Dodatek II.

Rozsudky a usnesení senátu pro řešení konfliktů kompetenčních.

č. LXXXIII. - LXXXV.

LXXXIII. Záporný kompetenční konflikt mezi nejvyšším správním soudem v Praze a vrchním soudem v Praze — ve věci Romualda P., obchodníka v O., proti čsl. státu o výplatu vinkulované částky 1500 Kč ze služného legionáře Františka š.
(Rozsudek ze dne 17. prosince 1932 č. 776.)
Výrok: Příslušný jsou pro tuto věc řádné soudy.
Důvody: Romuald P., obchodník v O., domáhá se na čsl. státu zaplacení částky 1500 Kč a opírá svůj nárok o tento skutkový děj:
Ruský legionář František Š. měl proti čsl. státu pohledávku 4348 Kč z titulu doplatku služného za léta 1918 a 1919. Z této pohledávky postoupil legionář František Š. postupní listinou z 26. února 1924 Romualdu P. částku 1500 Kč do úplného vlastnictví za účelem zaplacení svého dluhu. Přípisem mno — finanční správy ruských legií ze 17. března 1924 byl Romuald P. vyrozuměn, že na oznámený postup byla pro něj podle postupní listiny vinkulována částka 1500 Kč z doplatků služného Františka Š. za rok 1918 až 1919 a že jest splatna v V. pořadí, t. j. asi začátkem roku 1925. Podle skutkového tvrzení Romualda P. uznalo prý mno — finanční správou ruských legií v zastoupení čsl. státu v tomto přípise ze 17. března 1924 postoupenou pohledávku za správnou a právě z tohoto uznání pohledávky odvozuje Romuald P. svůj nárok a poukazuje k ustanovení § 1396 o. z. o., že podle něho jest čsl. stát povinen, aby bez jakýchkoli námitek proti správnosti pohledávky jej uspokojil jako poctivého věřitele.
Takto odůvodněný právní nárok v částce 1500 Kč vymáhal Romuald P. žalobou podanou dne 13. srpna 1927 proti čsl. státu u zem. soudu civ. v Praze, jehož příslušnost odůvodňoval ustanovením § 1 zák. z 2. listopadu 1918 č. 4 Sb. a v žalobě doličoval, že žal. stát — ač správnost jeho pohledávky podle § 1396 o. z. o. uznal, zdráhá se mu ji platiti z důvodu, že prý již celý doplatek služného legionáře Františka Š. 4348 Kč byl vyplacen kontribučenské záložně býv. panství k.-ského v K. jako první věřitelce. O tomto dřívějším postupu dověděl prý se žalobce až 31. října 1925 od žalované strany.
Procesní soud vyhověl námitce žal. státu o nepřípustnosti pořadu práva a zrušiv provedené řízení jako zmatečné, žalobu odmítl, v podstatě z důvodu, že tu jde o nedoplatek žoldu legionáře Františka Š., který je povahy veřejnoprávní, že ani oznámením o provedené vinkulaci ve prospěch žalobcovy pohledávky nestal se jeho nárok soukromoprávním a že jest jeho vymáhání pořadem soukromého práva podle § 1 j. n. nepřípustné.
Na rekurs žalobcův potvrdil vrchní jako rekursní soud v Praze usnesením z 15. prosince 1927 usnesení prvého soudu, zdůrazniv v důvodech, že jde o nárok veřejnoprávní a že o nárocích na žold nebo jiné požitky vojína proti státu jsou povolány rozhodovati úřady správní a podle § 2 č. 6 zák. z 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. i nss. Tím byl pořad práva vyčerpán a žaloba pravoplatně odmítnuta (§ 528 c. ř. s.)
Poté podal Romuald P. 30. ledna 1928 žádost mno — finanční správě ruských legií o zaplacení 1500 Kč se 6% úrokem od 17. března 1924 z důvodu, že min., uznavši dopisem ze 17. března 1924 pohledávku Františka Š. správnou s doložením, že jest splatna počátkem roku 1925, jest podle § 1396 o. z. o. povinno bez jakékoli námitky proti správnosti pohledávky, st-le jako poctivého věřitele uspokojiti.
Mno sdělilo výnosem z 15. února 1928 žadateli, že jeho žádosti nelze vyhověti. ježto finanční správa ruských legií dopisem ze 17. března 1924 neuznala st-lovu pohledávku za správnou a že nelze proto užiti ustanovení § 1396 o. z. o.
Proti tomuto výnosu podal Romuald P. stížnost na nss, v níž dovozoval, že jest podle § 1396 o. z. o. oprávněn částku 1500 Kč na žal. úřadu požadovati, a doličoval, že nárok na vyplacení oné částky neopírá o právo cedentovo, nýbrž o uznání dlužníkovo, tvořící samostatný závazek.
Nss nál. z 10. února 1931 č. 1765 odmítl stížnost jako nepřípustnou a v důvodech poukázal k tomu, že st-1 neodvozuje svůj nárok z práv cedenta, nýbrž opírá jej výslovně o předpis § 1396 o. z. o. a že žádostí o vyplacení částky 1500 Kč se obrátil st-l na mno jako na stranu, která má plniti svůj závazek, vzniklý z uznání postoupené pohledávky, tedy z titulu soukromoprávního, o němž nejsou povolány rozhodovati úřady správní, a že proto ani dotčený výnos mno nemá povahu rozhodnutí a opatření ve smyslu § 2 zák. o ss.
Ježto takto bylo Romualdu P. v poslední instanci odepřeno dosíci jak u řádných soudů, tak i správní cestou zaplacení postoupené mu pohledávky 1500 Kč, učinil návrh na řešení záporného kompetenčního konfliktu, vzniknuvšího mezi nss a vrchním soudem v Praze.
Ve svých projevech odkázaly vrchní soud v Praze i nss ke svým rozhodnutím a podání legionáře Františka Š. nevyjadřuje se k věci, t. j. o návrhu na řešení kompetenčního konfliktu. Senát pro řešení kompetenčních konfliktů seznal, že pro tuto věc jsou příslušnými řádné soudy.
Romuald P. domáhá se na čsl. státu zaplacení 1500 Kč, které prý mu byly postoupeny legionářem Františkem Š. z jeho zadrželého služného za léta 1918—1919, činícího celkem 4348 Kč a opírá svůj nárok o skutkovou okolnost, že mno — finanční správou ruských legií v zastoupení čsl. státu uznalo přípisem ze 17. března 1924 tuto postoupenou mu pohledávku vůči němu jako poctivému postupníku za správnou, a dovolává se výslovně ustanovení § 1396 o. z. o. k opodstatnění svého nároku po stránce právní.
Odvozuje tedy Romuald P. povinnost čsl. státu ze soukromoprávního závazku mno v zastoupení čsl. státu, totiž z uznání jsoucnosti a správnosti pohledávky 1500 Kč, postoupené mu Františkem Š. jako poctivému nabyvateli a z toho plynoucí závazek čsl. státu, uspokojiti jej jako svého věřitele ve smyslu ustanovení § 1396 o. z. o. Takové uznání postoupené pohledávky dlužníkem jest samostatným důvodem závazku a má ráz ryze soukromoprávní.
Ježto nárok Romualda P. jest právě na tomto soukromoprávním důvodu založen, jsou příslušný podle § 1 j. n. o něm rozhodovati jen řádné soudy podle výše hodnoty předmětu sporu (§ 49 odst. 1 č. 1 j. n. a § 54 odst. 1 j. n.).
Bylo proto o záporném konfliktu kompetečním uznati právem, jak ve výroku vysloveno.
LXXXIV. Domnělý záporný kompeteční konflikt, který vzešel udánlivě mezi krajským soudem v Užhorodě a zemským úřadem v Užhorodě ve věci vymáhání kominických poplatků.
(Usnesení ze dne 17. prosince 1932 č. 784.)
Výrok: Návrh se zamítá jako nepřípustný.
Důvody: Navrhovatel Pavel V., kominický mistr v P., žádal u okresního soudu v Mukačevč o vydání platebních příkazů proti jednotlivým obyvatelům obce D. na zaplacení odměny za vymetání komínů v r. 1931.
Okresní soud v Mukačevě usnesením z 8. září 1931 návrh na vydání žádaných platebních příkazů odmítl podle § 591 odst. 2 c. ř. s. pro sporu překážející okolnost podle § 180 č. 1 c. ř. s. z těchto důvodů:
Podle návrhu se žadatel domáhá na dlužnících zaplacení nedoplatků odměny za vymetání komínů. Z povahy tohoto poplatku je zřejmo, že se jedná o veřejnoprávní dávku, jejíhož zaplacení nutno se domáhati pořadem administrativního práva. Ve smyslu rozhodnutí uher. min. obch. a průmyslu ze 4. února 1908 spornými neučiněné kominické poplatky mají se uplatňovati administrativní cestou (Viz Dr. Térfi: Hatáskori jogszábályok és határozatok tára, svazek 2. str. 417 a touž knihu sv. 3. str. 328). Rekursu Pavla V. do tohoto usnesení krajský soud v Užhorodě usnesením z 5. října 1931 nevyhověl a napadnuté usnesení okresního soudu potvrdil z důvodu, že okresní soud správně vyslovil, že dotyčné poplatky patří na adm. cestu, proto není důvodu zničniti napadnuté usnesení.
Další rekurs byl usnesením vrchního soudu v Košicích odmítnut, ježto ve smyslu § 591 (odst. 5) c. o. p. v záležitostech o vydání platebního příkazu je proti druhostupňovému usnesení další právní prostředek nepřípustný.
Na to podal Pavel V. dne 5. února 1932 návrh na konfliktní senát na řešení negativního kompetenčního konfliktu, vzniklého mezi zemským úřadem v Užhorodě a krajským soudem v Užhorodě, který odůvodňuje tím, že konečným usnesením užhorodského krajského soudu bylo potvrzeno usnesení mukačenského okresního soudu, zamítající jeho žádosti za vydání platebních příkazů na zaplacení dlužných kominických poplatků z důvodu nedostatku kompetence a zemský úřad v Užhorodě že naproti tomu pod č. 89470/111 ai 1931 ohledně vymáhání kominářských poplatků označil jako kompetentní vrchnost civilní řádný soud, v daném případě okresní soud.
Konfliktní senát uvážil o návrhu tom takto:
Podle § 4 zák. z 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. jest záporný kompetenční konflikt mezi řádnými soudy na jedné straně a adm. úřady na druhé straně dán, jestliže otázka příslušnosti v předepsaném instančním postupu jak řádnými soudy, tak adm. úřady, a to poslední přípustnou instancí, byla popřena.
Navrhovatel, hodlaje vymáhati exekuční cestou dlužné poplatky za vymetání komínů v obci D., obrátil se nejdříve na řádné soudy a vyvolal o své žádosti za vydání platebních příkazů proti dlužníkům rozhodnutí poslední přípustné instance, t. j. krajského soudu v Užhorodě z 5. října 1931, zamítající jeho žádost pro nedostatek věcné příslušnosti. Než na místně příslušný adm. úřad se s podobnou žádostí podle správních spisů vůbec neobrátil. Neboť výnos zemského úřadu v Užhorodě z 5. srpna 1931, na nějž ve svém návrhu na řešení záporného kompetenčního konfliktu mezi krajským soudem v Užhorodě a mezi zemským 'úřadem v Užhorodě poukazuje, není instančním rozhodnutím o žádosti navrhovatelově o exekuční vymožení oněch dlužných poplatků za vymetání komínů v obci D., jichž vymáhání citovaným usnesením krajského soudu v Užhorodě jako konečnou instancí pro nedostatek věcné příslušnosti bylo odepřeno, nýbrž oběžníkem, v kterém zemský úřad v Užhorodě dává vnitřní pokyn všeobecné povahy okresním a městským úřadům Podk. Rusi, jak mají postupovati v případě, že by u nich byla podána žádost za vymáhání dlužných poplatků za vymetání komínů.
Nevyvolal-li však navrhovatel o žádosti za vydání platebních příkazů na zaplacení dlužných poplatků za vymetání komínů v obci D., vznesené na řádné soudy a těmito pro nedostatek věcné příslušnosti odmítnuté, též rozhodnutí adm. úřadů, pak nelze mluviti o nějakém záporném kompetenčním konfliktu ve smyslu § 4 cit. zák. a bylo návrh jako nepřípustný zamítnouti. LXXXV. Záporný kompetenční konflikt mezi nejvyšším soudem v Brně a zemským úřadem v Bratislavě ve věci zaplacení mzdy a vedlejších služebních požitků.
(Rozsudek ze dne 17. prosince 1932 č. 786.)
Výrok: Příslušný jsou politické úřady.
Důvody: Žalobou podanou dne 9. listopadu 1927 u okresního soudu v Kežmarku domáhal se Martin M. na Margitě Cz., majitelce lesního velkostatku v K., aby mu jednak vlastním jménem, jednak jako dědička dřívějšího spolumajitele tohoto velkostatku zaplatila na dlužné mzdě a vedlejších služebních požitcích částku 63700 Kč, kterouž sumu později zvýšil; v žalobě bylo — mimo jiné — uvedeno, že Martin M. jest od roku 1896 jako lesní hajný na k.-ckém velkostatku zaměstnán, že složil jako lesní hajný přísahu, a že mu přísluší proto podle služební smlouvy plat 400 Kč ročně a vedlejší požitky v žalobě blíže uvedené.
Nejvyšší soud — v pořadu stolic soudních — usnesením z 5. června 1930 zastavil tento spor podle § 180 č. 1 a § 182 uh. civ. s. ř. pro nepřípustnost pořadu práva v podstatě z těchto důvodů: Zák. čl. 45:1907 neplatí jenom pro čeleď zaměstnanou při hospodářství polním, nýbrž také pro čeleď lesní; okolnost, že žalobce byl vzat do přísahy, činí ho sice podle § 40 lesního zákona (zák. čl. 31: 1879) orgánem veřejné bezpečnosti, ale nedotýká se jeho služebního poměru k zaměstnavateli; žalobce sám tvrdí, že byl stále zaměstnán jako lesní hajný na základě ústní služební smlouvy, netvrdí však, že byl pověřen správou lesa; zažalován je nárok na zaplacení ujednaných služebních požitků, nikoliv nárok na náhradu škody; rozhodnutí sporu přísluší podle § 62 cit. zák. správním úřadům.
Na to podal Martin M. »žalobu« u okresního úřadu v Novém Městě n. V., v níž uplatňoval týž nárok. V tomto řízení vydal v pořadí stolic správních zemský úřad v Bratislavě výměr z 23. září 1932, kterým odkázal Martina M. s jeho nárokem na pořad práva, odůvodniv své rozhodnutí tím, že se zák. čl. 45:1907 vztahuje jenom na právní poměry mezi hospodářem a čeledí polnohospodářskou, lesní hajný však že není čeledínem ve smyslu tohoto zákona, což plyne zvláště z § 30 cit. zák., v němž není lesní hajný jmenován, ač jiní hajní jsou tam zmíněni.
Poté podal Martin M. u předsedy konfliktního senátu návrh na řešení záporného konfliktu kompetenčního vzniknuvšího mezi nejvyšším soudem a zemským úřadem v Bratislavě.
Senát pro řešení kompetenčních konfliktů uznal, že příslušný jsou politické úřady, vycházeje při tom z těchto úvah:
1. Především dlužno konstatovati, že v daném případě nepřichází vůbec v úvahu zákon ze 4. července 1931 č. 131 Sb. o soudnictví ve sporech z poměru pracovního, služebního a učebního, podle jehož § 1 jsou výlučně pracovní soudy příslušný rozhodovati o sporech mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem ze služebního poměru založeného soukromoprávní smlouvou, když podle § 43 tohoto zák., jenž nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1932, mají býti spory, zahájené do toho dne u soudů nebo úřadů příslušných podle práva dosavadního, vyřízeny podle předpisů dosud platných, a když spor navrhovatelův byl u řádných soudů i u politických úřadů zahájen před 1. lednem 1932.
2. Navrhovatelův služební poměr k majiteli velkostatku, na němž navrhovatel jest zaměstnán jako lesní hajný, spadá pod ustanovení zák. čl. 45:1907, který jedná o úpravě právních poměrů mezi hospodářem a hospodářskou čeledí. Okolnost, že navrhovatel jest zaměstnán jako lesní hajný, není důvodem pro to, aby cit. zák. nebylo na služební poměr navrhovatelův použito, neboť pod pojem hospodářství, jež má na mysli § 1 tohoto zák., spadá nejen hospodářství polní, nýbrž i všechny podniky provozující zemědělskou činnost v širším slova smyslu, tudíž i hospodářství lesní. Opak nelze dovozovati ani z toho, že v odstavci 3. § 30 cit. zák. mezi hospodářskou čeledí, pro kterou neplatí předpisy o svátečním klidu, obsažené v odst. 1 a 2 téhož paragrafu, uvádějí se sice také polní hlídači a lovčí hajní, nikoliv však i lesní hajní, kdyžtě výpočet obsažený v odst. 3. § 30 cit. zák. jest jen demonstrativní, nikoliv taxativní (arg. slova »polní hlídač, dojič, lovčí hajný, pastýř atd.«).
Platí-li však pro služební poměr navrhovatelův předpisy zák. čl. 45: 1907, pak přísluší rozhodovati o nároku navrhovatelově na služební požitky z tohoto služebního poměru podle § 62 téhož zák. ve spojení s ustanovením čl. 1 a §§ 3, 4 a 5 zák. o org. pol. správy ze 14. července 1927 č. 125 Sb. úřadům politickým a to, ježto jde o nárok na zaplacení zadržené mzdy s vedlejšími požitky, bez ohledu na výši uplatňovaného nároku.

Citace:

Dodatek II.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 841-846.