Č. 248.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Čechy): * Prekluse ve smyslu § 18 dávk. řádu nenastává, bylo-li již před zavedením řízení dle tohoto § úřadu oznámeno, že nabyvatel převzal na sebe k placení dávku a bylo-li řízení přes to prováděno pouze se zcizovatelem, byť i zcizovatel některou ze lhůt úřadem mu daných zmeškal.
(Nález ze dne 26. listopadu 1919 č. 5801.)
Prejudikatura: Srovn. nález č. 84 této Sbírky.
Věc: Pozůstalost po Josefu Jahnovi společně s firmou Simon Hofmann v Plzni (adv. Dr. Leo Massarek z Plzně) proti zemskému správnímu výboru v Čechách o dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se jakožto nezákonné.
Důvody: Kupní smlouvou ze dne 26. července 1918 prodala pozůstalost po Josefu Jahnovi firmě Simon Hofmanu nemovitost zapsanou v kn. vl. čís. 31 kat. obce Lhotka Chovkov za 25500 K.
V přihlášce k vyměření dávky z přírůstku hodnoty uvedl kurátor pozůstalosti, že prodaná nemovitost byla vlastnictvím zemřelého Josefa Jahna na základě různých kupních smluv vesměs před 1. lednem 1903 uzavřených, že obecná cena její v den 1. ledna 1903 činila nejméně K a že kupitelka je dle odst. 4. povinna nésti dávku z přírůstku hodnoty ze svého.
Výměrem ze dne 4. prosince 1918 oznámil vyměřovací úřad kurátoru prodávající pozůstalosti, že při vyměřování dávky z přírůstku hodnoty vezme za základ jako cenu nabývací obecnou hodnotu nemovitosti ku dni 1. ledna 1903 a že dle jeho mínění přiměřenou hodnotou je 8100 K. Současně vyzval stranu, aby do 14 dnů podala námitky proti této úředně předpokládané hodnotě, poněvadž jinak vyměřena bude dávka na základě této hodnoty. Výměr ten byl doručen kurátorovi pozůstalosti dne 7. prosince 1918.
Kurátor pozůstalosti podal proti výměru tomu motivované námitky de dato 20. prosince 1918, které došly do úřadu vyměřovacího poštou dne 23. prosince 1918.
Platebním rozkazem ze dne 11. února 1919 předepsána byla dávka z přírůstku hodnoty penízem 3407 K 15 h.
Odvolání proti tomuto platebnímu rozkazu podané jak prodavatelkou tak kupitelkou vytýkalo pouze, že jako hodnota nabývací vzata byla za základ úředně předpokládaná hodnota 8100 K, ač prodavatelka proti hodnotě té podala odůvodněné námitky a nabídla pro případ smírné dohody uznání nabývací hodnoty 16000 K.
Odvolání to bylo naříkaným rozhodnutím ze dne 17. května 1919 zamítnuto a sice, pokud nabyvatelky se týká, pro nedostatek legitimace její k podání odvolání, pokud zcizovatelky se týká proto, poněvadž námitky proti úřednímu ocenění podané došly po vypršení lhůty vyměřovacím úřadem dané.
O stížnosti proti tomuto rozhodnutí podané jak nabyvatelkou tak zcizovatelkou uvážil nejvyšší správní soud toto:
Nabyvatelka, firma Simon Hofmann vidí nezákonitost naříkaného rozhodnutí v tom, že odvolání její pro nedostatek legitimace bylo zamítnuto.
Nejvyšší správní soud vyslovil již v nálezu svém ze dne 22. dubna 1919 č. 746, na který se zde ve smyslu § 44 jedn. ř. pro správní soud odkazuje, že v ukládacím řízení, týkajícím se dávky z přírůstku hodnoty nemovitosti, příslušejí nabyvateli, jenž převzal dávku na sebe k placení, stejná práva strany jako zciziteli spolu s tímto od okamžiku, kdy vstoupil nabyvatel do řízení tím, že vyměřovacímu úřadu bylo převzetí dávky oznámeno.
Jak ze spisů vyplývá, bylo vyměřovacímu úřadu již v přihlášce k dávce z přírůstku hodnoty sděleno, že nabyvatel převzal na sebe dávku k placení a nabyl tím práv strany a tedy také práva proti platebnímu rozkazu podati stížnost.
Byla-li tato naříkaným rozhodnutím zamítnuta pro nedostatek legitimace, odporuje rozhodnutí v tom směru zákonu.
Stala-li se však nabyvatelka tím, že kupní smlouvou převzala na sebe povinnost dávku zaplatiti a převzetí dávky úřadu vyměřovacímu bylo sděleno, stranou, mělo řízení ukládací a také řízení § 18 dávk. ř. o vyhledávání hodnoty předepsané také s ní býti provedeno.
To se však nestalo, nýbrž řízení to prováděno pouze se zcizovatelkou a když tato ve lhůtě jí dané proti nabývací ceně úředně předpoklá- dané námitek nepodala, vysloveno, že nastala prekluse ve smyslu § 18, odst. 3 dávk. řádu a dávka vyměřena na základě hodnoty předpokládané úřadem.
Nález tento není ve shodě se zákonem, poněvadž byť i zcizovatelka lhůtu jí danou zmeškala, prekluse za daných okolností nastati nemohla. Nelze důvodně tvrditi, že by řízení provedené pouze se zcizovatelkou působilo i proti nabyvateli dávku k placení převzavšímu jako druhému účastníku ve sporu, nebyl-li zcizovatel jako plnomocník prodavatalův vykázán.
Mluvíť § 18 dávk. řádu o straně a stranou byla v daném případě i nabyvatelka a nelze nalézti v zákoně opory pro názor, že by stačilo provésti řízení pouze se zcizovatelkou a že by její prohlášení neb opomenutí působilo i proti nabyvatelce. § 19 dávk. řádu jednacího o doručení platebních rozkazů, nelze se v daném případě dovolávati. Ten dovolává se § 267 a 268 zákona o přímých daních osobních z 25. října 1896 č. 220 ř. z. a z 23. ledna 1914 č. 13 ř. z. Paragraf 267 zákona z 23. ledna 1914 č. 13 ř. z. stanoví, že doručování vyzvání, výměrů, opatření a rozhodnutí, zvláště však platebních rozkazů má se státi do vlastních rukou adresáta nebo zmocněnce a uvádí v závorce § 264. Tento § zákona z 25. října 1896 č. 220 ř. z. ukládá pak spoluvlastníkům podniku, podléhajícího všeobecné dani výdělkové, povinnost, aby jmenovali úřadu plnomocníka; nesplní-li tuto povinnost, platí každý z nich za plnomocníka ostatních.
Této všeobecně platné zásady, že spoluvlastníci povinni jsou jmenovati plnomocníka, jinak že každý z nich platí za plnomocníka ostatních, lze ovšem užíti i v řízení k vyhledávání obecné hodnoty, ale toliko, jde-li o spoluvlastníky nemovitosti, nikoli však jde-li o osoby, které nejsou spoluvlastníky a které jen z jiného titulu k solidárnímu placení dávky z přírůstku hodnoty jsou povinny.
Z toho plyne, že řízení, provedené zcizovatelem a vyjádření neb opomenutí tohoto nepůsobí proti nabyvateli, který již v přihlášce kupní smlouvy úřadu oznámil, že dávku z přírůstku hodnoty na sebe vzal, a který od okamžiku tohoto ohlášení nabyl práva strany.
Vzhledem k tomu, že v daném případě nabyvatelka k ukládacímu řízení vůbec jako strana nebyla přibrána, jí předpokládaná hodnota úřadem vůbec nebyla sdělena, nemůže ovšem býti řeči o tom, že by ona s námitkami proti úřadem předpokládané hodnotě byla prekludována.
Poněvadž pak předpis dávky z přírůstku hodnoty dle povahy své i dle předpisů dávkového řádu může se státi jen jediným jednotným způsobem a jediným rozkazem platebním, aniž padá na váhu, kolik osob na placení dávky je súčastněno, nemohl býti, když nenastala prekluse proti nabyvateli ani zcizitel jako druhý účastník rozepře prekludován a neodpovídá proto rozhodnutí naříkané zákonu a bylo je podle § 7 zákona o správním soudě zrušiti.

Citace:

č. 248. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 505-507.