NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 2

Čís. 133.

Při majetkových deliktech rozumějí se hranice zločinu a trestové sazby, vyjádřené peněžitými obnosy, nadále v korunách československých.
(Rozh. ze dne 14. února 1920, Kr I 661/19.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhli po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Josefa W. do rozsudku krajského co výjimečného soudu v Litoměřicích ze dne 13. listopadu 1919, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem krádeže dle §§ 171, 173, 174 II с) a 179 tr. z.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje důvod zmatečnosti čís. 11 § 344, správně čís. 10 § 281 tr. ř. Vytýká, že nalézací soud, zjistiv, že hodnota věcí, obžalovaným odcizených, činí více než 2000 K, a vysloviv, že tím jest dosažena zákonná hranice zločinu, stanovená v § 179 tr. z. »přes 2000 K«, podřadil skutkový děj pod ustanovení tr. z., které naň neplatí, poněvadž § 179 tr. z. má na mysli koruny, jako jednotky zlaté měny rakouské, kdežto v přítomném případě byla zjištěna hodnota odcizených věcí v korunách čsl. měny papírové, jak patrno z toho, že hodnota odcizené zlaté desetikoruny byla přijata obnosem 40 K. Tím, že první soud ztotožňuje nominelní hodnotu bankovek, jimiž jest škoda vyjádřena, se škodou, která jest rozhodna dle § 179 tr. z. ve znění zákona z 9. ledna 1910, č. 73 ř. z., upadl v právní omyl, následkem kteréhož opomenul převodem čsl. papírových korun na jich kursovní hodnotu ve zlaté měně korunové zjistiti, dosahuje-li škoda výše, jakou stanoví § 179 tr. z. pro vyšší sazbu trestní. Zmateční stížnost není oprávněna. Zákonem ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. zák. a nař., jímž se upravuje oběh a správa platidel v čsl. státě, byla stanovena za měnnou jednotku pro oblast čsl. státu, koruna čsl. (ve zkratce Kč. — § 5). Bankovky, okolkované ve smyslu zákona z 25. února 1919, čís. 84 sb. zák. a nař., i státovky, za účelem jich výměny vydané, byly prohlášeny za zákonná platidla, jež jsou povinni stát i kdokoliv jiný přijímati při placení ve jmenovité jich hodnotě (§ 2 a 9); dle § 6 téhož zákona platí se závazky znějící na koruny rak.-uh. měny v korunách českoslov., při čemž se počítá jedna koruna čsl. za jednu korunu rak.-uh. Z těchto zákonných ustanovení plyne, že ode dne platnosti citovaného zákona (12. dubna 1919) jsou na území československého státu nejen zákonným platidlem, nýbrž také měřítkem hodnot koruny československé jako jednotky nové měny papírové, dle nichž dlužno po tomto dnu určovati výši škody. Bylo by zajisté nedůsledné — vzhledem k tomu, že se zákon o funkci papírových korun čsl. jako zákonného měřítka hodnot výslovně nezmiňuje — a příčilo by se zajisté duchu zákona, kdyby se platnost čsl. koruny omezovala na funkci zákonného platidla a měřítkem hodnot zůstávala zlatá koruna bývalé měny rakousko-uherské. V přítomném případě byl obžalovaný uznán vinným dvěma krádežemi, jednou, spáchanou ke škodě Marie H. v noci ze dne 6. na 7. květen 1919, při níž byla zjištěna hodnota odcizených věcí na 1826 K, druhou, spáchanou ke škodě Edvarda K., při čemž byla zjištěna hodnota ukradených věcí na 911 K. Prvá krádež byla spáchána již za platnosti shora citovaného zákona o úpravě oběhu platidel v čsl. státě a právem tudíž byla škoda odhadnuta dle zákonného měřítka, po rozumu tohoto zákona platného, v korunách papírové měny čsl. Avšak také ohledně druhé krádeže, spáchané před vydáním zákona z 10. dubna 1919, čís, 187 sb. z. a n., dlužno hájiti stanovisko, že škoda byla správně zjištěna v korunách měny papírové, jak vyplyne z následujících úvah: V době spáchání druhé krádeže obíhaly v čsl. státě se zákonnou platností okolkované bankovky, jimž byl dán zákonem ze dne 25. února 1919 čís. 84 sb. z. a n. nucený oběh (§ 2). Tím byla již připravena měna papírová s jednotkou koruny čsl. Dlužno podotknouti, že již dlouho před vydáním tohoto zákona neokolkované bankovky rakousko-uherské nebyly více představitelkami peněz zlaté měny korunové a to od okamžiku, kdy byla na základě zmocnění, daného cís. nař. ze dne 4. srpna 1914, čís. 198 ř. z., suspendována bankovní akta rakousko-uherské banky, zrušena povinnost této banky směňovati bankovky za kovovou minci, a dáno bance zmocnění, vydávati bankovky s nuceným oběhem bez vší úhrady. Faktický stav byl tedy již po celou dobu války ten, že bankovky měly povahu platidla s nuceným oběhem, kdežto rakouské mince zlaté se staly mincemi obchodními s hodnotou kursovní. Fakticky byly tudiž papírové koruny jedině platným platidlem a měřítkem hodnot také v době spáchání druhé krádeže a jednal proto správně soud nalézací, ocenil-li v nich škodu poškozeného a zjistil-li jimi hodnotu věci. Tento postup odpovídá také příslušným předpisům trestního zákona a řádu. Dle § 99 tr. ř. dlužno vyšetřiti dle stejných zásad výši škody, ať se děje zjištění její za účelem stanovení zákonné hranice zločinu proti majetků, či sazby trestní, nebo konečně náhrady škody. V každém případě dlužno dle § 175 tr. z. stanoviti škodu obnosem, který musí poškozený vynaložiti, by odčinil újmu, způsobenou krádeží, tím, že si opatří v náhradu předměty stejné hodnoty. Tento obnos lze pak stanoviti s obecnou platností jen v oněch platidlech, která vskutku mají funkci platidel a měřidel hodnot — v našem případě bankovkami čsl. Při opačném stanovisku zmateční stížnosti nedostalo by se poškozenému plné náhrady, poněvadž obžalovaného nelze odsouditi k náhradě škody ve zlatě, nýbrž v korunách čsl. papírových (arg. § 2 a 9 zák. ze dne 10. dubna 1919, č. 187 sb. z. a n.). Určiti pak škodu pro otázku viny menším obnosem ve zlaté měně, pro náhradu škody pak větším obnosem ve měně papírové, bylo by nedůsledno a příčilo by se ustanovení §§ 99 tr. ř. a 173 tr. z. Ve skutečnosti by znamenalo stanovisko zmateční stížnosti poskytnutí premie pachateli a to zcela neodůvodněné, poněvadž oba stejně jsou podrobeni týmž hospodářským poměrům. Co by pachateli přineslo prospěch, bylo by tím větší újmou pro poškozeného. Již proto jest spravedlivo, by pachatel zodpovídal hospodářskou škodu, kterou způsobil svým bezprávným útokem na cizí majetek, ve výši odpovídající skutečným poměrům hospodářským. Dlužno ještě podotknouti, že dosud platná ustanovení zákona Ofnerova ze dne 9. dubna 1910, č. 73 ř. z., o hranici zločinu a sazbách trestních, pokud jsou určena obnosy peněžitými u majetkových deliktů, neodpovídají nynějším hodnotám zboží. Avšak ani tato okolnost neodůvodňuje nároku obžalovaného na ocenění způsobené škody ve měně zlaté. Jest totiž nepochybno, že příčinou vysokých cen zboží jest nejen hluboce pokleslá směnná hodnota peněz ve státech s měnou otřesenou, nýbrž také — a tento zjev se vyskytuje i u států s měnou nedotčenou — nedostatek zboží, vyvolaný světovým nedostatkem surovin a poválečnými obtížemi výrobními. Prakticky se nedá v konkrétním případě ani dobře zjistiti, jaký podíl má na vysoké ceně určitého druhu zboží každý z obou důvodů. Kdyby se ocenění stalo výhradně s hlediska poměru hodnoty zboží k hodnotě zlata, zůstávala by nepovšimnuta druhá závažná složka a nebylo by vyhověno požadavku, by škoda byla stanovena obnosem, jakým trpí majetkovou újmu okradený, který si může za daných hospodářských poměrů zjednati náhradu zase jen za vysoké ceny, vyjádřené v platné měně papírové. Z těchto úvah vyplývá, že právní stanovisko prvního soudu, zaujaté při vyšetření škody, není právně mylným. Poněvadž v přítomném případě zjistil soud správně celkovou škodu na 2737 K v čsl. korunách papírových, proti čemuž, mimochodem řečeno, obžalovaný za řízení ničeho nenamítal, bylo právem použito také přísnější sazby dle § 179 tr. z.

Citace:

Čís. 133. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 199-202.