Č. 8218.

Zaměstnanci veřejní (Slovensko): Rozhodovati o nároku vdovy po býv. uherském soudním úředníku nepřevzatém na drahotní přídavek podle § 6 zák. č. 394/22 přísluší nikoliv generálnímu finančnímu řiditelství v Bratislavě, nýbrž podle zák. čl. 65:1912 příslušnému správnímu úřadu justičnímu.
(Nález ze dne 5. listopadu 1929 č. 19 638.)
Věc: Šarolta B. v M. proti generálnímu finančnímu ředitelství v Bratislavě o drahotní přídavek.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Gfř v Bratislavě nevyhovělo na základě § 6 zák. č. 394/22 žádosti st-lčině ze září 1927 za poukázání drah. přídavků na syna Kolomana, rozeného 22. května 1906, za dobu od 1. června 1924 počínajíc. O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Nejprve bylo z povinnosti úřední zkoumati otázku, zda nař. rozhodnutí bylo vydáno úřadem k tomu příslušným. V daném případě jde o otázku, přísluší-li st-lce jako vdově po evangelickém duchovním správci v trestnici, jenž dne 8. dubna 1920 zemřel v činné službě, nárok na přídavek na dítě po rozumu zák. č. 394/22 čili nic. Je tedy na sporu otázka drah. přídavku k odpočivným požitkům dle § 15 resp. § 6 I. 1 tohoto zák.
St-lce byla vyměřena vdovská pense dekretem soudní tabule v Bratislavě podle systému uherského. Tyto vdovské zaopatřovací požitky upravilo st-lce min. sprav, dekretem ze 6. září 1924 podle nař. č. 247/22 a dekretem z 21. prosince 1925 podle zák. č. 287/24.
Z toho je viděti, že vdovskou pensi st-lce poukázal a upravil úřad podléhající min-u sprav., resp. min. sprav. samo, v jehož resortu manžel st-lčin působil. Právem.
Jde tu o býv. soudního úředníka uherského, ponechaného ve státu čsl. dále ve službě, ale ještě nepřevzatého, na něhož, resp. na jehož pozůstalé, co týče se zaopatřovacích požitků, platí předpisy zák. čl. 65:1912 (arg. § 124). Provedení tohoto zákona, týkajícího se zaopatřovacích požitků státních zaměstnanců a jejich pozůstalých, pověřeni jsou, jak vyplývá z § 130, příslušní ministři v oboru své působnosti. I ze znění ostatních předpisů cit. zák. čl. (na př. §§ 120 a 124) vysvítá nade vší pochybnost, že k rozhodování o zaopatř. požitcích podle tohoto zák. jsou příslušný ty správní úřady, resp. ten ministr, v jehož resortu dotyčný státní zaměstnanec byl ustanoven. Zejména ustanovuje § 120 cit. zák., že o otázkách, jež vzniknou z nároku zaměstnance na zaopatř. požitky, jakož i o pohledávkách vznesených na základě tohoto nároku proti státnímu eráru rozhoduje správní úřad povolaný k vyměření zaopatř. požitků, a v poslední stolici dotyčný resortní ministr. Rozhodování o zaopatř. požitcích svrchu zmíněných spadalo do oboru působnosti resortního ministra, resp. úřadů jemu podřízených i před účinností zák. čl. 65:1912, jak patrno na př. i z §§ 83 a 53 zák. čl. 26:1896.
Stav tento je ve shodě i se starými rakouskými předpisy. Neboť povolování normálních pensí bylo přiznáno již podle výnosu býv. rak. min. fin. z 8. listopadu 1855 č. 19 467 i politickým a justičním úřadům zemským, které arciť se měly dohodnouti se zem. úřadem fin. Totéž bylo v zásadě stanoveno cís. rozhodnutím z 29. dubna 1860, výn. býv. min. fin. z 29. září 1860 č. 3866 (srv. nál. z 5. pros. 1928 čj. 32884.)1 Jest tedy, jak shora ze zák. čl. 65:1912 dovoženo, úřadem vdovskou pensi poukazujícím pro st-lku jako vdovu po soudním úředníkovi příslušný správní úřad podléhající min. sprav. Ježto pak drah. přídavky tvoří adnex odpočivných požitků, dlužno za příslušný k rozhodování o nároku na drah. přídavky považovali ony úřady, kterým přísluší rozhodovati o odpočivných požitcích samých, ledaže by v positivních předpisech stanovena byla příslušnost úřadů jiných, jako se stalo na př. nařízením č. 298/21, kde v § 20 provedení tohoto nařízení uloženo ohledně určitých kategorií percipientů gen. fin. ředitelství v Bratislavě. Než na svrchu uvedené kompetenci úřadů resortních, stanovené zák. článkem 65:1912, nebylo nic změněno ani vl. nař. č. 247/22, ani zákonem č. 287/24, ba ani zákonem č. 394/22, podle něhož (§ 6) byl st-lce žádaný drah. přídavek odepřen.
Z těchto úvah vyplývá, že bylo napadené rozhodnutí gfř v Bratislavě vydáno úřadem nepříslušným.

V nál. tom je mimo jiné uvedeno toto:Povolování normálních pensí přiznáno bylo již podle výnosu býv. min. fin. z 8. listopadu 1855 č. 19 467 (Srov. Possaner 379) i politickým a justičním úřadům zemským, které arciť se měly dohodnouti se zem. úřadem fin. Totéž bylo v zásadě stanoveno cís. rozh. z 29. dubna 1860 (výn. býv. min. fin. z 29. září 1860 č. 3866 — Srov. Possaner 417 b), jímž bylo politickým i justičním úřadům zemským uděleno právo, poukazovati u kamerálních úřadů normální pense, ovšem zase v dohodě s úřady finančními.Na těchto předpisech nebylo nic změněno ani výnosem min. fin. z 26. března 1869 č. 5300 (Srov. Possaner 463), ježto podle tohoto výnosu jsou úřady finanční povolány učiniti pouhá pokladniční opatření (»reine Cassaverfügungen«), kdežto přiznání nebo opatření drahotních přídavků není pouhým pokladničním opatřením, nýbrž administrativním rozhodnutím o právním nároku.Ježto platnost předpisů těchto podle zák. č. 269/20 a 270/20 rozšířena byla na Slov., jsou i na Slov. k vyměřování odpočivných požitků a tedy i k rozhodování o drah. přídavcích pensionovaných úředníků soudních příslušný rozhodovati úřady justiční, arciť v dohodě s úřady finančními.Na této kompetenci úřadů resortních nebylo nic změněno ani zák. č. 394/22.

Citace:

č. 8218. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 360-362.