Čís. 16380.

I. Soud povolující exekuci jest oprávněn přezkoumati výpočet zbytku vymáhané pohledávky podle vykonaných plateb, jak je udal sám vymáhající věřitel v exekučním návrhu.
II. Vykonatelnost usnesení o povolení exekuce nezávisí v útratovém výroku na doručení příslušného usnesení povinnému.
(Rozh. ze dne 8. října 1937, R II 398/37.)
Srv. ad I. č. 9940 Sb. n. s., ad II. v témž smyslu č. 11805, 11978 Sb. n. s.
Vymáhající věřitel podáním ze dne 3. května 1937 (E 658/37), v němž udal, že povinný zaplatil na vymáhané vykonatelné pohledávky dne 4. prosince 1936 5025 Kč, navrhl, aby mu byla podle platebního rozkazu okresního soudu v Z. ze dne 1. července 1936, č. j. U 646/36-1, povolena k vymožení uvedených vykonatelných pohledávek ve zbytku 8019 Kč s 8% úroky od 9. dubna 1937 exekuce na svršky, a podáním ze dne 8. května 1937, (E 719/37) navrhl, aby mu byla pro tytéž pohledávky a dále útraty mobilární exekuce, 203 Kč 90 h, povolené pod E 658/37, povolena proti povinnému exekuce nuceným zřízením práva zástavního a vnucenou správou ideální spoluvlastnické polovice nemovitostí, patřící povinnému. Soud prvé stolice povolil žádané exekuce podle návrhu. Rekursní soud povolil je toliko pro částku 6099 Kč 40 h s 8% úroky od 4. prosince 1936, kdežto oba exekuční návrhy co do vyšší částky, jakož i návrh na povolení exekuce nuceným zřízením zástavního práva a vnucenou správou co do útrat mobilární exekuce 203 Kč 90 h zamítl. Důvody: Oběma usnesením, na něž si povinný stěžuje, byla povolena exekuce k vymožení pohledávky ve zbytku 8019 Kč s 8% úroky od 9. dubna 1937. Rekurs je v tom směru odůvodněn. Původní pohledávky podle exekučních titulů U 646/36, U 791/36 činily. 4990 Kč s 8% úroky od 31. srpna 1935, a útraty 73 Kč 60 h, dále 4950 Kč, s 8% úroky od 1. srpna 1935 a útraty 75 Kč. Podle vlastních údajů vymáhajícího, věřitele samého: v exekučním návrhu zaplatil povinný dne 4. prosince 1936 5025 Kč, aniž blíže uvedl, na co platí, takže pohledávka zbytková měla býti vypočtena podle stavu, kdy se placení stalo, tedy podle stavu dne 4. prosince 1936. 8% úroky z pohledávky 4990 Kč od 31. srpna 1935 do 4. prosince 1936 činí 503 Kč 41 h, takže přičtou-li se k tomu útraty 73 Kč 660 h, činilo příslušenství pohledávky s platebního rozkazu U 646/36 dne 4. prosince 1936 577 Kč 01 h. 8% úroky z pohledávky 4950 Kč od 1. srpna 1935 do 4. prosince 1936 činily 532 Kč 39 h, takže, čítaje v to i útraty 75 Kč, činilo celé příslušenství pohledávky z platebního rozkazu U 791/36 ke dni 4. prosince 1936 607 Kč 39 h. Celkem tedy činilo příslušenství ke dni 4. prosince 1936 1184 Kč 40 h. Platbou konanou dne 4. prosince 1936 ve výši 5025 Kč bylo zaplaceno celé příslušenství 1184 Kč 40 h a zbyla částka na jistině 3840 Kč 60 h. Srazí-li se polovice uvedeného zbytku jistiny 1920 Kč 30 h z pohledávek 4990 Kč, dojde se ke zbytku na jistině obou pohledávek, a to 30669 Kč 70 h, 3,29 Kč 70 h, takže neuhrazený zbytek jistiny byl dne 4. prosince 1936 6099 Kč 40 h a od toho dne přísluší ovšem vymáhajícímu věřiteli opět 8% úroky. Hledíc na rekurs byla proto výše vykonatelné pohledávky, k jejímuž vymožení byla exekuce povolena, stanovena, jak shora uvedeno. Odůvodněn jest i rekurs povinného, pokud v napadeném usnesení byla povolena exekuce též k vymožení útrat 203 Kč 90 h, stanovených při povolení exekuce E 658/37. Vždyť přece mobilární exekuce E 658/37 byla povolena podle návrhu vymáhajícího věřitele na přihlášení a byla provedena teprve dne 20. května 1937, takže teprve tohoto dne dostal povinný do rukou usnesení ze dne 4. května 1937, jímž byly útraty 203 Kč 90 h upraveny. Dne 11. května 1937, kdy byla k vymožení těchto útrat povolena exekuce, povinný vůbec o nich nevěděl, nemohl je zaplatili a nemohly proto býti již 11. května 1937 vymáhány.
Nejvyšší soud obnovil usnesení soudu prvé stolice, pokud jím byla povolena exekuce E 719/37 i co do útrat mobilární exekuce 203 Kč 90 h, jinak nevyhověl dovolacímu rekursu vymáhajícího věřitele.
Důvody:
Nelze souhlasili se stěžovatelem, že by soud exekuci povolující nebyl oprávněn přezkoumali, zda je správný výpočet vymáhajícího věřitele žádajícího o exekuci pro zbytek jeho pohledávky, na kterou povinný podle údajů konal určité platby. Rozh. č. 9940 Sb. n. s., jehož se stěžovatel dovolává, se na souzený případ nehodí. Jest ovšem zřejmé, že soud povolující exekuci sám nemůže zkoumati, zda nárok vymáhajícího věřitele zanikl událostmi nastalými po vzniku exekučního titulu, avšak zde je případ jiný. Vymáhající věřitel totiž v exekuční žádostí sám udal, kolik povinný po vzniku exekučního titulu na dlužnou pohledávku zaplatil. Pouze výpočet vymáhajícího věřitele nesouhlasil s výpočtem rekursního soudu co do částky, která ještě po částečném zaplacení vymáhané pohledávky zbývá. Ba stěžovatel ani netvrdí, že by výpočet rekursního soudu nebyl číselně správný, a jen má za to, že soud nemůže jeho výpočet přezkoumávati. Leč v tom jest stěžovatel na omylu, neboť právě dovolávané rozhodnutí nejvyššího soudu č. 9940 Sb. n. s. uvádí dále, že soud povolující exekuci jest vázán i údaji, vymáhajícího věřitele. Právem tedy rekursní soud přihlédl k údaji vymáhajícího věřitele, kolik již bylo zaplaceno, a přepočítal si, zda výpočet vymáhajícího věřitele co do zbytku pohledávky je správný. Ani rozhodnutí nejvyššího soudu, jichž se stěžovatel dovolává ve spojení, s § 1416 obč. zák., se na souzený případ nehodí, neboť exekuční soud má povoliti exekuci podle exekučního titulu a možný kontokorentní poměr nemá tu významu.
Jest však dáti stěžovateli za pravdu co do útrat 203 Kč 90 h, stanovených v exekuci E 658/37, pro které byla rovněž povolena exekuce E 719/37. Není totiž závažné, že usnesení povolující exekuci E 658/37 bylo povinnému doručeno až 20. května 1937, kdežto exekuce E 719/37 povolena již 11. května 1937, neboť to na vykonatelnosti útratové pohledávky za exekuční návrh nic nemění, neboť povolením exekuce propůjčil soud svému výroku vykonatelnost (§§ 67 a 78 ex. ř., 524 c. ř. s. rozh. č. 11805 a 11978 Sb. n. s. a Komentář Neumannův k ex. ř., 2. vydání, str. 15).

Citace:

č. 16380. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 331-333.