Č. 2544.Dávka z přírůstku hodnoty: I. Dle § 30 vl. nař. č. 545/1920 je přípustno vyměřiti od 5. října 1920 dávku z přírůstku hodnoty i u nemovitostí převedených r. 1919. — II. O preklusi podle § 18 dávk.řádu českého.(Nález ze dne 25. června 1923 č. 2633.)Prejudikatura: Boh. 968 adm.Věc: Anna St. ve F. proti zemskému správnímu výboru v Praze stran dávky z přírůstku hodnoty.Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.Důvody: Z převodu domu č. .... ve F., kupní smlouvou ze14. srpna 1919 st-lkou prodaného, byla vyměřena dávka z přírůstku hodnoty 20.648 K 80 h.Nař. rozhodnutím z 29. července 1922 nebylo vyhověno odvolání st-lky, pokud žádala, aby byla vzata za základ vyměření dávky kupní cena 85.000 K, rozsudkem krajského soudu v Chebu stanovená, na místě sumy 110.000 K st-lkou mylně udané.Dále nebyl vzat zřetel k námitce, že uzavření kupní smlouvy ze 14. srpna 1919 spadá do doby, kdy zákon o dávce z přírůstku hodnoty pozbyl platnosti.Stížnost opakujíc vývody odvolání namítá:1. že předpis dávky z kupní smlouvy ze dne 14. srpna 1919 není zákonem odůvodněn. Cís. patent z 29. prosince 1915 č. 83 z. z. měl platnost do 1. ledna 1918. Dle vyhlášky presidenta zsp-é z 27. srpna1919 č. 89 z. z. bylo ministerskou radou na základě § 14 zák.z 13. listopadu 1918 č. 37 Sb. schváleno usnesení českého zsv-u ze 4. prosince 1918 o dalším vybírání dávky z přírůstku hodnoty i v r. 1919.Zákonem z 13. listopadu 1918 č. 37 Sb. bylo však (§ 4) stanoveno, že Národní výbor vykonává zákonodárnou moc pro celý stát a jeho jednotlivé části, kdežto dle § 14 toho zákona ministerské radě přísluší jen moc výkonná a nařizovací, tak že pouhým usnesením min. rady nelze zachovati v platnosti zákon, který uplynutím času pozbyl platnosti; tím méně může takové usnesení míti zpětnou působnost.V době, kdy kupní smlouva ze dne 14. srpna 1919 byla uzavřena, nebylo zákona o dávce z přírůstku hodnoty ve shodě s ústavou vydaného.2. Žal. úřad vzal za základ vyměření dávky částku 110.000 K; pravoplatným rozsudkem krajského soudu v Chebu z 12. července 1921 bylo však uznáno, že kupní pěna byla smluvena na 85.000 K; rozsudek tento byl vydán později, než st-lka udala cenu L10.000 K; nechtěl-li tedy žal. úřad přistoupiti na cenu 85.000 K, náleželo mu, aby dle § 18dávk. ř. se dohodnul se stranou o určení zcizovací hodnoty nemovitosti.O stížnosti uvážil nss toto:1. Nss vyslovil již nálezem Boh. 968, k němuž se dle § 44 j. ř. poukazuje, právní názor, že dle § 30 nař. vlády z 23. září 1920 č. 545 Sb. jest přípustno vyměřiti od 5. října 1920 dávku z přírůstku hodnoty též z nemovitostí roku 1919 převedených.Na tomto názoru, jenž v cit. nálezu jest blíže odůvodněn, setrvává nss i v daném případě a neuznává námitku, že předpis dávky nemá zákonného podkladu, oprávněnou.2. Pokud stížnost brojí proti tomu, že žal. úřad nevzal za základ pro vyměření dávky z přírůstku hodnoty kupní cenu rozsudkem krajského soudu v Chebu z 12. července 1921 uznanou 85.000 Kč, nýbrž cenu st-lkou udanou částkou 110.000 Kč, aniž se dříve se stranou o určení zcizovací hodnoty dohodl, jest námitka tato rovněž bezdůvodná. Dle kupní smlouvy ze 14. srpna 1919 st-lkou podepsané nemovitost prodána za 85.000 Kč; táž zcizovací cena byla udána v přiznání k vyměření dávky, st-lkou ovšem nepodepsaném. Dle zprávy zástupce kupující strany povstala neshoda mezi smluvními stranami o ujednané ceně, pročež vyměřující úřad maje pochybnosti, zda zcizovací cena 85.000 Kč srovnává se s obecnou hodnotou nemovitostí, zpravil zcizitelku ve smyslu § 18 česk. d. ř. výměrem ze 7. září 1920, že při určení dávky hodlá vycházeti z obecné hodnoty nemovitostí ke dni 14. srpna 1919 částkou 110.000 Kč s tím, že nepodá-li strana do 14 dnů proti předpokládané hodnotě námitek, bude dávka na tomto základě vyměřena. Ježto zcizitelka námitek nepodala, nastala prekluse její dle cit. zákona a byla dávka právem vyměřena na základě úřadem předpokládané hodnoty bez ohledu na zcizovací cenu soudním rozsudkem za cenu smluvní uznanou.Bylo proto stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.