NPD documents search: Právník, 74 (1935) - Udělení »Ceny Hennerovy«

Č. 6952
.
Mimořádná opatření poválečná. — Administrativní řízení: O kompetenci min. rady rozhodovati podle vl. nař. č. 373/21 a zák. č. 121/23 o nárocích zúčastněných firem na likvidační přebytky čsl. komise melasové.
(Nález ze dne 10. prosince 1927 č. 13592.) Věc: Družstvo hospodářských lihovarů v P. a spol. (adv. Dr. Jan Lówenbach a Dr. Otto Sommer z Prahy) proti ministerské radě (min. rada Dr. Josef Chocholoušek) o likvidační přebytky fondů čsl. melasové komise.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Vyhláškou min. zásob. z 12. dubna 1924, opírající se o zákon z 8. června 1923 bylo vyhlášeno, že veškeré nároky proti čsl. komisi melasové v likvidaci třeba do 30. května 1924 u likvidační komise přihlásiti a že nároky, jež nebudou do 25. července 1924 likvidačním výborem výslovně uznány, musí nejpozději do 5. září 1924 býti uplatněny žalobou.
Stěžující si firmy přihlásily u likvidačního výboru čsl. komise melasové své nároky na výplatu částek, jež jim dle tvrzení příslušely z fondů, jež čsl. komise melasová během času nashromáždila (fond rozdílů cenových, fond úrokových rozdílů, fond likvidační). Výměrem z 15. července 1924 sdělil jim likvidační výbor čsl. komise melasové, že nároky jejich neuznává, poněvadž jde o nároky na likvidační aktiva a zbytek likvidačního fondu a o přebytek všech ostatních fondů, o jichž použiti náleží rozhodovati ministerské radě dle § 2 nař. vl. z 20. října 1921 č. 373 Sb.
Podáním ze 14. srpna 1924 žádaly na to stěžující si firmy, aby vláda uznala přihlášené jejich nároky.
Ve sporu, jež stěž. si firmy zahájily u zem. soudu civ. v Praze proti čsl. komisi melasové v likvidaci a proti republice čsl., namítly žalované strany nepřípustnost pořadu práva, tvrdíce, že o nárocích těch může býti rozhodnuto jen správními úřady.
Stěžující si firmy vzhledem na tuto námitku, kterou neuznala za správnou, obrátily se podáními z 15. února 1925 na presidium min. rady a na čsl. komisi melasovou v likvidaci se žádostí, aby min. rada o nárocích jejich rozhodla.
Na tyto žádostí byl jim doručen naříkaný výměr, jímž jim sděleno toto: Likvidační výbor čsl. komise melasové vyžádal si ve smyslu § 2 vl. nař. z 20. října 1921 č. 373 Sb. rozhodnutí min. rady, která ve schůzi 20. září 1924 rozhodla, že veškeré likvidační přebytky včetně všech fondů mají až na obnos 200000 Kč, který má býti reservován pro případné pohledávky proti čsl. melasové komisi v likvidaci, připadnouti státu, případně min-u zeměd.
Tento výnos, resp. v něm uvedený výrok min. rady z 20. září 1924 napadají dvě u nsss-u podané stížnosti jako vadný a nezákonný. O stížnostech těch uvážil nss toto:
Nezákonnost nař. rozhodnutí vidí stížnost především v tom, že min. rada rozhodla o nárocích soukromoprávních, o nichž sluší rozhodovati řádným soudům a nikoli úřadům správním. Popírají tedy příslušnost min. rady k vydání nař. výroku.
Řeše především tuto otázku, musil se nss zabývati obsahem, resp. povahou nároků st-lek, uplatněných před vydáním nař. výroku, jakož i obsahem tohoto výroku.
Stížnosti uvádějí, že st-lky přihlásily u likvidačního výboru čsl. komise melasové své nároky na tyto tři fondy: 1. na fond rozdílu cenového, 2. na fond úrokových úspor, 3. na fond likvidační. Své nároky opíraly o tvrzení, že při obchodováni melasové ústředny, resp. čsl. melasové komise objevily se určité přebytky. Těch bylo použito dle usnesení této komise, resp. ústředny po dohodě s nadřízeným ministerstvem k založení fondů. Fondy ty měly sloužiti především ke krytí případných ztrát ústředny, resp. čsl. melasové komise a nákladů likvidačních. Kdyby ztrát nebylo a po úhradě likvidačních nákladů něco zbylo, měly zbytky fondů býti rozděleny, resp. vráceny odběratelům, tedy i st-lkám. Když likvidační výbor nároky jejich neuznal, podána jednak proti čsl. komisi melasové v likvidaci a čsl. státu civilní žaloba, jednak domáhaly se st-lky toho, aby vláda ve věci té vydala rozhodnutí. Min. rada ve své schůzi 20. září 1924 rozhodla, že veškeré likvidační zbytky včetně fondů až na obnos 200000 Kč, který má býti reservován pro případné pohledávky proti čsl. melasové komisi v likvidaci, připadnouti mají státu, resp. min. zeměd. O tom byly st-lky uvědomeny.
Byť i výrok min. rady výslovně neobíral se nároky, jež st-lky na čsl. komisi melasovou v likvidaci vznesly, žádajíce, aby participovaly na přebytcích fondů ústřednou melasovou, resp. čsl. komisí melasovou zřízených a nastřádaných, nelze pochybovati o tom, že vysloviv, že přebytky ty připadnouti mají státu, případně min-u zeměd., nároky st-lek na fondy neuznal. Je tedy vycházeti od toho, že min. rada nároky st-lek na přebytky fondů čsl. komise melasové zamítla.
Nař. vl. z 20. října 1921 č. 373 Sb., vydané na základě zák. z 15. dubna 1920 č. 337 Sb. stanoví v § 2, že jde-li o použití likvidačních aktiv a zbytku likvidačního fondu pro hrazení všech bezprostředně s prováděním likvidace spojených nákladů a použití přebytků všech ostatních fondů, jest si likvidačnímu výboru vyžádati rozhodnutí min. rady. Ustanovením tím založena je kompetence min. rady k rozhodování o tom, jak naložiti je s likvidačními aktivy, zbytkem fondu likvidačního a zbytky všech ostatních fondů.
Již zde budiž podotčeno, že nss vzhledem na jasné znění tohoto ustanovení, které mluví o rozhodnutí min. rady, nesdílí názor stížností, jako by min. radě příslušela jen kontrola likvidačního výboru, a že by likvidačnímu výboru byla uložena jen úřední povinnost, vyžádati si rozhodnutí min. rady.
Aktivy, zbytkem fondu likvidačního a zbytkem ostatních fondů rozuměti lze ovšem jen čisté jmění, t. j. zbytky nevyčerpané závazky. Jak s těmi zbytky je naložiti, o tom rozhodnouti je povolána min. rada.
Ovšem namítá stížnost, že nároky st-lkami uplatněné, zejména nárok na nepoužitou část fondu likvidačního, je považovati za jeho pasivum, poněvadž prý byl a zůstal majetkem oněch odběratelů, kteří jej zaplatili za předpokladu, že bude jim vrácen. I když nárok st-lek se konstruuje tak, že není nárokem na aktiva, t. j. čistý zbytek toho kterého fondu jako takový, nýbrž nárokem na část, resp. snad i celý fond z titulu pohledávky proti němu, nebylo by za všech okolností správné stanovisko stížností, že min. rada nebyla oprávněna o nárocích st-lek rozhodovati.
Pokud se týká nároku za ústřednami, komisemi atd. stanoví zák. z 8. června 1923 č. 121 Sb., jak je proti ústřednám, komisím atd. nároky uplatniti. Stanoví, že nároky ty je přihlásiti u orgánu, který je pověřen likvidací a nebyly-li výslovně uznány, že nutno je uplatniti žalobou (§ 1 a 2). V § 3. se uvádí, že se zákon ten nevztahuje na veřejnoprávní nároky. Zákon ten vztahuje se dle vyhlášky z 3. dubna 1924 č. 70 výslovně i na čsl. komisi melasovou v likvidaci. Z toho se podává, že min. rada, rozhodujíc o použití likvidačních aktiv, zbytku likvidačního fondu a zbytků ostatních fondů čsl. komise melasové nemůže ovšem rozhodovati o soukromoprávních nárocích proti komisi té uplatněných, poněvadž rozhodování o sporných nárocích soukromoprávních nebylo zák. č. 121/23 vyjmuto z kompetence řádných soudů, nýbrž strany soukromoprávní nároky vznášející byly přímo na soudy odkázány. Závisí tedy zodpovědění otázky kompetence min. rady k rozhodování o nárocích st-lkami uplatněných na zodpovědění otázky, jde-li o nároky soukromoprávní. Neboť o nárocích soukromoprávních rozhodují dle zák. č 121/23 řádné soudy a k rozhodování není tedy) povolána ani min. rada. O tom, kdo rozhoduje o nárocích jiných (veřejnoprávních) nemá zák. č. 121/23 žádného ustanovení. Jestliže však rozhodování o tom, jak je naložiti s likvidačními aktivy a zbytkem likvidačního fondu a jak je použíti přebytků všech ostatních fondů čsl. komise melasové, přikázáno je nařízením č. 373/21 min. radě, je tato příslušná i k tomu, aby rozhodovala o jiných než soukromoprávních sporných nárocích, jež na likvidační fond, resp. ostatní fondy byly u likvidačního výboru vzneseny. Neboť, než rozhodne o použití aktiv, resp. zbytků, musí si vyřešiti co je aktivem resp. zbytkem, co tedy zbývá po odečtení uplatněných nároků, pasiv, při čemž ovšem rozhodování o soukromoprávních nárocích přísluší výhradně soudu.
Stížnosti hájí stanovisko, že všechny nároky st-lkami u likvidačního výboru čsl. melasové komise uplatněné byly soukromoprávní.
Stížnostem je dáti za pravdu, pokud vývody svými dovozují, že z pouhého fakta, že čsl. komise melasová byla orgánem státu, nebylo by lze dovozovati veřejnoprávní charakter všech právních poměrů mezní a jejími odběrateli. Je pravda, že jako orgán státního obhospodařování měla dvojí funkci. Byla na ni přenesena jednak normativní funkce orgánu státního, ale byla současně i právnickou osobou, provozující činnost hospodářskou. Ale z toho ještě neplyne, že by veškery právní poměry mezi ní a st-lkami byly poměry soukromoprávními. Soukromoprávními vztahy jsou ony, jež luštiti je dle norem soukromoprávních a projevy učiněné o takových vztazích jsou ovšem projevy soukromohospodářskými.
Proto třeba řešiti otázku, je-li správným tvrzení stížností, že nároky st-lkami vznesené mohou a mají býti řešeny dle norem soukromoprávních.
Stížnosti po této stránce dovozují:
1. Pokud jde o nárok na vyplacení podílů z fondů cenových, míní stížnosti, že jde o nárok na vrácení části kupní ceny. Cena, za kterou st-lky od ústředny, resp. komise melasové kupovaly, i cena přejímací byly stanoveny na určité období jednostranně všeobecnou normou. Ježto převzatá melasa nebyla často prodána v témž období, nýbrž později, byla prodávána za ceny vyšší, než za které byla převzata, totiž za ceny stanovené pro další období. Tím vznikly diference ve prospěch ústředny a bylo výnosy býv. c. fc. úřadu pro zásobování lidu ve Vídni pro období 1916/1917 a min. pro zásob, lidu pro období 1918/19 stanoveno, že z diferencí těch má býti zřízen zvláštní fond, který se má rozděliti mezi odběratele. Tím byl dle názoru st-lek změněn dodatečně obsah kupní smlouvy ohledně ceny a proto přísluší st-lkám soukromoprávní nárok na vrácení diference vzniklé dodatečným snížením kupní ceny, zejména když ústředna, resp. komise neměla pracovati se ziskem, nebyla výdělečným podnikem.
O soukromoprávním nároku mohla by dle názoru nss-u býti řeč jen tehdy, kdyby nárok st-lek zde uplatňovaný vyvěral z kupních smluv uzavíraných mezi ústřednou, resp. komisí jako prodavatelkou a mezi st-lkami jako kupujícími, nebo kdyby z ustanovení soukromoprávních nárok takový st-lky nějak mohly dovoditi. Ale tu nejde ve skutečnosti o nějaký nárok na vrácení části kupní ceny, nýbrž o nárok na podíl na zisku, kterého ústředna, resp. čsl. komise nabyla tím, že prodávala dráže než kupovala, tedy o nárok, který ovšem je v určité skutkové souvislosti s kupními smlouvami st-lkami uzavíranými, ale z nichž samých jako z jednání soukromoprávního neplyne. Že by zákony občanský, obchodní nebo jiné dávaly prodavateli nárok, aby participoval na zisku, jehož dosáhne kupitel dalším prodejem věci koupené, stížnosti se ani nepokoušejí tvrditi. Nemohly by tedy st-lky z důvodů soukr. práva nárok ten nikdy úspěšně uplatniti. K odůvodnění svého nároku mohou se nejvýše dovolati oněch výnosů, jichž se také dovolávají a jimiž své nároky vlastně odůvodňují.
Výnosy ty možno však považovati jedině za akty správy státní, ve výkonu moci veřejné, nikoli za právní jednání v oboru práva soukromého. Neboť jimi, třeba na návrh ústředny, resp. komise, bylo učiněno opatření, jak naložiti je s určitými zisky v jednotlivých obdobích vyzískanými a dány tím melasové ústředně, resp. komisi směrnice pro způsob iejich hospodaření. Pokud z výnosů těch pro st-lky vznikla vůbec jaká práva neb nároky, je otázkou jinou. Zde řešiti je jen otázku, zda st-lky mohou na fond cenový činiti nároky soukromoprávní a tu zodpověděl nss z důvodů svrchu uvedených záporně.
2. Na fond úspor úrokových činí si st-lky nárok, uvádějíce, že i tu jde o nárok na vrácení části kupní ceny. Fond ten vznikl dle vylíčení stížností tím, že — kdežto kupitelé melasy sikládali kupní ceny předem — dostávalo se dodavatelům zaplacení později, 5 dnů po zaslání zboží, resp. účtů. Z těchto interkalárních úroků utvořen fondí dle výn. býv. c. k. úřadu pro výživu lidu ve Vídni z 24. června 1918 č 24335, jímž současně stanoveno, že fond, pokud ho nebude potřebí ku krytí ztrát, má mezi spotřebitele býti rozdělen invididuelně.
I tu platí v podstatě to, co uvedeno pod č. 1. Nárok kupitelé na náhradu úroků vyzískaných prodavatelem z kupních cen kupitelem předem zaplacených nevyvěrá z kupních smluv a nelze jej dovoditi ze žádného ustanovení soukromoprávního. Výnos ve stížnostech citovaný je aktem správy státní ve výkonu moci veřejné a nelze jej považovati za právní jednání v oboru práva soukr. Proto i zde bylo otázku, jsou-li nároky st-lkami na tento fond uplatněné soukromoprávními, zodpověděti záporně.
3. Fond likvidační vznikl dle tvrzení stížností tím, že čsl. komise melasová vybírala za melasu od ní přidělovanou k úhradě nákladů komise přirážky ke stanovené ceně, jak k tomu dle č. 9. nař. č. 619/20 byla oprávněna. Přirážku tu určila svým jednacím řádem provisorně na 5 Kč. V témž jednacím řádu si stanovila, že z těchto 5 Kč částku 1 Kč 50 h ukládati bude na zvláštní fond. Pokud nebude fondu toho potřebí ke krytí výloh, měl po ukončené likvidaci býti rozdělen oněm odběrným skupinám, jichž příslušníci platili přirážku 5 Kč dle množství metr. centů. Rozdělení to mělo se státi dle toho, k jakým účelům byla melasa přidělována. Obnos, vyplývající za melasu přidělenou živnostenským lihovarům a drožďárnám měl býti rozdělen individuelně. Jednací řád ten byl min-em pro zásob, lidu schválen a byl znám st-lkám. St-lky podrobovaly se, kupujíce od komise melasu, příslušným nařízením i jednacímu řádu a platily přirážku 5 Kč, ovšem s tím obmezením, že dle ustanovení jedn. řádu bude jim vrácena část její, pokud nebude fondu z ní nastřádaného použito k úhradě nákladů likvidace. Vznik a důvod tohoto nároku je tedy dle názoru stížností soukromoprávní.
Podle názoru nss-u zakládala se však povinnost st-lek k placení 5 Kč jako přirážky ke kupní ceně za melasu od čsl. komise melasové koupenou na předpisu veřejnoprávním. Přirážka ta měla svůj právní základ ve čl. 9. nař. z 12. listopadu 1920 č. 619 Sb., jímž stanoveno, že čsl. komise melasová může vybírati za melasu a osmosovou vodu přirážku a sice k úhradě nákladů čsl. komise melasové. Již účel celého nařízení, jež v zájmu veř. upravilo obchod s melasou a osmosovou vodou, svědčí o tom, že šlo o dávku veřejnoprávní, vybíranou za tím účelem, aby cíle sledovaného bylo dosaženo. Její placení nedalo se na základě soukr.-právní dohody, nýbrž proto, že stanovena byla na základě normy, jednostranným příkazem vrchnosti, když usnesení čsl. komise melasové, že bude vybírána ve smyslu cit. ustanovení přirážka 5 Kč, bylo min-em zásob. schváleno.
St-lky snaží se soukr.-právní povahu tohoto svého nároku dovoditi z toho, že čl. 16 jedn. řádu čsl komise melasové část této přirážky již předem určil k rozdělení mezi odběratele. Stížnosti samy uvádějí, že jedn. řád byl schválen min-em zásob, po dohodě s min. obch., fin., zeměd. a úřadem pro zásob. lidu. I tento jednací řád je tedy jen jednostranným opatřením příslušného orgánu státní správy ti výkonu veř. moci. Pak nelze ani směrnice uvedené v čl. 16 o rozdělení event. přebytků považovati za projev vůle v oboru práva soukr., za soukromoprávní podklad nějakého nároku st-lek na tento fond. A jen o to jde při řešení otázky kompetence min. rady k vydání nař. rozhodnutí. Ze st-lky nabyly o obsahu jedn. řádu vědomosti, nemůže z něho ještě činiti nějakou soukromoprávní smlouvu.
Z těchto důvodů neshledal nss oprávněnými stížnosti, pokud vidí
nezákonnost v tom, že žal. min. rada rozhodla o něčem, o čem dle zák.
rozhodovati neměla, totiž o nárocích domněle soukromoprávních.
Leč obě stížnosti stojí i na stanovisku, že nař. rozhodnutí je nezákonným i kdyby se mělo za to, že šlo o nárok veřejnoprávní. Stížnosti dovozují, že min. rada, rozhodujíc dle § 2 vl. nař. z 20. října 1921 č. 373 Sb. — či jak stížnosti míní, vydávajíc k žádosti likvidačního výboru jako nadřízený orgán rozhodnutí o tom, jak je použíti likvidačních aktiv a zbytku likvidačního fondu a ostatních fondů — nemůže rozhodovati zcela libovolně. Dovozují, že je vázána předchozími akty, jimiž odběratělům komise byly určité nároky na určité fondy přiznány a že nároky ty nemohou býti min. radou pominuty. Takové akty vidí stížnosti ve svrchu cit. výnosech býv. c. k. úřadu pro výživu lidu ve Vídni a min. zásob., jakož i v jedn. řádu pro čsl. komisi melasovou, o něž nároky své opírají, tvrdíce v prvé řadě, že jde o nároky soukromoprávní, kterýžto názor z důvodů již uvedených nss nesdílí.
Podle názoru nss-u nemohou však st-lky z oněch aktů správy státní ani z jedn. řádu čsl. komise melasové dovozovati žádných nároků. Nemohou z nich dovoditi: a) ani práv, jež by bránila min. radě v rozhodnutí, že aktiva a zbytek likvid. fondu i přebytky všech ostatních fondů připadnouti mají státu, resp. min-u zeměd. a nutily min. radu, aby rozhodla, že celé neb z části připadnouti mají st-lkám; b) ani nároků, jež považovati by bylo za pasiva fondů těch a o nichž by nemohla min. rada právem zamítavě rozhodnouti.
Stížnosti hájí především stanovisko, že oněmi akty státní správy a jedn. řádem bylo o osudu přebytků oněch tří fondů rozhodnuto a sice v ten smysl, že je sluší rozděliti mezi odběratele způsobem ve výnosech těch a v jedn. řádu stanoveným. Proto míní stížnosti, že rozhodnutí, jež přebytky přikazuje státu, resp. min-u zeměd. a nikoli st-lkám, je nezákonné, rušíc jejich nabytá práva. Ale o nějakých nabytých právech st-lek na fondy hospodařením melasové komise vzniklé, jež dala by se z výnosů těch a z jedn. řádu vyvoditi, nemůže býti řeči.
Výnosy ony byly jednostranným opatřením příslušných orgánů státní správy u výkonu veř. moci, byly adresovány a vydány pouze melasové ústředně, resp. komisi v Praze, uvádějíce jak s určitými výtěžky bylo by naložiti. Výnosy ty, jež pro odběratele a tedy i pro st-lky nebyly určeny, ani jím intimovány. nemohly brániti orgánu správy statní k tomu příslušnému, aby kdykoli neučinil opatření jiné. Stejně je tomu s jedn. řádem a jeho čl. 16, ježto ten, jak svrchu již řečeno, spočívá na jednostranném opatření orgánu státní správy u výkonu moci veřejné, upravuje ve veř. zájmu hospodaření komise melasové.
Jestliže pak nař. č. 373/21, jež vydáno bylo na základě zák. č. 337/20 a jehož platnost st-lky vůbec neberou v odpor, dalo rozhodování o použití likvid, aktiv a zbytku likvid. fondu i přebytků všech ostatních fondů do rukou min. rady, aniž při tom poukázalo k tomu, že min. rada má postupovati podle výnosů a směrnic již dříve vydaných, pak je patrno, že veškerá dřívější opatření správní, vydaná stran použití eventuelních přebytků toho kterého fondu byla změněna a st-lky, jež z nich, jak svrchu řečeno, práv nenabyly, nemohou se jich dovolávati. Dle cit. nař. rozhoduje min. rada dle volného svého uvážení, jemuž v normě té nejsou dány vůbec žádné meze a nelze ani z účelu normy té, ani z povahy věci žádných omezení vyčísti. — Nepřikázala-li tedy min. rada přebytky oněch tří fondů, resp. jeiich části st-lkám, nýbrž státu, resp. min. zeměd., není v tom nezákonnosti, ježto se tím do práv st-lek nijak nezasáhlo.
Stížnosti vznášejí námitky i s hlediska druhého (svrchu pod b) uvedeného), jež podrobně rozvádějí jen stran nároků na fond likvidační. Dovozují totiž, že onu část tohoto fondu, které nebylo použito k úhradě likvid. výloh, nelze vůbec pokládati za aktivum čsl. komise melasové, čili jinými slovy st-lky konstruují v této námitce své nároky na tento fond nikoli pouze jako nároky na zbytek jeho, nýbrž jako nárok na vrácení obnosu, čsl. komisi melasové vlastně jen svěřeného, jejž pokládati je za její pasivum. Žal. úřad rozhodnuv, že přebytky fondů připadnouti mají státu, zřejmě zamítl i takto konstruovaný nárok, neuznav jej správným. Ani v tom nelze shledati nezákonnost.
Že jde jen o takové pasivum komise a tedy o nárok st-lek, dovozují stížnosti ze článku 16 jedn. řádu. V tom se praví, že čsl. komise melasová je povinna uložiti z vybrané režijní přirážky vždy 1 Kč 50 h ve zvláštním fondu. Fond ten má sloužiti k úhradě nákladů likvidace, pokud se týče ztrát při likvidaci vzniklých. Pokud tohoto fondu nebude potřebí ke krytí těchto výloh, má ho býti použito způsobem ve článku tom určeným, dle něhož obnos vyplývající za melasu přidělenou živn. lihovarům a drožďárnám se přidělí individuelně. — Z ustanovení těch plyne především, že mylný je názor stížnosti, jako by ona částka 1 Kč 50 h z režijní přirážky byla zůstala vlastnictvím st-lek. Pro názor ten není v ustanovení čl. 16 jedn. řádu opory. Režijní přirážka placena byla komisi a ta dle jedn. řádu utvořila z částek 1 Kč 50 h zvláštní fond. To, co z fondu po krytí výloh likvidačních a případných ztrát zbylo, je přebytkem fondu.
Z toho, co svrchu řečeno o povaze jedn. řádu jako jednostranného opatření orgánu státní správy, plyne, že ustanovením čl. 16 jedn. ř., jež kdykoli zase jednostranným aktem orgánu státní správy mohlo býti změněno, nevznikl st-lkám právní nárok, aby jim přebytky fondu toho neb část jich byla vyplacena a to tím méně, když jednací řád sám fond ten především určuje k úhradě nákladů likvidace a případných ztrát likvidačních. — Nenabyly-li však st-lky z tohoto ustanovení jedn. řádu práv, z něho něco požadovati — ať již jako přebytek, ať jako pohledávku z článku 16 jedn. řádu vyplývající — pak neprávem vytýkají stížnosti, že nař. rozhodnutí zasáhlo, do nabytých práv st-lek a je i námitka nezákonnosti o toto tvrzení opřená bezdůvodnou.
Shledal proto nss všechny námitky stížností, vytýkající nař. rozhodnutí nezákonnost, bezdůvodnými.

Citace:

Přehled rozhodnutí c. k. nejvyš. soudu v jiných časopisech uvedených. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1909, svazek/ročník 18, číslo/sešit 7, s. 350-363.