NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 1

— Čís. 7282 —
Čís. 7282.

Pozemková reforma.
Předpis § 13 nařízení ze dne 8. února 1923, čís. 29 sb. z. a n. vztahuje se na všechny úbytky ve výměře zabrané půdy. Úkony působícími úbytky jsou pouze: převzetí v držbu Státního pozemkového úřadu, vyloučení ze záboru podle § 3 písm. a) záb. zák., propuštění ze záboru podle § 11 záb. zák., ponechání ve vlastnictví držitelově podle § 20 příděl. zák., bezvýhradné schválení zcizení vlastníkem.
Předpis § 13 nařízení ze dne 8. února 1923, čís. 29 sb. z. a n. jest ve shodě se zákonem (s § 73 náhr. zák.) jmenovitě v ustanovení, jímž ukládá vlastníku půdy povinnost ohlásiti úbytky.
Úbytky během kalendářního roku neodpočítávají se pro tento rok vůbec, pro příští rok však jen tehdy, byly-li ohlášeny do jeho 1. ledna.
(Rozh. ze dne 31. srpna 1927, Rv I 174/27.)
Žalující velkostatkář domáhal se na fondu pro zaopatření zaměstnanců při Státním pozemkovém úřadě vrácení (súčtování) přeplaceného hektarového příspěvku. Procesní soud prvé stolice zamítl námitku nepřípustnosti pořadu práva a uznal žalovaný fond povinným, vrátiti žalobci (sůčtovati na příští povinnost) přeplacené hektarové příspěvky 2 791 Kč, žalobu pak ohledně vrácení (súčtování) 468 Kč 67 h zamítl. Odvolací soud nevyhověl odvolání žalovaného fondu, k odvolání žalobce uznal pak žalovaný fond povinným vrátiti žalobci (súčtovati) na přeplacených hektarových příspěvcích též 486 Kč 67 h.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by o ní dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Co se týče nepřípustnosti pořadu práva, nelze na tuto otázku již vcházeti, kdyžtě obě nižší stolice přípustnost pořadu práva uznaly, neboť pak jest nejvyšší soud na jich rozhodnutí podle svého plenárního usnesení čís. 3775 sb. n. s. podle § 42 třetí odstavec j. n. vázán. Ve věci samé jde o to, má-li žalovaný fond vrátiti sporný hektarový příspěvek zaplacený z půdy státem převzaté, pokud se týče ze záboru propuštěné, jak se toho žalobce domáhá, odvolávaje se na předpis § 73 (9) náhr. zák. nové znění, podle něhož vlastníci zabraného, avšak dosud nepřevzatého majetku povinni jsou přispívati k žalovanému fondu 3 Kč z každého hektaru, splatnými předem každého roku vždy dnem 1. ledna, kdežto žalovaný fond tomu odporuje, odvolávaje se na předpis § 13 prováděcího vládního nařízení ze dne 8. února 1923, čís. 29 sb. z. a n., podle něhož k úbytku ve výměře zabrané půdy hledí se jen tehdy, byl-li před splatností příspěvku — tedy vždy před 1. lednem toho kterého roku — fondu ohlášen, kdežto na ohlášky úbytku učiněné po dni splatnosti — Čís. 7282 —
se nehledí, k čemuž žalovaný fond dokládá, že žalobce příslušné úbytky neohlásil. Žalobce zastával stanovisko, že prý § 13 vl. nař. čís. 29/1923, pokud určuje, že na úbytky ve výměře lze vzíti zřetel pouze, budou-li přede dnem splatnosti hektarového příspěvku ohlášeny, odporuje zákonu a nemá tedy platnosti, neboť se prý smí ve smyslu zákona vztahovati jen na úbytky, nastalé ve výměře soukromými disposicemi vlastníkovými, nikoli prý však na úbytky nastalé na základě aktů Státního pozemkového úřadu, jimiž jsou propuštění ze záboru a převzetí, a odvolává se na potvrzení tohoto svého názoru na rozhodnutí nejvyššího správního soudu ze dne 14. května 1925, čís. 9949/25 (číslo sbírky Bohuslavovy oddělení A čís. 4699), jež prý je zásadní. Prvý soudce vychází z názoru, že podle § 73 (9) náhr. zák., podle něhož se příspěvek platí z půdy zabrané, avšak posud nepřevzaté, rozhoduje den úbytku (tedy den propuštění ze záboru, jímž půda stává se nezabranou, pokud se týče den převzetí) a nevypořádávaje se nikterak s předpisem § 13 prov. nař., podle něhož úbytek nutno ohlásiti, takže opominutím včasné ohlášky nastává vyloučení, tedy s námitkou žalovaného fondu, žalobě na vrácení nebo súčtování sporného příspěvku vyhověl, ovšem až na 468 Kč, které žalovaný fond ve výměru z 11. února 1926 uznal. Odvolací soud dovozuje, že § 13 prov. nař., zrovna tak jako prý vzhledem ke způsobu prokazování úbytku v něm nařízeném § 6 zrušeného dřívějšího prov. nař. ze dne 29. prosince 1921, čís. 496 sb. z. a n. dlužno vykládati tak, že se stanovená v něm povinnost ohlašovati úbytky nevztahuje na úbytky vzniklé disposicí Státního pozemkového úřadu, zejména tedy převzetím, a schvaluje názor prvého soudce, že rozhoduje den úbytku, stojí tedy na stanovisku, že opomenutí ohlášky nemá průpadního účinku, a potvrdil rozsudek prvého soudce a vyhověl žalobě i co do 468 Kč, co do této částky z důvodu, že její uznání nestačí, když nebyla vrácena ani súčtována. Také názor obou nižších soudů převzat jest z cit. rozhodnutí nejvyššího správního soudu, jak z obsahu tohoto rozhodnutí patrno, k čemuž jen doložiti dlužno, že nižší stolice, jsouce s ním v souhlase ve věci samé, rozcházejí se s ním v otázce přípustnosti pořadu práva, přisvojujíce si příslušnost k rozhodování, kterou si přisvojil i nejvyšší správní soud, ovšem ne v této, nýbrž v jiné stejné věci, takže konflikt arci nenastal. Nález nejvyššího správního soudu čís. 4699, jehož náhled nižší stolice přejímají, praví, že podle § 73 náhr. zák. povinnost k placení příspěvku jest vázána na vlastnictví půdy zabrané, avšak státem posud nepřevzaté, tedy jen dokud vlastnictví takto kvalifikované trvá, trvá i povinnost příspěvku, povinnost tato tedy pomíjí tím okamžikem, kdy půda státem byla převzata a musí tedy býti vrácen příspěvek zaplacený za dobu po převzetí. Zákon ovšem ustanovil splatnost příspěvku na 1. leden každého roku, ale to prý nemění ničeho na podmínkách vzniku a trvání závazku. Předpisu § 13 prov. nař., že při výměře příspěvku hledí se jen k úbytkům, jež před splatností byly ohlášeny, nelze prý se dovolávati, neboť prý předpis ten nevztahuje se na úbytky nastalé převzetím, tedy vlastním aktem Státního pozemkového úřadu, nýbrž má prý na mysli jen úbytky jiné, což prý patrno z této úvahy: »Ustanovení § 13 vlád. nař. čís. 29 z r. 1923 recipováno bylo — Čís. 7282 —
v podstatě z vl. nař. z 29. prosince 1921, čís. 496 sb. z. a n. a sice z § 6 tohoto nař. Dle tohoto předpisu vyměřoval hektarový příspěvek Státní pozemkový úřad, při čemž platilo pravidlo, že ke změnám ve výměře půdy, pokud jde o její úbytek, hleděti lze jen tehdy, bylo-li před splatností hektarového příspěvku Státnímu pozemkovému úřadu právní listinou prokázáno, že, z kterého důvodu a které určité výměry skutečně a trvale ubylo. Při tomto způsobu, jakým stanovena byla povinnost k podávání průkazu, nelze mysliti, že by povinnost ta se vztahovala i na hlášení takových změn, které vznikly disposicemi Státního pozemkového úřadu samého, a o nichž úřad sám měl bezpečnou vědomost, pokud se týče vědomost tu kdykoliv na základě svých vlastních spisů si mohl opatřiti. Nutno proto míti za to, že ustanovení ono nevztahovalo se na změny způsobené převzetím zabraného majetku státem, nýbrž jen na změny jiné, a že také nařízení čís. 29 z r. 1923, jímž aktivován byl fond pro zaopatření zaměstnanců velkostatků jako samostatný právní podmět, vyžaduje v § 13 zase jen hlášení těchto jiných změn, kdežto na »úbytky«, vzniklé tím, že během roku byla zabraná půda převzata, se nevztahuje. Nevztahuje-li se však toto nařízení vůbec na změny, o než tu jde, netřeba zkoumati, zda a pokud kryto jest zákonem«.
Docela opačné stanovisko zaujal nejvyšší soud již v rozhodnutí čís. 6642 sb. n. s. oproti nižším stolicím, hájícím již tehdáž v podstatě hořejší náhled. S odkázáním na toto rozhodnutí sluší uvésti dále toto: Neprávem domnívá se žalobce o nálezu nejvyššího správního soudu, že oduznal platnost prekiusivnímu předpisu § 13 prov. nař., neboť v pravdě nechal tu otázku nerozhodnutou. Ale ovšem otázka ta rozhodnuta býti musí, ať již úbytky jiné než disposicemi Státního pozemkového úřadu samého vzniklé (že by takovou disposicí bylo jen převzetí, nález patrně tvrditi nechce a spočívá to jen na stylistickém nedopatření, když to v dalším má ten smysl) možny jsou nebo nejsou. Neboť, jsou-li možny, pak dle nálezu preklusivní předpis § 13 právě na tyto jiné úbytky se vztahuje, a musí se řešiti platnost předpisu; nejsou-li však možny a předpis přece existuje, pak právě se vztahuje na úbytky nastalé disposicemi Státního pozemkového úřadu, jež jediné možny jsou, a musí i tu platnost jeho býti řešena. Hořejší náhled upadá mimo to v rozpor, když úbytky vzniklé akty Státního pozemkového úřadu samého vylučuje z preklusivního předpisu § 13 (z povinnosti ohlašovací) a započítává je tedy dnem jejich vzniku, úbytky »jiné« však pod ten předpis podřaďuje, takže, je-li předpis platný, tyto by se dnem vzniku nezapočítaly, nýbrž až pro příští rok a po řádné ohlášce. Jisto však je, že takovémuto rozpoltění práva ohledně úbytků, aby pro jedny platilo to a pro druhé ono, zákon nechtěl, a proto se musí platnost § 13 řešit a, shledá-li se, že je platný, musí se vztahovati na obojí druh úbytků, i kdyby druh opravdu dvojí byl, jako že není. Nějaké jiné úbytky totiž, než úbytky disposicemi Státního pozemkového úřadu samého vzniklé nejsou vůbec možny a proto všecko rozeznávání mezi nimi a jinými spočívá na omylu a důsledně tedy jest také nemožno, preklusivní předpis § 13 na úbytky vzniklé akty Státního pozemkového úřadu samého nevztahovati. Úbytek ve výměře zabrané půdy, z níž se příspěvek platí, může právě nastati — Čís. 7282 —
jen a jen aktem Státního pozemkového úřadu, neboť nemůže vzniknouti žádným jiným aktem, než buď 1. právě převzetím v držbu Státního pozemkového úřadu, nebo 2. vyloučením ze záboru podle § 3 písm. a) záb. zák. nebo 3. propuštěním ze záboru podle § 11 záb. zák., které však, ježto vlastník má nárok na propuštění výměry 250 ha, odčítané podle předpisu zákona již a priori, přichází v úvahu jen, pokud přesahuje tuto výměru, nebo 4. ponecháním ve vlastnictví držitelově podle § 20 příděl. zák., nebo konečně 5. tím, že Státní pozemkový úřad schválí podle § 7 záb. zák. bez výhrady zcizení (odprodej) vlastníkem předsevzaté, ale to jsou všecko akty Státního pozemkového úřadu, neboť Státní pozemkový úřad je ad a) přejímající stranou, ad 2., 3. a 4. úřadem o vyloučení nebo propuštění nebo ponechání rozhodujícím (§ 7 čís. 1 zák. o poz. úř. ad 2. a 3. § 20 příděl. zák., ad 4.) a ad 5 (úřadem schvalujícím (§ 7 záb. zák. ve znění zák. čís. 108/21). Ad 1.—4. jest vědomost Státního pozemkového úřadu o úbytku zřejmá, neboť jiného aktu než úředního aktu Státního pozemkového úřadu zde ani není, ale neméně nepopiratelné je to i ad e), třebaže zde podkladem je soukromoprávní zcizovací akt posavadního držitele, neboť tento akt musí býti Státnímu pozemkového úřadu předložen s písemným návrhem na schválení a Státní pozemkový úřad musí, schválí-li jej, vydati o tom písemné úřední vyřízení, takže i o tomto úbytku vždycky z vlastních svých úředních spisů (pod jichž pojem patří i spisy obvodových úřadoven, které, jsouce orgány Státního pozemkového úřadu, jsou jeho částí, jak k čl. I. čís. 1 zák. čís. 225/21 o obv. úř. doložiti sluší) Státní pozemkový úřad musí vědět. Ovšem je možno, že vlastník odprodá nebo jinak zcizí část zabrané půdy bez schválení Státního pozemkového úřadu, buď že mu disposici tu ke schválení ani nepředloží, nebo že ji provede přes to, že mu schválení bylo odepřeno; avšak v tom případě úbytek nenastává, neboť zcizená půda přes to zůstává ve svazku zabranosti, neboť takové neschválené zcizení je nicotné, ničí, neexistující, jak zákon (§ 7 záb. zák. nové znění) výslovně stanoví, pročež, když zcizení to svazek zabranosti neruší a úbytek nenastává, jest všecko ohlašování jeho bezpředmětné, protože zcizená výměra pořád zabranou zůstává a musí se z ní příspěvek tedy platit, i kdyby neplatné zcizení bylo ohlášeno. To všecko stručně, ale dostatečně bylo vytčeno již ve zdejším rozh. čís. 6642 sb. n. s. V tom tedy jest stěžejní chyba nálezu a na něm spočívajícího názoru odvolacího soudu, že nevyšetřoval akty, jimiž to k úbytku platně dojíti může a předpokládá výslovně i úbytky »jiné«, t. j. takové, jež Státní pozemkový úřad sám nepřivodil a tudíž o nich vědomosti míti nemusí nebo dokonce ani nemůže, kdežto takových úbytků naprosto není. Proto tedy předpis § 13 prov. nař., žádající ohlášku úbytků, vztahuje se nutně na všecky úbytky, ježto všecky jsou stejné povahy, any mohou býti přivoděny jen aktem Státního pozemkového úřadu. Ale ovšem že tento předpis § 13 prov. nař. plně platí (§ 102 úst. list.), neboť zákonu neodporuje, nýbrž je s ním v nejlepší shodě. Zákon stanoví, že příspěvek je splatný předem každého roku vždy dnem 1. ledna. Tím je řečeno vše. Především zcela jasně to, že na úbytky nastalé teprve během tohoto roku nemá se bráti zřetel, neboť rozhodovati může jen — Čís. 7282 —
stav v den splatnosti, tedy v den 1. ledna. Praví-li tedy nález a s ním prvý soudce, že rozhodným je den nastalého úbytku, neodpovídá to ani doslovu ani duchu zákona. Je-li příspěvek splatný dnem 1. ledna pro rok dnem tím začínající a vyměřuje-li se podle stavu tohoto dne, nelze dbáti úbytků nastavších během začatého roku, nejen z příčiny úmyslu zákona, nýbrž i z důvodů formálního práva. Příspěvek bude na př. v lednu vyměřen podle stavu 1. ledna, vyměření vejde v právní moc, pak ale v květnu nebo v říjnu nastane úbytek, a tu by se mělo toto právoplatné měření rušiti, odvolávati? Zákon neřekl, že se to má dělati, tím méně, jak se to má dělati. Nelze se o zákonodárci domýšleti, že chtěl zavésti něco právní technice tak odporujícího, spíše jasno, že předpisem splatnosti předem chtěl vyloučili úbytky teprve za poplatného roku nastávající. Je zřejmo, že podle úmyslu zákona má se věc tak, že příspěvek platí se sice za každý rok, avšak podle stavu roku minulého. Jsou tu i jiné obdobné a tudíž precedenční případy, tak na př. daň z příjmu vyměřovala se posud, jak obecně známo, za rok běžný také dle stavu roku minulého, podle něhož se sestavovalo přiznání na př. pro rok 1926 podle stavu roku 1925, a v souzeném případě jest tento postup zcela důvodným proto, že je to vlastně poplatek z užívání zabrané půdy, kterou by byl vlastník měl odevzdati hned v den záboru, kterou však Státní pozemkový úřad pro technickou nemožnost převzíti může až později. Zábor stihl půdu již dnem 24. dubna 1919 a měl by se byl příspěvek platit již za tento rok pro rata temporis, avšak § 73 náhr. zák., jenž jej předpisuje, nemohl pro jiné práce zákonodárné vydán býti dříve než až 12. května 1920, tedy více než po roce, a proveden teprve nařízením ze dne 17. září 1920, čís. 536 sb. z. a n.; ačkoli mohl tedy zákon dáti příspěvek platiti hned za rok 1919 kvotou poměrnou k době, po kterou zábor již v tom roce půdu tížil, naložil s ní přece mírněji, ustanoviv v odst. (7) § 73 náhr. zák., že první příspěvek platí pro rok 1920 a splatným je 1. července 1920 (zákon vyšel 12. května 1920), tedy dříve než prováděcí nařízení vydáno, další příspěvky však že jsou splatny vždy 1. ledna předem (odst. 6.). Dle doslovu, úmyslu a duchu zákona není tedy rozhodným den úbytku, jak opačný názor míní, nýbrž vždy 1. leden, z čehož již samo sebou plyne, že na úbytky teprv po 1. lednu nastalé nebéře se pro ten rok zřetel. Že prováděcí nařízení bylo oprávněno předepsati vlastníku půdy povinnost ohlásiti úbytky, chce-li, aby byly odečteny, o tom nemůže býti nejmenší pochyby, neboť to patří jen k podrobnostem, k nimž zákon v posledním odstavci § 73 n. zn. vládu zmocnil. Třeba by totiž byl úřad (dřív Státní pozemkový úřad, nyní fond) mohl úbytky také sám vyšetřiti, jevilo se to z důvodů technických mnohem vhodnějším, břímě toto přesunouti na vlastníky půdy potud, by úřadu poskytli aspoň přesně ohraničený základ pro šetření, neboť úřad omezí se pak na zbytky ohlášené, kdežto bez ohlášky by se jeho šetření rozplývalo v bezmezné neurčitosti. I v té otázce odkazuje se na vývody zdejšího rozhodnutí čís. 6642 sb. n. s., ale bude osvětlena v jiném směru ještě níže. Také tu jest již obdobná precedence. § 16 záb. zák. nařídil, že veliký majetek pozemkový jest vyšetřiti, a mohl ovšem Státní pozemkový úřad učiniti to sám, ježto potřebná data byla v pozemkových knihách — Čís. 7282 —
a berních držebnostních zápisech, nicméně i tu prováděcí nařízení čís. 61/20 uložilo vlastníkům půdy povinnost soupisu, t. j. ohlášky a nebylo ještě tvrzeno, že to bylo proti zákonu, vždyť to slouží právě naopak k účelnějšímu a rychlejšímu provedení zákona. Tak i povinnost ohlášky úbytků podle § 13 cit. nař. vlastníku uložená k tomu slouží a jest proto v nejlepším způsobu práva podle zákona. Ale, měla-li ohláška úbytků míti praktický účel, musela pro ni předepsána býti určitá lhůta, neboť musí se státi včas před tím, než se má příspěvek vyměřovati, a, měla-li povinnost ohlášky býti účinnou, musila býti na její zanedbání stanovena sankce, sice by se stala illusomi, kdyby zanedbání bylo beztrestné. Proto bylo odůvodněno v duchu zákona i další ustanovení § 13 prov. nař., že bude vzat zřetel jen na úbytky ohlášené před splatností příspěvku, t. j. před 1. lednem každého roku, v němž se příspěvek vyměřuje; a že tedy na úbytky ohlášené po 1. lednu nevezme se pro ten rok zřetel, což jest prekluse, stanovená jako sankce na opominutí nebo zmeškání ohlášky, tedy opět norma podle zákona. To všecko tedy je v jádru věci obsaženo již v předpisu zákona, že příspěvek je splatným vždy 1. ledna ročně předem. Věc je tedy jasna, ale vylíčení genetického vývoje nynější normy § 13 nař., který také v nálezu a v rozhodnutí odvolacího soudu do nepravého světla jest postaven, ještě ji dotvrdí, a) Prov. nař. z 29. prosince 1921, čís. 496 sb. z. a n., nyní zrušené, stanovilo v § 6, že příspěvek předpisuje Státní pozemkový úřad podle soupisu zabraného majetku a ohlášek změn po soupisu nastalých, a dále, že k úbytkům hledí se jen tehdy, byly-li před splatností příspěvku (1. ledna každého roku) Státnímu pozemkovému úřadu právní listinou prokázány. b) Nynější prov. nař. ze dne 8. února 1923, čís. 29 sb. z. a n. předpisuje oproti tomu v § 13, že příspěvek předpisuje fond sám (ne tedy již Státní pozemkový úřad) podle soupisu a změn po něm nastalých, a dále, že k úbytkům hledí se jen tehdy, byly-li před splatností příspěvku (1. ledna každého roku) fondu »sděleny«, tedy pouze ohlášeny (ne tedy jako dřív »právní listinou prokázány«), a ohlášené úbytky že potvrdí fondu Státní pozemkový úřad. Uložena-li povinnost ohlášky vlastníku ad a), kde vyměřoval příspěvek Státní pozemkový úřad, jenž o všech úbytcích, jak shora vyloženo, byl by se přesvědčiti mohl ze svých úředních aktů, tím více musila uložena býti ad b), kde ho vyměřuje fond, jenž jest samostatnou právnickou osobností a v jehož aktech úbytky nejsou patrny. Žádal-li předpis ad a) průkaz úbytku »právní listinou«, nemělo to ten smysl, jak se opačný názor domnívá, že se povinnost ohlášky vztahovala jen na »jiné« úbytky než úbytky disposicí Státního pozemkového úřadu samého (neboť bylo již dolíčeno, že takových »jiných« úbytků vůbec není) a že tedy právě proto, že tyto »jiné« úbytky nejsou Státnímu pozemkovému úřadu známy, měly mu býti prokázány »právní listinou«, a jest proto i další důsledek názorem tím z toho pro nynější stav ad b) dovozovaný právně mylným. Důvod, proč předpis ukládá vlastníku průkaz právní listinou, je ten, že vlastník o každém úbytku musí míti v rukách právní listinu a to dokonce v prvopisu, t. j. vyhotovení jednoho z oněch pěti právních rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, které shora pod č. 1—5 jsou uvedeny a jedině úbytek — Čís. 7282 —
platně zakládati mohou, že to tedy vlastníku nebude dělati pražádných obtíží, by tyto listiny předložil, kdežto Státní pozemkový úřad by je teprve z různých aktů pracně musil shledávati. Ale došlo se ke zkušenosti, že ani vlastník nemá vždy prvopis po ruce, a že přece není zrovna dokladů těch potřeba, nýbrž že stačí pouhá ohláška, a proto nový předpis ad b) se spokojil s pouhou ohláškou a uložil fondu, by si ohlášené úbytky dal potvrdili od Státního pozemkového úřadu, zda jsou pravdivě a správně udány. Když ovšem v ohlášce musí u každého úbytku, jak předpis nařizuje, udán býti právní důvod jeho, tedy jeden z oněch hořejších pod 1—5 uvedených, jakož i výměra, bude ovšem Státnímu pozemkovému úřadu už lehko, by podle citovaných v něm svých rozhodnutí příslušné úřední spisy své vyhledal a uvedené úbytky potvrdil neb opravil neb vyvrátil. Ale z této povinnosti Státního pozemkového úřadu, potvrditi úbytky, plyne jasně, že i nařízení je si dobře vědomo, že Státní pozemkový úřad všecky úbytky ve svých aktech osvědčeny míti musí, a byl by už sám tento předpis měl stačiti, by se neujalo domnění napadeného zde názoru, že tu mohou býti úbytky, o nichž Státní pozemkový úřad věděti nemůže. Zbývá jen ještě vyložiti předpis § 14 nař. ad b) — dříve § 7 ad a), — že přeplacené příspěvky zaúčtuje fond na příští povinnosti, po případě vrátí je bez úroků. Když nařízení předpokládá »přeplacené« příspěvky, zdálo by se, že to svědčí pro názor shora zavržený a vyvrácený, že když v lednu byly příspěvky právoplatně vyměřeny a pak nastane během roku na př. v srpnu úbytek, je příspěvek z úbytku za dobu od srpna do konce roku přeplacen a musí se vrátit. Avšak to není to přeplacení, jež se zde myslí, nýbrž jiné. § 14 ad b) před tím totiž předpisuje a § 7 ad a) předpisoval, že ke splatnosti příspěvku není třeba, by doručen byl platební rozkaz, na to mluví právě o onom vrácení přeplacených příspěvků, a pokračuje, že příspěvky včas nezaplacené vymáhají se exekucí, při čemž exekuční titul tvoří »výkaz nedoplatků« — ne tedy platební rozkaz. S tím souvisí i předpis § 15, že fond sestaví podle dosavadních povinností pro příští správní rok rozpočet, z něhož musí býti mimo jiné patrno, jaké asi příjmy bude míti na příspěvcích. Z toho všeho vychází, že nařízení si to představuje takto: Příspěvek je splatným 1. ledna předem, ale ještě není vyměřen, neboť se vyměřuje až na základě ohlášek, jež mají lhůtu právě také do 1. ledna, proto se věc zatím provádí na základě »dosavadní«, t. j. loňské povinnosti (udělá se proto jen přibližný rozpočet), vlastníci mají zatím platiti totéž jako v loni, a, když neplatí, vymáhá se to na nich exekučně na základě výkazu nedoplatků, a tak je vše hotovo na př. do konce března. Ale v mezičasí vypracovány platební rozkazy, nabyly právní moci a z těch se objevuje stav skutečný a konečný, v němž zakalkulovány řádně ohlášené úbytky, konečná cifra je tedy menší a fond musí přeplatky, vybrané zatímně na základě loňské povinnosti vrátiti. Výsledek je tedy tento: Úbytky během kalendářního roku nastalé neodpočítávají se pro tento rok vůbec, pro příští rok však jen tehdy, byly-li do jeho 1. ledna — tedy do konce roku, v němž se sběhly — ohlášeny, kdežto názor odpůrců je odpočítává vždy a to hned dnem vzniku a nutí tedy fond vraceti i příspěvky právoplatně již vyměřené. Nastává tedy otázka, byly-li úbytky v tomto případě — Čís. 7283 —
řádně ohlášeny, což fond popřel, načež žalobce se vyjádřil, že prý to nejlépe vyplývá z námitek proti předpisu příspěvku dne 7. ledna 1926 Státnímu pozemkovému úřadu podaných, že a jak skutečně úbytky ve výměře oznámil, avšak v těchto námitkách v opisu dne 9. ledna 1926 předložených jen se tvrdí, že správa jeho velkostatku oznámila ty a ty úbytky, což ovšem není důkazem. Je tedy třeba, by žalující uvedl, že a které úbytky, o něž ve sporu jde, skutečně a včas řádně oznámil, a aby se o tom, bude-li i to ještě popřeno, provedly důkazy.

Citace:

č. 7282. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 20-27.