Č. 3399.

Pozemková reforma: O nároku vlastníka zabraných nemovitostí podle § 11 zák. záb.
(Nález ze dne 26. března 1924 č. 5231.)
Prejudikatura: Boh. 3105 adm.
Věc: Mikuláš a Markéta O. proti státnímu pozemkovému úřadu (sen. president v. v. Rudolf Vyšín) o nárok dle § 11 zák. záborového.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lé uzavřeli dne 19. srpna 1922 se stpú-em dohodu, dle níž měl tento úřad převzíti od st-lů četné nemovitosti z jejich zabraného velkostatku T. a Z., měl jim však propustiti ze záboru dle § 11 zák. záb. zbytek tohoto velkostatku, mající výměru 444 kat. jiter 348 čtv. s. zemědělské půdy a zaujímající kromě toho živé i mrtvé toky řeky Tisy.
Výměrem ze 16. března 1923 oznámil stpú st-lům jako dědicům Zoarda O., že se rozhodl převzíti nemovitosti zapsané ve vložce č. 1 obce A. ač. 150 obce K., kteréžto oznámení bylo doručeno kurátorovi dědiců Dru Vojtěchu A. okresním soudem s vyzváním, aby se dědici u tohoto soudu do 30 dní ode dne doručení oznámení písemně vyjádřili, zda u nemovitostí k převzetí určených uplatňují právo podle § 11 zák. ze 16. dubna 1919 č. 215 Sb., jinak že úřad bude míti za to, že souhlasí se zamýšleným převzetím.
K vyzvání tomuto podal Dr. Vojtěch A. u okresního soudu v U. písemné prohlášení, že jako opatrovník nezletilých Mikuláše a Markéty O. a jako již splnomocněný právní zástupce vdovy Palmy O., roz. L., uplatňuje právo na propuštění 500 ha půdy ze záboru a žádal, aby za účelem vyměření této půdy na místě samém podniknuty byly veškeré nutné kroky.
Stpú výměrem z 9. července 1923 odmítl tuto žádost jednak jako nepřípustnou, a odůvodnil rozhodnutí své takto: — — —
Proti tomuto rozhodnutí podávau st-lé stížnost k nss, o níž soud uvážil takto: — — —
Proti věcným důvodům, o něž opírá se nař. rozhodnutí, zamítajíc vznesený nárok na ponechání sporných pozemků dle § 11 zák. záb., formuluje stížnost pouze námitku jedinou namířenou proti prvému z těchto důvodů, totiž že nárok jejich nebyl vyčerpán ponecháním půdy od velkostatku T. a Z.
Námitka tato jest však bezdůvodná. St-lé netvrdí, že půda, jež jim byla ponechána dle § 11 zák. záb. nedosahuje výměry uvedené v § 2 tohoto zák., nýbrž pouze namítají, že i za předpokladů uvedených ve větě druhé § 11, jichž existenci snaží se prokázati dobrozdáním lesního rady R., má jim propuštěna býti ze záboru větší výměra půdy, než se uvádí v § 2 zák. záb.
Nároku takového však si-lé nemají. Nss vyslovil již v nál. Boh. 3105 adm., na nějž tuto odkazuje, že rozsah nároku plynoucího vlastníku zabraného majetku z ustanovení § 11 zák. záb. jest plně vymezen a určen již větou prvou tohoto předpisu, která stanoví, že majitelé zabraných statků mají právo, aby z majetku jim zabraného byla jim přidělena majetnost nepřesahující výměry uvedené v § 2 tohoto zák. Věta druhá tento nárok vlastníka nerozšiřuje, nýbrž úřadu pouze umožňuje (arg. slova »lze propustiti«), aby se zřetelem na zájmy veřejného blaha ponechal vlastníku větší výměru půdy tehdy, když by jejím propuštěním pouze v rozsahu § 2 zák. záb. dotčeny byly zájmy veřejné.
Na ponechání půdy v této větší výměře však vlastník sám naléhati nemůže, neboť vlastního nároku remá a k ochraně zájmů veřejných povolán není.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3399. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 871-872.