Čís. 16320.


Jsou-li splněny zákonné podmínky §§ 68 až 70 konk. ř., může tuzemský soud prohlásiti konkurs na tuzemské jmění úpadce i po dojití žádosti cizozemského (rakouského) konkursního soudu o vydání movitého jmění úpadcova, jež jest na zdejším státním území.
Jsou-li splněny předpoklady dohody uvedené v čl. IX, odst. 2, uvoz. zák. ke konk. ř., zejména, že žádost o vydání jmění došla před prohlášením konkursu v tuzemsku, nebrání vyhlášení konkursu tuzemským soudem, aby nebylo zdejší movité jmění úpadcovo vyloučeno z konkursní podstaty a aby nebylo vydáno cizozemského (rakouskému) soudu.

(Rozh. ze dne 22. září 1937, R I 1119/37.)
Firma J. F. Ltd. v H. (v Anglii) navrhla prohlášení konkursu na jmění firmy L. J. P. a spol. v Praze. Soud prvé stolice se usnesl, že dotčenému návrhu bude vyhověno, osvědčí-li navrhovatelka do 15 dnů odpůrčí nárok, nebo složí-li v téže lhůtě zálohu 2000 Kč na útraty konkursního řízení, z těchto důvodů: Dlužnice uznává svoji přechodnou neschopnost platiti a nepopírá navrhovatelčinu pohledávku, uvádí však, že byl na odštěpný závod dlužnice prohlášen ve Vídni konkurs a že zdejší soud byl požádán o vydání jmění v tuzemsku. Žádá proto o poskytnutí jednoměsíční lhůty, než dojdou spisy z Vídně. Navrhovatelčinu pohledávku má soud za osvědčenu ověřeným výpisem z jejích obchodních knih. Usnesením obchodního soudu ve Vídni z 26. května 1937, č. j. S 30/37-8, jest osvědčeno, že byl na jmění závodu, patřícího dlužnici ve Vídni, prohlášen konkurs, a podle zprávy zástupce nemá dlužnice v tuzemsku mimo zařízení žádného jmění. Tím má soud za osvědčenu platební neschopnost odpůrcovu, a to neschopnost trvalou, a zároveň i to, že není tu pohotového, t. j. po ruce jsoucího jmění, které by pravděpodobně stačilo na úhradu počátečních nákladů konkursního řízení. Záloha má jen ten účel, aby z ní byly hrazeny přibližně útraty spojené s předběžným objasněním, zda má dlužník majetek dostačující na úhradu pravidelných útrat konkursního řízení (viz rozh. č. 13069 Sb. n. s.). Ježto navrhovatelka ani netvrdila, ani neosvědčila, že by tu takové jmění bylo, bylo podle § 70, odst. 2, konk. ř. rozhodnouti, jak shora uvedeno. Návrh dlužnice na poskytnutí lhůty jednoho měsíce, než dojde dožádání od soudu z Vídně o vydání jmění, není odůvodněný a nebylo mu vyhověno, ježto návrh od vídeňského soudu dosud nedošel, a dojde-li, bude o něm rozhodnuto zvlášť. Rekursní soud zamítl návrh na prohlášení konkursu pro tentokráte. Důvody: Ze spisů je zřejmé, že obchodní soud ve Vídni požádal usnesením ze dne 26. května 1937, č. j. S 30/37-9, o vydání movitého jmění v konkursu firmy L. J. P. a spol., které je v republice československé. Má tu tedy význam jednak ustanovení § 3, odst. 2, konk. ř., ve spojení s čl. IX uvoz. zák. ke konk. ř. a odst. 9 zatímní dohody uzavřené mezi republikou Československou a rakouskou vládou, uveřejněné ve věstníku rak. ministerstva spravedlnosti č. 5/1919. Podle řečené dohody, prohlásí-li československý soud konkurs na jmění úpadce, který provozuje v Československé republice svůj podnik, vydá se mu na dožádání movité jmění, které jest na území rakouského státu. Českoslovenští příslušníci mají jako věřitelé v konkursním řízení před soudy rakouskými totéž postavení jako jeho vlastní příslušníci. Obdobné sdělení uveřejnila rakouská vláda ve věstníku ministerstva spravedlnosti z roku 1919. Vzájemnost podle čl. IX uvoz. zák. ke konk. ř. jest tudíž splněna. Ze spisů jest dále patrno, že firma L. J. P. a spol. má na území našeho státu pouze jmění movité, t. j. obchodní zařízení. Pokud tedy nebude osvědčeno, že dlužnice má na území Československé republiky movité jmění (§ 3, odst. 2, konk. ř.) resp. pokud nebude jisto, že movité jmění nelze vydati pro zákaz vývozu, nelze se zřením na žádost obchodního soudu ve Vídni o vydání movitého jmění z důvodu konkursu postupovati ani dle § 70, odst. 2, konk. ř. Bylo proto návrh toho času zamítnouti.
Nejvyšší soud obnovil usnesení soudu prvé stolice.
Důvody:
Žádost cizozemského (rakouského) konkursního soudu o vydání movitého jmění úpadce, které jest ve zdejším státním území, není překážkou, aby nebyl vyhlášen konkurs tuzemským soudem na úpadcovo jmění, které jest ve zdejším státním území, jsou-li splněny předpoklady pro prohlášení konkursu podle §§ 68 až 70 konk. ř. 64/1931 Sb. z. a n., neboť nic takového neustanovují ani dotčená zákonná ustanovení, ani čl. IX uvoz. zák. ke konk. ř., ani dohoda sjednaná československou republikou s Rakouskou republikou, uveřejněná pod č. 5/1919 rakouského věstníku min. spravedlnosti a sdělená československými ministrem spravedlnosti na straně 45. Věstníku min. sprav. z roku 1919. Řečená ustanovení upravují pouze otázku, za jakých předpokladů jest vydati cizozemskému konkursnímu soudu úpadcovy movité věci, které jsou v tuzemsku, čili které movité jmění jest vyloučeno ze zdejší konkursní podstaty proto, že jsou splněny předpoklady pro jeho vydání cizozemskému konkursnímu soudu. To plyne zřejmě z ustanovení § 3, odst. 2, konk. ř., jež praví, že do konkursní podstaty náleží veškeré movité jmění úpadcovo, ať jest kdekoliv, pokud není o něm jinak ustanoveno v mezinárodních smlouvách nebo vládních prohlášeních ve Sbírce zákonů a nařízení. Jest to obdobné ustanovení, jaké platí o věcech vyloučených z exekuce, které podle § 3, odst. 1, konk. ř. nenáleží do konkursní podstaty, ale to pouze samo není překážkou vyhlášení konkursu. Není proto závady, aby i po dojití žádosti cizozemského soudu o vydání úpadcova tuzemského movitého jmění prohlásil tuzemský soud konkurs na úpadcovo tuzemské jmění úpadce, jsou-li splněny zákonné předpoklady §§ 68 až 70 konk. ř. Vždyť jest samozřejmé, že by konkurs musil býti v tuzemsku vyhlášen, jsou-li tu zákonné předpoklady, kdyby úpadce měl v tuzemsku nemovité jmění. Ale i při movitém jmění v tuzemsku jest to zřejmé, neboť i movité jmění úpadcovo, platí-li o něm zákaz vývozu (čl. IX, odst. 2, uvoz. zák. ke konk. ř.), nesmí býti vydáno cizozemskému konkursnímu soudu.
Naopak není zase žádné závady, aby i po vyhlášení konkursu tuzemským soudem bylo vyloučeno zdejší movité jmění úpadcovo z konkursní podstaty a aby bylo vydáno rakouskému konkursnímu soudu, jsou-li ovšem splněny předpoklady v čl. IX, odst. 2, uvoz. zák. ke konk. ř. a dotčené dohody, zejména také, aby žádost o vydání jmění došla před prohlášením konkursu v tuzemsku. Než o otázku, zda jsou tyto předpoklady splněny v souzeném případě, nejde, nýbrž jde o to, zda musí tuzemský soud sečkati s vyřízeními návrhu na vyhlášení konkursu až do pravoplatného rozhodnutí o žádosti cizozemského konkursního soudu o vydání úpadcova tuzemského movitého jmění. Že k takovému odkladu není důvodu, bylo již vyloženo a šlo by jen o to, zdali usnesení prvého soudu jest správné, pokud dlužnicí bylo napadeno. Dlužnice však nevytýkala v rekursu nesprávnost onoho usnesení, nýbrž jen jeho neúčelnost, poněvadž prý po vydání movitého jmění rakouskému soudu nezbude tu vůbec žádné jmění a konkurs vyhlášený tuzemským soudem by musil býti pro nedostatek jmění zase zrušen, proto prý by bylo výhodné sečkati s vyřízením návrhu na vyhlášení konkursu až do dojití dožádání z Vídně. Domáhá se tudíž rovněž jen onoho nepřípustného odkladu. Než prvý soud přihlédl i k tvrzenému nedostatku jmění, a proto uložil navrhovateli podle § 70, odst. 2, konk. ř. složení zálohy 2000 Kč, což se i stalo; není tedy žádného důvodu, aby usnesení prvého soudu bylo změněno, a bylo proto obnoveno.
Citace:
č. 16280. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 131-135.