NPD documents search: Slovník veřejného práva československého, sv. 2

Nabídne-li se v řízení pozůstalostním jeden z dědiců, jejž spoludědicové podezřívají ze zatajení pozůstalostního jmění, ku přísaze manifestační, může ji i soudce nesporný připustiti a odebrati.

V konkrétním případě pozůstalostní soudce přísahu takovou připustil, resp. porovnání na přísahu tu mezi částí dědiců uzavřené přes odpor a rozklad ostatních dědiců pozůstalostně, resp. vrchnoporučnicky a nadopatrovnicky schválil.
Rekurs vzpírajících se spoludědiců, v němž kompetence nesporného soudce k jednání o přísaze manifestační se popírá, zejména vzhledem na čl. XLII. uv. z. k c. ř. s., soud rekursní (Brno) jako nepřípustný a bezdůvodný zamítl. Důvody:
Rekurs lze dle § 9. nesp. říz. podati jen do usnesení, resp. opatření; leč v konkrétním případě schází jakékoliv usnesení, resp. opatření soudní, nýbrž brojí rekurs proti porovnání mezi částí spoludědiců uzavřenému, a proti odročení stání, kteréžto poslední opravnému prostředku v řízení nesporném nepodléhá, když přece i v řízení sporném, v němž odročení jest výslovným ustanovením zákona (§ 134. c. ř. s.) stíženo, do prvního odročení stání rekurs se nepřipouští (§ 141. c. ř. s.). Jeví se tudíž po této formální stránce podaný rekurs nepřípustným.
Leč i kdyby se řeklo, že v připuštění onoho porovnání a v odročení stání za účelem ustanovení stání ku složení přísahy spočívá principiální usnesení pozůstalostního soudu, že přísahu manifestační připouští, jevil by se rekurs meritálně neodůvodněným.
Rekurs hájí názor, že jednání o přísaze manifestační, o její přípustnosti či nepřípustnosti nepatří k úkonům soudce nesporného a že proto soudce nesporný nemůže ani z moci úřední ani na návrh o složení přísahy manifestační jednati, anebo porovnání stran o ní do soudního protokolu přijímati, nýbrž že dle čl. XLII. uv. z. k c. ř. s. za vykonání manifestační přísahy může se žádati jen v řízení sporném, tedy žalobou, ano řízení pozůstalostní přísahy manifestační nezná.
Leč ani slovné znění ani duch cit. čl. názoru tohoto neodůvodňuje.
Z věty »může rozsudkem k tomu přidržen býti« jest zjevno, že má zákonodárce zde na zřeteli jen takové případy, kde jest třeba žaloby, an žalovaný vykonati přísahu vyjevovací se zdráhá. Zákonodárce však, jak již z ustanovení § 45. c. ř. s. jest zjevno, chce zajisté zabrániti sporům zbytečným a to důsledně ovšem i sporům manifestačním. Nabídnou-li se tudíž v řízení pozůstalostním dědicové, oproti nimž projeveno bylo podezření ze zatajení pozůstalostního jmění, ku přísaze vyjevovací, bylo by přímo zpozdilým, nutiti je k tomu žalobou. Vždyť se vzhledem na jich ochotu předem dá očekávati, že submittují, takže by podání žaloby nemělo jiného effektu, leč útraty, kteréž by dle cit. § 45. musili žalobci nésti sami. Obsah vyjevovací přísahy však dle cit. čl. XLII. nemohl by ani rozsudkem formulován býti jináče, než jak stalo se to uzavřeným a pozůstalostním soudcem upraveným porovnáním.
Poněvadž pak není žádného zákonitého ustanovení, kteréž by vykonání vyjevovací přísahy v řízení nesporném překáželo, naopak dle § 12. zák. z 18. června 1901 č. 74. ř. z. výslovně se připouští, a poněvadž konečně též pro právní význam přísahy vyjevovací nemůže činiti rozdílu, byla-li vykonána před soudcem sporným či nesporným, nelze uznati důvodů v rekursu uplatňovaných a proto bylo jej zamítnouti. Dovolacímu rekursu nejv. soud nevyhověl,
kdyžtě
tu není podmínek § 16. cís. pat. z 9. srpna 1854 č. 208. ř. z., zvláště když dovolací stěžovatelé nejsou oprávněni odporovati příslušnému smíru, na němž nejsou súčastněni, jakož i opatřením, které bude učiniti na provádění jeho, jejich právo, vystoupiti po případě žalobou ve smyslu čl. XLII. uv. z. k c. ř. s., jest zachováno přes to, že došlo k uzavření smíru, a bude na soudu pozůstalostním usnésti se o návrhu jejich na zmocnění k provedení této rozepře, pročež není nutno obírati se otázkou, je-li přípustno a účinno, dohodovati se v řízení nesporném za účelem zabránění případnému sporu mezi súčastněnými na složení přísežného udání, na jaké pomýšlí čl. XLII. uv. z. k c. ř. s.
(Rozh. z 31. ledna 1911, č. j. — R III 11/13/1.) Bb.

Citace:

Ustanovení § 69, odst. 1 správ. řádu č. 8/1928 Sb. nebrání tomu,. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1938, svazek/ročník 77, číslo/sešit 10, s. 689-689.