Čís. 1305.

Jest nicotnou (příčící se dobrým mravům) úmluva, jíž bylo kýmsi třetím manželi slíbeno určité plnění pro případ, že dá se rozvésti (rozloučiti) s druhým manželem. Nicotnost smlouvy je nezhojitelnou.
(Rozh. ze dne 22. listopadu 1921, Rv I 715/21.)
Žalobkyně domáhala se na žalované pozůstalosti původně měsíčních 1000 Kč, jež později obmezila na náhradu 30 000 Kč, jež prý ji zůstavitel slíbil, dá-li se rozvésti a rozloučiti se svým manželem, kterémužto přání žalobkyně vyhověla. Žaloba byla soudy všech tří stolic zamítnuta, Nejvyšší soud uvedl mimo jiné
v důvodech:
Zákon stojí na stanovisku, že manželství o sobě jest institucí čistě mravní (§ 44 obč. zák.) a nikoli majetkoprávní, manželská smlouva že tedy není záležitostí majetkoprávního obchodu, že tudíž všecky úmysly zištné mají při ní zůstati stranou, že zisk nemá býti pohnutkou k uskutečnění sňatku, ať by šlo o zisk číkoli. Právě proto ustanovil § 879 st. i. n. zn. obč. zák., že nicotná jest smlouva, kterou se něco slibuje za vyjednání manželské smlouvy: ze zištného úmyslu nemá býti sňatek ani zprostředkován, tím méně uzavírán. Majetkoprávní poměry manželů vyžadují sice úpravy, proto zákon dopouští t. zv. smlouvy svatební, jež však od manželské smlouvy přesně dlužno lišiti. Ačkoliv tedy manželství nemá uzavíráno býti ze zištnosti, nemůže to zákon nicméně zameziti, protože motiv mravní, jejž tu předpokládá, může býti také pouze předstírán, a nelze předstírání takové pravidelně vyvrátiti, pročež zákon udání motivu ani při smlouvě manželské vůbec nežádá. Jinak však je věc, chce-li kdo stávající manželství ze zištnosti zrušiti a motiv ten vyjde na jevo, jako zde, kde žalobkyně dala si od cizího muže slíbiti, jak tvrdí, 1000 K měsíční renty, aby se s manželem svým, jenž jí zákonnou příčinu k rozvodu nezavdal, rozvedla a později rozloučení manželství vymohla. To není nejen zákonnou příčinou ke zrušení manželského svazku, o což zde ovšem nejde, nýbrž činí smlouvu o ty které majetkové prospěchy nicotnou, protože se smlouva ta s hlediska, s kterého zákon na manželství nazírá, jeví smlouvou příčící se dobrým mravům (§ 879 obč. zák.). Nicotnost však dlužno lišiti od pouhé neplatnosti. Neplatná smlouva může konvalidovat, nicotná nikoli, neboť nicotnost značí, že zákon smlouvu pod žádnou podmínkou uznati a trpěti nechce. Nemohla tedy nicotná úmluva mezi žalobkyní a zůstavitelem o měsíčních 1000 Kč konvalidovati a platnosti nabýti ani úmluvou mezi žalobkyní a švagrem zůstavitele, o odbytné 30 000 Kč, t. j. i tato úmluva o odbytné jest stejně nicotná (§ 879 obč. zák.).

Citace:

Čís. 1305. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 815-816.