Čís. 9243.

Okolnost, že jiná pojišťovna zahájila s vymáhající pojišťovnou t. zv. mezipokladenský spor podle § 66 nem. zák., není o sobě důvodem pro odklad exekuce, najmě pro odklad exekuce podle § 42 čís. 4 ex. ř., nýbrž stává se jím teprve, když povinný podal z toho důvodu námitky proti exekučnímu nároku podle § 35 ex. ř.
(Rozh. ze dne 5. října 1929, R I 585/29.)
Dlužník navrhl odklad exekuce vedené Zemědělskou nemocenskou pojišťovnou z důvodu, že nemocenská pojišťovna soukromých úředníků a zřízenců v Praze zahájila mezipokladenský spor ve smyslu § 66 zákona ze dne 30. března 1888 u zemské správy politické v Praze proti vymáhající straně, v němž jest spatřovati skutečnost zrušující, po případě zastavující nárok vymáhající strany. Soud prvé stolice návrhu vyhověl, vycházeje z názoru, že takováto žaloba může míti účinek zrušující nárok vymáhající strany proti straně povinné, prozatím na dobu, až bude po nahlédnutí do spisů, týkajících se tohoto mezipokladenského sporu, moci rozhodnouti o žádosti povinné strany o odklad exekuce samé. Rekursní soud zamítl návrh na povolení odkladu exekuce. Důvody: Rekursu do usnesení prvého soudu nelze upříti oprávněnost. Povinná strana přiložila k návrhu na odklad exekuce podací rubriku, z níž vysvítá, že nemocenská pojišťovna soukromých úředníků a zřízenců dne 13. listopadu 1928 učinila návrh u zemské správy politické v Praze na zahájení mezipokladenského sporu ve věci pojistných příspěvků za zaměstnance Josefa H-a. Již z návrhu samého však plyne, že nejde o skutečnost zrušující nebo zastavující nárok vymáhající strany, neboť žádost nemocenské pojišťovny soukromých úředníků a zřízenců v Praze jest žádostí třetí osoby a není doposud jisto a nebylo tvrzeno, zda žádost vůbec měla nebo bude míti úspěch. Pouhá žádost jest zásahem třetí osoby, který o sobě nezrušuje ani nezastavuje nárok vymáhající strany. Z podací rubriky plyne, že se navrhovatelka odvolává na § 66 zákona ze dne 30. března 1888, čís. 33 ř. zák. V tomto zákonném předpisu však jde o to, zda některé osobě, obci, korporaci atd. přísluší nárok na náhradu proti nemocenské pojišťovně podle řečeného zákona, což má za předpoklad, že tyto osoby nebo korporace učinily náklad, kterým byla nemocenská pojišťovna povinna, takže jim proti ní přísluší nárok na náhradu. Podle návrhu povinné strany a podle podací rubriky však nejde tu o takovýto nárok, naopak o řešení otázky, zda by vymáhající strana dostala příspěvky úplně zdarma, ježto již jiná pojišťovna soukromých úředníků a zřízenců v Praze pojištění prováděla, takže by zaměstnavatel za tutéž dobu platil příspěvky dvakráte. Není třeba v nynějším období řízení obírati se otázkou, zda nemocenská pojišťovna soukromých úředníků a zřízenců vzhledem k § 282 a § 220 čís. 4 zákona ze dne 9. října 1924, čís. 221 sb. z. a n. postupovala správně. Stačí zjištění, že pouhá žádost třetí pojišťovny, směřující k řešení shora uvedené otázky, není okolností zrušující ani zastavující nárok vymáhající strany, nýbrž vměšování se třetí osoby do zahájeného řízení, které nemůže míti výsledek, jaký si představuje povinná strana. Právě, kdyby nemocenské pojišťovně soukromých úředníků a zřízenců příslušel nárok ve smyslu §§ 64 a 65 zákona ze dne 30. března 1888, čís. 33 ř. zák. a vymáhající strana by byla povinna nahraditi žadatelce výlohy jí učiněné, měla by vymáhající strana tím větším právem nárok na příspěvky povinné strany. Vzhledem k tomuto rázu kroku, který nemocenská pojišťovna soukromých úředníků a zřízenců v Praze podnikla, neměl prvý soud příčiny odložiti exekuci a nebylo třeba vyčkati dojití spisů zemské správy politické, ježto již údaje návrhu povinné strany ze dne 13. listopadu 1928 ve spojení s podací rubrikou poskytují dostatečný podklad k rozhodnutí o tomto návrhu, aniž by bylo třeba odkladu exekuce až do rozhodnutí o žádosti samé.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Návrh povinného na odklad exekuce nedovolává se výslovně žádného z důvodů v § 42 ex. ř. výčetmo uvedených, z nichž lze naříditi odklad exekuce. Tvrdí jen, že jistá pojišťovna zahájila s vymáhající pojišťovnou tak zvaný mezipokladenský spor podle § 66 nem. zák., a vidí v její žádosti o zahájení tohoto řízení skutečnost, exekučně vymáhaný nárok zrušující, po případě zastavující, která nastala teprve po vzniku exekučního titulu. Než skutečnost o sobě, i kdyby v pravdě o ni šlo, není důvodem pro odklad exekuce, nýbrž stává se jím teprve, když povinný pro ni podal námitky proti exekučnímu nároku podle § 35 ex. ř. To však povinný ani netvrdí. Rekursní soud proto právem změnou usnesení prvého soudu návrh na odklad exekuce zamítl. Pokus dovolacího rekursu, návrh na odklad exekuce odůvodniti předpisem § 42 čís. 4 ex. ř., protože nárok vymáhajícího věřitele je závislý na vzájemném vyúčtování obou pojišťoven na mezipokladenském sporu zúčastněných, zneuznává smysl a účel řečeného předpisu. Tento předpis předpokládá, že se vede exekuce pro nárok, závislý na vzájemném plnění vymáhajícího věřitele dlužníkovi, jež se má státi z ruky do ruky (§§ 8, 25 druhý odstavec ex. ř.). O takový vzájemný poměr mezi vymáhajícím věřitelem a povinným tu však nejde a proto nelze použiti řečeného zákonného předpisu.

Citace:

č. 9243. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 385-387.