NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Č. 9004.

Jazykové právo. — Samospráva obecní: Okresní úřad politický jest oprávněn uložiti obecnímu úřadu nejen, aby české členy zastupitelstva zval českými pozvánkami ke konkrétní schůzi obecního zastupitelstva, ale také, aby tak činil ve všech případech budoucích.
(Nález ze dne 22. ledna 1931 č. 815.)
Prejudikatura: Boh. A. 6784/27, 8072/29, 8076/29, 8134/29, CCCXLIV/28, CCCLXIV/29; opačně Boh. A 7173/28.
Věc: Obec S. (adv. Dr. Vil. Miegl z Čes. Lípy) proti ministerstvu vnitra (vrch. min. komisař Dr. V. Chalupný) o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Tři čeští členové obecního zastupitelstva stěžují si obce stěžovali si u osp-é v Č., že byli pozváni do schůze obecního zastupitelstva, která se konala dne 19. května 1926, německou pozvánkou. Výměrem z 2. června 1926 upozornila osp v Č. obecní úřad ve S., že tento postup odporuje předpisu čl. 72 odst. 2 vl. nař. č. 17/26 a že obec jest povinna čsl. členům zastupitelstva vydávati pozvání v jazyku státním. Kdyby se obec podle tohoto předpisu nezachovala, bylo jí pohroženo použitím ustanovení čl. 84 a násl. cit. vl. nař. Stížnosti obce do rozhodnutí toho podané zsp v Praze nevyhověla a v odpor vzatý výměr potvrdila v podstatě z toho důvodu, že se příkaz daný stěžující si obci opírá v daném případě o předpis čl. 72 odst. 2 jaz. nař., který nedefinuje sice blíže pojmu vyřízení, avšak z toho, že považuje za vyřízení i akty, jimž nepředchází nějaká ingerence strany, je patrno, že není nijakého důvodu, aby z pojmu vyřízení byly vylučovány akty, které obsahují pro stranu nějaké sdělení, třebas současně nevyřizovaly materielně nějakou záležitost. Okolnost, že v daném případě jde o vyřízení určená funkcionářům obecním, nemá nijakého významu při použití čl. 72 odst. 2, ježto nelze vyvoditi, že by skutečnost, že určitá osoba jest funkcionářem obecním, mohla míti za následek, že by tato osoba pozbývala právního postavení strany s jazykovými právy vůči některému orgánu obce, naopak nutno vyvozovati, že obecním funkcionářům mají býti zajištěna určitá práva jazyková právě při výkonu jejich funkce. Poukaz na praxi ve služebních věcech státních zaměstnanců jest nepřípadný vzhledem k tomu, že v poměru obecního funkcionáře k obci chybí prvek služební podřízenosti, který jest pro služební poměr veřejných zaměstnanců charakteristický. Pokud se ve stížnosti namítá, že osp nebyla oprávněna do svého výroku pojmouti jazykovou úpravu budoucích pozvánek do schůzí, nutno podotknouti, že jedině výrok, rozhodující o jazykové úpravě pozvánek vůbec, vyčerpává skutečně petit stížnosti na úřad vznesené.
Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. vnitra další stížnosti obce, ježto dotčený příkaz jest odůvodněn předpisem čl. 72 odst. 2 vl. nař. č. 17/26 o vydávání vyřízení v jazyku státním bez předchozího podání, kterýžto předpis se týká i vydávání pozvánek členům ke schůzím. Pokud jde o námitky stížnosti, že pozvání ke schůzi nelze považovati za vyřízení a členy zastupitelstva za strany s jazykovými právy, poukázalo min. na vývody rozhodnutí 2. instance. Vydati příkaz, o nějž jde, a to i pro případy budoucí, byla osp v Č. oprávněna na základě předpisu čl. 96 odst. 3 i čl. 97 odst. 1 cit. vl. nař.
O stížnosti, podané do tohoto rozhodnutí, uvážil nss toto:
Stížnost obsahuje námitky jednak rázu formálního, jednak věcného. Po stránce formální namítá, že příkaz osp-é v Č., nař. rozhodnutím instančně potvrzený, obsahuje prý všeobecně jazykový pokyn pro budoucnost, k jehož vydání osp nebyla příslušná. Stížnost odůvodňuje tuto námitku tím, že politické úřady mohou vytýkati jen konkrétní provinění proti jaz. zák. a jaz. nař., a jen v konkrétním případě zjednati nápravu. K vydávání všeobecných jazykových pokynů k provedení jaz. zák. nejsou však oprávněny úřady politické, nýbrž jen státní moc výkonná, tedy vláda Cestou nařizovací. Zmocnění k tomu nebylo uděleno politickým úřadům ani v čl. 96 odst. 3, ani v čl. 97 jaz. nař.
Námitka tato jest bezdůvodná. Podnětem k vydání řečeného příkazu stěžující si obci byla stížnost tří českých členů jejího obecního zastupitelstva, podaná osp-é v Č. na to, že ke schůzi jeho, jež se konala dne 19. května 1926, byli pozváni německou pozvánkou a že obec přes to, že tuto pozvánku odmítli, setrvala na výhradném používání německého jazyka ve vnitřním i vnějším úřadování. St-lé stáli podle toho na stanovisku, že jejich jazyková práva byla porušena tím, že byli do oné schůze pozváni jen v jazyku německém a nikoli v jazyce státním, a domáhali se toho, aby byli zváni v jazyce státním. Jim nešlo jen o to, aby bylo vysloveno, že pozvánka ke schůzi z 19. května 1926 měla býti sepsána v jazyce státním, vždyť stížnost jejich byla podána až po ní (datována jest dnem 21. května a presentována dne 26. května 1926), nýbrž zřejmě o to, aby si vymohli i pro budoucnost pozvánky v jazyku státním. Obec jim to odpírala, vycházejíc z názoru, že není povinna v pozvánkách používati jiného jazyka než svého německého jazyka jednacího. Tímto dissensem mezi stanoviskem obce a českých členů jejího zastupitelstva dány byly objektivní předpoklady pro konkrétní jazykový spor, jehož předmětem byla jazyková úprava pozvánek do schůzí stěžující si obce. Takto vznikl spor u užití jazyka u úřadu samosprávného ve smyslu § 7 jaz. zák. K jeho rozhodnutí byla příslušná osp. jako státní úřad dohlédací nad obcemi podle tohoto zákonného ustanovení na přímou stížnost, u ní podle čl. 96 jaz. nař. podanou. Že by osp nebyla státním úřadem dohlédacím, povolaným k řešení sporů o užití jazyka u úřadů samosprávných, stížnost netvrdí a nss toho neshledal. Osp judikovala tedy v tomto sporu jako příslušný státní úřad dohlédací podle § 7 jaz. zák. v konkrétní jazykové věci, v určitém jazykovém sporu a uznala, že, zve-li obec české členy obecního zastupitelstva do schůzí jeho jen německými pozvánkami, odporuje tento postup čl. 72 odst. 2 jaz. nař. Vyslovila-li dále ve svém výměru, že stěžující si obec jest povinna vydávati českým členům svého zastupitelstva pozvánky v jazyku státním, nelze v tomto výroku shledati nic jiného než judikátně vyslovenou povinnost obce, aby vyhověla konkrétnímu jazykovému nároku stěžujících si českých členů obecního zastupitelstva, podle toho, co bylo shora řečeno, v petitu jejich stížnosti obsaženému, a nikoli nějaký všeobecný jazykový příkaz k provádění jaz. zák., jak stížnost za to má (Sr. nál. Boh. A 8076/29). Nevhodně dovolává se stížnost nál. Boh. A 6784/27, v němž bylo vysloveno, že jazykový spor podle § 7 jaz. zák. lze vznésti pouze v souvislosti s určitou konkrétní věcí a že, nejde-li o takovou konkrétní věc, nejsou úřady, povolané k řešení jazykových sporů, příslušný rozhodovati, neboť v daném případě o takovouto konkrétní věc, t. j. o jazykovou úpravu pozvánek do schůzí a o konkrétní jazykový spor, jak bylo výše dolíčeno, skutečně šlo.
Pokud stížnost namítá, že nař. rozhodnutí, mluvíc také o pozvánkách do schůzí obecní rady a komisí, jde ultra petitům, ježto příkaz první stolice o nich vydán nebyl a ony nebyly předmětem jazykového sporu, jest námitka tato bezdůvodná, neboť příkaz první stolice týkal se, jak z jeho doslovu plyne, pozvánek českých členů obecního zastupitelstva vůbec, tedy všeho druhu, a také tito členové stěžovali si podle obsahu svého podání z 11. června 1926, že byli pozváni opětně jen německy k pochůzce, určené k odhadu škody, způsobené živelní pohromou, tedy ke komisi.
Po stránce věcné odůvodněno jest nař. rozhodnutí předpisem čl. 72 odst. 2 jaz. nař. Podle něho jsou obce, v jejichž zastupitelstvu je členem příslušník jazyka čsl., povinny vydati vyřízení podání, učiněných v jazyku čsl., v tomto jazyku. Nepředcházelo-li podání strany, je-li však obecnímu úřadu známo, že strana jest příslušníkem jazyka státního, má jí obecní úřad vydati vyřízení v tomto jazyku.
Stížnost proti tomu namítá, že tento předpis odporuje jazykovému zákonu, dovozujíc, že podle § 3 jaz. zák. jsou samosprávné úřady povinny toliko přijímati ústní a písemná podání, učiněná v jazyku čsl. a je vyřizovati, čímž stanovena jest nejvyšší míra toho, co jest povinen úřad samosprávný učiniti po jazykové stránce ve prospěch jazyka státního, že však není ani v § 3 ani v jiném ustanovení jaz. zák. předepsáno, že by vyřízení podání takových musilo se státi v jazyce státním. Vyřízení mohou se proto státi výhradně jen v jednacím jazyku obce, který si obec podle sebeurčovacího práva zaručeného jí v § 28 čes. obec. zříz. a jí také § 3 jaz. zák. a čl. 70 jaz. nař. přiznaného, může sama určití a jehož užívání sama může si upraviti. Stížnost dospívá takto k závěru, že předpis čl. 72 odst. 2 jaz. nař. odporuje § 8 jaz. zák. a § 55 úst. listiny, a že jest proto neplatný.
Stížnost má tedy za to, že státní moc výkonná, upravujíc podle § 8 jaz. zák. užívání jazyků pro úřady samosprávné, nesmí jíti nad positivní omezení uložená jim v příčině státního jazyka v § 3 jaz. zák. a pokud tak učinila, že to odporuje jaz. zák. Tento právní názor vyvrátil nss jako nesprávný, opíraje se o usnesení svého odborného plena Boh. A CCCXLIV/28 a admin. plena Boh. A CCCLXIV/29, již v nál. Boh. A 8072/29, ve kterém vyslovil a zevrubně odůvodnil právní názor, že vláda upravujíc v duchu jaz. zák. podle § 8 odst. 1 jaz. zák. užívání jazyků pro samosprávné úřady, může jíti nad positivní obezení, která jim § 3 stran státního jazyka ukládá. Při tomto názoru setrvává nss i v daném případě. Nálezem tím opustil nss dřívější opačný právní názor, projevený v nál. Boh. A 7173/28, jehož se stížnost dovolává.
Pokud pak jde o předpis čl. 72, odst. 2, jaz. nař., zabýval se nss jeho zákonnou platností již v nálezu Boh. A 8134/29, v němž vyslovil právní názor, že předpis tento jest ve shodě s jazykovým zákonem, a v nál. Boh. A 8076/29 projevil právní názor, že pozvání člena obecního zastupitelstva jest vyřízením bez předchozího podání ve smyslu čl. 72 odst. 2 věty 3 jaz. nař. a že člen obecního zastupitelstva, jde-li o hájení jeho členských práv, vyplývajících z této jeho funkce, jest subjektem takovýchto práv a přísluší mu proto ve sporu o rozsah těchto členských práv, k nimž náleží i právo na respektování práv jazykových s postavením člena obecního zastupitelstva spojených, postavení strany. Při názorech těchto setrval nss i v nál. Boh. A 8134/29 a setrvává při nich i v nynějším případě.
Tím vyvrácena jest jako neodůvodněná také další námitka stížnosti, kterou se snaží stěžující si obec dovoditi, že čl. 72 jaz. nař. jedná jen o podání stran a vyřízení jich, že však pozvánky ke schůzím nevydávají se členům obecního zastupitelstva jako stranám, nýbrž jako funkcionářům obecním, a že proto uvedeného článku na pozvánky ty použiti nelze. Při tom poukazuje stížnost také na ustanovení čl. 91 jaz. nař., podle něhož člen veřejné korporace nemá méně práv, než strana a zdůrazňuje, že takovéto ustanovení není obsaženo ani v čl. 72 ani vůbec ve 14. hlavě jaz. nař., která jedná o úřadech místní samosprávy; k tornu dlužno uvésti, že z této okolnosti o sobě ještě nevyplývá správnost důvodu stížností z toho čerpaného a contrario pro názor, že by člen obecního zastupitelstva při svém styku s obcí v této své funkci neměl míti postavení strany a měl mi ti méně jazykových práv, než člen veřejné korporace ve své relaci k této korporaci; neboť pro takový úsudek řečená okolnost není ještě dostatečnou oporou. Ani poukaz stížnosti na ustanovení § 46 ob. zříz. a § 5 zák. č. 76/19 není vhodný, ježto důvodem pro ně jest jen kolise soukromých zájmů členů obecního zastupitelstva se zájmy obce, o takovouto kolisi však při jazykových právech členů obecního zastupitelstva ve styku s ní v této jejich funkci nejde.

Citace:

č. 1269. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 745-748.