny nebo pozměněny ustanoveními r. z., jak se stalo na př. v § 7 říš. a v §§ 34 až 36 mor. r. z.
Ve všech jiných případech pro příslušnost a řízení netrestní platí předpisy §§ 42 až 49 zák. a všeobecné předpisy vlád. nař. o správním řízení č. 8/1928 Sb. Úřadem I. stolice jest zásadně okresní úřad, v jehož obvodu jest parcela rybné vody, o niž jde. Zemskému úřadu jest vyhrazeno rozhodovati v I. stolici podle § 9, odst. 1., a § 22 o tvoření rybářských revírů, podle § 17 o odnětí provozování r-ství družstvu nebo společnosti utvořeným podle § 16 zák. a podle § 18 zák. o dodatečném utvoření vlastního revíru. Podle § 30 zák. přísluší zemskému úřadu zříditi rybářského inspektora a podle § 31 dává zemský výbor, od 1. XII. 1928 patrně zemský úřad souhlas k vyvlastnění r. p. Zemskému úřadu též přísluší, aby podle § 42 zák. určil ve věcech, přesahujících hranice jednoho okresu, který ze zúčastněných okresních úřadů má provésti řízení a vydati rozhodnutí v I. stolici (srov. čl. 9 organ. zák. č. 125/1927 Sb.).
Znalce přibírá úřad z moci úřední. Odborným rybářským znalcem jest podle § 40, odst. 1., zák. rybářský inspektor, pokud nevystupuje sám jako strana, jako na př. při vyvlastňování r. p. podle § 31 zák.
O nákladech řízení platí nyní na místo § 48 zák. všeobecné předpisy §§ 127 až 129 vlád. nař. č. 8/1928 Sb.
8.Trestní ustanovení (§§ 50 až 55 zák.) jsou z části shodná se shora (ad II A 6) uvedenými ustanoveními § 16 čes. a § 15 slez. polic. r. z., byla však v některých směrech doplněna; tak zejména předpisem o tom, že zakázané rybářské nářadí nutno prohlásiti za propadlé bez ohledu na to, náleží-li pachateli, a že možno, nebyl-li pachatel zjištěn, samostatně rozhodnouti o tom, že zakázané rybářské nářadí propadá. Ustanovení § 52 zák. o tom, že peněžité pokuty a výtěžek stržený za propadlé ryby a rybářské nářadí plynou do zemědělského fondu, bylo změněno shora již zmíněným čl. 11 org. zák. č. 125/1927 Sb. § 53 zák. jedná o určení náhrady škody v adhaesním řízení trestním a § 54 zák. o promlčení. Promlčecí lhůta jest šestiměsíční. I po uplynutí promlčecí lhůty může zemský úřad zakročiti proti družstvu nebo společnosti podle § 17 zák. a okresní úřad naříditi odstranění nezákonného stavu způsobeného přestupkem. K vyšetřování a trestání přestupků rybářského zákona jest příslušný okresní úřad podle všeobecných předpisů o trestním správním řízení.
C. Zák. čl. XIX/1888 o rybářství.
1. Prameny. Zák. čl. XIX/1888 a prováděcí min. nař. č. 5000/1889 F. M., ve znění min. nař. č. 70994/1897 F. M. a č. 86913/1898 F. M. Vydávání rybářských lístků bylo upraveno nař. min. fin. č. 99371/1903, dále v zemi Slovenské nařízením ministra s plnou mocí pro správu Slovenska č. 65/1920 (č. 7619 pres.) a v zemi Podkarpatoruské výnosem min. zemědělství z 19. III. 1927, č. 19989-XVI a/1927. (Kde se v dalším mluví o zákoně, aniž se zákon ten blíže označuje, rozumí se tím zák. čl. XIX/1888).
2. Způsob výkonu rybářského práva. Podobně jako v novějších cizozemských rybářských zákonech rozdělují se veškeré rybné vody na uzavřené, v nichž možno r-ství vykonávati neomezeně, a na vody otevřené, v nichž jest výkon r-ství upraven v zákoně.
Vodami uzavřenými jsou: a) umělé rybníky, a to i když jsou protékány jinými rybnými vodami, při čemž se ani nepožaduje, aby byly od jiných rybných vod, s nimiž souvisejí, odděleny tak, aby se ryby nemohly dostati z jedné vody do druhé; b) všechny vody, které jsou obklopeny pozemky, jež jsou buď v držení jednoho vlastníka nebo v nedělitelném spoludržení několika vlastníků a jež s jinými rybnými vodami nesouvisejí tak, aby se mohly ryby dostati z jedné vody do druhé.
Ve sporných případech, zdali nějakou rybnou vodu dlužno považovati za uzavřenou, rozhoduje okresní úřad (§ 2 vlád. nař. č. 96/1928 Sb.).
Všechny vody, které nejsou uzavřené, třeba považovati za otevřené.
V zákoně se sice nemluví výslovně o revírech, avšak přes to nutno rozlišovali jednak takové vodní oblasti resp. trati, v nichž r. p., příslušející jednomu držiteli nebo nedílně několika spoludržitelům, má takovou souvislou rozlohu, že možno vykonávati r-ství racionelně, jednak vodní oblasti resp. trati, v nichž nejsou tyto podmínky splněny. V onom případě mohou vykonávati r-ství jednotliví držitelé r. p. samostatně s omezeními stanovenými v zákoně a bylo by tudíž možno mluviti o vlastních revírech. V druhém případě se musí držitelé r. p., nemajících dostatečné rozlohy, sdružili k racionelnímu výkonu r-ství v družstvo (společenstvo) a bylo by tu možno mluviti o složených revírech. Na rozdíl od mor. r. z. jest však družstevní výkon r-ství obligatorní. K propachtování r-ství dojde podle § 47 zák. pouze tehdy, když se družstvo neustaví z většiny držitelů r. p., počítané podle vodní plochy, anebo když družstvo neplní svých povinností určených stanovami. Propachtování r-ství, a to zpravidla veřejnou dražbou, výjimečně z volné ruky, provádí nyní podle § 2 vlád. nař. č. 96/1928 Sb. okresní úřad.
Vodní oblasti resp. trati (revíry), v nichž může býti r-ství vykonáváno buď samostatně nebo družstevně, určí ministr zemědělství podle § 15 zák. po vyslechnutí správního výboru municipia, na jehož místo nastoupil podle § 2 vlád. nař. č. 96/1928 Sb. okresní úřad. Kdyby navrhovaná oblast přesahovala obvod okresního úřadu, bylo by podle čl. 9 organ. zák. č. 125/1927 Sb. třeba vyslechnouti zemský úřad. Ministru zemědělství též přísluší, aby stanovil podle § 16 prov. min. nař. č. 5000/1889 F. M. minimum pachtovního obvodu, kdyby chtěla osoba k samostatnému výkonu r-ství oprávněná zhodnotiti své r. p. nikoliv v celku, nýbrž propachtovati je po částech.
3. Rybářská družstva, o nichž jedná hlava IV (§§ 29 až 47) zák., vznikají jako právnické osoby veřejného práva tím, že ministr zemědělství schválí jejich stanovy. Rybářské družstvo může utvořiti většina zájemníků, počítaná podle jejich vodních ploch; připouštějí se tedy výslovně rybářská družstva s nuceným členstvím, což ovšem nevylučuje, aby se po případě utvořilo rybářské družstvo dobrovolné. Případ ten není však praktický z toho důvodu, že v zemích Slovenské a Podkarpatoruské tam, kde nejde o t. zv. r. p. legitimovaná, o nichž byla již zmínka shora ad I., se vyskytuje vzhledem k zásadě § 1 zák. velmi mnoho r. p. zcela nepatrného rozsahu, takže není tam vůbec pravděpodobné, že by s utvořením rybářského družstva souhlasili všichni tito zájemníci. S touto velkou roztříštěností r. p. zákon počítá, jak jest patrno z toho, že v družstevních stanovách musí býti stanovena nejmenší míra účastenství, opravňující k jednomu hlasu, a že osoby zúčastněné méně nežli touto nejmenší měrou, zastupuje obecní starosta, nespojí-li se dobrovolně.
Řízení, směřující k utvoření rybářského družstva, jest upraveno v § 31 zák. a v §§ 53 až 63 prov. nař. č. 5000/1889 F. M. a provádí je okresní úřad (vlád. nař. č. 96/1928 Sb.).
Orgány rybářského družstva jsou: předseda, jenž zastupuje družstvo na venek, dále výbor, jenž spravuje záležitosti družstva a jemuž jsou podřízeni všichni zaměstnanci družstva a valná hromada, jíž jsou vyhrazena usnesení o všech důležitých družstevních záležitostech, vypočtených taxativně v § 42 zák., zejména též o schvalování provozovacího plánu. Podrobné předpisy o provozovacím plánu, jenž se skládá ze všeobecného popisu a z hospodářské mapy, jsou v §§ 17 až 22 prov, min. nař. č. 5000/1889 F. M. Provozovací plány schvaluje ministr zemědělství, jehož schválení jsou v §§ 44 zák. vyhrazena ještě i určitá další usnesení valné hromady.
Rybářské družstvo může r-ství vykonávati buďto ve vlastní režii nebo propachtováním jednotlivých úseků, jež musí býti stanoveny ve schváleném provozovacím plánu. Rybářské družstvo by mohlo utvořiti nejméně pět osob, jak plyne z toho, že se výbor skládá z předsedy a alespoň čtyř členů. Vzhledem ke značné roztříštěnosti r. p. mají však rybářská družstva zpravidla značný počet členů.
4. Vztahy rybářství:
a) k sousedním pozemkům. Držitelé břehů jsou povinni trpěti: a) aby osoby oprávněné k r-ství vstupovaly na břeh, vrhaly s něho do vody sítě a jiné nářadí a je z vody vytahovaly. Osoby oprávněné k r-ství jsou však povinny nahraditi škodu tím způsobenou. Tato škoda musí býti úřadu oznámena za účelem zjištění do 8 dnů (§ 12, srov. též § 64, písm. c. zák.); b) aby majitelé t. zv. legitimovaných r. p. umístili na břehu tabulky k vyznačení hranic těchto práv (§ 11 zák.) a aby byly umístěny na březích tabulky k vyznačení hranic chráněných rybích oblastí resp. trdlišť (§ 17 zák.). O tvaru a postavení těchto tabulek srov. § 15 nař. č. 5000/1889 F. M; trestní sankce srov. § 64, písm. d, a § 65, písm. c. zák.
Podle § 16 zák. jsou osoby oprávněné k r-ství povinny poskytnouti přiměřené odškodnění za omezení užívání pozemků k polnímu a lesnímu hospodářství, jež byla úředně stanovena při zřízení chráněných oblastí resp. trdlišť (k tomu srov. § 26, odst. 2. a 3., a § 63, písm. a, zák.). Podle rozh. min. orby č. 83464/1904 nemohou býti účastny zákonné ochrany chráněné rybí oblasti, jež nebyly stanoveny úřadem na základě výsledku řízení provedeného podle § 48 a násl, zák., nýbrž byly vyznačeny samovolně rybářskými družstvy.
Zajímavé jest ustanovení § 2 zák., v němž se stanoví, že ve vodách, rozlitých za povodně po sousedních pozemcích, přísluší r. p. oněm vlastníkům pozemků, jichž území jest zaplaveno velkou vodou. Toto ustanovení jest jen důsledným provedením zásady stanovené v § 1 zák., podle níž r. p. tvoří příslušenství pozemkového vlastnictví a patří vlastníku koryta, při čemž ovšem za dočasné koryto nutno považovati zaplavené pozemky. Jest však zakázáno překážeti návratu ryb ze zaplavených pozemků do řečiště, tedy na př. zřizováním umělých přepážek. Překročení tohoto zákazu jest trestné podle § 63, písm. a, zák.
b) k užívání vody. Rybářští zájemníci jsou při vodoprávním řízení postaveni úplně na roven jiným zájemníkům. Mohou tedy k ochraně svých práv uplatniti námitky nejrůznějšího druhu a úřední znalec se musí zabývati podle § 162, č. 2, vod. zák. (zák. čl. XXIII/1885) otázkou, zdali zamýšleným užíváním vody se docílí většího prospěchu, nežli jest poškození jiných práv a zájmů a tedy i r-ství. Podle § 8 prováděcího nař. k vod. zák. č. 45689/1885 musí úřední znalec při podávání odborného posudku podle § 162 vod. zák. se zabývati též otázkou, zdali jest podle povahy věci třeba vyslechnouti rybářského znalce. Dříve byl úředním rybářským znalcem zemský rybářský inspektor (srov. § 53 prov. min. nař. č. 5000/1889 F. M.); nyní jest v zemích Slovenské a Podkarpatoruské odborná rybářská služba organisována v rámci hospodářsko-technické služby.
V § 22 vod. zák. se stanoví, že pro r-ství jsou směrodatný platné předpisy. Jsou to nyní předpisy zák. čl. XIX/1888 a cit. prováděcích nařízení k němu vydaných. Proto také r-ství nenáleží mezi způsoby t. zv. obecného užívání vod uvedených v § 18 vod. zák. (vod veřejných).
Kdyby šlo o postavení nějakého vodního zařízení, sloužícího rybářským zájmům, v těchto vodách, bylo by nutno vyžádati si k tomu vodoprávní povolení podle § 168 vod. zák.
Velmi důležitá pro r-ství jsou ustanovení §§ 24 a 26 vod. zák. Podle § 24, odst. 1., jest zakázáno znečišťovati vody škodlivými látkami. V 2. odst. se pak stanoví, že vodoprávní úřad rozhoduje se zřetelem na požadavky veřejného zdravotnictví a na trvající již užívání o tom, jaká opatření jest třeba učiniti, aby mohly býti do jiných vod sváděny odpadky a znečištěné vody z továren, hutí a jiných podniků.
Ustanovení to nutno ovšem vykládati s hlediska ustanovení odst. 1., to znamená, že vodoprávní úřad může svádění odpadních vod do jiných (veřejných) vod povoliti jenom tehdy, když opatřeními podle odst. 2., hlavně t. z v. čistícími stanicemi, se odpadní vody zčistí do té míry, aby nebyly škodlivé.
S hlediska § 24 vod. zák. jest směrodatné, zdali znečištění jest škodlivé, při čemž jest však nerozhodne, zdali jest škodlivé z ohledů zdravotních anebo jiných, zejména i s ohledem na r-ství.
Zákaz § 24 vod. zák. platí vzhledem k § 192 i pro stará vodní práva, legitimovaná podle § 189 a násl. vod. zák.
Překročení zákazu § 24 jest přestupkem § 185, č. 1, vod. zák., pokud není tento cin trestný soudem podle § 105 zák. o přestupcích, zák. čl. XL/1879 (znečištění studní, určených k lidskému užívání, pramenů a vodovodů). Ke zjištění skutkové podstaty přestupku § 185, č. 1, vod. zák. jest podle nařízení býv. maď. min. vnitra č. 4962/1904 (srov. sbírku „Magyar körigazgatás“ od Mikuláše Bonczu, roč. XXIII, str. 21) potřebné, aby bylo škodlivé znečištění vody buďto prokázáno chemickou analysou nebo aby bylo dokázáno, že následkem tohoto znečištění omámily se anebo lekly citlivé druhy ryb. Podle Boh. adm. 7913 tvoří skutkovou podstatu přestupku § 185, č. 1, vod. zák. znečištění vody škodlivými látkami; podle Boh. adm. 9529 jsou škodlivými látkami takové látky, které jsou způsobilé přivoditi škody ať již na zdraví či na statcích materielních, jako na př. na právech vodních nebo na užitcích vodních; k založení skutkové podstaty přestupku se nevyžaduje, aby znečištěním vody škodlivými látkami škoda skutečně nastala, nýbrž stačí, když znečištění takové je způsobilé škodu přivoditi, tedy když znečištění je toho rázu, že je dána možnost, aby nastala škoda.
Podle rozhodnutí min. orby č. 30333/1910 není ani vlastník vodního díla (koncesionár), jenž vypouští odpadní vody přesně podle uděleného vodoprávního povolení (koncese), zproštěn trestní odpovědnosti podle § 185, č. 1, vod. zák., poněvadž jest zakázáno znečišťovati vody škodlivými látkami a úřad nepřejímá odpovědnost za Slovník veřejného práva českosl. správnost a účinnost schváleného čistícího systému, nýbrž koncesionář je i na dále odpovědný.
Okresnímu úřadu jest v § 97 všeob. min. nař. č. 45689/1885 výslovně uloženo, aby dozíral na to, aby vody nebyly znečišťovány škodlivými látkami. Okresní úřad jest tedy povinen buď z moci úřední nebo k žalobě postižených stran zavésti policejní trestní řízení a zjednati ve věci nápravu.
Zvláštní zmínky zasluhuje močení lnu a konopí, jež se často vyskytuje na Slovensku, na př. na řece Ipelu. Po vydání nového vodního zákona, zák. čl. XXIII/1885, zastávalo min. orby v rozh. č. 50718/1886 názor, že organické látky z konopí náležejí ke škodlivým látkám, jimiž jest zakázáno znečišťovati vodu. Nyní platí v této věci § 17 zák. čl. XII/1894 o polním hospodářství a polní policii, v němž se stanoví, že močení lnu a konopí jest dovoleno jenom na místech, jež okresní úřad označí, k tomuto účelu, a za stanovených modalit. V prováděcím min. nař. č. 48000/1894 F. M. se mezi jiným stanoví, že močení lnu a konopí vůbec nesmí býti povoleno v takových vodách, v nichž se provozuje pravidelně r-ství a chov ryb.
Podle § 26 vod. zák. jest vlastník vodního díla, kterým se přepažuje koryto v celé jeho šířce, povinen zříditi rybí přesmyk (rybí cestu, rybí schůdky) nebo rybí propusti, pokud toho vyžaduje rybářský zájem; podrobné prováděcí předpisy o tom byly vydány v §§ 43 až 48 min. nař. č. 5000/1889 F. M. k provedení r. z. Osoby oprávněné k r-ství mohou žádati za zřízení rybích přesmyků při vodních dílech buď teprve projektovaných a povolovaných anebo již zřízených. Pro řízení platí předpisy hlavy VI. vod. zák. a §§ 3 a násl. všeob. min. nař. č. 45689/1885 s úchylkami uvedenými v cit. §§ 43 až 48. V § 47, odst. 4., min. nař. č. 5000/1889 F. M. se dokonce stanoví, že vlastník vodního díla má zříditi rybí přesmyk v preklusivní lhůtě, stanovené úřadem, jež se počítá od vydání povolení podle § 168 vod. zák., resp. od doby, kdy nabylo právní moci. Nezřídí-li vlastník vodního díla rybí přesmyk v této lhůtě, nařídí úřad z moci úřední, aby byl rybí přesmyk zřízen na jeho náklad.
Vodoprávního rázu jest i ustanovení § 49 min. nař. č. 5000/1889 F. M., podle něhož jest vlastník vodního díla povinen svým nákladem zříditi v náhonech česlice za tím účelem, aby se ryby nemohly dostati k turbinám, na zavlažované území nebo do rybníka, a ustanovení § 23, odst. 2. zák., podle něhož držitelé vodních děl jsou povinni vyrozumívati při čištění 8 dní předem osoby oprávněné k r-ství o době vypouštění vody.
Jak patrno, byly platné vodoprávní předpisy doplněny se zřetelem na ochranu r-ství v četných směrech v r. z. a jeho prováděcím min. nař. č. 5000/1889 F. M.
c) k honbě. Vztah r-ství k honbě jest upraven v § 26 zák. tak, že osoby oprávněné k r-ství smějí, i když nemají oprávnění k honbě, hubiti bez použití střelné zbraně tato zvířata, jež jsou rybám značně škodlivá: vydru, norka (ve slovenském překladu se nesprávně uvádí krysa pižmová), mořského a říčního orla, ledňáčka, volavky, divoké kachny a husy. Bylo-li některé z těchto zvířat chyceno nebo zabito osobou oprávněnou k r-ství, jest vlastnické právo k němu zachováno vlastníkovi nebo pachtýři honebního revíru, v němž došlo k jeho chycení nebo zabití. Hubení ondatry v zemích Slovenské a Podkarpatoruské jest povinné; srov. vlád. nař. č. 105/1929 Sb. Zanedbání této povinnosti jest přestupkem (§ 95, písm. k, zák. čl. XII/1894).
5. Zákazy rybolovu. Předpisy, které se v zemích České a Moravskoslezské označují jako rybářsko-policejní, jsou pojaty v zák. čl. XIX/1888 do hlavy III. (§§ 18 až 28) a nadepsány jako „Zákazy rybolovu”; jest mezi ně zařazen též § 26 o vztahu r-ství k honbě a ustanovení § 23, odst. 2., rázu vodoprávního.
Zákazy se týkají: a) lovení ryb a raků v dobách jich hájení, jež se stanoví přímo v zákoně; b) lovení určitých druhů ryb, které stanoví ministr zemědělství na dobu nejvýše tří let v zájmu aklimatisace nových druhů nebo ohroženého chovu ryb; c) lovení ryb a raků, nedosahujících určité délky stanovené přímo v zákoně, jež se měří u ryb od špičky hlavy až ke konci ocasu a u raků od oka ke konci nataženého ocasu; výjimky může povoliti úřad v zájmu umělého chovu ryb a jich přenášení do jiných vod; d) určitých způsobů lovení ryb, zejména prostředky omamnými, otravnými a výbušnými, rybolovu v noci, t. j. od západu do východu slunce a j.; zakázané způsoby lovení ryb jsou jednak stanoveny přímo v zákoně a jednak je může stanoviti ministr zemědělství, jemuž jest též vyhrazeno povolovati výjimky z těchto zákazů, jakož i ze zákazu rybolovu v době hájení; e) prodeje a dopravy ryb (raků), nemajících stanovené nejmenší délky, t. zv. ryb podměrečných, a ryb (raků) v dobách jich hájení. Kdo však v těchto dobách dopravuje nebo prodává ryby nebo raky, vylovené před dobou jich hájení nebo z vod uzavřených, musí se vykázati v každém jednotlivém případě vysvědčením, vydaným obecním starostou o době chycení resp. o původu ryb po případě raků (srov. i §§ 28 až 35 prov. min. nař. č. 5000/1889 F. M.).
6. Rybářské lístky jsou i v zemích Slovenské a Podkarpatoruské především listinami legitimačními. Rybářské lístky si musí opatřiti, při rybolovu při sobě nositi a jimi se na vyzvání dozorčích orgánů vykázati ti, kdo chtějí loviti ryby v otevřených vodách; mimo to si ovšem musí ještě k tomu vyžádati dovolení osoby oprávněné k r-ství (srov. § 64, písm. b, § 65, písm. a, a § 67 zák.). Ustanovení o rybářských lístcích jsou v §§ 8 až 10, § 64, písm. e, § 65, písm. e, § 66 a § 67 zák., v §§ 6 až 13 prov. min. nař. č. 5000/1889 F. M. a v oběžníku uh. min. financí z 19. I. 1903, č. 99371.
Vydávání rybářských lístků bylo nově upraveno podle § 8 zák. pro zemi Slovenskou nařízením ministra s plnou mocí pro správu Slovenska ze dne 14. X. 1920, č. 65/1920 (č. 7619 pres.) (Úradné Noviny č. 35), a pro zemi Podkarpatoruskou výn. min. zemědělství ze dne 19. III. 1927, č. 19989-XVI a/1927. O povinnosti opatřiti rybářský lístek podobenkou vlastníka, má-li opravňovati k rybolovu v hraničních tocích čsl.-rak, čsl.-pol. a čsl.-maď., srov. níže ad III.
Rybářský lístek jest podobně jako na Moravě platný pro celou zemi. Za jeho vydání může býti žádáno u kteréhokoliv okresního úřadu, jenž rozhodne, přihlížeje k ustanovení § 67 zák., o tom, zdali může býti rybářský lístek žadateli vydán. V kladném případě vyrozumí příslušný berní úřad, že proti vydání rybářského lístku není námitek, načež berní úřad vydá rybářský lístek žadateli. Rybářské lístky se vydávají vždy na jeden rok, a to na dobu od 1. května do 30. dubna. Jsou podrobeny toliko kolkovým poplatkům, tedy nikoliv též taxám jako v zemi České a na Moravě. Kolkový poplatek činí 10 Kč za osobu, a jde-li o pomocný personál nebo dělnictvo osoby oprávněné k r-ství, 3 Kč za osobu; platí se zvláštními úředními blankety. Po stránce jazykové jsou rybářské lístky vydány v zemi Slovenské ve znění slovenském, slovensko-maďarském a slovensko-německém a v zemi Podkarpatoruské ve znění česko-rusínském a českorusínsko-maďarském v různých barvách, jimiž se vždy též rozlišují rybářské lístky jednak pro osoby oprávněné k r-ství a jednak pro jejich pomocný personál.
7. Úřady a řízení. Zásadně jest v rybářských věcech netrestních příslušným úřadem I. stolice okresní úřad (§ 60 zák.), na nějž byla přenesena podle vlád. nař. č. 96/1928 Sb. působnost zemského (župního) úřadu mimo působnost, týkající se prohlašování rybných vod za chráněnou oblast (rybí trdliště), jež byla ponechána zemskému úřadu.
Instanční pořad stanovený v § 48 zák. byl již omezen podle §§ 77 a 78 zák. čl. XXVI/1896; od 1. VII. 1928 platí předpis čl. 8 org. zák. č. 125/1927 Sb.
Zvláštní ustanovení § 49 zák. o úpravě kompetence ve věcech, zasahujících do dvou správních obvodů, platí na dále vzhledem k počáteční větě čl. 9 org. zák.
Řízení jest upraveno v §§ 50 až 59 zák. a ve vlád. nař. č. 8/1928 Sb. O nákladech řízení (§ 56 zák.) platí nyní §§ 127 až 129 nař. č. 8/1928 Sb.
Zvláštní ustanovení §§ 58 a 59 zák. o stanovení výše odškodnění soudem podle §§ 43 až 61 zák. čl. XLI/1881 nelze patrně považovati za zrušené zák. č. 217/1925 Sb. z důvodů uvedených shora ad II B 4, písm. a.
8. Trestní ustanovení jsou pojata do hlavy VI. (§§ 62 až 70). Trestní sazby jsou odstupňovány od 10 do 400 Kč.
Jako zvláštnost dlužno uvésti, že držba r. p. jest v § 64, písm. b, a v § 65, písm. a, chráněna trestními sazbami r. z. a mimo to ještě specielní sankcí § 67 zák. Poněvadž pro dovolení, jež dává osoba oprávněná k r-ství třetím osobám, není vůbec předepsána nějaká forma, možno je dáti i ústně.
V § 67 zák. se za jistých podmínek připouští odníti, po případě odepříti rybářský lístek.
Ustanovení § 68 zák. o tom, kam plyne výtěžek z uložených pokut, bylo derogováno předpisem čl. 11 org. zák. č. 125/1927 Sb.
Provádění policejního trestního řízení pro přestupky §§ 62 až 66 zák. jest upraveno všeobecnými předpisy min. nař. č. 65000/1909 I. M.
III. Mezinárodní úprava r-ství. Velkou část státních hranic Čsl. republiky tvoří vodní toky, t. zv. mokré hranice, jako řeky Tisa, Dunaj, Morava a Dyje, jimiž státní hranice probíhá po délce. Tato mokrá hranice byla podle ustanovení čl. 30 mírových smluv Versailleské, St. Germainské a Trianonské v četných případech prohlášena delimitačními komisemi za hranici pohyblivou, což značí, že sleduje některé nebo všechny změny toku, jimiž probíhá.
Potřeba upraviti r-ství v hraničních tocích se projevila nejenom při vodních tocích, jimiž státní hranice probíhá po délce, nýbrž i při vodních tocích přeťatých napříč státní hranicí a částečně i ve vodách jich povodí.
Ústavním zák. č. 102/1930 Sb. projevilo Národní shromáždění souhlas jednak se smlouvami mezi Čsl. republikou a Německou říší z 3. II. 1927 (srov. č. 145/1930 Sb.) a z 31.1.1930 (č. 218/1933 Sb.), v nichž však r-ství nebylo upraveno, a jednak s hraničními statuty čsl.-rakouským z 12. XII. 1928, č. 139/1930 Sb. a čsl.-maďarským ze dne 14. XI. 1928, č. 8/1931 Sb.
V poměru k Německu platí podle čl. 289 mírové smlouvy Versailleské a podle vyhlášky min. zahranič. věcí č. 387/1921 Sb. nadále úmluvy o zamezení lesního, honebního, rybářského a polního pychu, a to s Bavorskem ze dne 12. III. 1844, Sb. zák. polit. sv. 72., č. 64, se Saskem ze dne 31. VIII. a 5. X. 1855 (vyhláška býv. min. zahranič. věcí č. 176/1855 ř. z.) a s Pruskem z r. 1842 (král. pruské min. vyhlášení z 21. III. 1842, Sb. zák. polit. sv. 70., č. 54, a sv. 76., č. 12).
Všechny tyto úmluvy jsou otištěny v Mayrhoferově příručce pro politickou správní službu, sv. VI., na str. 296 až 298.
Dále platí podle téže vyhlášky č. 387/1921 Sb. hlavní hraniční a územní reces mezi vládou rakouskou a saskou ze dne 5. III. 1848, uzavřený o úpravě hranic mezi Čechami a Saskem v Drážďanech, Sb. zák. provinc. pro Čechy, sv. 30., II. díl, č. 177. O výkonu r-ství jednají § 51, č. VII, a § 67, odst. 2., tohoto recesu, v němž se, pokud jde o hraniční tok Labe mezi Dolním Gruntem a Schmilkou, stanoví, že zůstává při dosavadní zvyklosti, podle níž vykonávali poddaní obou států r-ství vždy nerušeně na obou březích.
V poměru k Německu byla uznána za platnou též smlouva o hranicích česko-pruských z 9. II. 1869, č. 97 ř. z. Podle čl. 7 této smlouvy zůstávají dosavadní r. p. nedotčena.
Ve smlouvě mezi býv. rakouskou a bavorskou vládou z 24. VI. 1862 ohledně hranic a ostatních teritoriálních poměrů mezi Čechami a Bavorskem, vyhlášené pod č. 51/1862 ř. z., má pro r. p. význam ustanovení čl. 60 o zjištění soukromých práv dotčených úpravou státní hranice.
Československo-rakouský hraniční statut č. 139/1930 Sb. jedná o úpravě rybolovu a rybochovu na mokrých hranicích ve IV. hlavě (čl. 39 až 47). Ustanovení čl. 42, 43 a 44 jsou pacta de contrahendo a vyžadují dalších zvláštních úmluv, které se mají týkati stanovení jednotných dob hájení a nejmenší míry ryb a raků, jakož i výjimečného povolování nočního rybolovu. Smluvní úprava, kterou má na mysli čl. 42 a 43, má platiti nejenom pro hraniční toky a toky hranici přecházející (hranicí napříč přeťaté), nýbrž i pro vodní toky mající důležitost pro r-ství v obojích vodách právě zmíněných, jež bude třeba teprve vymeziti. V čl. 47 byla stanovena povinnost opatřiti rybářské lístky podobenkami pro výkon rybolovu v hraničních tocích jednak proto, aby se usnadnil dozor na tento rybolov a jednak v zájmu pasové a celní kontroly.
V československo-maďarském hraničním statutu č. 8/1931 Sb. jest r-ství v hraničních vodách upraveno v hlavě IV. (v čl. 39 až 53).
Do hraničního statutu jak čsl.-rak. (v čl. 70), tak i čsl.-maď. (v čl. 79) byla pojata klausule o rozhodčím soudu, který má rozhodovati o sporech o výklad nebo použití hraničního statutu.
Mezi republikou Československou a Polskou byla sjednána zvláštní smlouva o rybolovu a ochraně ryb v hraničních vodách a ve vodách jejich povodí z 18. II. 1928, č. 109/1931 Sb. Čsl.-polská hranice, probíhající vodními toky, jest nepohyblivá, t. j. zůstává bez ohledu na to, mění-li tok svoji polohu, stále tam, kde byla v době svého prvního určení. Hraničními vodami podle čl. 1 budou i ony části toků, které se během času odchýlily od státní hranice. V čl. 9 jest pamatováno na usnadnění dozoru na výkon rybolovu v těchto vodách ustanovením, že rybářské lístky musí býti opatřeny podobenkou vlastníka. Oba státy se (čl. 12) zavázaly uplatniti určitá ustanovení této smlouvy i ve vodách celého povodí hraničních vod nad místem, kde státní hranice definitivně opouští hraniční vody. Z působnosti smlouvy jsou v čl. 13 výslovně vyňaty rybníky a rybochovná zařízení. Podle závěrečného čl. 15 má zůstati tato smlouva v platnosti po deset let, načež bude se její platnost samočinně prodlužovati z roku na rok, nebude-li vypověděna jedním ze smluvních států rok předem.
Poněvadž rybářské věci byly s Polskem již upraveny úmluvou právě zmíněnou, omezuje se hraniční statut čsl.-polský z 24. IX. 1931 (tisk posl. sněm. č. 1929-III-6) v hlavě VI. (čl. 55 a 56) jen na zdůraznění teritoriální příslušnosti při výkonu r. p. v hraničních tocích a na výpočet otázek, jež mají řešiti smlouvy o výkonu r-ství v těchto tocích.
Hraniční statut československo-rumunský z 15. VII. 1930 byl předložen Národnímu shromáždění k udělení souhlasu vládním návrhem ústavního zákona o úpravě státních hranic s Rumunskem ze dne 6. IV. 1932, jímž má býti platnost úst. zák. č. 102/1930 Sb. rozšířena i na tento hraniční statut (tisk posl. sněm. č. 1691-III-6). R-ství na hranici se týká hlava VIII. (čl. 69 a 70).
Pro všechny hraniční statuty resp. mezinárodní smlouvy o úpravě právních a hospodářských poměrů v pohraničních územích má velký význam zák. č. 151/1930 Sb., podle něhož úchylky od právního řádu, jakož i doplňky a změny jeho, obsažené v těchto mezinárodních smlouvách, s nimiž Národní shromáždění projevilo souhlas, nabývají moci zákona vyhlášením těchto smluv ve Sb. z. a n.
S hlediska celního platí pro výkon r-ství v hraničních vodách jednak ustanovení § 21, odst. 8., písm. a, celního zák. č. 114/1927 Sb. a § 30, odst. 2., písm. a, prov. vlád. nař. č. 168/1927 Sb. o přípustnosti dopravy rybářského úlovku po vedlejších celních cestách, jednak ustanovení § 159 téhož vlád. nař., podle něhož jest rybářský úlovek (ryby a jiná vodní zvířata) v hraničních vodách osvobozen za jistých podmínek od cla. Rybářské čluny, jichž užívají rybáři k dovozu úlovku, musí býti celnímu úřadu hlášeny a jím poznačeny.
IV. Vládní návrh zákona o úpravě r-ství byl r. 1932 předložen senátu Národního shromáždění k ústavnímu projednání (tisk č. 834-III-6).
Účelem návrhu jest jednak sjednotiti veškeré shora uvedené předpisy, platné dosud jak na území dříve rakouském, tak na území dříve uherském a jednak povznésti rybí produkci v otevřených (tekoucích) vodách.
Navrhovaná ustanovení opírají se hlavně o platný moravský a slovenský produkční r. z., přihlíží se však v něm i k novějším cizozemským r. z. a k potřebám čsl. říčního r-ství.
Racionelního výkonu r-ství má býti dosaženo rozdělením veškerých otevřených vod v soběstačné hospodářské celky, t. zv. rybářské revíry, jež jsou buď vlastní nebo složené (družstevní) a spojením rybářských revírů ve vyšší hospodářské celky.
Provedení zákona po stránce hospodářské se svěřuje samosprávným veřejnoprávním korporacím, t. z v. svazům rybářských revírů a zemským rybářským svazům. Potřebné finanční prostředky mají býti opatřeny z příspěvků rybářských zájemníků a soustředěny v zemských rybářských fondech. V návrhu jsou vyřešeny všechny otázky, týkající se r-ství v otevřených vodách. Částečně jest v něm s hlediska praktické potřeby upraven i výkon r-ství ve vodách uzavřených.
K návrhu jest připojena velmi obšírná důvodová zpráva.
Literatura.
1. Pro právo platné v zemích České a Moravskoslezské. Peyrer: „Fischereibetrieb und Fischereirecht in Österreich“, Vídeň 1874; Kaserer: „Das Gesetz vom 25. IV. 1885 betreffend die Fischerei in den Binnengewässern mít Materialien“, Vídeň 1885 (ze sbírky „Österr. Gesetze mít Materialien“ sv. XXXIX); Anders: „Das Jagd- und Fischereirecht“ (Inšpruk 1884); Marchet: „Fischerei“ v Mischler-Ulbrichově „Österr. Staatsworterbuch“, II. vyd., sv. 2., str. 105—111; Křovák: „O lístcích rybářských“ (Správní obzor, 1916, str. 358—378); Kubec: „O právu slupi“ (Zemědělský archiv, 1916, str. 394—401 a 519 až 531); Pražák: „Spory o příslušnost mezi soudy a úřady správními“, II. díl, Praha 1886, str. 254 až 260; Čelakovský: „Právo obce Pražské k řece Vltavě“, Praha 1882; dále: „Zákony a nařízení v příčině zvelebení rybářství pro království české a markrabství Moravské“ (3. komentované vydání, Praha 1900); Mayrhofer: „Handbuch für den politischen Verwaltungsdienst“, Vídeň 1876, sv. V., Pace: „Das Wasserrecht“, str. 1111—1117 a sv. VI. „Fischereiwesen“, str. 421—483; „Gesetze und Verordnungen betreffend Jagd, Vogelschutz und Fischerei“, Manzova sbírka rakouských zákonů, sv. 25, 4. Světlíkovo vydání, Vídeň 1910, str. 584—1013; Randa: „Právo vlastnické dle rakouského práva“ (VII. nezm. vydání, Praha 1922, str. 43 a násl. a 100 a násl.) a „Das österreichische Wasserrecht“, III. vyd. zr. 1891; komentované vodní zákony (Peyrer, Žalud, Alter, Procházka, k §§ 15, 21, 31 a 40 č. v. z.).
2. Pro právo platné v zemích Slovenské a Podkarpatoruské. Ilek-Herman: „Zákony a nařízení o honitbě a rybolovu dle práva býv. státu maďarského“; Pavlásek: „Sbierka predpisov správných a policajných platných na Slovensku“; Fajnor-Záturecký: „Nástin súkromého práva platného na Slovensku a v Podkarpatské Rusi“, Bratislava 1924, str. 82 a násl.; komentovaný uherský vodní zákon, vydaný býv. expositurou ministerstva zemědělství v Bratislavě jako litografie (k §§ 22, 24 a 26).
3. Pokud jde o mezinárodní úpravu r-ství, srov. důvodové zprávy k vládním návrhům této věci se týkajícím (tisky posl. sněm. z III. vol. obd., 2. zasedání č. 292, 293, 326 a 327 a 6. zasedání č. 1691 a 1929).
Ladislav Strnad.

Citace:

ČULÍK, Jaroslav. Jak realisovati nárok na rozdělení spoluvlastnictví. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1930, svazek/ročník 69, číslo/sešit 17, s. 573-575.