NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 4949
.
Zabírání budov k veřejným účelům: Předpis § 3 č. 1. zák. č. 304/1921 vylučuje ze záboru místnosti, které jsou objektivně určeny k tomu, aby sloužily jako provozovny obchodní, třebas fakticky k účelu tomu dočasně neslouží z důvodů přechodné povahy nezávislých na vůli osobě oprávněné, aby s místnostmi těmi disponovala.
(Nález ze dne 29. září 1925 č. 17961.)
Věc: Martin E. a Martin N. v H. proti ministerstvu veřejných prací o zabrání skladiště.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Dle obsahu správních spisů byly místnoisti, tvořící budovu č. 36 v H. a slouživší st-lům za skladiště pro jejich obchod se senem a slámou obsazeny roku 1921 dle zákona o válečných úkonech pěším plukem č. 45 a umístěno v nich plukovní augmentační a muniční skladiště. Na žádosti st-lů o vrácení těchto místností, podané u služnovského úřadu v H., dále u župního úřadu ve Velkém Sevljuši a konečně i u civ. správy Podk. Rusi, odpovědělo posádkové velitelství v H. žádostí o zabrání zmíněné budovy dle zák. č. 304/21. V řízení na to zavedeném odvolali se st-lé na ustanovení uvedené pod č. 1 §u 3 cit. zák. a dovozovali, že jako obchodníci se senem a slámou koupili budovu, o niž tu jde, pro skladiště k provozu svého obchodu a že ho k tomu účelu nutně potřebují. To potvrdil v podstatě i policejní úřad v Hustu ve zprávě ze dne 10. září 1923 podané na vyzvání úřadu I. stolice, aby vyšetřil, zda toto tvrzení st-lů jest správným. Kromě toho namítali st-lé, že umístění muničního skladiště v městě jest na úkor obecné bezpečnosti. Rozhodnutím úřadu l. stolice byla budova, o niž tu jde, podle zák. č. 304/21 zabrána pro účely augmentačního skladiště pěšího pluku č. 45 a odvolání st-lů proti tomu podané a uplatňující mimo jiné celkem totéž, co již uvedli v řízení adm., bylo nař. rozhodnutím zamítnuto v podstatě z těchto důvodů: »Dle ustanovení §u 1, odst. 3 č. 1 zák. č. 304/21 vyloučeny jsou ze zabrání místnosti, které slouží jako provozovny živnostenské a obchodní; zabraného skladiště však bylo v době pro posouzení hospodářské povahy rozhodné, totiž v době zabrání, užíváno vojenskou správou za zbrojní skladiště, tedy nesloužilo účelům výše zmíněným; těmto účelům nesloužilo ani v roce 1921, kdy zabráno bylo dle zák. o vál. úkonech (zák. čl. LXVIII z r. 1912 a zák. čl. VI. zr, 1916), neboť st-lé sami ho při provozování své obchodní živnosti nepoužívali a bezprostředně před zabráním bylo vyklizeno továrnou na nábytek, která před tím ho užívala ke složení nábytku. Ohledně otázky používání skladiště pro účely muniční vysloveno, že st-lům nepřísluší po této stránce právo stížnosti, poněvadž se do jejich sféry právní tím nikterak nezasahuje.
Stížnost podaná k nss-u vytýká tomuto rozhodnutí nezákonnost, uvádějíc, že st-lé provozuji živnost obchodu se senem a s obilím a že potřebují zabrané místnosti jako sladiště pro sebe. Po smyslu zákona jest ze záboru vyloučena taková místnost, která jest obchodníku nutná k provozování živnosti. Že tato místnost jako skladiště jest pro st-le existenční otázkou, bylo dokázáno během řízení. Druhé důležité porušení zákona spočívá v tom, žo vojenská správa zařídila muniční skladiště v centru města, tak že v případě explose nastává všeobecné ohrožení nejen na zdraví, nýbrž i na životě.
Rozhoduje o stížnosti, uvážil nss takto:
Primérní jest výtka stížnosti, odvolávající se na ustanovení uvedené pod č. 1 v §u 1 zák. č. 304 z roku 1921, a namítající, že budova, o niž jde, jest vyloučena ze záboru vůbec, neboť, je-li tomu skutečně tak, odpadá každé další uvažování o ostatním obsahu nař. rozhodnutí a výtkách stížnosti k němu se upínajících. Cit. předpis, stanoví, že ze zabrání jsou vyloučeny místnosti, které slouží jako provozovny obchodní. Žal. úřad, vydávaje nař. rozhodnutí vycházel z názoru, že dle cit. předpisu jest pro posouzení kvality zabíraných místností rozhodnuýrn toliko faktický stav, který tu jest v době záboru, aniž vůbec má význam, jak skutečná vůle osoby s nimi disponující, tak i okolnosti, jimiž tento stav byl přivoděn. V daném případě prý nesloužily místnosti, o něž tu jde, obchodním účelům ani v době záboru, nýbrž právě účelům vojenským, pro něž byly obsazeny dle zákona o válečných úkonech, ani před tím, neboť je st-lé pronajali za skladiště nábytku.
Toto právní nazírání na předmět sporu nelze sdíleti. Pokud žal. úřad, jak právě uvedeno, klade váhu na to, že místnosti, o něž jde, byly st-li pronajaty za skladiště nábytku, přehlíží, že zákon vylučuje ze záboru místnosti, jež slouží za provozovny obchodní, klade důraz toliko na jejich objektivní povahu a nežádá, aby místnosti takové sloužily za obchodní provozovny výhradně a toliko majiteli budovy. Jestliže tudíž v tom kterém konkrétním případě místnosti zabírané slouží za obchodní provozovny i někomu jinému než majiteli budovy, není tím ještě vyloučen předpoklad, zabraňující jejich rekvisici pro účely veřejné, které tu má zákon na mysli. Z tohoto důvodu nemůže ani v daném případě býti pro otázku záboru rozhodnou okolnost, zda místnosti, o něž jde, sloužily za obchodní skladiště užívané k provozování obchodu st-li neb osobou třetí, nýbrž toliko, zda vůbec zmíněnému účelu sloužily čili nic. Pro posouzení této vlastnosti nepožaduje však zákon nikde, aby místnosti zmíněné pod č. 1 v § 1 zák. č. 304 z roku 1921 byly nepřetržitě a jmenovitě v momentu záboru skutečně používány k účelům provozu tam uvedeného, nýbrž rčením, že jsou ze záboru vyloučeny ty místnosti, které slouží zmíněným účelům, vyjádřil zřejmě myšlenku, že nelze zabrati místnosti, které jsou určeny dle nepochybné vůle osoby oprávněné k disposici s nimi k účelu právě uvedenému, jesiiize jich osoba ta chce k tomu účelu užívati a jestliže jest to také objektivně možno. Okolnost, zdali jich v tu či onu chvíli také skutečně používá způsobem v zákoně vytčeným, nepadá na váhu a byl by musil zákonodárce, kdyby byl chtěl vyloučení zabrání vázati jedině na tento moment, použíti zcela jiných výrazů a obratů než slov »slouží jako provozovny«.
Nelze arci pochybovati o tom, že by místnosti takové ztratily zmíněnou kvalifikaci tehdy, kdyby buď výslovným projevem vůle nebo alespoň konkludentním činem osoby oprávněné k disposici s nimi, nepřipouštějícím jiného výkladu, byly odňaty provozování obchodu, jemuž původně sloužily. Leč takový účinek nelze spojovati s faktickým přechodným odnětím místností jich průvodnímu účelu, které nastalo na základě okolností nezávislých na vůli subjektu jimi disponujícího nebo dokonce proti jeho vůli.
V daném případě uváděli st-lé opětně a to jak před I. stolicí, tak i v řízení odvolacím, že místnosti, o něž tu jde, jsou určeny svojí objektivní povahou a vůlí st-lů za skladiště, sloužící k provádění obchodu se senem a slámou, že je zakoupili jedině k tomu účelu a že toliko přechodné obsazení vojskem jim znemožňuje, aby jich mohli fakticky takto používati. To potvrdil také v podstatě policejní úřad v H. St-lé tudíž tvrdili a tvrdí i nyní, že tu jde o místnosti sloužící objektivně jako provozovny obchodu, a že faktické užívání jich k tomuto účelu bylo znemožněno okolnostmi přechodné povahy na jejich vůli nezávislými. Tvrzení toto ve správním řízení vyvráceno nebylo. Jestliže tudíž žal. úřad přes to, veden jsa mylným právním názorem shora rozvedeným, nevyhověl odvolacímu žádání, domáhajícímu se zrušení záboru, provedeného úřadem I. stolice, nemá jeho postup opory v zákoně a bylo již proto nař. rozhodnutí zrušiti dle § 7 zák. o ss, aniž bylo třeba uvažovati o dalším jeho obsahu a výtkách stížnosti k němu se upínajících.

Citace:

č. 4949. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 204-206.