Čís. 1818.
Není závady, by soudce, jenž udělil jako soudce poručenský zmocnění ku vedení sporu, nebyl soudcem této rozepře.
Domáhati se zjištění nemanželského otcovství proti zploditeli jest nezadatelným právem nemanželského dítěte, vzdání se práva toho jest bezúčinným.
(Rozh. ze dne 5. září 1922, Rv II 175/22.) Žalobě nemanželského dítěte proti zploditeli o uznání otcovství bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolání uplatňuje dovolací důvody čís. 1, 2, 3 a 4 § 503 c. ř. s. Podle čís. 1 § 503 c. ř. s. tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu a předchozí řízení jsou zmatečnými dle § 477 čís. 1 c. ř. s., poněvadž v prvé stolici rozhodoval týž soudce, který jako soudce poručenský udělil žalobci zmocnění k tomuto sporu, a dle § 477 čís. 6 c. ř. s., poněvadž hledíc k ustanovení § 16 III. dílčí novely k obč. zák. pořad práva není přípustným. Není zákonného ustanovení, které by vylučovalo poručenského soudce, udělivšího zmocnění ke sporu, z vykonávání soudcovského úřadu ve sporu na základě tohoto zmocnění zahájeném a není tu tedy zmatečnosti podle § 477 čís. 1 c. ř. s. O námitce nepřípustnosti pořadu práva, jakož i o námitce věci pravoplatně rozsouzené, na které dovolání rovněž trvá, rozhodly již nižší soudy a sice srovnale. Další opravný prostředek jest tedy vyloučen (§ 528 c. ř. s.); hledíc však k ustanovení § 261 c. ř. s. dlužno přes to je prozkoumati z moci úřední i ve stolici třetí. Obě námitky jsou bezpodstatny. Toliko výměru dávek, k nimž otec po zákonu jest povinen, stanoví dle § 16 III. dílčí novely k obč. zák. soud, je-li otcovství uznáno, z moci úřední v nesporném řízení. Otcovství však, je-li sporno, nelze jinak zjistiti než pořadem práva, vyjma případ čl. 16. uvoz. zákona k j. n., o který zde nejde. Jelikož se stalo sporným, je-li či není-li žalovaný otcem žalobcovým, udělil poručenský soud právem poručnici zmocnění ku zahájení sporu. Námitku věci právoplatně rozsouzené opírá dovolání o soudní smír ze dne 28. ledna 1920, jímž prý byla s konečnou platností vyřízena otázka, zda žalovaný jest otcem žalobcovým, poněvadž strany tímto smírem uznaly, že otcem žalobcovým není žalovaný, nýbrž František K. Tím neuplatňuje žalovaný sporu překážející námitky věci pravoplatně rozsouzené, neboť tato předpokládá pravoplatné rozhodnutí soudu, nýbrž námitku hmotněprávní, pro kterou, kdyby byla opodstatněna, by bylo žalobu zamítnouti jako neodůvodněnou, nikoliv však odmítnouti proto, že o nároku bylo již pravoplatně rozhodnuto. Také po stránce právní byla věc správně posouzena. Nárok na uznání otcovství jest nezadatelným právem dítěte, vzdání se ho se strany dítěte, ať bezúplatně ať za úplatu, jest neplatným. Soudní smír ze dne 28. ledna 1920, třebaže v něm žalovaný popírá otcovství a matka, zároveň i poručnice, žalobcova doznává, že otcem jest František K., nebrání tudíž, by se na žalovaném nedomáhal uznání otcovství. Nižší soudy zjistily, že žalovaný tělesně obcoval s matkou žalobce v kritické době. Platí tedy o něm podle § 163 obč. zák. domněnka, že jest otcem žalobcovým. Tato domněnka může býti vyvrácena důkazem, že nemohl žalobce zploditi. Takový důkaz však není ani podán tím, že matka uznala, že jiný jest otcem, ani tím, že se František K., jak lze vyčísti z jeho dopisů, za otce dítěte považoval.