NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Čís. 10597.

Ručení veřejných společníků za závazky veřejné obchodní společnosti není podpůrné, nýbrž primerní, takže věřitel společnosti není povinen žalovati neb i jen upomínati dříve společnost jako takovou, nýbrž může přímo žalovati veřejného společníka. Závazek veřejného společníka za dluh společnosti nepřestává tím býti závazkem akcesorním, závislým na jsoucnosti dluhu společnosti jen potud, pokud dluh společnosti nebyl vyrovnán.
K tomu, by na nabyvatele směnky přešla také práva z právního jednání mimosměnečného, jest třeba zvláštního nabývacího důvodu.
(Rozh. ze dne 5. března 1931, Rv II 200/30).
Žalující banka domáhala se na žalovaném K-ovi zaplacení zažalované pohledávky jednak jako na bývalém veřejném společníku firmy M. a K., jednak z důvodu postupu této pohledávky na žalobkyni Františkem M-em. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl a uvedl o postupu pohledávky v důvodech: Postup zažalované pohledávky nebyl prokázán. Strana žalující ovšem, jak se zdá, nechce ani sama tvrditi, že šlo o postup výslovně prohlášený, nýbrž má patrně za to, že se stal postup mlčky souhlasnou vůlí Františka M-a a žalující banky. Tomuto názoru lze přisvědčiti potud, že podle úmyslu Františka M-a a také asi podle úmyslu žalobkyně měla pohledávka z financování časopisu S. býti považována za pohledávku žalující banky, takže by firma M. a K. z tohoto úvěrního poměru nadále neměla ani práva ani povinnosti. Než nebylo prokázáno průvodními prostředky nabízenými stranou žalující, že tato souhlasná vůle stran byla také projevena. Pouhá vůle nestačí však k uzavření smlouvy, nýbrž musí býti i vyjádřena alespoň konkludentním jednáním podle § 863 obč. zák., což v souzeném případě nebylo lze zjistiti. Vzhledem k tomuto stavu věci bylo zbytečné zahájiti znovu k návrhu strany žalované skončené již jednání k výslechu svědka, jehož vedla strana žalovaná o tom, že postup nastal. Prohlášení žalovaného v informaci ze dne 22. listopadu 1923, že zaplatí veškeré závazky jménem časopisu S. převzaté ze svého jest ovšem považovati za převzetí plnění ve smyslu § 1404 obč. zák. Jest však pochybné, zda se vztahuje tento slib též na pohledávku žalující strany z úvěru poskytovaného firmě M. a K. za účelem financování časopisu S., poněvadž není tato pohledávka výslovně zmíněna v této informaci, takže by snad bylo lze za to míti, že společníci tehdy doufali, že i tato pohledávka bude vyrovnána způsobem uvedeným pod bodem 3) informace a že přes pohledávku tu přešli mlčením, poněvadž šlo jednak o pohledávku žalobkyně za firmou M. a K., jednak o pohledávku této firmy za K-em a poměr časopisu S. pokud se týče K-a jako majitele časopisu S. proti firmě M. a K. dohodou ze dne 22. listopadu 1923 vůbec definitivně nebyl upraven. Ale, i kdyby se všeobecné prohlášení v bodu 6) informace ze dne 22. listopadu 1923 mělo vztahovati na pohledávku žalobkyně z financování časopisu S., nelze říci — a žalobkyně to také ani netvrdila, — že došlo k převzetí tohoto dluhu žalovaným za souhlasu žalobkyně podle § 1405 obč. zák. právě proto, že v ujednání ze dne 10. ledna 1924 bylo vyhraženo žalující straně jen vymáhání směnek. Ani v dopisu žalovaného ze dne 4. února 1925, na který se rovněž žalující strana ani neodvolala, není prohlášení o převzetí obecnoprávní pohledávky, poněvadž poukaz k ujednání ze dne 22. listopadu 1923 je nejasný a neurčitý (§ 869 obč. zák.) a vztahuje se dle předchozího dopisu filiálky žalobkyně ze dne 31. ledna 1925 jen také na dluh směnečný. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Jde tu předně o ručení veřejného společníka za dluhy veřejné obchodní společnosti, o výklad čl. 112 obch. zák. Jest si uvědomiti, že tento článek rozlišuje mezi závazky společnosti, které materielně nejsou závazky jednotlivých společníků, kteří však za ně ručí. Ručení toto trvá, pokud nezanikne vlastní závazek společnosti, který byl předmětem jejich ručení. O to právě jde, zkoumati, zda nastal takový zánik závazku společnosti narovnáním ze dne 10. ledna 1924 s absolutním účinkem ve smyslu § 1380 a násl. i § 1444 obč. zák. Podle názoru odvolacího soudu jest k této otázce odpověděti kladně. V té příčině náleží posuzovati význam a dosah informace jen soudu, nikoli stranám. Jest nerozhodné, co si strany při onom právním jednání myslily, nýbrž rozhoduje pro soud jen to, co při něm projevily. Šlo o úpravu, a to o konečnou úpravu poměru mezi žalobkyní a firmou M. a K., která byla jménem veřejné společnosti, tedy právní osobností, jež v té době spadala již v jedno s osobou jediného společníka, jímž zůstal František M. Podle názoru odvolacího soudu jest in- formaci ze dne 10. ledna vysvětlovati jako dokonalou novaci, jejímž dodatečným zlikvidováním (zaplacením, splněním) byl celý právní poměr mezi žalobkyní a firmou M. a K. na dobro vyřízen. Neboť v informaci se výslovně uvádějí všecky dosavadní dluhy firmy číselně (Kč 697694 a 860 dolarů) a co se má na ně věřitelce dostati k zaplacení, po případě na místě zaplacení a jaké jistoty se jí poskytují nebo zřizují, a stanoví se tam, že splněním přijatých podmínek bude »celá pohledávka proti firmě vyrovnána«. Protože podmínky ty firmou skutečně byly dodrženy, pohledávka žalobkyně proti firmě M. a K. zanikla jako by zaplacením, a to s účinkem i proti vystouplému společníku, žalovanému. Je pravda, že by se věřitel společnosti mohl spokojiti částečným uspokojením od společnosti a mohl se se zbytkem hojiti na společnících, kteří ručí právě solidárně, ale v tomto případě musilo by to býti právě vyjádřeno jako obapolná vůle, by i pro objektivní pozorovatele bylo jasno, že tu nejde o konečnou likvidaci dlužního poměru (solutio). Po té stránce není bez právního významu, co se v takovém částečném zlikvidování uvádí o dalším trvání nebo modifikaci závazku společníků. Něco takového, z čeho by bylo lze souditi na tento způsob uspořádání poměrů, není však v informaci obsaženo, naopak z ní vyplývá, jak již bylo řečeno, že závazek má stipulovaným plněním úplně zaniknouti, při čemž se žalobkyní jen vyhrazuje »k další částečné úhradě právo zažalovati a exekučně vymáhati dospělé již směnky«, a to i proti K-ovi, bývalému společníku, bez záruky za jejich dobytnost. Kdyby byl správný názor žalobkyně, že závazek firmy M. a K. neměl býti zlikvidován na dobro a že jí zůstalo zachováno ručení žalovaného z důvodu čl. 112 obch. zák., neměla by výhrada žalobního práva ze směnek, které měla již dávno ve svém držení jako jistotu, smyslu, protože prostě mohla na žalovaného nastupovati z ručení podle čl. 112 obch. zák., bez ohledu na narovnání. Z téhož důvodu nebylo by bývalo potřeba jí teprve postupovati nároky proti žalovanému. Proto splněním narovnání, třebaže firmou M. a K., pohledávka žalobkyně zcela zanikla a zanikl tím i předmět záruky bývalého společníka. Nevadí ovšem, že mu bylo řečeno, že za závazky firmy přes své vystoupení ručí, protože v době, kdy mu to bylo řečeno, ovšem tomu tak bylo — byloť to před narovnáním — mimo to trvalo jeho ručení také za dodržení narovnání, které tvořilo zcela určitý závazek společenské firmy, zaniklo však jeho ručení zánikem pohledávky z narovnání. Ani druhý právní důvod — postup pohledávky — nelze uznati. Odvolatelka sama připouští, že výslovně k postupu nedošlo, jmenovitě že k výslovnému postupu nedošlo v informaci ze dne 10. ledna. Není v ní však ani postup skutečnostmi ve smyslu § 863 obč. zák. Odvolatelka jest na omylu, míníc, že stačí vůle stran bez projevu, v tom směru má pravdu napadený rozsudek. Mýlí se odvolatelka i v tom, že postoupený dlužník nemůže zkoumati, zda došlo k postupu čili nic a že v té příčině nemůže činiti námitky. Postupník nabývá práva proti postoupenému dlužníku postupem, tuto pravotvornou skutečnost musí, je-li třeba, dokázati bez postupu nemůže si cizí práva osobovati a proti třetím uplatňovati; pro závazek postoupeného a pro přechod pohledávky je ovšem nerozhodné, z jakého důvodu došlo k postupu, tím nejsou práva postoupeného dotčena a v té příčině ovšem nemůže činiti námitky, postup sám však jako skutkový i právní předpoklad nároku postupníkova musí býti jako kterákoli jiná právní skutečnost dokazován a zjišťován. Že v informaci mlčky, konkludentními činy, došlo k postupu pohledávky firmy M. a K. na žalobkyni, nelze z obsahu informace dovoditi. Nehledíc ani k tomu, že jest na snadě, že by v informaci, která byla sepisována odborníkem, bylo bývalo určitě vyjádřeno, že tu jde o postup, že to strany chtějí, ale z informace vyplývá pravý opak, protože se v ní pohledávky, u kterých měl nastati postup, výslovně uvádějí a pohledávka proti časopisu S., (proti K-ovi) mezi nimi uvedena není. Nelze postup shledávati ani ve výhradě uplatňování směnek, již proto ne, že ve skutečnosti — jak již řečeno — žalobkyně směnky měla, podle jejího názoru měla na základě těchto směnek a jejich držení právní možnost, i bez výhrady uplatňovati nároky z poskytnutého úvěru ze směnek i z valutárního poměru proti žalovanému, který byl na směnkách podepsán, postupu nebylo tu tedy podle jejího stanoviska ani potřeba a nemůže se proto příslušné místo informace vykládati jako postup pohledávky. Že směnečné nároky jsou totožné s obecnoprávním poměrem, který tvořil hospodářský důvod směnečného poměru, není podle názoru odvolacího soudu správné. Odevzdání směnky a její držení (vlastnictví) (§§ 32, 73 sm. zák.) poskytuje určitá práva ze směnky, která však nejsou totožná s důvodem směnečného závazku. Chce-li věřitel, třebaže směnečný, na dlužníka nastupovati raději z obecnoprávního důvodu, musí si příslušné nároky oprávněným dáti postoupiti. Nebylo-li tu postupu, nemohl žalovaný postup vzíti na vědomost a, pokud se odvolatelka snaží dovoditi, že prý žalovaný přijal ji jako svou věřitelku a že se k dluhu časopisu S. jako ke svému dluhu hlásil, stačí ji poukázati ke správným důvodům napadeného rozsudku, jimiž i tento její názor je správně vyřízen. Mínila-li firma M. a K. žalovanému něco sleviti z dluhu S. nebo ho zprostiti z ručení, jest nerozhodné, právě tak jako jsou nerozhodné otázky, jež odvolatelka znovu rozvinuje v souvislosti s podpisem žalovaného na směnkách, protože — jak již soud první stolice správně uvedl — o směnečný závazek tu nejde. Nerozhodné by bylo pro poměr stran, jak se při rozchodu společnosti vypořádali oba dřívější společníci a zda měl žalovaný svému dřívějšímu společníku na úhradu společenských závazků přispěti a v jaké míře.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání neprávem vytýká odvolacímu rozsudku nesprávné právní posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) proto, že neshledal, že žalovaný byl povinen zaplatiti žalobkyni zažalovanou pohledávku jednak jako bývalý veřejný společník firmy M. a K., jednak z důvodu postupu této pohledávky na žalobkyni Františkem M-em, tehdy již jediným majitelem uvedené právě firmy, jíž pohledávka tato příslušela proti žalovanému jako majiteli časopisu S. V onom směru jde předem o výklad čl. 112 obch. zák. Dovolatelka má za to, že solidární závazek veřejné společnosti a jejích společníků je pravým dluhem korealním v tom smyslu, že ručení veřejného společníka za dluh společnosti není akcesorním, podpůrným závazkem, nýbrž závazkem úplně souřadným tak, že zproštěním jednoho ze spoludlužníků nejsou zproštění spoludlužníci ostatní (§ 894 obč. zák.). I když tedy ujednáním ze dne 10. ledna 1924 žalobkyně úplně zprostila firmu M. a K. jako spoludlužníka, nebyl tím prý nikterak také zproštěn žalovaný jako bývalý veřejný společník. Tomuto právnímu názoru nelze však bezvýhradně přisvědčiti. Z doslovu čl. 112 obch. zák., podle něhož společníci jsou právi ze všech závazků společnosti solidárně a celým svým jměním, vyplývá jednak, že ručení veřejných společníků není ovšem podpůrné, nýbrž primérní, takže věřitel společnosti není povinen žalovati neb i jen upomínati dříve společnost jako takovou, nýbrž může žalovati veřejného společníka, jednak, že závazek veřejného společníka z dluhu společnosti nepřestává tím býti závazkem akcesorním závislým na jsoucnosti dluhu společnosti tak, že trvá jen, pokud dluh společnosti nebyl vyrovnán. Správně to vystihuje komentář Stauba-Piska, k němuž poukazuje i dovolatelka, ve výkladech k § 4 k čl. 112 obch. zák., kde praví, že společníci ručí, jsou zavázáni v prvé řadě tak, že jsou povinni vynaložiti k uspokojení věřitelů společenské jmění, jinými slovy, že nejdříve vznikne dluh společenský. Za tento dluh, jestliže vzešel a pokud sahá, ručí společníci v druhé řadě akcesorně a mezi sebou jako solidární dlužníci celým svým jměním. O vyrovnání závazků společnosti M. a K. byla ujednána přesná dohoda ze dne 10. ledna 1924, v níž o zvláštním závazku K-a kromě výhrady o zažalování a vymáhání směnek není ani zmínky, což by se bylo musilo státi, kdyby byly po zlikvidování poměru mezi žalobkyní a společností M. a K. měly zůstati určité pohledávky proti K-ovi otevřeny. Podle narovnání spokojila se tedy žalobkyně, pokud šlo o žalovaného, jen s vymáháním směnek proti němu. Ano bylo zjištěno, že František M. ujednání ze dne 10. ledna 1924 úplně dodržel, veškeré cenné papíry a valuty bance odevzdal a 150000 Kč plně zaplatil, zanikly tím všecky pohledávky žalobkyně proti společnosti a tím i proti společníkům, zejména i proti žalovanému, jehož závazek jako závazek veřejného společníka nešel, nehledíc k uvedené již výhradě, dále, než pokud sahal závazek společnosti, jak bylo již vyloženo. Přišla-li žalobkyně o určité právo dohodou jí vyhrazené (zažalování směnek proti žalovanému) vlastním zaviněním, nese sama toho důsledky. Neobstojí však ani druhý důvod, o nějž dovolání opírá žalobní nárok, neboť z dohody ze dne 10. ledna 1924 nelze nikterak vyčísti, že jí došlo k obecnoprávnímu postupu pohledávky, příslušející firmě M. a K. proti časopisu S. ve výši celkové směnečné sumy na žalobkyni. Dohoda vyhradila žalobkyni jen zažalování a vymáhání směnek, nic jiného; převodem směnky nepřechází však na jejího nabyvatele také nárok z právního jednání, které bylo podkladem směnky, neboť směnka jest abstraktním cenným papírem, práva z ní plynoucí jsou odloučena od jich materiálního (kausálního) podkladu mimosměnečného. Aby na nabyvatele směnky přešla také práva z tohoto právního podkladu, bylo třeba zvláštního nabývacího důvodu. Toho tu není. Jinak stačí poukázati ke správným a zcela přiléhavým důvodům napadeného rozsudku, které dovoláním nebyly vyvráceny.

Citace:

Čís. 10597. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 333-338.