Č. 3250.

Nemocenské pojišťování: I. O vzniku pracovního poměru jako podkladu pojistné povinnosti. — II. Kdy vzniká členství v okr. nemocenské pokladně?
(Nález ze dne 15. února 1924 č. 2540).
Věc: Okresní nemocenská pokladna v T. proti ministerstvu sociální péče o nemocenské pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Zsp v Praze rozhodujíc na základě § 66 nem. zák. z 30. března 1888 č. 33 ř. z. ve sporu všeobecné veř. nemocnice v T. s okr. nemocenskou pokladnou v T., vyslovila rozhodnutím z 20. února 1922, že pokladna tato dle § 8, odst. 3, nem. zák. jest povinna nahraditi řečené nemocnici útraty vzešlé ošetřováním Václava M. od 14. května do 15. června 1920 za 28 dnů částkou 274 K 40 h, poněvadž jmenovaný, jenž byl naposled před přijetím do nemocnice zaměstnán od 22. dubna 1920 po dobu 23 hodin u firmy W. v T. a členem shora uvedené pokladny, u níž byl dne 28. dubna 1920 odhlášen, vzhledem k posudku úředního lékaře potřeboval lékařské pomoci a léků již za trvání shora uvedeného pracovního poměru a proto také při vstupu do nemocnice měl nárok na dávky pokladniční.
Odvolání okr. nem. pokladny v T. min. soc. péče nař. rozhodnutím nevyhovělo z důvodu rozhodnutí v odpor vzatého a v té další úvaze, že i podle vyjádření zdravotního oddělení zsp-é byl ošetřovaný již za trvání posledního pracovního poměru nemocen ve smyslu nem. zák., že byl členem rekurující pokladny, že zdravotní stav jeho v době vstupu do zaměstnání pio povinnost pojistnou není směrodatným a ošetřovaný již v době ochranné až do přijetí do nemocnice skutečně bvl nemocen ve smyslu nem. zák.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané okr. nem. popadnou v T. uvážil nss toto:
Stížnost popírá povinnost k náhradě léčebných útrat za Václava M. tvrdíc, že mezi firmou Bratří W. a M. nebylo pracovního poměru, který by zakládal podle § 1 zák. z 15. května 1919 č. 268 Sb. pojištění Václava M. Stížnost hájí názor, že vstoupí-li do práce osoba, která pro chorobu není s to práce, jež má konati, skutečně vykonávati tak, jak by měla, nevzniká pracovní poměr po rozumu cit. normy, a dovozuje z celkového zdravotního stavu M. a nepatrného jeho výdělku, že tento již a priori nebyl s to konati práce, ke kterým byl zjednán.
Nss neshledal, že by názor tento měl v zákoně oporu. Podle § 1151 o. z. o. vzniká pracovní poměr, když někdo se na určitou dobu zaváže konati služby a práce osobě jiné. Pojistný poměr pak po rozumu § 1, odst. 1 zák. z 15. května 1919 č. 268 Sb. nastává — jak vyplývá i ze srovnání s ustanovením § 13 č. 1, odst. 1 a 2 — tím, že zaměstnanec alespoň svoji pracovní schopnost dává zaměstnavateli k disposici a tento s ní může disponovati.
Stížnost nepopírá, že M. u firmy Bratří W. skutečně do práce vstou- pil a po tři dny tam i pracoval. Dal se tedy zaměstnavateli k disposici; tento přikázav mu práci zřejmě s ním i disponoval a vznikl tedy jak pracovní poměr, o němž stížnost netvrdí, že by byl jen příležitostným neb zaměstnáním vedlejším, tak i poměr pojistný. Na právní povaze tohoto poměru nemění podle zák. ničeho okolnost, že Václav M. pro chorobu snad nebyl způsobilým pracovati tak, jak se u dělníka zdra- vého předpokládá; rozhodnou jest jedině okolnost, že pracovní sílu — pokud tu byl?. — svému zaměstnavateli dal k disposici a tento s ní disponoval. Dnem, kdy se tak stalo, byl pro případ nemoci pojištěn ve smyslu § 1 nem. zák. a stal se zároveň členem stěžující si pokladny (§ 13 č. 1.).
Jest tedy bezdůvodnou námitka stížnosti, že by M. byl vůbec u stěžující si pokladny pro případ nemoci pojištěn.
Stížnost vidí dále nezákonnost nař. rozhodnutí v tom, ^e toto ukládá st-lce náhradu léčebních nákladů, ač M. již dříve, než se stal členem stěžující si pokladny, byl nemocen. Stížnost dovozuje, že kdyby M. byl do zaměstnání u firmy Bratří W. vstoupil zdráv a kdyby 28. dubna 1922 byl zdráv vystoupil, nebyla by pokladna povinna hraditi útraty spojené s ošetřováním jeho v nemoci, která vznikla až po uplynutí karenční doby, t. j. dle názoru stížnosti 6. května 1922, kdy M. přijat byl do nemocnice.
Vývody těmi nelze však nezákonnost nař. rozhodnutí dovoditi, když stížnost výslovně uznává, že M. skutečně ve smyslu zák. nem. již během doby karenční nemocen byl.
Neboť podle § 13 č. 1, odst. 2 počíná členství osob v nem. pokladně okr. dnem, kdy tyto vstoupily do zaměstnání, jež dle § 1 nem. pojištění zakladá, a zákon nečiní rozdílu, zda osoby ty v den, kdy se tak stalo, byly zdrávy či nemocny. Předpokladem vzniku členství jest toliko vstoupení do takového zaměstnání. Co tím sluší rozuměti, bylo již svrchu vyloženo. Zajisté nebude lze říci, že vstoupila do zaměstnán osoba, jež chorobou svou poutána jest na lože po případě osoba jakékoliv práce neschopná, poněvadž nelze o ní říci, že sebe, resp. svou pracovní schopnost dala zaměstnavateli k disposici a tento s ní disponuje. O takový případ však nejde, když stížnost sama připouští, že M. po tři dny u firmy pracoval a za tři dny i mzdu, třeba poměrně malou obdržel. Že snad v některých případech možno by bylo i zákon obcházeti, nelze ovšem a priori popříti. Ale pro nedostatek positivního předpisu, dle něhož by osoby nemocné, k práci méně neb jen málo schopné, přes to, že do pracovního poměru vstupují, nestaly se členy nemocenské pokladny, nelze ani tuto námitku stížnosti shledati důvodnou. . . .

Citace:

č. 3250. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 586-588.