K praktickému použití § 29 nesp. pat.

Že okruh notářské činnosti jest stále více zúžován, i o tom netřeba se šířiti.
Zapomíná se, že řada různých drobných osvědčování jest pouze malou součástí složitého ústrojí odpovědné agendy notářské a že hlavním úkolem notáře zůstává působiti v širokých vrstvách lidových jako nepředpojatý učitel a právní rádce, vésti strany objektivně při tvoření nových právních poměrů a tak nemalou měrou spolupůsobiti a přispívati při utváření se nového práva.
Nejsmutnějším ovšem zjevem jest, že především některé soudy na místě, aby zejména k jejich ulehčení přispívající činnost notářskou řádně ocenili, notáře stranám nadřadili a za sobě rovného uznali, dopouštějí se pravého opaku a naříkajíce při tom na přetížení, notáře přehlíží a prohlašují často neodpovědně, že notářství jest přebytečnou institucí.
Nedostatek nutno hledati ovšem hlavně v zastaralém j notářském řádu.
Jest jisto, že tento notářský řád jest technicky pochybeným a neodpovídá ani zdaleka dnešnímu celkovému právnímu vývoji.
Vzhledem k této těžké situaci, ve které se stav notářský nyní nachází, nutno trvati bezpodmínečně na tom, aby notářům, jako soudním komisařům, bylo dáno to, co í jim alespoň dle stávajících zákonů patří.
20 Že i v tomto směru nutno s některými soudy bojovati, ilustruje dole vylíčený případ.
§ 29 patentu z 9. VIII. 1854 číslo 281 ve znění zákona číslo 123 z r. 1923 čl. XII. praví jasně: »Notářům buďtež v místech, kde je sborový soud I. stolice, svěřeny úkony v nesporném řízení uvedené v § 183 n. ř. ze dne 21. V. 1855 č. 94 ř. z. podle § 184 téhož zákona, jako soudním komisařům — je-li několik notářů atd.... Jinak buď při tom dbáno ustanovení § 185 uvedeného notářského řádu atd.«.
Vyjímám úmyslně část citovaného paragrafu, jako našeho případu nejvíce se týkající.
V § 183 jest mezi jiným uvedeno:
»Notářům může býti uložena povinnost, aby jako soudní komisaři vykonávali tyto práce:
a) zapsání úmrtí (s případným zamčením) a prováděním jiných při projednávání pozůstalosti a v sirotčích záležitostech potřebných úkonů, při nichž nejde o soudní rozhodování.«
Jest nesporno, že » buďtež« v § 20 n. p. znamená, že v sídle sborového soudu I. stolice musí býti všechny úkony v § 183 not. řádu uvedené notáři svěřovány.
Jest však zajímavým, že i ohledně tak jasného znění zákonného může dojiti k rozporu mezi soudem a notářem.
V sídle krajského soudu v zjistili notáři, že úkony soudního komisařství dle shora citovaných ustanovení jsou jim přidělovány v míře velmi nepatrné a že ustanovení § 29 n. p. a 183 a násl. n. ř. jsou soudem zřejmě přehlížena.
Nebyly jim přikazovány vůbec úmrtní zápisy k sepsání a kromě toho se stávalo houfně, že nemluvě ani o pozůstalostech se zletilými dědici, také v pozůstalostech s nezletilými dědici, byli hned po objevení se úmrtního zápisu zakládány plné moci advokátů s návrhem na samostatné projednávání, jakmile jen pozůstalost skýtala naději na honorování vynaložené námahy. Stávalo se dokonce, že soukromé osoby byvše Často poučeny pokoutníky, zakládali takovéto návrhy na samostatné projednání.
Návrhům bylo povětšině vyhovováno. Pokud se týče ostatních úkonů soudního komisařství v § 183 n. ř. uvedených, nebyly tyto notářům téměř vůbec přidělovány.
Boj notářů v sídle tohoto krajského soudu zdál se býti marným, osobní intervence nepomáhaly.
Nezbývalo tedy nic jiného, nežli podati stížnost obvyklou cestou.
V této stížnosti nebylo poukazováno na nic jiného, než na příslušná ustanovení zákona.
S uspokojením nutno konstatovati, že vrchní soud rozhodl skutečně spravedlivě a poměry alespoň poněkud napravil.
Cituji zde zprávu okresního soudu notářům, obsahující vyřízení stížnosti vrchním soudem.
»Na stížnost notářů se podle výnosu presidia vrchního soudu ze dne Pres okresnímu soudu ukládá, aby podle § 29 n. p. ve znění čl. XII. zákona ze dne 8. VI. 1923 č. 123 sb. z. a n. a § 1 min. nař. ze 7. V. 1860 č. 120 ř. z. v obvodě města (nikoliv t. zv. Vel ) svěřoval notářům bezvýjimečně všecky úkony nesporného řízení uvedené v § 183 n. ř. ze dne 21. V. 1855 číslo 94 podle § 184 téhož zákona, jako soudním komisařům, tedy v pozůstalostním řízení, zejména sepsání úmrtních zápisů, pozůstalostních inventářů a soudního odhadu. Jest proto dle § 184 cit. n. ř. ihned zaříditi, aby byla úmrtí nastalá v obvodě města ihned notářům dle přesného rozdělení, jež má okresní soud ustanoviti, ihned oznamována, aby mohli bezodkladně prováděti úmrtní zápisy.
Dále jest přesně dbáti toho, aby v pozůstalostních věcech. v nichž je dle § 92 nesp. p. sepsati inventář, nebylo stranám dovolováno, aby si pozůstalost samy, nebo svými zmocněnci projednávaly, neboť takové pozůstalosti musí býti v obvodě města .... projednány výhradně notářem, v ostatních obcích okresu buď soudem, buď notářem.
Ve všech případech, v nichž se projednání pozůstalosti buď povinně, buď nepovinně svěří notáři, jest všecky úřední úkony uvedené v § 183 cit. not. řádu přenechati notáři, ježto by odporovalo duchu uvedených předpisů, aby některé z těchto úkonů prováděl soud a jiné notář.
Okresní soud vylučuje také neprávem možnost dáti pozůstalostní výkazy a souvislá podání předložená stranami, když nevyhovují, sepsati znovu notářem, neboť jest to dle odst. 3 § 29 nesp. pat. přípustno a jistě často k úlevě soudu vhodno.
Od 1. I. 1932 na šest měsíců bude míti p. notář písmena a až 1, kdežto p. notář písmena m—ž.
Od 1. VII 1932 do konce roku bude miti písmena m—ž p. notář a písmena a—1 p. notář
Takovým způsobem bude provedeno střídání notářů v příštích letech.
Bude zapotřebí, aby notáři se dohodli nějakým způsobem se hřbitovní správou, zda tato správa má notářům oznamovati každé úmrtí bez ohledu na to, že pozůstalostní majetek zde není.«
Bylo sice ještě podati další stížnosti proti nesprávnému označení sídla krajského soudu — to však již není věcí s tímto související, nýbrž jedná se pouze o přesné vyložení rozhodnutí politických úřadů.
Jest sice vždy a za každých okolností úmyslem a snahou notáře žiti se soudem v dobrých poměrech, avšak nemůže se tak díti na úkor jeho práv a prestiže jeho postavení. A jest nutno si přáti, aby notářský stav nesetrvával stále v pouhém obranném postavení, nýbrž aby jednaly tak, aby bylo jasno, co znamená, a neuškodí trochu více zcela oprávněného sebevědomí.

Citace:

č. 7636. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 475-477.