NPD documents search: Boh. adm., 16 (1934), sv. 1

Č. 8972.

Pojištění nemocenské: O pojištění u společenstevních pokladen podle zák. č. 489/21.
(Nález ze dne 3. ledna 1931 č. 20339/30.)
Věc: Firma »Gebrüder Uebel« v R. (adv. Dr. Erich Hönigschmied z Aše) proti zemské správě politické v Praze (za zúč. okr. nemoc. pojišťovnu v Aši adv. Dr. Karel Hrubý z Prahy) o nemocenské pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Osp v A. výměrem z 11. srpna 1927 nevyhověla námitkám, které podala stěžující si firma proti platebnímu výměru okr. nemoc. pojišťovny v A., ukládajícímu firmě zaplacení pojistných příspěvků per 10080 Kč za její zaměstnance Gustava R., Adolfa R., Kristiána G. a Rajnholda K. za dobu od 15. února 1923 do 26. prosince 1925. Zsp v Praze nař. rozhodnutím nevyhověla odvolání stěžující si firmy.
Stížnost potírá právní podklad nař. rozhodnutí námitkou, že úřad neprávem dovozuje z § 58 nem. zák., že zmínění 4 zaměstnanci byli ex lege členy společenstevní nemocenské pokladny v R. Podle náhledu stížnosti nemůže poukaz na § 58 nem. zák. odůvodniti dodatečný předpis příspěvků, ježto se vztahuje pouze na příslušníky společenstva, t. j. na živnostenské pomocné dělníky, a nikoli na zaměstnance ve vyšších službách, na které se živn. řád nevztahuje. St-lka tvrdí, že po této stránce nenastala změna ani zákonem č. 489/21, který jen pojištění u společenstevní pokladny prohlásil za obligatorní. Proto nemohou býti předepsány premie podle sazby společenstevní pokladny, jež se různí od sazby okr. nemoc. pokladny. Tuto výtku neuznal nss důvodnou.

Zákon o nemocenském pojištění z 30. března 1888 č. 33 ř. z. nezasáhl do organisace společenstevních pokladen nemocenských, zřízených podle ustanovení 7. hlavy živn. řádu, nýbrž omezil se na předpis, že pokladny ty jsou povinny ustanovení stanov o právních nárocích pojištěnců a příspěvkové povinnosti zaměstnavatelů uvésti v soulad s předpisy nového zákona (§ 58 odst. 2 a 3), a prohlásil výslovně, že členové jejich nejsou povinni přistoupiti k některé pokladně podle tohoto zákona zřízené, a že ustanovení §§ 5 a 9, jakož i oddílu 2, 3 a 4 na ně se nevztahují (§ 58 odst. 1 a 4).
Nss nemá příčiny zkoumati, pokud novelami k zákonu o nemoc. pojištění č. 268/19 a 689/20 v otázce členství společenstevních pokladen nemocenských přivoděna byla podstatná změna právního stavu, založeného cit. zákonem v r. 1888. V době, o niž v daném případě jde, byl již v platnosti zák. č. 489/21, který v § 1 bodě 4 doplnil předpisy § 58 nemoc. zák. ustanovením, že u společenstevní pokladny nemocenské jsou povinně pojištěni všichni, kdo jsou zaměstnáni u členů společenstva, mimo osoby v domácnosti zaměstnané. Tímto ustanovením byly derogovány veškeré předpisy zákonné, které do té doby byly směrodatny pro řešení otázky, kdo jest členem nemocenské pokladny společenstevní. Text ustanovení toho je jasný a nepřipouští pochybnosti o tom, že od počátku účinnosti zák. č. 489/21 otázka, kdo jest povinným členem nemoc. pokladen společenstevních, řešena býti smí toliko podle tohoto zákona, a po stránce materielní, že takovým členem jest každý, kdo je zaměstnán u člena společenstva, ač není-li zaměstnán u něho pouze v domácnosti. Tento výklad potvrzují též materiálie zák. č. 489/21, tak zejména dle těsnopisné zprávy o 92. schůzi senátu národního shromáždění zpráva zpravodajova, v níž je uvedeno: »Další změna je, že u společenstevní nemocenské pokladny jsou povinně pojištěni všichni, kdož jsou zaměstnáni u členů společenstva, mimo osoby v domácnosti zaměstnané. I zde byla nejasnost. Některý zaměstnavatel měl třebas 5 dělníků, měl je třeba u 3 nemoc. pokladen pojištěny, u okr. nemoc. pokladny, když se jednalo o zřízence vyšší kategorie, když se jednalo o osoby živnostenské u společenstevní pokladny a služky třeba v registrované pokladně. Tím se stávalo, že zaměstnavatel měl několik nemocenských pokladen. Nyní se zde jasně říká, že pouze služebné osoby mají býti přihlášeny u jiné pokladny než společenstevní, ostatní pak jiné osoby mají býti přihlášeny při společenstevní nemocenské pokladně.«
Ježto jest nesporno, že stěžující si firma byla v kritické době členem obchodního společenstva v R., vyslovil žal. úřad dle toho, co právě řečeno, právem, že zaměstnanci firmy, i oni vyšší kategorie, byli ex lege členy společenstevní pokladny zřízené při onom společenstvu, jsou proto shora uvedené námitky stížnosti bezdůvodny.
Stížnost má dále za to, že dodatečný předpis nemoc. příspěvků za jmenované 4 zaměstnance je i proto nezákonný, poněvadž společenstevní nemoc. pokladna v R. sama svými funkcionáři závazně prohlásila ony zaměstnance za vyloučené z pojistné povinnosti a její právní nástupkyně nemůže vysloviti opak toho, neboť prvé rozhodnutí dávno nabylo právní moci a také nezákonné rozhodnutí jest formelně po právu.
Stížnost se mýlí. Předpisy nemoc. zák. o nemoc. pojistné povinnosti jsou rázu kogentního a nelze přiznati pokladně právo, aby contra legem prohlašovala zaměstnance ex lege pojištěné za nepodléhající pojištění. I kdyby pokladna takovouto enunciaci učinila ve formě výměru, nebyla by tím založena res judicata, jelikož výměry, vydané pokladnami jakožto nositeli pojištění nemocenského dle cit. zák. č. 33/1888 a novel k němu vydaných, mají jen povahu prohlášení strany. Teprve rozhodnutí dozorčího úřadu (§§ 19 a 41 nem. zák.) a dalších úřadů v instančním postupu povolaných (§ 70) zakládá mezi pokladnou a zaměstnavatelem právní poměr s účinkem právní moci (srov. Boh. A 2680/23).
Nelze proto uznati nezákonným, když žal. úřad tvrzenému prohlášení funkcionářů pokladny nepřiznal vlivu na existenci pojistné povinnosti. Pokud by ono prohlášení, jež stěžující si firma dle svého tvrzení vzala na vědomí a dle něhož se řídila, bylo lze hodnotiti jako dohodu mezi pokladnou a zaměstnavatelkou, právem žal. úřad poukázal na předpis § 63 nem. zák., jenž takovéto dohody prohlašuje za neplatné. Je-li takováto dohoda o pojistném poměru neplatna, jest irelevantní i další přednes stěžující si strany, že došlo k dohodě mezi firmou a pokladnou o zpětné účinnosti přihlášky k 1. lednu 1926 s účinkem, že příspěvky za období nebudou požadovány. Nemohl proto nss shledati podstatnou vadu řízení v tom, že se žal. úřad tímto nerozhodným přednesem strany výslovně nezabýval.
Další vývody stížnosti zabývají se domnělým promlčením požadovaných příspěvků. Dovozují, že první předpis z 1. dubna 1926 je pro nedostatek předepsané formy neplatný, rovněž je prý i výměr z 27. prosince 1926, jak již shora uvedeno, neplatný. Tyto výměry nemohly dle náhledu stížnosti přerušiti běh lhůty promlčecí.
Vývody tyto se míjejí cíle, neboť žal. úřad nikde netvrdil, že by jedním z těchto výměrů bylo bývalo promlčení požadovaných příspěvků přerušeno, nýbrž, recipovav důvody rozhodnutí 1. stolice, zjistil, že promlčení bylo přerušeno již dne 8. února 1926, t. j. tím, že toho dne byla stěžující si firma výměrem zúčastněné pojišťovny vyzvána, aby přihlásila ony čtyři zaměstnance k pojištění na případ nemoci. Proti tomu stížnost ani po stránce skutkové, ani po stránce právní nic nenamítá. Zůstává proto toto zjištění úřadu a z něho dovožený právní závěr nedotčen.

Citace:

č. 8972. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 181-184.