NPD documents search: České právo, 2 (1920) - Uprázdněná místa notářská.

Čís. 13914.

Povoliti exekuci na základě výpisu ze seznamu přihlášek ve vyrovnacím řízení (§ 63 vyr. řádu ze dne 27. března 1931, čís. 64 sb. z. a n.) jest příslušný soud uvedený v § 4 čís. 6 ex. ř.
Byl-li návrh na povolení exekuce podán u nepříslušného soudu, má dovolaný soud (po případě rekursní soud) postoupiti věc příslušnému soudu, je-li z exekučního návrhu zřejmý. Má-li podle konečného rozhodnutí odkazovací usnesení býti vydáno, nezůstávají exekuční úkony vykonané již nepříslušným soudem v platnosti.
(Rozh. ze dne 2. listopadu 1934, R I 1180/34.)
71* K návrhu vymáhajícího věřitele povolil krajský soud obchodní v Praze, jenž byl vyrovnacím soudem, exekuci podle § 63 vyr. řádu. Rekursní soud zrušil napadené usnesení s tím, že se zrušují veškeré na základě tohoto usnesení provedené exekuční úkony. Důvody: K povolení navrhované exekuce ve smyslu § 63 vyr. ř. není příslušný krajský soud obchodní v Praze, nýbrž soud exekuční, t. j. soud, který exekuci vykonává (§ 4 čís. 6 ex. ř., čl. VII. čís. 1 zák. 130/1930 sb. z. a n.).
Nejvyšší soud změnil usnesení obou nižších soudů tak, že vyslovil nepříslušnost krajského soudu obchodního v Praze a přikázal věc exekučnímu soudu v Praze.
Důvody:
Napadené usnesení sice správně odůvodnilo nepříslušnost krajského soudu obchodního v Praze poukazem k ustanovení § 4 čís. 6 ex. ř. (§ 18 čís. 4 ex. ř.), ježto v exekučním řízení jde podle § 51 ex. ř. o soudy výlučné. Dovolací rekurent se mýlí, maje za to, že jest krajský soud obchodní v Praze příslušný, z důvodu § 4 čís. 4 ex. ř., ano se toto ustanovení týká exekučního titulu § 1 čís. 7 ex. ř., to jest usnesení v řízení konkursním a úředních výpisů z likvidačního zápisu za řízení konkursního, kdežto v souzeném případě jest exekučním titulem výpis ze seznamu přihlášek ve vyrovnacím řízení, jenž byl zaveden teprve § 63 vyr. ř. čís. 64/31 sb. z. a n., avšak do § 4 čís. 4 ex. ř. pojat nebyl a nelze ho ani obdobně použíti, ježto z § 4 čís. 6 ex. ř. jasně plyne, který soud jest příslušný pro povolení exekuce na základě výpisu ze seznamu přihlášek ve vyrovnacím řízení. Bezpodstatným proto jest, odvolal-li se rekursní soud i na článek VII. čís. 1 zákona čís. 130/1930 sb. z. a n., platící jen pro Slovensko. Důvodnou jest však výtka, že rekursní soud nepostoupil věc podle § 44 j. n. příslušnému okresnímu soudu exekučnímu v Praze, ano z exekučního návrhu jest zřejmo, že jde o exekuci na movité věci v obvodě tohoto soudu. Jinak stačí poukázati na rozhodnutí čís. 258 sb. n. s. a obdobná rozhodnutí čís. 10103 a 10160 sb. n. s. Nelze však přisvědčiti názoru dovolacích rekurentů, že vykonané již exekuční úkony zůstávají v platnosti. Neboť podle § 44 odstavec třetí j. n. může soud, jenž vyřkl svou nepříslušnost, učiniti všechna opatření, jichž třeba k zajištění stran, aneb účelu řízení jen tehdy, nevydal-li usnesení odkazovací. Podle konečného rozhodnutí mělo však odkazovací usnesení býti vydáno a není proto předpokladu § 44 odstavec třetí j. n. Poukazuje-li dovolací rekurent k dotvrzení opačného názoru na rozhodnutí čís. 1522 úřední sbírky bývalého vídeňského nejvyššího soudního dvoru, přehlíží, že tam šlo o pravoplatné povolení exekuce nepříslušným soudem a na základě toho provedený zájem a teprve pak byla věc podle § 44 j. n. postoupena příslušnému soudu.

Citace:

Čís. 13914.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 313-314.