Novější literatura o dějinách horního práva, zvláště v zemích českých.

Podává prof. dr. Jaromír Čelakovský.
1. Das alte Bergrecht von Iglau und seine bergrechtlichen Schöffensprüche. Herausgegeben von Dr. J. A. Tomaschek E. von Stradowa. Insbruk 1897.
2. Das Recht des ältesten deutschen Bergbaues bis ins 13. Jahrhundert. Von Dr. Adolf Zycha. Berlín 1899.
3. Ein sociales Arbeiterrecht Deutschlands. Von Dr. Adolf Zycha. (Otisk z Zeitschrift für Bergrecht, díl 41. a z Vídeňského měsíčníku Pernerstorferova »Deutsche Worte« 1899.)
4. Das böhmische Bergrecht des Mittelalters auf Grundlage des Bergrechts von Iglau. Von Prof. Dr. Adolf Zycha. Dva díly. Berlín 1900.
5. Nástin dějin českého práva horního. Do Ottova Slovníku Naučného napsal prof. dr. Jaromír Čelakovský. V Praze 1896. (Druhé, doplněné vydání v Povšechných Českých dějinách právních str. 264-292.) 6. »Horní právo«, stať dr. Karla Kadlce v Ottově Slovníku Naučném XI. str. 615 —617 a 627 — 632, sestavená, pokud jde o rakouské právo, větším dílem dle přednášek prof. dra. Josefa Stupeckého o rakouském právu horním.
7. Studien über die Entwickelung des Bergregals in Schlesien von Dr. Konrád Wutke. Ve Vratislavi 1897.
8. Zur Theoriedes Bergregalsin Schlesien von Dr. E. Zivier. Ve Vratislavi 1897.
9. Geschichte des Bergregals in Schlesien bis zur Besitzergreifung des Landes durch Preussen. Von Dr. E. Zivier. V Katovicích 1898.
10. Bergbauvorrechte in der Herrschaft Plesz in Oberschlesien von Brunno Bellerode. Ve Vratislavi 1899. (Beiträge zu Schlesiens Rechtsgeschichte III. a IV. díl.)
11. Akten und Urkunden zur Geschichte des Schlesischen Bergwesens. Oesterreichische Zeit. Herausgegeben von Dr. E. Zivier. V Katovicích 1900.
12. Schlesiens Bergbau und Hüttenwesen. Urkunden (1136 bis 1528) von Konrád Wutke. Ve Vratislavi 1900. (Codex dipl. Silesiae XX. díl.)
13. Zur Geschichte des Bergregals in Schlesien. Von Dr. Felix Rachfahl. (Forschungen zur brandeb. und preussischen Geschichte. XIII. díl.)
Jak už přehled nově vydaných těchto spisův a pojednání z oboru horního práva ukazuje, obrací se v novější době opětně usilovně pozornost k otázce vzniku a vývoje horního práva vůbec a zejména horního práva českého Jest to pochopitelno. Objasnění této otázky jest zajímavým a vděčným předmětem právních a kulturních dějin vůbec a českých zvláště. Dějinám horního práva jest v první řadě objasniti obsah a význam pramenů tohoto práva a při tom přihlížeti k provenienci a vývoji jednotlivých stěžejných zásad a útvarů jeho. Jim jest přihlédnouti k počátkům a postupnému vývoji regálu horního a svobody horní, zodpovídati otázku, v jakém rozsahu práva výsostná nad horami přicházela k platnosti a do jaké míry ustupovalo před nimi právo vlastníka pozemku, takže se dospělo k uznávání zvláštního horního vlastnictví odděleného od vlastnictví pozemkového. Jim jest vyložiti, jakou organisaci měly zvláštní úřady a soudy nad horami zřízené a v jakém rozsahu přiznávala se horníkům svoboda dobývati kovy a dělati hory. Jest tudíž úkolem historie tohoto práva sledovati zejména právní poměry těžařův, jak k pánu regálu horního a úřednictvu hornímu, tak i k vlastníku pozemku, na kterém se nerosty hledají a dobývají, a taktéž k havířům a ostatnímu lidu hornímu. Přihlížejíc historie práva horního také k tomu, jaká právní ochrana se poskytovala rozmanitým zařízením na podporu díla horního zavedeným, obsahuje také cenné příspěvky k tak zv. dějinám sociálním a hospodářským. Mnohé zajisté zjevy právního, společenského a hospodářského života moderního, na př. útvary associační za účely hospodářskými, hospodářství peněžní, forma kapitalistického podnikání, expropriace majetku soukromého, podřizování jeho a vůbec zájmů soukromých účelům veřejným, otázka dělnická, ustanovení pracovní doby státem, pojišťování dělnictva pro případ nemoci a stáří atd., vzaly namnoze v oboru průmyslu hornického svůj počátek a měly zde pozoruhodný předchozí neb analogický vývoj. Při tom dějinám horního práva českého přiznává se obecně zvláštní zajímavost. Jak známo, došlo v zemích českých nejprve k důkladnějšímu sepsání práva toho v střední Evropě a sepsání to rozšířilo se do vůkolních a mnohých vzdálených zemí, tvoříc základ i novějších některých kodifikací horního práva. Čechy oplývajíce druhy znamenitým bohatstvím zlata, stříbra a jiných drahých kovův a majíce podnes vynikající průmysl hornický, mohly hlavně z důchodů horních udržeti si silnou moc panovnickou a tím i neodvislost státní a vynikající postavení v středu Evropy. Došlo proto také právě v zemích našich k veleplodné činnosti autonomní a zákonodárné na poli horního práva od XIII. století počínaje až po naše časy, kterážto činnost byla a jest předmětem studia všech opravdových badatelů v tomto oboru.
Nehledě k starším spisovatelům Deucerovi, Mathesiovi, Kořínkovi, Balbínovi, Beckovskému, Dobnerovi, Wagnerovi, Peithnerovi a j., v tomto století František Schmidt, Grimm, Jan Schmid z Bergenholdu, Kašpar hr. ze Šternberka, Karel Weis, Arnošt Vysoký, Šimon Dvořák a H. Jireček v Čechách, Krystián d'Elvert a Tomaschek na Moravě a Emil Steinbeck ve Slezsku vydali jednak část důležitých pramenů domácího práva horního, jednak podali cenné namnoze příspěvky k dějinám práva toho, jakož i českého hornictví vůbec. Rovněž badatelé v oboru horního práva rakousko-uherského a německého (na př. v Rakousko-Uhersku Sperges, Tausch, Schneider, Wenzl, Haberer, Zechner, Leuthold, Kachelman; v Němcích zejména důkladní novější badatelé Achenbach, Arndt, Ermisch.aj.) přihlíželi více neb méně k historickému vývoji také našeho práva horního.
Bližšího poučení o věci mohou poskytnouti českému čtenáři pojednání (č. 5, a 6.), jež referent a kolega dr. Kadlec v Ottově Slovníku Naučném uveřejnili na základě přednášek na české fakultě právnické o předmětu tom odbývaných. Nástin dějin horního práva českého r. 1896 uveřejněný byl v druhém vydání »Povšechných právních dějin českých» právě vydávaných znovu otištěn s některými doplňky, na př. s vylíčením toho, kterak od časů císaře Josefa II. regál horní šířil se také na uhlí kamenné a železo.
I. Pokud se nejprve publikací pramenů horního práva českomoravského týče, uveřejnili někteří badatelé svrchu jmenovaní značnou jich část, ovšem nikoli vesměs kritickým spůsobem. Ze starší doby nebyly zejména doposud uveřejněny nálezy a naučení vrchního soudu Jihlavského ve věcech horních a německý překlad horního zákonníka kr. Václava II., jejž notář Jihlavským, Jan z Gelnhausenu kolem r. 1400 byl pořídil. Důležité pak prameny XV. a následujících staletí, zejména výsady horních měst a nálezy horních soudů českých v Kutné Hoře a Jáchymově, čekají teprve na sebrání a vydání tiskem.
Zvěčnělý professor něm. a rak. dějin právních na Vídenské universitě dr. Tomaschek ze Stradové, jenž byl r. 1857 a 1868 vydal prameny městského práva Jihlavského, sliboval už tehdy, že časem uveřejní také materialie kmetcí stolice Jihlavské z oboru horního práva a dospěl k vykonání úkolu toho teprve po 40 letech krátce na sklonku svého života r. 1897, kdy nákladem Vídenské Akademie na světlo vyšel dávno slibovaný spis jeho (č. 1.). S použitím několika rukopisů chovaných v Jihlavě, Brně, Vídni a Mnichově uveřejnil v něm kromě několika málo jiných pramenů 152 kmetcích nálezů Jihlavských v chronologickém pořádku, z nichž celá třetina byla dána do Kutné Hory. Nálezy ty pocházejí ze XIV. a XV. století a poslední je datován r. 1513. Některé z nich jsou sepsány českým jazykem, na př. r. 1500 moravský podkomoří Jiřík z Vlašimě žádal společně s kverky hory Medelské v Jihlavě za naučení, poněvadž »práva hornieho jinde v této zemi nikdež hledati nevieme, než v Jihlavě, tu kdež jest všem horniem právóm (T. čte právo) v královstvie Českém vrch a najvyššie miesto. A Jihlavští ovšem dali českou odpověď (str. 183). Jako ale tento český kus je T. chybně transkribován a otištěn, takže místy ani smyslu nedává, tak i ostatní prameny s mnohými chybami jsou uveřejněny. V úvodě pak k obsahu a významu uveřejněných pramenů skoro se ani nepřihlíží, nýbrž opakují se částečně přehnané náhledy o důležitosti Jihlavského práva, jež dají se vysvětliti toliko z lokálního patriotismu autorova a z okolnosti, že mu v pokročilém stáří nebylo už lze sledovati novější literaturu historicko-právní. Tak na př. vydavatel zůstává při svém náhledu, že m. Gelnhausen byl notářem v Jihlavě kolem r. 1360 a že jeho něm. překlad zákonníka kr. Václava II. pochází z polovice (i) XIV. stol. (str. X a 18), ačkoli dávno je prokázáno, že Gelnhausen působil v Jihlavě teprve v době krále Václava IV. (srov. moje články o Gelnhausenovi v Ottově Slovníku Naučném IX. str. 1004 a v Časopise Č. Musea 1898 str. 494) 1; tak T. podceňuje význam zákonníka kr. Václava II. a zcela nevěcně jedná o otázce národní provenience horního práva (str. XII) atd. O nějakém pokusu datovati nálezy a opatřiti je potřebným výkladem není řeči, nezbytný při takovéto publikací osobní a věcný rejstřík schází atd.
Takovým spůsobem se stalo, že bylo třeba podniknouti opětné vydání těchto pramenů Jihlavského práva a to opět podporou Akademie věd ve Vídni. Dosti nevděčnému tomuto úkolu podrobil se professor Freiburské university ve Švýcarsku dr. Adolf Zycha, jenž svými důkladnými studiemi z oboru horního práva byl se stal k tomu úkolu osobností zcela povolanou a spůsobilou a jenž chtěje jednati o zevnějších dějinách horního práva českého nutně potřeboval k tomu řádné vydání pramenů Jihlavských a Kutnohorských. V druhém dílu své učené publikace o českém horním právu ve středověku (č. 4), o které ještě promluvíme, uveřejňuje »prameny Jihlavského práva horního, k nimž také počítá jus regale montanorum kr. Václava II., což ovšem vzhledem k tendenci tohoto zákonníka toliko s výhradami lze připustiti.
Vyloživ nedostatečnost posavadních publikací pramenů Jihlavského práva (str. XXXII až XXXIV), podává v úvodě podrobný popis všech rukopisů, jichž užil, jakož i výklad o spůsobu vlastního vydání těchto materialií. Úvod jeho obsahuje mnoho poučného o literární historií projednávaného předmětu; při čemž uznati jest snahu vydavatele užiti též odborné literatury české. Za latinským textem horního práva Jihlavského, jak jest obsažen ve výsadní listině z r. 1249, jenž potom byl mocí statutárního práva stále rozmnožován a do německého a českého jazyka překládán, následuje latinský text a německý Gelnhausenský překlad horního zákonníka kr. Václava II., a ku konci opětné vydání kmetcích nálezů vyššího práva Jihlavského ve věcech horních a to v pořádku systematickém, nikoli chronologickém. Proti vydávání historických pramenů v tomto pořádku dají se ovšem uvésti závažné námitky a vydavatele přiměla k použití tohoto spůsobu zajisté hlavně okolnost, že Tomaschek přidržel se pořádku chronologického. Jinak jest publikace jeho v každém ohledu vzorná, prameny opatřeny jsou pracně sebraným učeným aparátem a přidaný ku konci osobní a místní rejstřík usnadňuje jich užívání do takové míry, že nadále bude se asi při pojednáních o starším českomoravském právu horním hlavně k tomuto vydání přihlíželi.
V Pruském Slezsku, kdež vývin regálu horního a také horního práva byl poněkud jiný, nežli v Čechách a na Moravě a kde v novější době vzniknul zajímavý literární spor (č. 7.—13.) o vzniku, historickém vývinu a dosahu práva regálního, o němž se ještě zmíníme, byly prameny tamějšího horního práva uveřejněny toliko zlomkovitě v díle Steinbeckově r. 1857 vydaném. Zmíněný spor měl pak blahodárný následek, že z obou sporných stran přikročilo se v poslední době ku pilnému sbírání a uveřejňování listinného materiálu, jenž se týká dějin jak horního práva, tak i hornictví a hutnictví ve Slezsku. R. 1898. dr. Zivier připojil svým zajímavým dějinám horního regálu ve Slezsku (č. 9.) sbírku 187 listin a regest z l. 1025—1714, jimiž mínil doložiti svá tvrzení, a brzo na to vydal objemný díl akt a listin k dějinám slezského hornictví vůbec z doby rakouské (č. 11.) jakožto doplněk prvnější sbírky. Druhá táta sbírka obsahuje prameny z 1. 1528—1740 a jest opatřena rejstříkem míst. Dobu předrakouskou nechal dr. Zivier v této publikaci nepovšimnutou, poněvadž nejdůležitější prameny jednak už v předešlém spise tiskem vydal, jednak v jiných spisech jsou obsaženy.
Současně s těmito publikacemi přikročil Vratislavský archivář státní dr. Wutke k uveřejňování listin, jež se týkají Slezského hornictví a hutnictví, a vydal nákladem činného historického spolku Vratislavského v 20. sv. Codexu diplom. Silesiae první část materiálu z l. 1136 — 1528 (č. 12). V předmluvě poukazuje k nedostatečnosti publikace Steinbeckovy a vykládá důvody, které jej přiměly podniknouti novou práci v tomto oboru. Má to býti do jisté míry prý odpověď na útoky, jež byly podniknuty na jeho úvahy o vývinu regálu horního, a sbírka jeho, jejíž druhý díl obsahující listiny do r. 1740 má letos vyjíti, bude prý úplnější nežli Zivierova. Musí se uznati také, že sbírka dr. W. je velmi pečlivou, s náležitou kritikou a s veškerým učeným aparátem opatřenou publikací, a tak v stejný čas, kdy prameny horního práva Jihlavského dočkaly se dvou současných takřka vydání, ve Slezsku podobně materiál tamějšího horního práva ve dvou novějších publikacích je každému učiněn přístupným. II. Přistupujeme nyní k vnitřním dějinám horního práva vůbec a v zemích českých zvláště, pokud svrchu uvedenými spisy doznávají nového objasnění. Podotýkáme ihned, že z badatelů zvláště dr. Zycha odchyluje se částečně od posavadních náhledů o vzniku a vývoji stěžejných zásad horního práva, zejména pokud se týkají začátečné historie a obsahu regálu horního a svobody horní, že také starším pramenům horního práva českomoravského dává namnoze jiný výklad a že slezští badatelé rozcházejí se v názorech o genesi a praktickém významu regálu horního v Pruském Slezsku.
Dle názorů, jež posledně Arndtem, Ermischem a j. řádným spůsobem byly odůvodněny, předpokládalo i předpokládá horní právo nutně uznání zvláštního vlastnictví horního, jež od vlastnictví pozemkového jest pojmově odděleno a o němž jiná platila a platí částečně pravidla, nežli o právu vlastnickém k ostatním movitostem neb nemovitostem. Kdežto dřívější doktrína (Achenbach atd.) zastávala náhled, že hory patřily a patří k pozemkovému vlastnictví, že horní regál povstal z usurpace Staufovců, kteří po příkladu římského práva společně se svobodou horní je zaváděli a že před tím svoboda horní se vyvinovala jako právo obecních společníků k almendě; ukázal Arndt, že toto tvrzení nedá se udržeti. Kde a pokud vlastník pozemku se považoval za vlastníka také nerostů horních, pod jeho pozemkem nalezených, a kde ani stát ani nálezce horních nerostů neměli k nim žádných práv, tam nebylo třeba žádných zvláštních pravidel ohledně majetku horního, tam nemohlo se vyvíjeti žádné zvláštní právo horní. Hornictví primitivně na povrchu země provozované bylo zvláštním druhem hospodářského užívání půdy, jež podléhalo obecným zásadám práva majetkového.
Naproti tomu, kde drahé kovy a jiné vyhrazené, nerosty (na př. sůl) považovaly se za předmět, s nímž náleží disponovati státu anebo tomu, na koho stát své právo přenáší (zeměpánům, vrchnostem, těžařům), tam o spůsobu této disposice, jakož i o ostatních podmínkách a okolnostech dolování musily platiti zvláštní předpisy, a tam mohlo se vyvinouti zvláštní právo horní. Začátky tedy práva horního v každé zemi, kde hornictví nabylo většího významu, mohou se položiti teprve do doby, kdy moc státní neb zeměpanská vyhradila sobě právo nakládati s některými horními nerosty a jich ložisky s vyloučením každé třetí osoby, tedy i vlastníka pozemku, kdy označila přivlastňovati a hájiti sobě toto povahou svou soukromé právo, zvané regálem horním, s nímž práva výsostná nad horami zůstávala spojena, a kdy činila z něho důsledek, že bez propůjčení neb povolení státu nikdo ani pán pozemku není oprávněn provozovati hornictví.
Regálu horního neboli pojmového práva k vyhrazeným nerostům mohl pak dle Arndta používati stát tím spůsobem, že buď sám anebo prostředkem jiných osob hornictví provozoval, buď že propustil svobodu horní t. j. přiznal obecně každému, hlavně ovšem kovkopům, aby na jeho i jiných pozemcích hledali a kutali po nerostech horních a že přiznal tomu, kdo rudnou žílu naleznul a za propůjčku na dobývání její zažádal čili mutoval, právo, aby obdržel propůjčku a po obdržení jejím aby mohl si nerosty horní přivlastňovati. Proto Arndt považoval za stěžejnou zásadu horního práva, že svoboda horní je následkem regálu horního a že toliko tam platí, kde ji regální pán mocí regálu prohlásil, a že pravidla, jež se týkala regálu horního a svobody horní se všemi jich důsledky a jimiž také upravovaly se poměry horníků k státu a vlastníkům pozemků, byla a jsou hlavním a základním obsahem každého práva horního.
Při tom hleděli Arndt a jiní spisovatelé prokázati, že už Řekové a Římané znali regál horní a do jisté míry i svobodu horní, že v Itálii sice horniny až do doby císařské za příslušenství půdy se považovaly, takže jenom se svolením vlastníka pozemku se mohlo dolovati, avšak že v provinciích stát římský rozsáhlá práva k horám vykonával. Ukazovali dále k tomu, že Římané jsouce značně pokročilí v umění hornickém v jižním i západním Německu hornictví v technickém slova smyslu provozovali, nutíce podmaněné Germány, aby v dolech Římanům náležejících zlato, stříbro, olovo a železo dobývali. Takovým spůsobem Němci přiučili se prý důkladněji hornictví od Římanův, převzali od nich stěžejné zásady horního práva a také měli příležitost vyvinouti vlastní hornickou svou terminologii. Když pak franští a římskoněmečtí králové po příkladu římských císařů hleděli uhájiti sobě regál horní a propůjčovati svobody horníkům, tu záviselo to na nich, do jaké míry římské zákonodárství horní mělo v Německu nabýti platnosti a vývin veřejných poměrů vedl pak k tomu, že císařská práva k horám přešla na zeměpány a vrchnosti. Známá konstituce lombardská z r. 1158, kterou hory stříbrné a mince za regále královské jsou prohlášeny, nebyla tomuto vývoji v Němcích zajisté na překážku. A tak pokud se původu horního práva týče, pronesl se Arndt (na str. 223 svého spisu) takto: »Vývoj právní stejně jako kulturní nikdy nebyl úplně přerušen, a tak jako upravení daně pozemkové, mincovnictví, trhy, cla, ano i cechovní zřízení a ústava městská se svými monopoly a právy donucovacími přešly z římského práva do práva německého, tak můžeme totéž tvrditi ohledně hornictví, a to tím spíše, poněvadž hornictví vůbec teprve od Římanů do Němec přišlo.«
Střízlivě a theoreticky jasně přednesené názory Arndtovy doznaly mnohého odporu; avšak staly se přes to v literatuře vědecké panujícími. I novější velmi důkladné práce prof. Zychy (č. 2—4) nezmění po mém soudu asi na základních těchto názorech mnoho, třebas ohledně historie regálu horního a svobody horní přinášely mnoho nového a zajímavého světla.
Ve spise o právu nejstaršího německého hornictví (č. 2) připouští Zycha, že základy horního práva, jak je vyložil Arndt, dospěly k zakončení ve XIII. století zejména v Čechách a toliko ohledně předcházející genese práva toho v říši Římské, v Němcích a také u nás je odchylného náhledu. Obsah regálu horního se dle něho měnil ve středověku. Franští a němečtí králové činili toliko nárok na desátek z výtěžku hor a nepovažovali ještě všechny hory za korunní majetek. Desátek ten měl prý veřejnoprávní povahu, byl daní, jako tomu bylo v právu římském, a nikoli smluvenou dávkou za přenechání hor soukromníkům. Regálního vlastnictví na všech horách ještě nebylo, pán pozemku měl horní právomocnost dříve nežli stát a teprve v XI. a v první polovici XII. století vyskytuje se nový právní názor, že králi přísluší právo na poklady země a že i vlastník pozemku chtěje dolovati, má si opatřiti k tomu povolení od krále. A teprve když takovéto právo regální přechází z rukou krále na zeměpány, obdržuje pozvolna prý týž obsah, jaký mělo později a jaký mu dává Arndt, stalo se plným vlastnickým právem k vyhrazeným nerostům, rozsáhlým výsostným a disposičním právem s veškerou hornickou výrobou. K uznanému staršímu právu na důchod, který postupován novým pánům regálním, zeměpánům, přistupovalo nové právo na důchodkový fond. Za Štaufovců hory theoreticky patřily ku komoře královské, jsouce odloučeny od pozemkového vlastnictví, a císařové mající oporu v konstituci Ronkálské z r. 1158 mohli žádati třetinu i polovinu výnosu a činiti politické dary (str. 35). To byl hlavní obsah císařského regálu.
Zycha nesdílí úplně názor Arndtův o vnitřní spojitosti římských a frankoněmeckých řádů horních; avšak připouští předce vliv římského práva v jiném směru. Uznává, že hornictví Římanů v Alpách přečkalo stěhování národův a že římské předpisy o dělání hor přešly do některých pramenů německých; připouští, že se obecně uznávalo nástupnictví králů germánských do korunních práv imperátorův a že římské poměry právní nemohly se proto lišiti od poměrů, jaké byly v Němcích na horách v nejstarší době; avšak zůstává při tom, že římské právo neznalo regálu horního a svobody horní, že vlastník byl oprávněn těžiti z půdy, že za to platil horní daň — desátek — dle římského práva a že tu tedy šlo o finančnictví římské, které bylo vzorem pro germánské nástupce Římanů.
Vyznáváme, že nás tyto vývody, kterými těžko se dá vysvětliti proměna, jež se prý v XI. století s regálem horním udála, nepřesvědčily. V římských provinciích, v Makedonii a ve Španělsku, jak dříve Arndt a jiní, nyní dr. Neuburg (v Schaeffleho Zeitschrift für die gesammte Staatswissenschaft 1900 str. 46 násl.) přesvědčivě ukázali (zejména na základě horního zákona pro Vipasku z konce prvního století po Kristu, ale i jiných pramenů), měl stát římský regál horní na zlatých, stříbrných a jiných dolech, dávaje soukromníkům povolení, aby mohli těžiti z půdy s výhradou zaplacení zákupní summy a odvádění ročních naturálních dávek a také poplatků z hlavy dělníků do rukou státního úředníka zv. procurator metallorum. Dávky z výtěžků hor neměly tedy povahu daní, nýbrž náhrady za užívání práv fiskem poskytnutých a předpokládaly zvláštní vlastnictví horní, jež bylo státu vyhrazeno. Když pak ustanovení zachovaného zlomku zmíněného zákona pro Vipasku k tomu ukazují, že doly byly svobodně propůjčovány, a když kromě toho víme, že byl jakýsi obecný též horní zákon římský (lex metallis dieta), z něhož lex Vipascensis povolovala výjimky, není příčiny popírati, že zásady regálu horního a i do jisté míry svobody horní, tedy zvláštního práva horního, byly Římanům známy, třebas nebyly totožný s ustanoveními horních řádů středověkých. Ani uznané v zákonících římských právo vlastníka pozemku kutati též na sousedním pozemku nesvědčí o opaku, neboť nedá se odvoditi z pouhého sousedského práva, nýbrž předpokládá povolení státu ke kutání vůbec, vždyť by jinak mezi sousedy bylo nutně musilo docházeti ke konfliktům. Právo to naopak může sloužiti za příklad svobody horní v samé Itálii, neboť obsahovalo oprávnění kutati i na cizém pozemku i proti vůli vlastníka. Zásady horního práva původně asi platily v celé římské říši kromě Itálie; avšak i zde se v pozdější době císařské rozšířily. (Neuburg str. 63.) V Theodosiově a Justinianově zákonníku (v titulech de metallariis et metallis a de procuratoribus metallorum) jsou aspoň ustanovení, z nichž se dá vyvoditi, že při hornictví šetřilo se zájmů státu a horníků, ale také i vlastníka půdy, a jež předpokládají regál horní, třebas svoboda horní byla obmezována následkem monopolisování těžení a nucení k němu. Až do pátého století sahají také zprávy o hornictví římském v Thracii, Dacii a Illyrii provozovaném a to větším dílem státem, když soukromé dolování bralo za své, a zprávy ty mluví o útěku horníkův a vylidnění krajin, následkem čehož stát byl nucen práci v dolech jako robotu barbarům ukládati. Tito metallarii, podobni středověkým lenhavéřům, musili větší část výtěžku své práce odváděti státu, avšak stávali se také držiteli jednotlivých dolů, jimž povolováno i prodávati metallica loca se všemi právy a povinnostmi.
Neuburg pak soudí (str. 110), že názory právní, které ve sbírkách císařův Theodosia a Justiniána došly výrazu a jimiž státní nárok na vlastnictví ke rudám a drahým nerostům v zemi byl utvrzen, přešly jako dědictví na nové germánské státy, jež povstaly na půdě římské, a tak dostaly se také zásady římské do většiny horních práv středního a nového věku. »Germanové« — praví — »stali se na tomto poli žáky Římanův a tím starověku.«
Bylo-li tomu tak, pak ovšem regál horní, jak byl dle mínění také Zychova přešel z římského práva na krále fransko-německé, neměl povahy nároku finančního, nýbrž byl ujednaným požadavkem na část výtěžku rudy a požadavek ten mohl se odůvodniti toliko z právního názoru o regálním vlastnictví horním. Ze názor tento ve středověku nepřichází dlouho k všeobecnému uznání a že mu bylo přemáhati zejména odpor vlastníků půdy, o tom ovšem nelze pochybovati.
Po mém soudu jest proto Arndt v právu, když hájí své základní názory proti Zychovi (v Schmollerově Jahrbuch 1899, IV., str. 264), totiž že regál horní byl a jest stěžejnou zásadou horního práva. Přivádíť doklady na to, že v době franské horní dávky nebyly důsledkem horní výsosti, nýbrž cenou za přenechání hor, že právo těžiti ze soliváren a solních dolů — o němž Zycha nejedná — záviselo od pána regálu a že i ve Francii a Anglii právo regální dávno bylo uznáváno. Proto ani císařové římsko-němečtí nebyli loupežníky a násilníky, když sobě hájili právo, že v římské říši hory podléhají jich regálu hornímu a že knížata duchovní a světští toliko z propůjčení královského práv regálních užívati mohou.
Víme-li pak, že ve XII. století císařové hájili sobě omnem justiciam in argentaria proti zeměpánům a vlastníkům půdy a že před tím vlastník pozemků neb držitelé dolů byli povinni toliko část užitku z hor odváděti pánu regálnímu, tedy z toho plyne, že obsah a důsledky regálu horního nebyly vždy a všude stejný; avšak tím není prokázáno, že by horní vlastnictví nebylo od pozemkového vlastnictví do XII. st. pojmově bývalo odděleno a že by hory byly vesměs zůstaly příslušenstvím půdy, jak Zycha tvrdí (str. 46 násl). Zycha líčí dále, kterak o věci soudil spisovatel Saského zrcadla. Dle tohoto pramenu poklady ležící pod kůrou zemskou náleží králi, který je s výhradou podílu na výnosu z nich aneb bez výhrady přepouští zeměpánům j avšak při tom vlastník pozemku jest to, který obdržuje od nich propůjčku a sám neb s jinými doluje a bez jehožto povolení a dohodnutí se s ním nikdo cizí nesmí na pozemku jeho kutati. Saské zrcadlo, tedy jako prý ani starší práva horní Jihlavské (1249) a Freiburské neznala ještě svobody horní, která teprve během XIII. století začala se dodělávati platnosti a to tak, že se uznávalo právo prvního nálezce, že se ukládalo vlastníku, aby trpěl kutání a za to se mu přiznal podíl na výnosu z hor.
Zycha tedy popírá, že by svoboda horní byla důsledkem regálu horního, jak Arndt tvrdí, připouští ale, že svoboda ta všude sprovází regál horní, poněvadž páni regální chtějíce se svými nároky proraziti ji propůjčovali. Proces tento představuje si Zycha velmi originálním spůsobem. Dle něho vzala svoboda horní začátek na jakýchsi osvobozených horách (Freiberge, montes liberi), jaké prý byly v Goslaru, Freiberce a Jihlavě, jichžto soukromí držitelově dobrovolně poskytli horníkům svobodu, aby na horách těchto kutali a když pracovní síly se rozmnožily a svobodné hory nedávaly užitku, tu dolování se rozšiřovalo z nich na jiné soukromé pozemky. Horníci, co jim bylo dobrovolně poskytnuto, požadovali pak jinde právem. Zejména prý v Jihlavě poskytnul král, jenž byl pánem pozemku (Staré Hory kolem hradu) a zároveň pánem regálním, svobodu horní a tak spojení regálu s pozemkovým vlastnictvím nabylo velkého významu pro vývin českomoravského práva horního (str. 73).
Výsada Jihlavským r. 1249 udělená přiznává prý nálezci právo proti pánu pozemku na vykázání pole na svobodné hoře, avšak jinak o právech a povinnostech vlastníka pozemku nemá ještě předpisu. K upravení těchto poměrů došlo v Čechách a na Moravě teprve později (kolem r. 1265), kdy horníci nabyli určitých práv proti nobiles a claustrales, kterým uložena povinnost trpěti kutání na vlastních pozemcích, za čež přiznán jim podíl z výtěžku hor. Na počátku 13. stol. tedy nebyla ještě pozemkovému vlastnictví tato povinnost uložena, ano ještě roku 1249 svoboda horní prý platila toliko pro svobodné hory.
Zycha z tohoto názoru o pozvolném vývinu svobody horní činí další neméně zajímavé důsledky. Dolování na soukromých pozemcích bylo prý původně vrchnostensky organisováno. Magister montium v Jihlavě byl prý vrchnostenským úředníkem. Těžení účastnili se lidé svobodní i nesvobodní, kteří v XIII. st. dodělali se jakéhosi osamostatnění hospodářského. Vrchnost ponechávala kovkopům část výtěžku, začež oni převzali závodní náklad. Tím nastávala emancipace práce, která vedla k tomu, že hornictví se docela od panství nad půdou oddělilo a konečně, že vlastník pozemku odkázán byl na stále trvající podíl těžařský na dolu, kdežto právo těžařovo užívati pozemku měnilo se ve vlastní právo na hory. Stalo se tak zejména, když horníkům přiznána vrchností disposice s tímto právem. Při tom původní těžení vrchnostenské přecházelo v svobodné těžení společenské. Kverkové a dělníci se začali rozeznávati, původní rovnost mezi nimi mizela, propůjčky neudělují se jednotlivcům, nýbrž společnostem, jichž členové s podíly mohou svobodně nakládati. Dělení práce, zlepšení techniky a účastenství kapitálu, jehož k intensivnějšímu dolování, k odvodňování zatopených dolů atd. je zapotřebí, působí k zlepšení společenského postavení některých zkušenějších členů bývalých dělnických svazkův a ku vzniku sociálních tříd na horách. Třídění to už ve XII. stol. v Tridentu a Friesachu se dá pozorovati.
Takovým zajisté duchaplným spůsobem vysvětluje Zycha, že do konce XII. století dával král pánu pozemku svolení k dolování s výhradou desátku a že pán pozemku přenechával prý obyčejně těžení ve svobodné hoře společnosti horníků, nad kterými podržoval některá vrchnostenská práva (str. 124). Náklad na hory vedli už kverkové združení v těžířstva, a to dle ideálních podílů, jež měli na dolech.
Ve XIII. pak století propůjčoval král stále hojněji regál horní zeměpánům. Říšský regál zaměněn takto regálem zeměpanským, jenž nabyl mnohem většího rozsahu. Z pouhého prý práva na příjem berní z hor vyvinulo se výhradné právo na hory. Obecná svoboda horní vznikala při tom asi prý ze státoprávních snah zeměpánův a to zejména v Čechách, kde pánům pozemků přiznána králi třetina urbury, aby prý tím tito pánové byli získáni pro uznání obecné svobody horní. Došlo v tom ohledu k jakémus dohodnutí krále Přemysla Otakara II. se stavy, jak toho jest dokladem naučení dané z Jihlavi slezskému klášteru Lubuskému z r. 1268 (str. 167). Vlastníku pozemku přiznána část měřeného pole, tak zv. lán panský kromě podílu na urbuře a dědičného kuksu; začež byl povinen postoupiti pozemek ku kutání a dolování, též k stavbě hutí atd. Svobodu horní t. j. právo nálezce obdržeti propůjčku vymohli si horníci sami pozvolna a zeměpánové jim v tom pomáhali. Tak se stalo hornictví svobodné.
Jestliže referentu nebylo možno souhlasiti s názory prof. Zychy, pokud se otázky provenience regálu horního týče, přiznává, že výklady jeho středověkých pramenův o vývoji horní svobody a o poměru horníků k majitelům půdy, třebas spočívaly částečně na domněnkách, jsou zajímavé a pravdě dosti podobné. Viděli jsme, že v říši římské byl znám regál horní, ačkoli hornictví druhdy od lidí nesvobodných v státních dolech jako robota bylo vykonáváno. Regál horní trval tedy bez svobody horní a v tom má Zycha pravdu, že svoboda horní z něho neplyne. Pravdu ale má i v tom, že regál horní měl zejména v Čechách v zápětí svobodu horní a následkem toho výklady jeho mají předce více neb méně cenu historickou pro XI. až XIII. století, osvětlujíce ovšem zajímavě otázku vývinu stěžejných zásad horního zákonodárství.
Nedá se upříti, že na př. ve Slezsku, vrchnost musila dáti svolení k tomu, když na jejích pozemcích chtěl kutati nálezce, obdržev od knížete propůjčku. Svoboda horní kutéře byla tedy obmezena dlouho souhlasem vrchnosti a nedoznávala toho širokého uznání, jako v Čechách. Možno z toho důvodně souditi, že poměry v jednotlivých zemích se vyvinuly historicky různě a že pro důraznost a úplnost svobody horní nestačilo pouze, aby zeměpán nabyl práva regálního, nýbrž aby i měl moc a vůli práva toho takovým spůsobem užiti, jako se stalo v horním zákonníku krále Václava II. Neboť, jak Arndt dobře podotýká — králům a zeměpánům šlo o praktický užitek z regálu, nikoli o svobodu horníků ze všech končin světa přiběhlých. Arndt, který sám osobě přiznává, že není historikem, sice (v Schmollerově Jahrbuch IV., str. 275), vyvrací mínění Z., že by svoboda horní byla vzala počátek na horách, jež byly vrchnostmi za svobodné prohlášeny, že by byla vzala původ od horníkův a nikoli od pána regálního a že by tyto vrchnosti byly měly právo udělovati propůjčky, dosazovati perkmistry, dávati předpisy o dolování a vybírati urburu; avšak když uvážíme, kterak pozemkové vlastnictví všude proti zavedení regálu horního z přirozených příčin se bránilo, nemůžeme tak prostě odmítati náhled, že horní svoboda pozvolna teprve a to ještě ne všude a ohledně všech kovů domohla se platnosti.
Z tohoto hlediska nabývá vývin regálu horního a také svobody horní v zemích českých zvláštní zajímavosti a jest úkolem dějin českého práva horního nestranným oceňováním obsahu zachovaných pramenů jeho přispěti k zodpovídání otázky, do jaké míry vývin tohoto práva na půdě české prokazuje a ospravedlňuje předpoklady ve spise Zychově obsažené.
III. Prof. Zycha sám se podjal tohoto úkolu, pojednávaje v prvním dílu spisu o českém právu horním ve středověku na základě horního práva Jihlavského (č. 4) stejně důkladným a zajímavým spůsobem o stěžejných těchto otázkách. Spis jeho rozvržen je na dva oddíly a sice v první části věnuje pozornost dějinám českého práva horního a v druhé české ústavě horní. Uznává při tom ihned V úvodu, že »Čechy jsou klassickou zemí středověkého hornictví a horního práva« a že v pramenech českých obsažen je klíč k porozumění historii německého práva horního. Zejména přiznává Jihlavskému právu hornímu epochální význam, poněvadž z Jihlavy rozšířil se duch autonomní svobody hor a rázné ochrany práce horní přes hranice Čech a Moravy.
V zevnějších dějinách horního práva českého v první řadě věnuje pozornost pramenům Jihlavského práva. Má za to, že němečtí horníci už při osazení v Jihlavě obdrželi nějaké výsady, jež pak byly převzaty do privileje z r. 1249 a také rozmnoženy.
Na nějakou vnitřní souvislost německého hornictví s hornictvím v slovanské době nechce u nás mysliti, neboť Slované znali prý kutání toliko v menších rozměrech a rýžování, kdežto společné, technicky pokročilejší těžení bylo zavedeno Němci v zemích českých. Na otázku, odkud tito horníci němečtí přišli, odpovídalo se posud obvykle, že z Harcu a Míšně. Ermisch zejména dovozuje, že horníci, kteří na vysočině českomoravské začali dolovati, pocházeli z Freiberka, o jehož dolech jsou zprávy už z r. 1169, a že odtamtud nejspíše přinesli právní obyčeje horní, jimiž se spravovali. Mínění tomuto velmi rozhodně odporuje Zycha, dovozuje z velmi závažných okolností, že horníci ti přišli z alpských zemí. Porovnávaje ustanovení statutů Tridentských z 1. 1185—1213 a Massanských z XIII. stol., smluv Friesašských a jiných pramenů horního práva jižního s horním právem Jihlavským dospívá k závěru, že práva ta mají společné základní zásady, pokud se týkají horní techniky a poměrů těžířstva, jakož i podílu pána regálního na dolování a že je mezi nimi jistá vnitřní příbuznost. Mohly tedy z jihu k nám býti uvedeny; kdežto zásady, jež se týkají svobody horní a poměru těžařů k pánu regálnímu a k vlastníku pozemku vyvinuly se teprve na půdě naší českomoravské. Při tom opakuje Z. dřívější mínění, jež nám nelze s ním sdíleti, že »německé horní právo se samo ze sebe (!) dále vyvinovalo a že na spojitost jeho s římským právem horním nelze mysliti. Z, připouští pouze možnost velkého významu římského hornictví v Alpách v tom smyslu, že ono německým kovkopům cestu k pokladům zemským ukazovalo a k dobývání kovů je povzbuzovalo, a že tedy v těch místech se dolovalo, kde byly druhdy římské závody horní. Nalézá analogii v tom zjevu, že mnohá německá města povstávala na rozvalinách starých měst římských, aniž by byla prý zaváděla římskou ústavu městskou.2)
Tvrzení své o kolonisaci z jihu opírá dále Z. o nářečí bavorské, v kterém sepsány jsou německé právní památky Jihlavské, o okolnost, že i do Uher a Sedmihrad z Alpských zemí se horníci přistěhovali a že z alpských zemí (lépe řečeno: přes tyto země) vedla kulturní cesta do Moravy. Následkem toho přichází k závěru, že hornické řády nebyly v Jihlavě z Míšně zavedeny, jak dovozuje zejména Ermisch, nýbrž naopak, že Jihlavské právo horní nabylo platnosti ve Freiberce, kdež do r. 1255 neměli žádného sepsání práva a kde sobě z Jihlavi opatřili obšírnější sdělení horního práva teprve ve XIV. stol. Máme za to, že vývody Zichovy v těchto směrech úplně jsou přesvědčivý, nalézajíce se v souhlasu se známou pravdou, že náš vývoj právní a kulturní se dál od X. století pod vlivem jihozápadu Evropy a nejméně pod vlivem severu.
Pojednávaje pak o dějinách kodifikace neboli sepsání Jihlavského práva uznává Z. v souhlasu s Tomaschkem pravost základní latinské listiny z r. 1249, na jejímž sepsání měli podílu král Václav I. i měšťané Jihlavští. Opakuje pro pravost celkem důvody, jež už v Mittheilungen f. Gesch. der D. XXXIX. str. 10 byl přednesl. Mocí statutárního práva doplňovali pak Jihlavští právo své novými ustanoveními, zejména když jim bylo dávati naučení do jiných měst horních. Základní listina Jihlavská sama byla vydána horníkům všude v království Českém (montanis ubique in regno nostro constitutis) a horníci nemohouce se vázati na jedno místo, roznesli zásady její o nároku prvního nálezce, o právech pána regálního atd. všude, kde se usadili. Když kolem r. 1265 byly upraveny nároky pánů pozemků, na nichž se dolovalo, povolením lánů panských a podílu na výtěžku z hor, tu došlo k sepsání nové německy sepsané redakce Jihlavského práva, jež i nadále novými články byla doplňována.
Takovým spůsobem sluší rozeznávati několikeré recense původní listiny Jihlavské, jednu latinskou z druhé polovice XIII. století a troje německé, o nichž má Z. za to, že radou Jihlavskou byly sestaveny za účelem sdělení horního práva do Freiberka a Kutné Hory. Vedla k jich sepsání také praktická potřeba vyvinujícího se novějšího horního práva, jež potřebovalo ustanovení o právu štolovém, o vykázání pánům pozemků zvláštních lánů při měření hor následkem šíření se dolování z královských prý pozemků na soukromé, o zabezpečení horní svobody atd. První recensi německou, o které má Z. za to, že jí bylo užito při sepsání Jus regále montanorum a jež se zachovala v přepise ve Freiberce, klade do posledního desetiletí XIII. století; druhou do počátku XIV. stol. (po r. 1307), považuje ji za sdělení do Kutné Hory dané, odkudž r. 1363 byla dále do Frank zaslána, a konečně třetí recensi klade do první polovice XIV. stol., uznávaje ji za sepsání práva Jihlavského pro Freiberk učiněné v 1. 1346—1375.
S použitím prý první německé redakce Jihlavského práva sepsán byl také horní zákonník krále Václava II. v 1. 1300—1305. Z. uznává důležitost zákonodárného tohoto díla, vykládaje, kterak spisovatel legista hleděl seznámiti se s látkou v poradách s praktickými horníky, kterak proto podává v díle svém zajímavé zprávy o technických a hospodářských poměrech na horách a kterak obdiv vzbuzuje výše jeho sociálně-politických názorů. Přes tato pochvalná slova zdá se nám, že Z. význam zákonníka toho a vůbec pramenů horního práva v Kutné Hoře předce jenom podceňuje. Nelze nám aspoň souhlasiti s míněním jeho, že pro vývin horního práva zákonník ten měl nepatrný význam, že by Kutnohorští byli zákonník ten ignorovali, a že vlastně teprve Jihlavští si ho přivlastnili, naučení dle něho dávajíce a tak právem Jihlavským jej učinivše. Následkem dvojího spustošení Kutné Hory v husitských válkách vzaly starší archiválie tohoto města bohužel skoro vesměs za své a i v novější době archiv bývalého úřadu nejv. mincmistrství v Kutné Hoře barbarským spůsobem byl namnoze zničen,3) takže nejsme dostatečně poučeni o vývinu tamějšího hornictví a práva horního zejména ve starší době. Nicméně předce víme, že zákonník kr. Václava II. byl v první řadě pro Kutnou Horu sepsán: víme, že bez tohoto zákonníka by nám byly předpisy Jihlavského práva skoro nesrozumitelný; víme, že v archivu Kutnohorském dodnes zachoval se starý rukopis z konce XIV. století, obsahující latinský i německý text tohoto horního zákonníka; víme, že Jihlavští dávajíce do Kutné Hory naučení, předpisů tohoto zákonníka se přidrželi a že jednotlivá ustanovení jeho jsou později často citována a potvrzována; víme, že zákonník byl do českého jazyka v XV. století překládán, že při reformaci horního práva v Kutné Hoře v době cís. Rudolfa II. k němu se přihlíželo atd. a všechno to nedává pochybovati o tom, že zákonník ten pro horní obec Kutnohorskou a i pro jiné horní obce napořáde platil, třebas jednotlivá ustanovení jeho stávala se nepraktickými. Král Jiří na př. osvobozuje 10. září 1467 Kutnohorské od brání naučení v Jihlavě v právních věcech horních neb městských výslovně nařizuje, aby »šephmistři a konšelé na Horách Kutnách všecky pře, kteréž by se kdy přihodily, podle práv svých starodávních horských rozsuzovali«, a až vydány budou diplomatář Kutné Hory z doby předhusitské a privileje tohoto města z XV. století, jež jsou větším dílem už k tisku připraveny, jakož i až objasněny budou náležitě dějiny tohoto města ve středověku a vydány zachované prameny horního tamějšího práva XV.—XVII. stol, tak se uvidí nade všechnu pochybnost, že Kutná Hora významem svým pro vývoj horního práva českého aspoň po válkách husitských daleko Jihlavu předčila a ovšem, že zákonníka horního krále Václava II. jakožto svého práva stále se přidržovala. Podobně také v XVI. století zase Jáchymovské právo zatlačovalo význam a platnost Kutnohorského práva na horách. V tom ohledu zevnější i vnitřní dějiny horního práva českého, jak je podává Z., budou zajisté moci býti dalšími studiemi ještě značně doplněny.
Pokud se dějin Jihlavského práva samého týče, rozhojnil ovšem Z. posavadní známosti naše o něm v znamenité míře. Pozoruhodný jsou úsudky jeho o německých překladech zákonníka krále Václava II. Správně klade Gelnhausenský překlad do posledního desetiletí XIV. stol., poukazuje k důležitosti jeho v jazykovém ohledu, ač lituje, že Gelnhausen příliš otrocky držel se latinské předlohy. Počátkem XV. století přeložil jiný překladatel první dvě knihy zákonníka podruhé do německého jazyka a, jak známo, v době krále Ferdinanda I. učinil tak po třetí úředník Jáchymovský Enderlin. Z. vydávaje německý překlad Gelnhausenský pečlivě k ostatním dvěma překladům přihlížel. O českých překladech zákonníka podává Z. zprávy dle jiných spisovatelů, při čemž omylem (na str. 122) uvádí, jako by referent považoval za českého překladatele písaře Kutnohorského Víta Tasovského z Lipoltic, kdežto v Cod. jur. mun. II. str. 131 toliko se praví, že překlad český z roku 1469 v rukopise Strahovském č. 172 obsažený je »nejspíše psán« rukou tohoto písaře. Ostatně otázka českých překladů zákonníka zasluhuje bližší ještě pozornosti, neboť text H. Jirečkem v Cod. juris boh. I. str. 265 násl. uveřejněný vzat je toliko z dvou rukopisů z r. 1478 a 1528, kdežto Z. jich šest vypočítává.
První část Zychova spisu zakončena jest úvahami o dalších osudech Jihlavského práva a o jeho rozšíření, jakož i o praxi vyššího práva Jihlavského, ve věcech horních, při čemž spisovatel oceňuje význam nálezů Jihlavských a dovozuje, že vývoj práva horního v Sasku stál pod vlivem Jihlavy, takže i Freiberské a Jáchymovské právo za odvětví Jihlavského práva lze považovati.
V druhé části jednající o české ústavě horní ve středověku vykládá v prvním oddíle Z. na základě historie Jihlavského práva, kterak zásady regality a svobody horní domohly se u nás platnosti a činí tak v souhlasu s názory v dřívějším spise (č. 2) pronesenými, snaže se vyložiti, kterak u nás regál horní historicky se vyvinul a se svobodou horní se spojil. Má za to, že i v zemích našich regál prodělal tři fáze vývoje. Třebas nedalo se to prokázati, zdá se Z. pravdě podobno, že původně pán pozemku měl pravomoc nad horami a že zeměpán spokojoval se s právem toliko na dávky. Z tohoto nejstarších obsahu regálu horního vyvinulo se právo regálního pána dávati svolení pánům pozemků k dělání hor s výhradou na důchod z nich. Poněvadž v Jihlavské listině z r. 1249 o pánu pozemku není řeči, dovozuje z toho Z., že král Václav Ivydal tuto listinu za účelem těžení v horách svobodných neb pro každého osvobozených. Začalo prý se v Jihlavě dolovati ve Staré Hoře na půdě zeměpanské k hradu příslušné (tedy župě), král osvobodil horu a povolal cizé horníky. Co král zde jakožto pán pozemku nařizoval, mohlo spadati pod hledisko výkonu regálné právomoci, vrchnostenská propůjčka nálezci udělená pod hledisko koncese státní. A jako zde král jsa pánem pozemku propůjčoval svobodu horní, tak i jiné vrchnosti mohly činiti na svobodných svých horách, obdrževše snad k tomu povolení od krále. Urburéři královští udělovali prý prvotně propůjčky toliko v osvobozených obvodech (královských či také soukromých?). Odr. 1227 dá se prý prokázati, že pouze takový obsah měl regál horní. Teprve v druhé polovici XIII. století propůjčka udělovaná pánu pozemku proměnila se v propůjčku královskou nálezci. Od r. 1258 král. urburéř v Něm. Brodě dával propůjčky na horách v Čechách vůbec. Nálezce nepotřeboval od vlastníka pozemku povolení ke kutání, nýbrž král mu je uděloval pod určitými výjimkami, mezi něž od r. 1265 náleželo oprávnění vrchnosti (claustrales et nobiles) míti podíl na výtěžku z hor. Rozšířením dolování na sousední území rozšířil se vyvinující se řád horní a doplněn byl přiznáním určitých práv pánu pozemku. Tomuto novému řádu podrobily se vrchnosti kolem svobodných hor v Jihlavě, Jílové, Morav. Novém Městě a jinde a nový řád přenášen pak na jiná místa, ovšem nikoli bez odporu vrchností. Nový tento systém přešel také do německé redakce Jihlavského práva a do zákonníka krále Václava II. a tím hornictví bylo odpoutáno od vlastnictví pozemkového a podřízeno pod moc státní. Tak se dle Z. vyvinula třetí forma regálu horního jakožto obsáhlé výsostné a disposiční právo zeměpána nad celou hornickou výrobou s udělováním propůjčky nálezci na důl. Svoboda horní musila při tom přemoci dobu pozemkového vlastnictví, aby horníci mohli obdržeti všude právo i proti vůli majitele pudy hledati kovy. Pak ovšem srostla svoboda horní s pojmem regálu horního.
Neváháme opakovati, že výklad Zychův máme za důmyslný a také pravdě dosti podobný; avšak v podrobnostech vznikají pochybnosti. Theorii o svobodných horách na př. nemáme u nás za prokázánu a výklad o výsadách Jihlavských z r. 1249, že se obmezovaly toliko na takovéto hory, máme za odvážný. V listině dávají se předce práva netoliko civibus nostris in Iglavia, nýbrž i »montanis ubique in regno nostro constitutis«, mluví sevní o propůjčkách »in montibus vel in stollonibus aliquibus« a »ubicumque mons vel stollo inventus fuerit« atd. Urburéř Jihlavský už tehdy měl právo udělovati všude propůjčky, a sice i proti vůli pána pozemku, což přirozeně musilo buditi odpor, jenž vedl ke koncessím z r. 1265. Rovněž nemáme za prokázáno, že by v Jihlavě bylo se dolovalo toliko na půdě zeměpanské a že kláštery neměly zde žádného podílu na dolování. Zajisté byly kolem hradu Jihlavi pozemky královské, avšak i jiné soukromé. Premonstrátský klášter Želivský měl r. 1226. »possessiones et bona usque ad flumen Giglawe«, k nimž r. 1233 přikoupil od Něm. řádu jiná »bona super Giglava«. Biskup Olomucký mu přitom propůjčil »curam animarura in Gynglava«, které Premonstráti posud užívají (Reg. I. č. 818 a 819 a IV. č. 1774). Starší osada farní kolem Staré Hory ležící příslušela ke kapli sv. Jana Křtitele a teprve po vystavění města stal se farním kostelem sv. Jakub. Král Václav I mnichům Želivským r. 1243 potvrdil jich statky a též »capellam sancti Johannis; Baptisté in Giglava cum capellis novis jam constructis vel construendis (patrně kolem hor) in terminis veteris parochie« a z r. 1257 máme zprávu, že Olomúcký biskup Bruno světil oltáře ve farním kostele sv. Jakuba na žádost kláštera Želivského a měšťanů Jihlavských, kteří se o přenesení fary k tomuto novému kostelu zajisté dohodli (Reg. 1. č. 1073 a 1074, a II. č. 155.) Přiznán práva patronátního klášteru Želivskému v Jihlavě sotva dá se jináče vysvětlili, nežli že klášter byl původně vrchností v staré farní osadě, ve které asi začalo se dolovati. Aspoň věc ta není posud náležitě objasněna, poněvadž Jihlava nemá žádné řádné monografie o svých dějinách. Zároveň v ten čas markrabí moravský Přemysl se svolením krále Václava I. postoupil směnou Cistercienskému klášteru Tišňovickému r. 1234 brzo po založení jeho »Giglavam cum theloneo et cum aliis villis ad eam pertinentibus«, a to »cum omni jure, quod spectat ad usus principům«, což také papež Řehoř IX. r. 1238« a král Václav I, r. 1238 potvrdili; r. 1239 markrabí nařizuje svému judici montium de Igla, aby klášter chránil v užívání desátku z hor v Zuberšteině před urburéři, kteří nejspíše požadovali tento desátek pro komoru královskou a teprve r. 1240 král Václavi dal klášteru jiné statky »pro Ygla« (Reg. I. č 861, 884, 939, 963 a 1013), následkem čehož Jihlava stala se královskou. Do jaké míry tyto majetkové proměny dotýkaly se hornictví Jihlavského, nevíme. Víme toliko, že r. 1227 král Přemysl Otakar I. postupuje Petrovi správci kraje Bítovského »usum et urburam aurifodinarumin circuitucivitatis Jamnic omnemque proventum demontibus ibidem, sive sit in auro vel argento« nařizuje »magistro montium de Igla et universis magistris, urburariis et juratis montanorum per Boemiam et Moraviam, aby jej v nabytých právech chránili a že r. 1234 — tedy v době, kdy Jihlava patřila klášteru Tišňovskému a kdy klášter Želivský měl zde poblízku statky — »judex, urburarius et jurati montium in Igla« rozhodovali ve při markrabího Přemysla s mocným moravským pánem Ratiborem z Doblín o hory stříbrné juxta Doblin, jež markrabímu jure montano přiřkli, načež Přemysl s Ratiborem učinil úmluvu, kterou mu část hor stříbrných postoupil (Reg. I. č. 720 a 852). Byly tedy před r. 1249 hory v Jihlavě i jinde, ku kterým úředníci královští a také zvláštní horní soud práva královská hájili (srov. též Reg. I. č. 1092); hory ty mohly býti založeny na královské i soukromé půdě a výsada Jihlavská z r. 1249 musila přihlíželi k poměrům, jež určovaly obsah regálu horního, chtějíc dáti horníkům možnost, aby regál i své zájmy všude hájili. Zároveň plyne ze zachovaných pramenů, že král byl nucen na počátku intensivnějšího dolování, chtěje nároky z regálu horního plynoucí přivésti k platnosti, činiti ústupky pozemkovému vlastnictví. Dávaje povolení k dolování vrchnostem vyhradil si z počátku desátek neb jiný důchod z hor; jinde snad po příkladu Freiberku,kde markrabové Míšeňští odkoupili od kláštera Altzellského pozemky (na svobodné hoře), na nichž se dolovalo, nabyl právo vlastnické k pozemkům koupí neb směnou od soukromé vrchnosti, aby horníkům opatřil »svobodné pole« (srov. pozměněný význam tohoto campus. liber v Jus. reg. mont. II. cap. 1), na kterém by mohli kutati. Tak se možná. i v Jihlavě stalo. Jenom s ohledem na takovéto možné případy zdá se nám myšlénka »o svobodných horách« míti u nás jakýsi historický podklad. Okolnost, že r. 1249 ještě nebylo obvyklé vrchnostem přiměřovati panský lán, lze snadno vysvětliti tím, že s nimi narovnání jiného obsahu byla činěna. Avšak jakmile došlo v 1. 1264—1268 k dohodnutí krále Přemysla Otakara 11. se stavy o jich podílu na výnosu z hor (Reg. II. č. 289, 443 a 617, nebylo více třeba uchopovati se takovýchto přechodných prostředků. Dějiny dolování kolem Německého Brodu, Sezimova Ústí, Čáslavi, Kolína a zejména Kutné Hory jsou toho nezvratným dokladem. Čím dále postupovalo dolování dovnitř země s vysočiny českomoravské, tím rozhodněji urburéři hájili regál královský a horníci svobodu horní. Celá země, jak dobře praví Z., stala se svobodnou horou a hranice mezi svobodnými horami zeměpána a soukromými pozemky padla (str. 176). Znamenitý výtěžek z hor přispíval zajisté též k uspokojení všech stran, jež měly na dolování zájem.
Pokud se vzniku Kutné Hory zvláště týče, stala se Z. nehoda. Neznaje ještě našich prací o tomto městě a o klášteru Sedleckém, přidržel se mínění hr. Šternberka o založení král. města Hory Kutné v polovici XIII. stol., neboť vztahoval známou listinu« založení nového města »apud Sanctum G.«, mincmistrem Eberhardem kolem prý r. 1255 učiněné, na Kutnou Horu (str. 70), považuje údaj Šternberkův za nepochybný (kaum zweifelhaft). Kutná Hora dle něho byla založena na královské půdě, což prý také dokazuje horní zákonník krále Václava II., jenž panské lány králi připisuje. Ovšem prý dolování se později rozšířilo na pozemky Malinské a Pněvické, jež patřily klášteru Sedleckému a kapitole Pražské. Teprve v dodatku na str. XVI. uvádí náš článek o Kutné Hoře v Ottově Slovníku Naučném XV. str. 418, o němž lituje, že se mu pozdě dostal do rukou (laskavostí p. JUC. Lemingera) a z něhož sděluje, že dle našeho náhledu Kutná Hora povstala na pozemcích kláštera Sedleckého. Od tohoto náhledu nemáme také žádné příčiny ustupovati, třebas bychom připouštěli, že s klášterem Sedleckým už za Přemysla Otakara II. a také za Václava II. mohla býti mnohá jednání předsevzata o postupu neb směny pozemků za účelem jak dolování, tak i zakládání a hrazení města Kutné Hory. Ani myšlenku na jakousi starou »svobodnou horu kutnou«, v které nejprve kolem Kuklíku se kutalo, (in Antiqua Cuthna), nechtěli bychom docela odmítnouti jako nemožnou. Avšak v době Václava II. velkým počtem listin a jiných pramenů dá se prokázati, kterak přes všechen odpor kláštera Sedleckého zásady regálu horního i svobody horní na jeho pozemcích plně přicházely k platnosti a kterak teprve v prvním desetiletí XIV. století uprostřed dvou královských měst, Kolína a Čáslavi, nadaných mnohými výsadami, zejména právem mílovým, povstalo z roztroušené osady horní nové královské město Kutná Hora. O listině pak mincmistru Eberhardovi udělené a v jednom formuláři ve zkrácené formě zachované, poznamenal už r. 1855 Tomek v Dějepisu m. Prahy I., str. 169, že se týká nového města okolo kostela sv. Havla na Starém městě a že »hrabě K. ze Šternberka potahoval ji nepravě na Kutnou Horu«. Nám pak se podařilo nalézti celý text této listiny krále Přemysla Otakara II. d. v Praze 25. srpna 1265, jejž jsme uveřejnili v Corpus jur. municip. I. str. 720 a tento text ovšem mínění Tomkovo potvrzuje. Pokud se pak důvodu týče, jejž Z. pro vznik Kutné Hory na půdě královské uvádí, že zákonník horní krále Václava II. lány panské (lanei dominorum) králi přivlastňuje; tedy dá se proti tomu namítati, že lib. II. cap. 2 a 3 jednaje de moncium mensuratione a de jure montanorum competenti in hereditatibus dominorum, in quibus montes fuerint mensurati, upravuje měření pozemkův horních a práva urbury a horníků k měřeným polím obecně bez ohledu na Kutnou Horu a činí to takovým spůsobem, že je patrna snaha dolování na pozemcích soukromých vrchností zabezpečiti a znovu upraviti. Ustanovujeť, že po, každé straně rudné žíly má se měřiti také unus laneus dominorum, který ovšem zákonník počítá k possessiones nostre camere, jež může král pronajímati neb propůjčovati. Z těchto lánů, jakož i z královských lánů a změrků, má král větší důchod, nežli v ostatních měřených lánech; avšak za to z urburní osminy všeho výtěžku z dolu i na královských lánech pars tercia cedit dominis, in quorum hereditate mons ille fuerit mensuratus, a kromě toho: dominorum jus est recipere in monte mensurato unam tricesimam secundam partem, que dicitur pars agrorum (díl polí, dědičný kukus). Zákonník vlastně o dolování na půdě královské ani nejedná a dokládá, že staří horníci dali takováto ustanovení o měření polí, a z toho lze souditi, že naučení dané z Jihlavi do Lubusu před r. 1268 o podílu vrchnosti na výtěžku hor, bylo nejspíše za krále Václava II. poněkud změněno. Snad v neprospěch kláštera Sedleckého, na jehož pozemcích se dolovalo. Ale v ustanoveních těch nějakého dokladu na to, že v Kutné Hoře r. 1300 se dolovalo na půdě královské, nelze spatřovali; zrovna tak, jako z ustanovení listiny Jihlavské z r. 1249 o měření lánů nelze dovozovali, že měření to dálo se toliko na půdě královské anebo že vrchnostem nedostávalo se žádného odškodnění, když se na jich pozemcích lány změřily a kutání povolovalo, poněvadž listina o lánech panských nemluví. V starších dějinách Kutné Hory, jež připravujeme k tisku, bude ostatně dosti příležitosti otázkám těmto věnovali další pozornost.
Správně a také v souhlasu s výsledky posavádních badání líčí Z. reakci, která už během XIV. stol. v Čechách nastávala na prospěch pozemkového vlastnictví (str. 139, 147 násl.). Vrchnosti snažily se záhy dosáhnouti výhodné sobě exemce z ustanovení horního zákonníka o jich podílu na výnosu z hor a byl to zejména Karel IV., který hleděl získali je pro podniky hornické poskytováním nových výhod (frystunků atd.). Došlo se takovým spůsobem k desorganisaci správy horní, neboť lokální úřady horní staly se vrchnostenskými, vrchnosti udělovaly samy propůjčky a podržovaly soudní pravomoc i nad horami. Při malém výnosu z hor nevyplácelo se králi míti nad nimi urburní úřadníky. I v horních městech královských zatlačily rady úřady regální a vývoj ten obdržel zákonnou sankci v narovnáních o hory a kovy z l. 1534 a 1575. Králi jakožto pánu regálu zbývalo toliko právo udělovali povoleni pánům pozemků s některými výhradami, jež se zejména týkaly nuceného odvádění stříbra a zlata do mince atd. Přes to vrchnosti vykonávaly práva z regálu plynoucí toliko z propůjčení královského a musily při tom šetřili svobody horní, jsouce povinny udělovali propůjčku a to na všechny kovy (str. 193) Kdežto takto v Čechách a podobně i na Moravě hornictví bylo vydáno namnoze vrchnostem a městům, v Sasku naopak regální moc sesílila tak, že stát převzal sám docela závody horní.
Historické výklady tyto zakončeny jsou podrobným pojednáním o právech plynoucích z regálu horního; o právu propůjčky na vyhrazené nerosty, o dozoru na výrobu horní, o důchodech fisku z hor neboli o urbuře, o právu předkupném a o nucené měně kovu; dále o svobodě horní, o jejím vývinu a obsahu, jak proti vlastníku pozemku, tak i proti pánu regálu, jakož i o právech vlastníka pozemku na náhradu za obmezení vlastnictví, jež svobodou horní bylo podmíněno.
V druhém oddílu pojednává Z. o úřadech horních, jež dělí na úřady královské (později vrchnostenské) a autonomní. Výklad o vrchnostenské povaze perkmistra (magister montium), v Jihlavě r. 1227 připomínaného (str. 194), stojí a padá s názorem o svobodných horách. Správně je vyložena působnost úřadu urburéře a mincmistra pro starší dobu, toliko s náhledem, že by urburéři bývali vyšli z kategorie komorníků krajských neb půhončích (str. 195), nelze souhlasili. Úřad hofmistra v Kutné Hoře (str. 197) nabývá bližšího vysvětlení okolností, že Vlašský dvůr byl zároveň sídelním dvorem královským, při němž bylo takového úředníka třeba.
Tvrzení, že by mincmistr teprve od časů Ferdinanda I. byl se zval nejvyšším, není správné. V době Jagellonské se mluví často už o nejvyšším mincmistru (na př. v Archivu Českém VII. str. 97, VIII. str. 259, 261, 296, 560, XI. str. 169, XII. 427, XIII. 284, 378, XV. 275, 280, XVI. 43, 44, 62, XVII. 29, XVIII. 487 z let 1502—1526). Přísežnými horními (jurati montanorum), kteří sedali na soudě horním, nebyli v době předhusitské pouze zřízenci neb úředníci horní (str. 43 a 200), nýbrž též kverkové, z nichž perkmistři, ředitelové to díla horního, byli ustanovováni.
V oddílu třetím pojednává se o nabývání práva k dělání hor, zejména o spůsobilosti k nabývání tohoto práva, o kategoriích těžařských práv, o žádání za propůjčku, o pravidelných a mimořádných mírách dolových, o propůjčování měřených hor a štól a o propůjčování opuštěných dolů a štól. K objasnění obtížných otázek sem spadajících dobře přispěly vydané nálezy Jihlavské.
Mnoho poučného obsahují zvláště oddíly čtvrtý a pátý, jednající o těžařstvech a o dělnickém právu horním. Vykonávání práva k těžení hor dálo se zvláště z počátku jednotlivci, avšak obvykle už členy těžařstva společně. Vývinem kapitalistické produkce na horách se stalo, že každý těžař, který sám nepracoval, postavoval za sebe náhradníka, havéře, jenž na jeho náklad kutal. První nálezce obdržev propůjčku, postupoval obyčejně jiným spolutěžařům dvěma, čtyřem atd. díly, podle kterých měli míti podíl na výnosu hor a na nákladu na ně, a jež mohli dále po částech postupovati. Takovým spůsobem povstávala těžařstva, jichžto členové drželi v Kutné Hoře až i 32 a v Jáchymově 128 kukusů. Na to vyličují se právní poměry těžařstev, jich vznik a zánik, jich organisace, jich povinnosti a práva a zvláštní pozornost věnuje se otázce o právní osobnosti těchto združení hospodářských (str. 280 násl.).
Starší svazky kverků měly povahu pouhých společností (societates), teprve pozvolna těžařstvo stávalo se subjektem práv a závazků (korporací). Čím více pokračovalo hornictví, tím více majetek horní považoval se za jmění jediného subjektu právního a to v poměru jak k pánu regálu, tak i k třetím osobám. I propůjčování dolu neb štoly uděloval pán regálu svazku, nikoli jednotlivým kverkům. Svazku ukládána povinnost stálého těžení pod pokutou ztráty oprávnění; proto kdyby jednotlivý kverk netěžil, jeho díl měl spadnouti na těžařstvo. Podnik, nikoli podnikatelé, je věřitelem a dlužníkem aspoň na venek, společenský fond platí dluhy, zejména urbura odvádí se nejprve ze jmění společného; kdežto kverkové jsou vůči těžařstvu dlužníky a věřiteli.
Jedinou v tom ohledu činí výjimku nárok dělníka na mzdu, za kterou ručí těžař, na jehož účet havéř pracuje, a sice ručí nejprve výtěžkem z dolu na jeho díl připadajícím, takže kukus je zákonnou zástavou pro mzdu a pak ručí i ostatním jměním. Teprve později mzda dělníka zapravuje se těžařstvem a sice jeho úředníkem. Jinak věřitelé ohledně dluhů z podniku plynoucích vstupují v právní poměr toliko k společnému fondu těžařstva a pokud svazek ten trvá, nemají s kverky ničeho činiti. Také společná vydání platí se záhy z fondu společenského, k němuž členové těžařstva musí dle kukusů přispívati. V Jáchymově, kde účtování s kverky čtvrtletně se provádělo, a později i jinde v Čechách platily se od kverků každého čtvrt léta příspěvky (cupusy), když výtěžky (auspeyty) nepřevyšovaly náklady, a proti nedbalým odváděčům příspěvků zavádělo se retardátní řízení. Místo kverků kladli účty úředníci horní a přebytek placen kverkům v penězích ze společné pokladny. I prodávání rudy rudokupcům těžaři přestalo, když r. 1549 Ferdinand 1. v Kutné Hoře regální nákup rudy nařídil. Kverkové rozhodovali dále o společenských právech a povinnostech ve shromážděních svých většinou hlasův a z toho všeho Z. správně soudí, že starší těžařstvo dle českých pramenů, zejména zákonníka krále Václava II., překročilo hranici pouhé společnosti a ku konci středověku nabylo dokonale vyvinutou právnickou osobnost. V souhlasu s Heuslerem považuje Z. středověké těžařstvo za předchůdce moderní akciové společnosti, neboť ve formě kukusů podobně jako ve formě akcií přišlo k platnosti účastenství kapitálu na výrobě.
S vývinem těžařstva soudobně pokračovalo dělnické právo na horách, jehožto sociální tehdejší význam velmi pěkně Z. už dříve ve zvláštním pojednání (č. 3) vyložil. Výsledky tohoto pojednání v pátém oddílu svého spisu opakuje a doplňuje. Přihlédneme k oběma pohromadě.
Na horách byla ve středověku už část hospodářské práce vykonávána svobodnými dělníky pracujícími za mzdu ve službách cizího kapitálu. Vedle kapitalistické výroby byl zde velký problém práva dělnického. Kdežto starověk znal velké závody hornické s nesvobodnými, silami dělnickými, středověk přinesl hnutí nesvobodných tříd po zlepšení stavovského jich postavení a přispěl k vytvoření svobodného dělnictva. Ve starší ovšem době dávali pozemkoví páni hornictví obstarávati, jak už víme, lidmi sobě poddanými; postupem času lidé tito emancipovali se stavovsky a hospodářsky, zatlačili vrchnost z postavení podnikatele a převzali sami těžení z půdy jakožto výrobní společnost. Na konec osobní jich práce jakožto společníkův ustupovala stále více do pozadí, poněvadž kapitalisté vstupovali do jich svazkův a platíce mzdu zjednaným dělníkům nahradili takto osobní účastenství v těžení. V Německu už ve XII. stol. vedle těžařů osobně pracujících objevují se nákladníci hor. V Jihlavském právě užívá se názvu laboratores pro kovkopy i pro nákladníky, pro dělníky i pro podnikatele. Horní zákonník kr. Václava II. z r. 1300 zná pak hlavně třídu dělnictva za mzdu pracujícího, kdežto výtěžek těžení uznává za důchod kapitalistův. Skutečnou produktivní práci konali kovkopové (havéři, knapové), kteří obdržovali peněžitou mzdu, nestojíce ke kverkům v žádném svazku poddanství. Byli tu tedy již »na čas najatí lidští strojové, byl zde typ kapitalistického podnikání a nescházelo ani bažení po velkém co možná výtěžku a po tvoření nadhodnot, a byly zde také podmínky pro vykořisťování dělníka.
Jestliže předce nedocházelo k takovémuto vykořisťování; jestli naopak středověké právo dělnické na horách bylo sociálním duchem neseno — a Z. výslovně uznává v tom ohledu přednost českého zákonodárství, jehož ustanovení na ochranu dělníka jsou nejstarší toho druhu (str. 297) —, tedy nabízí se otázka, co bylo toho příčinou Ukazovalo se k svobodnému stěhování horníků, jež nutilo podnikatele šetrně s nimi nakládati; Menzl soudí, že byl při tom rozhodujícím vliv a zájem pána regálního, jenž těžařům ukládal určité povinnosti v zájmu trvalého těžení atd. Z. hledá hlavní příčinu v tom, že horní právo autonomně se vyvíjelo, že trvalo napořáde ještě osobní těžení některých kverkův vedle těžení společenstevního a že dělník, měl-li štěstí, mohl se snadno státi sám podnikatelem. Nebylať mezi kverky a kovkopy velká sociální příhrada, vždyť původně pocházeli vesměs z čeledi pánů pozemků, jež se byla svazku poddanského pozbavila, a hornictví ostatně sbližovalo a assimilovalo rodové stavy, jež jinak proti sobě příkře stály, tím, že příslušníci jich, ať šlechtic, měšťan neb sedlák — »dotýkali se hor«. Touto okolností, že obyvatelstvo na horách tvořilo výjimku z rozvrstvení společnosti státní, vysvětluje Z., proč stará horní práva smýšlela sociálně o dělníku a proč smlouva námezdní zabezpečovala mu v zájmu veřejném důstojnou lidskou existenci. Bylať aspoň dobrá vůle odstraňovati sociální nedostatky a Z. má za to, kdyby bylo v tomto duchu dělnické právo se dále vyvíjelo, že by stálo to se sociální otázkou dnes jináče
Z výkladův o právním a sociálním postavení dělnictva, jakož i z průvodů, že možno ve středověku mluviti o sociální povaze dělnického práva, buďtež aspoň některé momenty uvedeny. Pokud se třídění dělnictva týče, rozeznávali se skuteční dělníci (knapové, havéři, tesaři, hašpléři atd.) od robenců neb mladých pomocníků. Těmto byla jakási ochrana poskytována, aby pracovali toliko v poměru k svému stáří a tělesné síle. Ženská práce nebyla přípustná. Dělníci dělili se dle toho, zdali byli trvale neb na čas ustanovováni a trvale ustanovení kovkopové lišili se od nádenníků tím, že měli přední právo na práci. V dolu pracovalo průměrně 20—30 havéřů, již se dle šichet střídali. Týkalať se v starší době smlouva pracovní s nimi uzavíraná práce podle doby a teprve později v Jáchymově šlo při ní o práci na úkol neb na akord, s tím ale obmezením, že musil kovkop obdržeti aspoň takovou mzdu, která se platila za práci dle času. Přísežní horní odhadovali při tom vykonanou práci. Smlouvu uzavírali původně kverkové a to obyčejně s týdenní výpovědí, později jich jménem perkmistři i na delší dobu, Propuštěni mohli býti dělníci předčasně toliko z důvodu spravedlivého; pře o výši mzdy se zaměstnavatelem nebyla dostatečným důvodem k propuštění; opustili-li svémocně práci, nesměli jinde býti přijati do práce a byli pokutováni. Ochrana proti využitkování byla dána v ustanovení, že dělník nesmí dvě šichty za sebou dělati. Dělilať se denní práce hornická dle Jus. reg. mont. na čtyři šichty po šesti hodinách, v Jáchymově na tři šichty po osmi hodinách a přidržováno se tedy normální doby pracovní, k jejímuž dodržování královští úředníci přísně přihlíželi. V neděli a ve svátky aspoň v Kutné Hoře se nepracovalo.
Zvláště sociální povahu mají některé právní předpisy, jimiž hledí se stanoviti mzda dělnická a zabezpečiti placení její. Dle zákonníka horního z r. 1300 (1. kap. § VIII. 17) mají dbáti perkmistři, »aby chudým dělníkům taková mzda byla uložena, jížto mohli by se vydržeti a živiti, tak aby pro nedostatek pokrmuov připuzeni nebyli nuzně chvátati cizích věcí«. Mají tedy slušně býti placeni v zájmu horního díla; mzda má se jim platiti v penězích a to v dobré minci a nikoli v rudě, jak se druhdy na odírání jich dálo. Když pak v XV. stol. úřad horní vyměřoval mzdy dělníkům, tu došlo k stanovení minimální mzdy a tedy k obmezování svobodné smlouvy pracovní. Kukus byl zástavou za mzdu a »žalobou o díl« přiváděna k platnosti myšlenka, že dělník má zástavní právo na hodnotu jeho prací dobytou, kteréhožto zástavního práva v dnešní době stavební řemeslníci se domáhají, pokud se týče hmot ku stavbě dodaných. Nárok na zaplacení mzdy předcházel nárokům právním třetích osob; mzda platila se v sobotu a podnikatel neměl strhovati z ní části na zaplacení koupených u něho nápojův a potravin; k takovémuto kupování nesměl býti dělník nucen, někde při cechu neměly vůbec nápoje se prodávati a takovými a podobnými opatřeními snažilo se zákonodárství zabezpečiti dělníku mzdu. Uznávaloť pak obecně, že dělník je hospodářsky slabší a že proto stát je povinen jej chrániti. Zákonník z r. 1300 dokonce ustanovuje, že v rozepřích mezi bohatým a chudým má soudce spíše býti nakloněn chudému, neboť není pravdě podobno, žeby na představeného svého žaloval, kdyby jej k tomu nouze nenutila. Na horách upravovaly se také ceny potravin a jiných věcí prodejných a skoro každý havíř měl svůj domek, při němž si držel kus dobytka atd.
Havířstvo mělo svou organisaci za účelem podpory členů v čas nemoci a nouze. V jeho čele stáli starší od něho volení a od vrchnosti potvrzení a do přísahy vzatí, kteří spravovali společné jmění havířů. Bratrská jich pokladna chovala se vedle pokladny obecní a plynuly do ní příspěvky od členů, z nichž se podpory nuzným a nemocným členům udělovaly. V Jáchymově poprvé uznávají tamější řády povinnost podnikatele platiti dělníku lékaře a také mzdu po osm neděl, kdyby dělník k úrazu přišel. Kromě toho tvořily se v horních městech zvláštní chudinské fondy, jimž připadal výnos ze dvou svobodných kukusů, jež těžarstvo svým nákladem musilo dáti těžiti. Užívalo se výnosu toho ke kostelům, školám, špitálům a na podporu chudých nemocných. Podpory v případě úrazu dával tedy podnikatel, v případě neschopnosti ku práci bratrská pokladna. Podporování to je pamětihodným vzorem moderního pojišťování pro případ úrazu, nemoci a stáří. Konečně právo spolčovací kovkopů ve středověku nebylo bráno v pochybnost, třebas zákonník z r. 1300 zakazoval tajné schůze horníků, zejména bouřlivých kovářů. Havíři měli své pravidelné schůze, tvořili bratrstva, jež hájila jich zájmy a často přispívala už ve středověku k stávkám a povstáním proti úřednictvu a podnikatelstvu hornímu. Bylo tedy dosti sociálně-politických zařízení při hornictví a Z. dokládá, že aspoň v tomto oboru národního hospodářství byl středověk moderním.
Výklady v šestém oddílu o povinnosti udržovati hory a štoly v dobrém stavu, tak aby se v nich stále mohlo pracovati, o právech hor jedněch proti druhým, o odvodňování dolů, o ztrátě oprávnění k dělání hor, jakož i o vykonávání soudní moci ve věcech horního práva končí záslužná tato kniha, z níž zajisté mnohého nového poučení o vývinu a obsahu horního našeho práva možno nabýti. Končíme úvahu přáním, aby se nám brzo dostalo do rukou vylíčení též novověkého práva horního z tak osvědčeného péra.
(Dokončení příště.)

Novější literatura o dějinách horního práva, zvláště v zemích českých.

Podává prof. dr. Jaromír Čelakovský.
(Dokončení.) 4
IV. O vývinu regálu horního ve Slezsku. Platný pruský zákon horní ze dne 24. června 1865 zrušil státní regál horní, pokud měl povahu soukromoprávnou, vyhradiv státu výsostné právo na horách, mocí kterého uděluje propůjčky k vyhrazeným nerostům na vyměřeném poli kutacím (ve výměře 218,9 hektarů) a vykonává vrchní dozor k horám v rozsáhlé míře. Zaměniv dříve platnou zásadu direkční, dle které měl stát rozsáhlý vliv na samo řízení závodů horních, v princip inspekční, ponechal nákladníkům hor technické a hospodářské jich vedení; avšak při tom státním úřadům horním vyhradil policii horní, aby mohli odvarovati všem škodlivým následkům z dolování plynoucím a poskytnouti účinnou ochranu veřejným zájmům, na něž při hornictví náleží položiti zvláštní důraz. Vyhradil jim zejména právo odejmouti koncessi horní podnikateli, který by povinnostem sobě uloženým dosti nečinil, uložil jim za povinnost v případě potřeby sáhnouti k právu reservování určitých distriktů horních k potřebám státu atd. Právomoc tato horních úřadů státních ovšem napořáde značně se rozmnožuje novějšími zákony na prospěch dělnictva horního vydanými. Při tom pruský zákonník horní přes zásadné jinak uznávání svobody horní byl nucen v §§ 225 a 250 držitelům rozsáhlých panství i majitelům pozemkův učiniti dalekosáhlé ústupky, kterými svoboda horní v obvodu těchto panství a pozemků značně je obmezena; takže zejména v některých částech Pruského Slezska mohl se podnes stavovský regál horní v platnosti udržeti tak, jak se byl tam namnoze historicky vyvinul v době před rokem 1742, kdy celé Slezsko ještě ke koruně České patřilo.
Ustanovilť § 225., že právo k společnému těžení na polovici, které doposud náleželo dle některých zákonů majiteli pozemku, může i na dále míti místa, když majitel pozemku do doby vyhlášení horního zákona aneb před projitím tříměsíční lhůty dle starého zákona plynoucí dal prohlášení, že chce s kutéřem společně těžiti. Platilť do té doby zejména v »souverenním vévodství Slezském a hrabství Kladském« revidovaný horní řád ze dne 5. června 1769, jenž v kap. I. 53 přiznával vůbec pánům pozemkovým (grundherren) přednější právo k těžení regálních nerostů před cizími těžíři a když užívání tohoto práva vedlo k obmezování svobody horní, tu ustanovila deklarace ze dne 1. února 1790, že nadále pán pozemku má míti právo k společnému těžení na polovici s kutéřem, jemuž úřad horní udělil propůjčku, když během tří měsíců po vyzvání úřadem prohlásí, že chce svého práva užíti. Toto právo majitele pozemku nebylo náhradou za odnětí neb poškození pozemku, nýbrž samostatným nárokem jeho ze stavovského regálu horního plynoucím a kdo tak do r. 1865 práva toho nabyl, měl je i podle nového zákona horního nadále podržeti. Kromě toho v § 250 prohlásil horní zákon, že se jím »nemění ničeho na právech stavovských pánů, kteří druhdy stáli přímo pod říší, jakož i na právech těch, kterým na základě zvláštních titulů právních regál horní v jistých okresích vůbec anebo k některým toliko nerostům přísluší«. V okresích těch měli i zvláštní úřadové horní, ustanovení soukromými pány regálu, zůstati v činnosti, toliko bylo jim nadále spravovati se novým horním zákonem. Takovým tedy spůsobem v Pruském Slezsku soukromá práva regální, jež spočívají na dobře nabytých právech neb výsadách, zůstávají i na dále v platnosti a držitelé jich podrželi podnes právo propůjčovati horní vlastnictví, ustanovovati zvláštní úřadníky horní, vykonávati horní policii pod dozorem vrchních úřadů horních a bráti desátek z hor; ano někteří soukromí pánové regální uhájili si dokonce právo vstupovati v každou propůjčku na jich panství udělenou a tedy právo vylučovali třetí osoby z těžení v obvodu jich panství. 5
Poněvadž pak zákon mluví o »zvláštních titulech právních« k soukromému regálu hornímu, mělo to za následek, že úřady horní popíraly mnohým pánům panství neb pozemků takového zvláštního oprávnění a že soudy pruské byly a jsou i za našich dnů ještě nuceny rozhodovati o platnosti těchto »zvláštních právních titulů«. Zároveň historičtí i právničtí badatelé byli tím povzbuzeni, aby se zaměstnávali otázkou, komu náležel druhdy regál horní ve Slezsku a komu přísluší ještě dnes v této pruské provincii soukromoprávný nárok k němu. To jest podle všeho hlavní podnět k sepsání řady spisů o regálu horním ve Slezsku (č. 7—13), s jichž obsahem chceme se tuto seznámiti.
Do nedávné doby byl v otázce regálu horního rozhodujícím náhled, který ve svých spisech o dějinách ústavy horní a hornictví ve Slezsku hájil vrchní horní rada Emil Steinbeck. 6 Dle něho knížatům slezským náležel ode dávna regál horní v jich knížetstvích a kdykoli zcizili část svého knížetství neb svých statků knížecích, tu všechna jich knížecí práva a tedy také regál horní přešly na nového nabyvatele. Kdekoli v listinách se postupovala zboží některá s právy knížecími (jura ducalia) aneb s příslušnostmi pod a nad zemí, a to třeba jenom některému klášteru neb rytíři, tam dle náhledu Steinbeckova postupoval se tím samým regál horní k horám na statcích takové vrchnosti. Teprve fiskalní kasuisté v době habsburské začali prý věc tu na prospěch královské moci české vykládati; avšak bez valného úspěchu.
Proti mínění tomuto vystoupil roku 1897 velmi rozhodným spůsobem vratislavský archivář státní dr. Wutke ve studiích o vývinu regálu horního ve Slezsku (č. 7), dovozuje, že nesprávný výklad toho, co byla jura ducalia ve Slezsku, měl »osudné následky pro zájmy státní«. Původně ovšem jura ducalia byla všechna výsostná práva a mezi nimi i regál horní, jež souverenním knížatům slezským příslušela; avšak postupem času se tento pojem zúžil a udělení knížecích práv znamenalo, že kníže přenáší toliko některá knížecí práva, zejména práva soudní. Bylo-li rozděleno některé knížetství slezské, kde Piastovci vládli, na několik knížetství, tu knížata v oddělených knížetstvích měli všechna jura ducalia, k nimž regál horní přináležel; avšak když část knížetství neb některé zboží byly postoupeny Nepiastovci, zvláště pouhému šlechtici »cum omni jure ducali«, tu jenom některá z knížecích práv takovémuto nabyvateli jsou postoupena. V době Lucemburské nad knížecími právy vytvořila se výsostná práva králů českých a Karel IV. v zlaté bulle z roku 1356 v čl. IX. vyhradil sobě regál horní netoliko v Čechách, nýbrž i v zemích přivtělených, tedy také ve Slezsku. Theorie takto uzákoněná, které praxe odporovala, přicházela od té doby prý k platnosti, kdykoli některé knížetství neb jeho část spadly na korunu českou anebo když některý kníže z rodu Piastova prodal držbu Nepiastovci, kterému prý »stará knížecí práva nebyla vrozena«. Tu v takových částech Slezska nabyl prý král český regál horní. Zejména za panování krále Matyáše Uherského a za Jagaillovců Vladislava a Ludvíka, kteří se začali zváti nejvyššími knížaty Slezskými a stlačovali knížata slezská do postavení poddaných koruny Uherské neb České, nabýval horní regál královský ve smyslu zlaté bully i ve Slezsku tím směrem významu. Následkem toho měli-li noví knížata nebo pánové území slezských užívati regálu horního, musili od králů Českých obdržeti výslovně na něj výsadu. V době Jagaillovské části některých knížetství postoupeny jsou se svolením krále českým pánům neb jiným šlechticům; čímž povstala tak zv. stavovská panství, jichž držitelé měli nárok na regál horní jen tehdy, když jim králem výslovně byl přiznán. Praví-li se v královských listinách neb smlouvách, že takováto panství se postupují »s knížecími právy« aneb »s příslušnostmi nad a pod zemí«, tedy tím nerozumělo se prý propůjčení regálu horního, nýbrž přiznání toliko práv s pozemkovým vlastnictvím spojených. Myslilo prý se při tom na vápno, hlínu a uhlí kamenné, jež byly příslušenstvím půdy.
Ano i když se v listinách nabyvateli prostě hory potvrzovaly, ani tehdy nepotvrzoval se mu prý ještě regál horní, nýbrž toliko držení hor, které tu již byly. Doklady Wutkovy na tato tvrzení nejsou ale podle toho, aby o správnosti jeho náhledu přesvědčovaly. Potvrzoval-li na př. v známé smlouvě ze dne 18. srpna 1305 král Albrecht I. králi Václavovi III. »regna cum utilitatibus intra et supra terram« (Emler, Regesta II č. 2053), nikdo o tom nepochyboval a nepochybuje, že mu přiznával regál horní v zemích českých. A když roku 1506 Barbora, kněžna Ratiborská a paní Krnovská, a její zeť Jiřík ze Šelnberka dali bratřím z Vrbna k zpupnému dědictví zámek Bruntál »i s tím, jestliže by kdy nalezena byla na tom panství Bruntálském jakákoli ruda, budižto zlatá, stříbrná, měděná, olovněná, železná« (Prasek Historická topografie země Opavské str. 78): tedy není pochybnosti, že kněžna a zeť její v panství Krnovském sami vykonávali regál horní a že svá práva k nynějším i budoucím horám na panství Bruntálském přenášeli na pány z Vrbna. A podobně stalo se to s panstvím Blštinským (Pless) v Horním Slezsku a s jinými panstvími, o nichž ještě promluvíme.
Dr. Wutke hledí dále ukázati, kterak názor zlaté bully o královském regálu horním v době Habsburské důkladně byl hájen a k platnosti přiváděn i proti knížatům z rodu Piastova. Zejména Ferdinand I. vyhrazoval si královská práva v konfirmačních listinách a rozuměl pod nimi i regál horní a ku konci panování žádal na knížatech slezských, by mu výsady horní, jaké mají, předložili. Kdo z nich neměl zvláštního potvrzení, neměl osobovati si regálií. Když roku 1531 ponechal knížetství Opolské v zástavě markrabí Jiřímu Braniborskému, vyhradil si práva na hory v tomto knížetství a knížeti ponechal toliko čtvrtinu z důchodu horního a právo ustanovati horního soudce. Týž markrabí Jiří v Bytomsku, jež v roce 1526 nabyl, vykonával regál horní a mincovní a když syn jeho markrabí Jiří Fridrich r. 1562 byl Slezskou komorou vyzván, aby předložil výsady na svá horní práva, tu tento kníže uznával, že králi dle práva prý římského náleží regál na zlato a stříbro; avšak dovozoval, že on v Tarnovicích doluje toliko na olovo a k tomu že je oprávněn. Konečně za císaře Rudolfa II. r. 1577 při slezské komoře dosazen byl vrchní perkmistr, jenž měl hájiti práva královská k horám v celém Slezsku, a zároveň k naléhání komory Slezské vydal císař 5. února 1577 nový řád horní pro Dolní a Horní Slezsko, 7 v kterém hory nazývá zbožím komorním a propůjčuje v celém Slezsku kverkům svobodu horní.
Kdežto Steinbeck měl za to, že tímto řádem nemělo býti na práva knížecí saženo, neboť řád byl prý toliko subsidiárním zákonem a platil pouze v územích přímo pod korunou stojících, dokazuje Wutke, že řád ten vyhlašován i v územích immediátních a měl tedy za účel obmeziti regál horní knížat a pánů stavovských, pokud trval na základě privilegií.
Nedá se upříti, že znění horního řádu slezského z roku 1577 vzbuzuje mnohé pochybnosti o tom, jaký byl vlastně účel jeho vydání. Vede se v něm stížnost, že pozemkoví páni (grundherren) ve Slezsku překážejí dolování ačkoli v koruně České platí horní právo, podle kterého každý může kutati na cizím pozemku (myslilo se tu nejspíše na jus regale montanorum krále Václava II.); proto řád dává domácím i cizím kverkům a horníkům svobody horní, jakýchž i jinde v zemích českých požívají a nařizuje vrchnímu perkmistru, aby kutéře při těchto svobodách bránil a na komoru slezskou o pomoc se obracel, kdyby toho potřeba kázala. Poněvadž r. 1558 ve Vratislavi byla zřízena komora slezská a při ní mince s mincmistrem, nařizuje se, že každý je povinen zlato i stříbro do mince prodávati, při čemž se kverkům některá polehčení povolují. Kverkové jsou povinni z vyšších i nižších kovů desátek odváděti; avšak dává se jim osvobození od placení polovice desátku z vyšších i nižších kovů ze starých hor na šest let a z nově založených hor na deset let. Pánu pozemkovému přiznávají se dle řádu Jachymovského čtyři kuksy, jež mu kverkové bezplatně mají těžiti, když jim za to dříví lacině přenechá. Kverkové mají svobodu stěhování a nemají na ně vrchnosti ukládati roboty atd. Jinak mají stavové ve Slezsku (die Staende in Schlesien), pokud se týče jich pozemků a hor, říditi se ve všech jiných věcech českým narovnáním o hory a kovy z roku 1575 a císař vyhrazuje si řád tento měniti neb i zrušiti. Soudím, že Wutke a také ostatní spisovatelé, kteří o řádu tom psali, nevystihli náležitě tendenci tohoto zákona, nevěnujíce zejména pozornosti otázce, jaká práva měli ve Slezsku majitelové pozemků, na nichž se dolovalo a do jaké míry řád slezský proti těmto vlastníkům půdy a pokud proti stavům se obrátil. Ve Slezsku zajisté na mnoze platilo Saské zrcadlo, které přiznávalo vlastníku pozemku právo, aby dával povolení cizím osobám, když na jeho pozemku chtějí kutati (srov. Sborník I. str. 143). V nejstarších horních řádech slezských Goldberkském a Levenberkském ze 14. století ustanovuje se v souhlasu se Saským zrcadlem: »Von silbir unde von golt grabin. Aller schaz undir der erdin bigrabin, tiefer danne ein phlug get, horit dem vurstin zu. Silber muz ouch nimant brechen noch golt grabin uf eins andern mannes gute, ane des willen, des daz erbe ist; gibit her ime aber daz urloup, so mac her iz grabin, also daz dem vursten sin recht davon gebin«. 8
V jiném z těchto řádů dává se vlastníku pozemku toliko přednější právo, aby mohl kutati na svém pozemku, když jiný požádal knížete za propůjčku, a kutéři povoluje se na cizém pozemku v tom případě kutati, když vlastník vyhrazeného sobě práva nebyl užil. Z naučení klášteru Lubusskému z Jihlavi daného (Sborník I. str. 152), jež kníže Slezský Boleslav r. 1268 potvrdil, plyne, že kníže na statcích klášterních osoboval si regál horní a že povoloval ve smyslu práva Jihlavského horníkům, aby na statcích těchto kutali i bez svolení vrchnosti, které za to vyhrazen podíl na výtěžku z hor. Možno v tom spatřovati doklad o pozvolné recepci českého horního práva i ve Slezku. Podobně asi knížata Slezští i jinde po knížetstvích zaváděli svobodu horní; kdežto majitelově pozemků ovšem hájili si právo dávati povolení ke kutání aneb vstupovati v propůjčku, již kutéř obdržel. A proti takovýmto nárokům majitelů pozemků zdá se, že slezský řád horní z r. 1577 je vydán na ochranu svobody horní, jak v Čechách byla uznávána a praktikována. Regálu horního knížat dotýká se řád ten dle všeho jen potud, že i jim ukládá za povinnost, aby na svých knížecích statcích, kde byli pozemkovými pány, uznávali svobodu horní, a ovšem nejasné znění jeho, kterého asi úmyslně bylo užito, mohlo sváděti úřady horní, aby šířili královský regál horní ve Slezsku i v jiných směrech na úkor knížat slezských. Podrobné pak stopování vývinu právního postavení pozemkových vlastníků čili vrchností ke knížatům a pánům stavovským ve věcech horního práva na jedné straně a ku horníkům na straně druhé ve Slezsku bude moci zajisté přivésti více světla do této sporné otázky.
Wutke ovšem vykládá věc tak, že řád z roku 1577 byl namířen toliko proti slezským pánům territoriálním a vidí důkaz v tom, že téhož roku 1577 opětně biskup Vratislavský a knížata Minsterberská byli vyzváni, aby předložili výsady stran hor v Zuckmantlu a Reichensteině, a má za to, že do roku 1740. na tomto stavu věcí nebylo více ničeho měněno.
Ku konci spisu zaměstnává se Wutke otázkou, zdali právním nástupcům dvou panství stavovských, jež povstala z Bytomska (Bytomi to a Karolatu), hrabatům Henckelům z Donnersmarku náleží práva ze stavovského regálu horního plynoucí, jak tvrdil Steinbeck, jenž práva ta všem stavovským pánům přiznával. Takovými pány byli ve Slezsku do roku 1697 čtyři, kteří společně měli na sněmě slezském jeden hlas po knížatech; a sice páni Sýcova (Wartenberku), Miliče, Blštiny a Trachenberka. Když Bytomsko bylo markrabímu krnovskému Janu Jiřímu konfiskováno, prodal je císař Ferdinand II. Lazarovi Henckelovi, uděliv jemu a potomkům jeho r. 1629 osvobození na hory a to způsobem, jenž vedl k mnohým sporům až do novějších časů. R. 1696 žádal hr. Henckel císaře Leopolda I., aby byl povýšen do stavu svobodných pánů, poněvadž předchůdcové jeho v Bytomsku byli knížaty a on sám je držitelem hor. Stavovští páni proti žádosti jeho na sněmě remonstrovali, tvrdíce, že oddělené části knížetství jsou pouhými menšími panstvími, jež se spravují vrchním úřadem hejtmanským ve Slezsku a nikoli králem, a že hory v takovýchto panstvích náležejí císaři. Přes to císař 14. listopadu 1697 povýšil Bytomsko na svobodné panství, jež se napotom na dvě panství rozdělilo, takže ve Slezsku od té doby bylo šest svobodných panství na rozdíl od menších panství, jichž držitelové byli členy stavů v jednotlivých knížetstvích a stavovských panstvích (status minores) a neměli zastoupení na sněmě slezském.
Náhledy Wutkovy celkem sdílí Bruno Bellerode, který ve čtyřech sešitech příspěvků k právním dějinám Slezským (č. 10) hledí bohužel spůsobem nadmíru rozvláčným objasniti vznik a právní poměry svobodného panství Blštinského (Pless) ve Slezsku, pojednávaje zvláště v posledních dvou sešitech o podivné historii přednějších práv horních, jež hraběti Hochbergovi jakožto knížeti Blštinskému posud v území jeho státem zůstávají vyhrazena. Bellerode uveřejňuje v prvních dvou sešitech mnohé listiny, jež se panství toho týkají, a sice česky znějící listiny z doby Jagellonské v původním textu a s německým překladem, a na jich základě dokazuje, že páni Blštinští v dřívějších časech neměli žádného práva na regál horní a že česká listina krále Vladislava z roku 1478, na jejímž základě r. 1825 práva ta byla uznána, není žádným věrohodným dokladem.
V novější době uveřejnil dr. Teige v Archivu Českém XVIII. str. 20—29 listiny z doby Jagellonské, jež se tohoto panství Blštinského týkají, mezi nimiž se nacházejí některé posud neznámé zápisy, jež pro spornou otázku nejsou bez důležitosti.
Panství Blštinské bylo částí knížetství Ratiborského, jež r. 1327 zdědil Přemyslovec Mikuláš II., kníže Opavský. Při dělení území, které v rodě tohoto knížete nastalo, konečně pak prapravnuk jeho kníže Václav r. 1464 obdržel knížetství Rybnické s Blštinou a Žáry a v bojích mezi králi Vladislavem a Matyášem upadl 1474 v zajetí Jindřicha knížete Minsterberského, jenž jej dal uvězniti na hradě Kladském, kdež kníže Václav 1. června 1478 zemřel. Když bylo ve Vratislavi 8. prosince 1474 uzavřeno příměří mezi oběma králi, mocí kterého Matyáš se stal ve větší části Slezska pánem, tu 16. prosince 1474 vymohl si na něm bratr knížete Minsterberského Hynek z Kunstátu list, kterým mu král zastavoval ve 20000 zl. uh. »zámek Blštinu s městem i se všemi a všelijakými k tomu od starodávna příslušenstvími a plným panstvím«. Odůvodňoval zástavu tuto král tím, že prý zámek Blštinu »s náklady znamenitými a velkými na knězi Václavovi mečem dobyl, jakožto na zprotivilém a nepříteli svém«. Hynek brzy na to 28. června 1475 směnil Blštinu za zámek a město Kolín s bratrem Viktorinem, kteroužto směnu mezi nimi sprostředkoval starší jich bratr Jindřich kníže Minstrberský, jenž sporů mezi králi hleděl užíti k rozmnožení moci svého rodu ve Slezsku a proto za přívržence obou králů se vydával. Kníže Jindřich také 26. ledna 1477 vyžádal si na králi Vladislavovi list, v kterém mu král povolil, aby se smluvil o knížetství Rybnicské s vězněm svým knížetem Václavem, jenž prý od něho kr. Vladislava »všetečně a svévolně odstúpil a k nepřieteli koruny České, k králi Uherskému, přistúpil«, skrze kteréž jeho provinění knížetství jeho na krále Českého spravedlivě prý přišlo. Tehdy ještě se nevědělo, který z obou králů zůstane ve Slezsku pánem a kníže Jindřich hleděl se proto pojistiti na obě strany. I po úmluvě 28. března 1478 v Brně mezi posly obou králů učiněné, dle které země přivtělené měly zůstati zastaveny králi Matyášovi, doufalo se obecně, že země ty se ihned ze zástavy vyplatí a pod panství Vladislavovo opět přijdou. 9 Proto kníže Jindřich vymohl si po smrti knížete Václava na králi Vladislavovi dne 23. června 1478 druhý majestát, kterým král jemu a jeho dědicům dal »všecko právo naše, kteréžto na nás jakožto krále Českého a knieže Slezské připadlo spravedlivě vedle práv manských po smrti někdy osvieceného Václava, kniežete Opavského a Ratiborského, k kniežetství, jmenovitě Blštině tvrzi a městu, Žáróm tvrzi a městečku Rybníkóm se všemi zemany, many, měšťany, rychtáři a lidmi svobodnými a sedlskými — i se všemi a všelikterakými vrchními i dolniemi právy, s panstvím a knížetstvím a se všemi a všelikými důchody a příslušnostmi na zemi a pod zemí, však proto bez újmy a umenšenie práv, nápaduov a služeb, kteréž nám a koruně naší České s toho příslušejí vysazenie starodávnieho«, (Archiv Český XVIII str. 25).
Bellerode má za to, že majestát ten má význam toliko platonický, poněvadž pánem ve Slezsku byl kr. Matyáš, jenž platnost darování tohoto neuznával. Listina sama prý nenabyla platnosti aneb stala se bezpředmětnou. Avšak mínění toto není zajisté správné. Slezsko dostalo se právně do zástavy kr. Matyáši smlouvou Budínskou ze dne 30. září 1478, dle které král Vladislav zůstal zástavním dlužníkem a tedy vlastníkem Slezska, kdežto kr. Matyáš vyhradil si právo držeti Slezsko jako zástavní věřitel až do své smrti, po které teprve země přivtělené mohly býti po případě od koruny Uherské vyplaceny. Král Vladislav tedy zůstal uznaným eventuálním pánem Slezska a souhlas jeho ku změnám v držebnostech knížat slezských musil míti platnost aspoň pro případ, až Slezsko opět spadne na korunu Českou. Že se tak tomu tehdy rozumělo, na to jsou některé doklady z nejbližší na to doby. Kníže Jindřich postoupil 14. července 1478 — tedy ještě před smlouvou Budínskou — všecko své právo k zámkům Blštině a Rybníku a »ke kniežetstvím, zbožím a panstvím k nadepsaným zámkům příslušejícím« bratru svému Viktorinovi, knížeti Opavskému, který také od kr. Matyáše měl list na Blštinu z r. 1474, a týž za života tohoto krále v souhlasu s bratrem svým Jindřichem prodal zboží Blštinské knížeti Těšínskému Kazimírovi. Král Vladislav v listu ze dne 23. února 1498, jehož úřední přepis se zachoval v registraturní knize kr. Vladislava z r. 1498—1502 v státním archivu Vídeňském (Archiv Český XVIII str. 21), což posud nebylo známo, tento prodej (převedenie a přenešenie práva a spravedlnosti svrchu psaného zbožie Blštinského) potvrdil, dovolávaje se listu, který od něho má kníže Jindřich (patrně ze dne 23. června 1478) a uznávaje, že kníže Kazimír »k témuž zboží Blštinskému s jeho příslušenstvím od téhož Jindřicha řádně přišel«.
Kníže Kazimír kromě toho opatřil sobě 28. srpna 1500 ještě další list od krále, kterým mu všechno právo na témž panství Blštinském postoupil, to panství z práva manského a z léna vysvobozuje a »v pravé, věrné a zpupné dědictví uvozuje« (Archiv Český XVIII str. 26). V listu tom děje se pak o tom zmínka, že kníže Viktorin to panství k své ruce přivedl a Kazimírovi také postoupil, což souhlasí s pravdou a neodporuje předešlým listům. Následkem toho nezdá se nám býti pochybno, že i potvrzený takto list krále Vladislava ze dne 23. června 1478 zůstal základem práva, které měli kníže Těšínský a jeho právní nástupcové k panství Blštinskému, a že průvodní jeho moc nelze bráti v pochybnost, jak Bellerode činí.
Spisovatel ten neuznávaje listiny z roku 1478 popírá, že by kníže Těšínský a jeho nástupcové byli v panství Blštinském všechna práva knížecí vykonávali a zejména regál horní. Některá z těchto práv, jako moc soudní, policejní a správní mohla býti na ně přenesena; avšak tím vrchnost nestávala se zeměpánem atd.
Z dalších osudů panství Blštinského sluší uvésti, že r. 1517 prodal kníže Kazimír »vlastní a svobodné dědičné zbožie, kniežestvie a panstvie, totižto zámek a město Blštinu« k zpupnému vlastnictví Alexiovi Tuřímu z Betlehemfeldu, bratru biskupa Olomúckého Stanislava, a že král Ludvík potvrdil roku 1519 tento převod Blštiny »s plným panstvím, s právy knížecími a se všemi důchody a příslušnostmi nad a pod zemí«. 10 Z Alexeje přešlo panství Blštinské r. 1525 na jeho bratra Hanuše, který r. 1548 prodal je biskupovi Vratislavskému Baltazaru z Promnic, jenž si opatřil od krále Ferdinanda I. potvrzení ze dne 5. února 1549. V majestátu tom dává se Blština biskupu v léno s knížecími právy, zejména pokud se soudův a práv týče, i s důchody nad a pod zemí; povoluje se mu, aby mohl zříditi řád posloupnosti, by v rodě jeho mohlo panství zůstati jako dědičné manství. Zároveň povyšují se Promnicové do stavu svobodných pánů, kteří mají míti na sněmích hlas a místo, avšak vše děje se s výhradou regálií královských. Biskup zřídil řád posloupnosti r. 1561 a dědicové jeho nastupovali do majorátu Blštinského, opatřujíce si při každé změně stvrzovací manské listy od králů Českých, a po roce 1742 také od králů Pruských stejného znění, jak byl takový list udělil Ferdinand I. Poslední takové potvrzení v době habsburské obdržel od císaře Karla VI. r. 1715 hr. Erdman z Promnic a když Slezsko přešlo do rukou Pruského krále jakožto »souveraina a nejvyššího knížete ve Slezsku«, tu král Fridrich II. uděliv 1746 synu předešlého držitele hr. Janu Erdmanovi léno na Blštinu v obvyklé formě, potom roku 1748. proměnil ji na svobodné zpupné panství, poněvadž prý ex incuria byla lénem učiněna. Tímto Janem Erdmanem vymřel r. 1765 rod Promnicův a Blština přešla odkazem na knížete Fridricha z Anhalt-Köthenu, jenž 1767 opatřiv si stvrzovací list po starém spůsobu, zřídil se svolením krále Fridricha II r. 1782. rodinný fideikomis, jenž r. 1825 kabinetním rozkazem krále Fridricha Viléma III. obdržel název knížetství Blštinského. Po vymření pak knížat Anhaltských po meči přešlo roku 1846 panství na nynější držitele hrabata z Hochberku a Fürstenšteinu, kterým roku 1848 přiznán též název knížat Blštinských. Panství Blštinské má rozlohu 12,1 čtverečních mil a bylo r. 1824 celé za výsadné kutací pole prohlášeno, neboť kníže nepotřebuje žádati za propůjčku a může každého z těžení vylučovati, takže vlastně bez propůjčky má 311 kutacích polí. Zůstává pak posud spornou otázkou, zdali mu stavovský regál horní v Blštinsku přináleží na základě starého titulu právního, takže by i jeho nástupcům příslušel, anebo zdali jde tu pouze o akt milosti královské z r. 1824, jenž toliko dědicům nynějšího držitele panství může svědčiti a jež po jich vymření vezme za své. Otázkou tou zabývaly se úřady a soudy pruské a k ní přihlíží Bellerode ve svém spisu, vykládaje celkem souhlasně s Wutkem své náhledy, že páni stavovští vůbec neměli regálu horního a že tedy v Blštině kníže teprve od r. 1824 užívá regálu toho pouze z milosti královské. Při tom v řadě exkursů pojednává B. o právech knížecích, o vzniku stavovských i jiných menších panství, o tom, že »příslušenství nad a pod zemí« neobsahovalo právo k horninám; avšak činí tak bez valného užitku pro právní dějiny slezské a také pro otázku vývinu regálu horního.
Z akt, jež uveřejňuje v posledních dvou svazcích svých příspěvků, vysvítá, kterak pán Blštinský dovolával se zejména po vydání slezského řádu horního z r. 1769 toho, že podle manských listů mu horní regál přísluší a že tedy neprávem komora Slezská od něho žádá desátek z kamenného uhlí, jež už r. 1753 za regální bylo ve Slezsku prohlášeno. Když podobné nároky činili i ostatní páni stavovští, bylo jim a vůbec všem vrchnostem povoleno králem výnosy z r. 1769 a 1784 tak zv. jus excludendi alios t. j. právo, že mají na vůli vstupovati v propůjčku třetí osobě udělenou po zaplacení nákladu s kutáním spojeného a s povinností vlastním nákladem dále kutati. S ostatními nároky odkázán kníže Anhalt-Köthenský na cestu práva. První instance uznala, že horní řád z r. 1769 chtěl toliko revidovati, nikoli zrušiti starší horní řády a že tedy pro hory stavovské ve Slezsku platí posud české narovnání o hory a kovy z r. 1575, podle kterého stavovský pán je osvobozen od placení desátku z hor. Knížetství a svobodná panství byla prý svobodnými státy, jež se stala feuda oblata a pro něž tedy platí právní praesumce, že jich držitelům náležel i náleží regál horní. Dozoru vrchního úřadu horního ovšem hory stavovské prý podléhají, neboť jde o věc obecného dobra. Druhé dvě ale instance r. 1786 a 1787 zrušily tento rozsudek, dovozujíce, že novým řádem z r. 1769 jsou starší řády český z r. 1575 a slezský z r. 1577 zrušeny, neboť revidování jich znamenalo spojiti je s jinými v jedno za účelem jich zrušení, a že stavům slezským vůbec a knížeti Blštinskému zvláště nepřináleží osvobození od placení desátku z nižších kovů. Kníže tedy chtěje kutati na svém panství byl povinen žádati za propůjčku jako kdo jiný a za vyměření pole pro dolování, měl platiti předepsané dávky, podrobiti se státnímu dozoru, skládati účty o těžení, vyhověti rozkazům horního úřadu o rozsahu těžení, jakož i předpisům, v jakých cenách a dle jakých měr má prodávati výrobky horní. Proti cizím kutéřům ovšem mohl užíti vylučovacího práva. Když pak byl vyzván horním úřadem, aby žádal za propůjčku na uhelné doly v Kostuchně, obrátil se kníže na krále Fridricha Viléma se stížností na soudy a kabinetním listem ze dne 14. dubna 1787 obdržel pro sebe a své potomky ze zvláštní milosti ještě osvobození od placení desátku a jiných platů z kamenného uhlí s tím doložením, že musí se jinak podrobiti ustanovením horního řádu ohledně vrchní policie horní, brání propůjček a měření polí, a že nesmí kutání jiným zamezovati a těžení na panství snad zakázati.
Poněvadž pak horní řád z r. 1769 v kap. I. § 3 vůbec vrchnostem jus excludendi alios přiznával a v panství Blštinském rytíři v Myslovicích, Stupně a Mokravě mocí tohoto práva obdrželi propůjčky na těžení uhlí na svých statcích, rozhodnuto bylo v reskriptu z r. 1822, že Blštinští vasalové mají právo na spolutěžení z polovice a kdyby kníže chtěl užívati na statcích rytířských téhož práva, jako na svých pozemcích fideikomisních, že musí cestou soudní své právo proti vasalům provésti. Kníže na to žádal, aby mu byly všechny kutací listy a propůjčky předkládány, by mohl užíti vylučovacího práva a úřad horní nařídil zvláštní komisi, aby upravila práva horní na panství Blštinském, postaviv v její čelo vrchního radu horního Emila Steinbecka, známého nám historika práva horního. Při komisi této udála prý se dle Bellerodeho »bureaukratická historie zákulisní, jež nemá sobě rovna« a jejímž režiserem byl prý Steinbeck, přednosta vrchního úřadu horního v Břehu.
Jsa na komisi vyslán nalezl v archivu Blštinském svrchu připomenutou českou listinu krále Vladislava ze dne 23. června 1478 (Archiv Český XVIII., str. 25) a nabyv z ní přesvědčení, že pánům Blštinským náleží regál horní a že soudové pruští druhdy nesprávné rozsudky v té věci vynesly, užil této příležitosti, aby knížeti Jindřichu z Anhalt-Köthenu zjednal možnost znovu hájiti své právo regální. K jeho radě podal kníže žádost novými doklady a výklady opatřenou, aby byl osvobozen od povinnosti žádati za listy kutací a za propůjčky, a aby mu každá cizí žádost za propůjčku byla sdělena, by mohl užíti svého práva vylučovacího. Steinbeck sepisuje s knížetem protokoly ujal se ve zprávách výsadného jeho práva a doporučoval vrchním úřadům horním narovnání s ním, poněvadž by záležitost před soudy asi pro stát špatně dopadla, kdyby o ní znovu se mělo jednati. Skutečně vyjednán s knížetem tak zv. revers ze dne 26. března 1824, který byl potvrzen královským listem kabinetním ze dne 2. května 1824 a v němž ustanoveno, že pánové Blštinští mohou na svých, jakož i na cizích, v panství jich ležících a právu soukromé vrchnosti nepodléhajících pozemcích kutati svobodně bez opatřování si kutacích listův a propůjček, ano že horní úřad vůbec se vzdává práva udělovati listy kutací a propůjčky cizím osobám na území stavovském, takže každému žadateli bude vraceti žádost s doložením, že jde o pole už zadané a nikoli o svobodné královské pole. Tím ovšem celé panství za jediné kutací pole stavovské je prohlášeno a svoboda horní v něm zrušena. Vyňato bylo z tohoto bezpodmínečně vylučovacího práva toliko šest rytířských statků ve výměře dvou čtverečních mil. Kromě toho vzdal se úřad horní výslovně dozoru a vlivu na řízení hor, spokojil se s předkládáním toliko výtahů z účtů, jež nepodléhají revisi, a ponechal si právo obrátiti se na knížete se žádostí za odpomoc, kdyby na správu horní byly podány stížnosti. Poněvadž pak držitelové i jiných stavovských panství uznání stavovského regálu horního ve stejném rozsahu se domáhají, klade Bellerode v souhlasu s Wutkem na to důraz, že tu jde toliko o přiznání zvláštního práva v cestě milosti, kterého páni Blštinští do r. 1824 prý neměli a jež ostatním pánům stavovským nepřísluší.
Naproti tomu hájí opáčný náhled dr. Zivier ve dvou spisech (č. 8 a 9 o dějinách regálu horního ve Slezsku, snaže se názory Steinbeckovy novými doklady a vývody obhájiti a referent má za to, že se mu to v mnohém ohledu podařilo. Zivier ovšem ve své horlivosti zabíhá leckde příliš daleko. Tak upírá spisu Wutkovu všechnu cenu vědecké práce, poněvadž prý mu »nejde o theorii, ale spíše o praktické upotřebení theorie na některé slezské obvody, jichž držitelům má býti upírán regál horní, jenž jim náleží aneb na nějž činí nárok«. Takový odsudek mohli by tuším zase i odpůrcové jeho náhledů pronésti a to stejným právem i neprávem.
Dle Ziviera v Slezsku jako v Polsku právo ke kovům nebylo původně odděleno od pozemkového vlastnictví. Solné doly byly majetkem královským a nebyly přístupny soukromému těžení. Teprve biskupům přiznáván byl regál horní, jehož také ve slezských knížetstvích knížata záhy užívali, uznávajíce svobodu horní toliko na knížecích a obecních pozemcích a vrchnostem přiznávajíce ke kutání přednější právo před nálezcem a kutéřem. Takovým spůsobem ve Slezsku ode dávna vlastnictví kovů náleželo knížeti; kverkům příslušelo toliko právo užívací spojené s odváděním velkých dávek a vrchnostem náleželo právo vylučovati jiné z kutání na jich pozemcích. V tomto slezském jus excludendi alios chce pak Zivier spatřovati vliv slovanského zřízení horního, jež původně ve Slezsku platilo. Polskoslezská práva knížecí byla prý mnohem rozsáhlejší, nežli jura regalia císařů Římskoněmeckých a nebylo Piastovcům proto třeba učiti se teprve od Štaufovců, co je regál horní. V tvrzení tom je patrně vnitřní odpor. Kladlo-li slovanské zřízení horní důraz na právo pozemkového vlastnictví, pak regál horní se všemi důsledky nalezal se v odporu s tímto právem a obmezení vlastnictví pozemkového na jeho prospěch může se vysvětliti toliko vnitřními příčinami politickými a hospodářskými, na př. sílením moci zeměpanské ve spojení s vlivem z ciziny. Zivier na jiném místě tomuto mínění dosti hoví, když polemisuje s polským historikem Labęckim, který z některých hornických slov (kuřavka, zdechovati, župa, kutati, kukusy) soudí, že Němci naučili se hornictví od Slovanů. Naopak Zivier je toho náhledu, že Římané přiučili se hornictví od Feničanů a sami zase učili dolovati Němce, kteří pak dále rozšířili dolování mezi Slovany, ačli jich v tom Římané nepředešli. Zajisté intensivní dolování (nikoli toliko těžení na povrchu země, které Slované zajisté dávno znali) mohlo vlivem cizích kolonistův i ve Slezsku býti zavedeno; avšak to mohlo se státi jedině s použitím zásady regálu horního na úkor vlastnictví pozemkového. A opět jinde praví Z., že dle polského práva hlavě státu t. j. knížeti příslušelo neobmezené vlastnictví pokladů pod zemí a že regál horní byl prostě z Němec ve Slezsku naočkován. Nejsa povinen propustiti svobodu horní, seznámil se kníže s jejími výhodami teprve prý asi prostřednictvím německých horníkův a tak vlastně i Z. vznik regálu horního cizímu vlivu připisuje. Ve 12. století pak — pokračuje Z. — držba šlechty se množila donacemi knížat, kteří i nad statky šlechtickými jura ducalia podržovali a »poněvadž ke knížecím právům patřily všechny regálie německé říše, nalezal se mezi nimi také regál horní«. Na doklad, že kníže mohl práva knížecí s územím propůjčiti i Nepiastovci a že nabyvatel území měl horní regál jako předchůdce jeho, uvádí Z. známou událost, že r. 1290 kníže Vratislavský Jindřich IV. postoupil biskupu Vratislavskému jus ducale v jeho držebnostech, z nichž povstalo knížetství Nisské a Otmachovské.
Na tomto právním stavu se dle Z. za panství českého ničeho nezměnilo. Knížata přijímali svá práva v léno od králů Českých; avšak na držení regálu horního nemělo to vlivu. Čl. IX. zlaté bully z r. 1356 nemohl prý se týkati Slezska, jež k německé říši nikdo nenáleželo; nanejvýše článek ten mohl míti nějaký význam, pokud Karel IV. chtěl hájiti regál královský i ve Slezsku proti možným nárokům německých králů. Ani fiskalisté 16. století nedovolávali se zlaté bully, až teprve dr. Wutke. Když knížetství spadla na korunu, vykonával v nich král regál horní jako kníže, nikoli na základě zlaté bully. Mínění to zajisté je upřílišněno, neboť zlatá bulla uznává regální práva krále Českého výslovně také v zemích přivtělených. V 15. století dosáhli knížata největší samostatnosti a ani Matyáš Uherský ani Jagellonci nebrali jich horní regál v pochybnost. Někteří z knížat poskytovali části svých území s právy knížecími i s regálem horním, vydávali řády horní atd. a vůbec regál horní neobmezeně vykonávali, dávajíce si jej příležitostně od králů potvrzovati. Mohl tedy regál horní buď specielně býti nabyt aneb obecně s právy knížecími na jiného býti převeden, jako r. 1474 při Blštině se bylo stalo. Následkem toho stavovští pánové rovnajíce se knížatům a zvouce se také pány knížetství měli prý bezpodmínečně regál horní. I menším panstvím přímo pod korunou stojícím, jichž držitelé neměli na sněmích účastenství, (tak zv. status minores) se druhdy regál horní uděloval a v územích slezských knížeti neb pánu patřil regál horní na jeho pozemcích a na statcích jemu poddaných kostelů, klášterů, rytířů, šoltysů atd. potud, pokud zejména rytířům nebyl postoupen.
V době habsburské i nad Slezskem hájena důrazně práva královská; ale pro nedostatečnou správu a exekutivu nemohla koruna mnohé požadavky své proti stavům prosaditi. Ferdinand I. a nástupcové jeho začali vyhrazovati si práva regální, když na ně knížetství spadla a oni je dále udělovali; avšak knížatům a stavovským pánům držení regálu horního prý nepopírali.
Theoreticky hájili sice, že toliko jim jakožto králům náleží regál t. j. královské právo horní v celém Slezsku a že knížata mohou je vykonávati jenom následkem udělených privilegií, a proto žádal Ferdinand I. ku konci panování svého na nich, aby mu předložili privilegia, kterými by horní svá práva prokázali; ale knížata tomu nevyhověli a snaha po rozšíření královského regálu horního z knížetství immediátních na území mediátní prý »skončila fiaskem«. Králové nemohli požadavek svůj právně odůvodniti a stavové se mu nepodrobili, užívajíce i nadále regálu horního, vydávajíce řády horní atd. Pakli radové markrabí braniborského ohledně Bytomska dovozovali, že dle římského práva regál horní vztahuje se toliko na zlato a stříbro a nikoli na nižší kovy, tedy z toho nesmí se dovozovati, že to bylo obecné mínění knížat, kteří naopak stále tvrdili, že drží regál horní vlastním právem ode dávna bez námitky králů Českých.
Za císaře Maximiliana II. kverkové žádali za úpravu svobody horní a to v knížetstvích immediátních. Proto řád horní z r. 1577 vztahuje se toliko na tato knížetství, jež přímo pod korunou stála, jakými tehdy byla: Vratislavsko, Svídnicko, Javorsko, Opolsko a Ratiborsko. Řád nezmiňuje se o horním regálu knížat a v pánech pozemkových nelze spatřovati stavy. Jako knížata vydávali řády pro své hory, tak i císař pro své kverky v Slezsku vydal prý tento horní řád. Nově ustanovený perkmistr neměl žádné působnosti na stavovských horách, nýbrž toliko na horách podléhajících královskému regálu hornímu. Z mediátních knížetství neodváděno také stříbro do mince, nýbrž toliko ze Svídnicka a Opolska. Konečně zanechává-li řád z r. 1577 stavy při narovnání českém z r. 1575, tedy tím myslí toliko na stavy v immediátních knížetstvích a nikoli na knížata a svobodné pány. Vůbec pak bez sněmu nemohl prý král takovýto obecně platný zákon vydati, a praxe prý také ukazuje, že nebylo úmyslem císaře vydati řád pro celé Slezsko. Všechno toto tvrzení ovšem je více nežli pochybné.
Ve válce třicetileté, během které koruna nabyla mnoho nových práv k územím slezským, hornictví zašlo a koruna neměla zájmu klásti na královský regál horní zvláštní důraz. Po válce komora slezská sama považovala stavy za privilegované regálem horním a zrazovala od všelikého zasahování do jich práva. Knížata také napořáde vydávali řády horní a vykonávali ve svých územích na horách táž práva, jako král na svých. Ovšem následkem nápadů území na korunu a vyhrazování regálu při postupování území tenčila se část Slezska, která královskému regálu nebyla a stavovskému regálu byla podrobena. A při tom zůstalo za pruského panství. Stát pruský nemá prý příčiny zasahovati do starých práv knížat, neboť své právní nároky na Slezsko opírá o práva slezským knížetem zpečetěná, a také proto až do nové doby uznává nároky slezských pánů na regál horní, pokud je mohou prokázati.
Konečně otázkou regálu horního ve Slezsku zaměstnával se přední právní historik slezský dr. Felix Rachfahl. Už v důkladném spise o organisaci jednotné státní správy Slezska před válkou třicetiletou 11 přidržel se mínění Schmollerova, 12 že horní regál ve Slezsku patřil původně knížatům, kteří měli právo na vlastnictví kovův a přenechávali užívání ložisk kverkům. Teprve Ferdinand I. prohlašoval hory ve Slezsku za »kuniglich regali« a přiznával knížatům právo k horám pouze potud, pokud mohli je privilegiemi prokázati. I doložil R. už tehdy, že nedá se dokázati, že by se Ferdinandovi neb jeho nástupcům bylo podařilo přivésti regál královský na knížecích horách k platnosti. V dalších dvou pojednáních (č. 13) z r. 1900, a před tím r. 1898 ve Forschungen X. str. 55) věnoval pozornost novější literatuře o tomto předmětu a přidržel se celkem prvotného svého názoru, ačkoli jinak hleděl mezi protichůdnými náhledy Wutkovými a Zivierovými prostředkovati. Lituje při tom, že »sporná otázka má aktuelní význam pro praxi a že její řešení nezůstává bez vlivu na osud nároků právních, jež se buď už činí aneb s kterými každého okamžiku může býti vystupováno, kdyby byla naděje na příznivý výsledek«. Patrně pruští soudcové čtou vědecká díla, ano i historicko-právnická pojednání, což se o mnohých jiných soudcích, jak zkušenosti ukázaly, nedá tvrditi.
Rachfahl přičítá za zásluhu Wutkemu, že přesvědčivě ukázal, kterak došlo-li na prodej statku knížetem cum jure ducali a byl-li nabyvatelem pán pozemkový, jenž knížeti zůstal poddán, v udělených mu právech knížecích nebyl regál horní obsažen a že měl-li se předce takový pán dostati v držení regálu, musil obdržeti zvláštní na to propůjčení. Naproti tomu souhlasí se Zivierem, že regál horní přecházel ipso jure na nabyvatele, když mu knížetem postoupena byla část území, nad kterou nabyl práva zeměpanská a netoliko vrchnostenská, třebas v listině nebylo výslovně vysloveno, že mu regál horní přísluší. Takovým spůsobem byl zejména držitelům stavovských panství postoupen také regál horní buď s knížecími právy neb ipso jure.
Bellerodemu dle jeho mínění nepovedl se důkaz, že by Blština bývala pouze pozemkovým panstvím neboli komplexem statkův a nikoli territoriem s mocí zeměpanskou. Dokázal prý sice, že listina z r. 1478 nemá platnosti (prokázali jsme tušíme opak toho), ale to nerozhoduje. Panství Blštinské bylo uzavřeno, v něm byli šlechtičtí poddaní, kteří měli vlastní manský soud, pán ukládal na ně daně, vybíral cla, mejta atd., a byl tedy zeměpánem, k jehožto právům náležel i regál horní.
Náhledy nerozcházejí se v tom, že v době Lucemburské knížata podržovali regál a že zlatá bulla neměla žádného vlivu na státoprávní vývin Slezska. Ale o dalším vývinu v době habsburské je spor. Proces mediatisace Slezských knížat na prospěch vrchní moci koruny České zajisté pokračoval. Hlavami knížetství stali se králové Čeští, na jichž místo vstoupili králové Pruští; a knížata proměnili se z vasalů s neobmezenou mocí vládní v poddané s privilegovaným postavením. Nabýval platnosti nový názor, že knížecí práva jsou odvozená od krále a že musí býti potvrzena privilegiemi. Knížata sami z důvodů prospěšnosti dávali si knížecí práva potvrzovati, neboť potvrzení to nebylo sice nutno, ale užitečno. Koruna také uznávala při těchto konfirmacích, že knížatům náleží výsostná práva od koruny odvozená a teprve v dalším postupu stavěla se na stanovisko, že potvrzení práv je nutno a že ztrácí právo, kdo na ně nemá potvrzení. Do Ferdinanda I. platila vůbec zásada, že knížatům náleží regálie jakožto výsady korunou udělené neb uznané; od Ferdinanda I. počínaje, zvláště po válce Šmalkaldské, docházela prý ale uznání zásada, že knížatům náleží toliko tehdy regálie, když je mohou privilegiemi prokázati. Přes tuto změnu názorů zůstávalo vše celkem při starém. Nárok na regálie přiznával se knížatům, i když nebyli Piastovci, a také stavovským pánům, kteří od knížat lišili se toliko menším podílem na vyvinující se společné ústavě Slezska. V tom všem Rachfahl neodchyluje se podstatně od mínění Zivierova. Rozchází se však v posuzování horního řádu z r. 1577 a dalšího vývinu. Řád ten byl dle jeho náhledu vydán pro celé Slezsko; avšak nabyl nepopíratelnou platnost toliko na horách, kde platil královský regál horní, a to bylo také v těch mediátních knížetstvích a panstvích, kde držitelově neměli výsad a kde tedy platil královský regál horní. V 17. století přestali knížata a stavovští páni držeti regál horní ipso jure, a drželi jej toliko mocí privilegií. Kde jich neměli, byl pánem horního regálu král, jak také sněm slezský r. 1696 výslovně uznal. Vyvrací pak názor Zivierův, že při tom šlo o násilnosti a neoprávněné usurpace králů, k nimž vedla neznalost historického vývoje. Obecné právní přesvědčení spůsobilo tento vývoj. Nejenom zákonem, nýbrž i obyčejem vzniká nové právo. Za Ferdinanda I. nová státoprávní doktrina, že král je majitelem hor, přišla theoreticky k platnosti a pak i prakticky nabývala půdy. Bylo by prý naivním popírati, že proměna regalií knížat v privilegia neměla žádného dosahu. Poněvadž pak králové Pruští jsou nástupci králů Českých a nikoli knížat Slezských a historicky regál horní přešel na krále a toliko výjimečně zůstával knížatům, proto dnes jenom těm právním nástupcům starých slezských knížat může se přiznati nárok na práva z regálu horního plynoucí, kteří se mohou vykázati privilegiemi od králův Českých neb Pruských. Ostatně i dnes nový zákon může soukromému regálu hornímu učiniti konec.
Tak daleko dospěla diskuse o vývoji regálu horního ve Slezsku a o platnosti stavovského regálu podnes. Zajisté přispěla platně k objasnění mnohých temných stránek dějin horního a také ústavního práva slezského. Dějiny horního práva ve Slezsku ovšem budou se museti teprve napsati a zajisté publikace pramenů, na nichž ve Slezsku se stále pilně pracuje, nemálo usnadní tuto práci.

Pan skriptor Tadra sdělil s námi, že na desce rukopisu univ. knihovny Pražské sign. X F 15 naleznul kus notářské listiny, kterou 10. záři 1398 vyhotovil v městě Jihlavi Johannes quondam Conradi dicti Richmut de Geylnhusen, Maguntinensis diocesis, publicus auctoritate (imperiali notarius — konec bohužel schází) a na které mezi svědky uvádí se bývalý notář městský Ondřej ze Šlapanic (presentibus d. Andrea olim notario civitatis prefate Iglaviensis).
O zajímavé této otázce srov. naše pojednání o vzniku rad městských v Čechách a o jich obnovování před válkami husitskými, jež právě jako V. přílohu k Povšechným právním dějinám českým uveřejňujeme.
Srv. zprávu Materkovu v Památkách archaeolog. XIV. str. 30. Rovněž uveřejněné Branišem v Archivu Českém XII. str. 411 násl. zápisy z register ortelů horního soudu v Hoře Kutné z l. 1511—1514 ukazují k velké důležitosti ztracených archiválií.
Srov. Sborník věd právních a státních I str. 134—157.
Srov. Klosterman, Das allg. Berggesetz für die Preussischen Staaten, úvod a poznámky k §§ 225 a 250 na str. 342 a 384; Engels, Preussisches Bergrecht (V Lipsku 1894.) str. 16—19; Gedike, Geschichte der schlesischen Bergbauprivilegien v Zeitschrift f. Bergrecht XIII. str. 234 a 359., XIV. str. 475. a XV. str. 219.
Srov. jeho »Entwurf einer Geschichte der schlesischen Bergverfassung vor dem J. 1740« (1827) a »Geschichte des schlesischen Bergbaues« dva díly (ve Vratislavi 1857).
Vytištěn je v Schmidtově, Sammlung der Berggesetze III. str. 336.
Srov. Zivier, Geschichte des Bergregals str. 30, 258, 259 a 264.
Palacký, Děj. n. Českého. V. 1. str. 157.
Bellerode u. m. II. str. 82, 92 a 101; též Archiv Český XVIII str. 27 a 29.
Die Organisation der Gesammtstaatsverwaltung Schlesiens vor dem dreissigjährigen Kriege (V Lipsku 1894) str. 270 a 360 násl.
G. Schmoller, Die geschichtliche Entwicklung der Unternehmung v Jahrb. für Gesetzgebung XV., 3 (1891) str. 35 násl.

Citace:

Der Gerichtssaal.. Sborník věd právních a státních. Praha: Bursík & Kohout, 1901, svazek/ročník 1, s. 299-300.