NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 2

Č. 520.

Mimořádná opatření vyvolaná válkou a převratem: I. Náležitosti přestupku dle § 2, odst. 2 nař. min. fin. ze dne 18. června 1918 č. 223 ř. z. (nař. min. fin. ze dne 30. ledna 1919 č. 47 sb. z. a n.). — II. Do jaké míry musí býti z rozhodnutí správního úřadu patrná předpokládaná skutková podstata.
(Nález ze dne 15. září 1920 č. 8466.)
Věc: Rudolf F. a Felix L. v Praze (adv. Dr. Ot. Baštýř z Prahy) proti zemské správě politické v Praze stran trestního nálezu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím byl potvrzen nález magistrátu hl. města Prahy ze dne 24. ledna 1920 č. 27892/Bg., kterým byli stěžovatelé uznáni vinnými a to Felix L. přestupkem a Rudolf F. spolupůsobením při přestupku dle odst. 2. § 2 nař. min. financí ze dne 18. června 1918 čís. 223 ř. z. a odsouzeni dle § 3 nař. min. financi ze dne 30. ledna 1919 č. 47 sb. z. a n. k trestu vězení a k peněžité pokutě za současného prohlášení peněžních částek za propadlé ve prospěch státu československého.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nejvyšší správní soud toto:
Stížnost vytýká především, že naříkané rozhodnutí ve svém odůvodnění se obmezuje na rčení »poněvadž skutková povaha shora naznačeného přestupku jest zjištěna« a že nález prvé stolice konstatuje, že skutkovou povahu tu provedeným úředním šetřením zjistil, avšak neuvádí, jakými průvodními prostředky se to stalo. V tom nemohl nejvyšší správní soud nalézti vadu, která by vedla ke zrušení naříkaného rozhodnutí. Podle § 6 zák. ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 má nejvyšší správní soud o stížnosti k němu podané rozhodovati z pravidla na základě skutkové podstaty, která byla podkladem rozhodnutí poslední správní instance. Dle druhého odst. téhož § 6 náleží nejvyššímu správnímu soudu zkoušeti, není-li poslední administrativní stolicí předpokládaná skutková podstata v odporu se spisy, nepotřebuje-li v podstatných bodech doplnění a bylo-li šetřeno podstatných forem řízení. Ve věci samé má po rozumu § 7 téhož zákona posouditi, zdali naříkané rozhodnutí neodporuje zákonu, tudíž také, zdali skutková podstata, jež tvoří základ rozhodnutí, byla správně oceněna a náležitě zákonu podřaděna. Aby mohl nejvyšší správní soud tuto úlohu splniti, je třeba, aby předpokládaná skutková podstata byla z naříkaného rozhodntí na tolik patrná, jak to jest nutno vzhledem na obsah spisů, aby totiž z rozhodnutí šlo na jevo, co v daném případě správní úřad uznal za rozhodné a vzal za dokázané. Poukázal-li žalovaný úřad, jako v tomto případě, prostě k tomu, že skutková povaha přestupku, o který jde, jest zjištěna, musí se za to míti, že přestává na skutkové podstatě v první stolici zjištěné, ze které nic neubírá a ke které nic nepřidává, že tedy vzav za základ týž procesní materiál, jako první stolice, dospěl k témuž výsledku, jako ona. Rozhodnutí magistrátu hl. města Prahy uvádějíc, že provedeným úředním šetřením bylo zjištěno, že Felix L. vydal akreditivy a to dne 18. září 1919 na 285 950 Kč pro Londýn a na 420 000 Kč pro Paříž a opětně dne 24. října 1919 na 450 000 Kč pro Paříž na zaplacení cizozemského zboží objednaného v Holandsku Rudolfem F., nedovoluje pochybovati o tom, jaké skutkové okolnosti byly jemu a tím i potvrzujícímu rozhodnutí druhé stolice položeny za základ, a dává též na jevo, že zjištění těchto okolností jest výsledkem provedeného úředního šetření. Ze správních spisů pak jest zjevno, že hlavním pramenem tohoto zjištění jsou souhlasné výpovědi obou stěžovatelů. Protože výpovědi ty, obsahující podrobné doznání, neodporují ostatním v řízení na jevo vyšlým okolnostem, nelze v naříkaném rozhodnutí, které o takové doznání se opírá, shledati ani neúplnosti skutkové podstaty ani podstatné vady řízení, jež by procesnímu postavení stěžovatelů byla na újmu a jejich právo hájiti se ohrožovala nebo poškozovala.
Vedle této výtky hájí se stěžovatelé ve své stížnosti tvrzením, že jejich doznání v administrativním řízení učiněné se nesrovnává s pravdou, odvolávají je a na místo něho brání se dějem novým, od původního doznání odchylným. V té příčině musil nejvyšší správní soud dbáti opětně předpisu § 6 zák. o správním soudě, který mu ukládá, aby rozhodoval na základě téže skutkové podstaty, jako naříkané rozhodnutí, a který zároveň mu zapovídá vzíti v úvahu okolnosti nové, teprve ve stížnosti přednesené. Proto beze zřetele na nové okolnosti a průvody ve stížnosti uvedené přezkoumal nejvyšší správní soud naříkané rozhodnutí po stránce věcné, bera se při tom těmito úvahami:
Ministerským nařízením ze dne 30. ledna 1919 č. 47 sb. z. a n., kterým byla zřízena československá devisová ústředna, bylo výslovně v platnosti ponecháno nařízení min. financí ze dne 18. června 1918 č. 223 ř. z. Úkolem této ústředny bylo mimo jiné, aby zamezila odtok kapitálu do ciziny a zachovala cizozemské valuty, ať se již nalézají doma nebo v cizině, pro platy státu samého do ciziny, jakož i pro platy legálního importního obchodu za zboží z ciziny dovezené. Proto podrobilo ministerské nařízení ze dne 18. června 1918 č. 223 ř. z. veškerý obchod dovozní a vývozní a s tím spojenou fluktuaci cizozemských platidel (devis a valut) přísné kontrole a zvláštním obmezením. Mezi tato obmezení patří též předpis odst. 2 § 2 posléz uvedeného nařízení s obměnou § 2 min. nař. ze dne 30. ledna 1919 č. 47 sb. z. a n. vytčenou, že o pohledávkách a úvěrech v cizině, pak o výplatách, šecích a směnkách na cizinu vydaných smí býti disponováno pouze ve prospěch firmy, která patří k devisní centrále, leč že by k tomu dala svolení československá devisová ústředna (pražská súčtovací banka). Způsoby, jakými může o pohledávkách v cizině býti disponováno, mohou býti rozmanité. V daném případě stalo se to dle původního udání stěžovatelů tím, že Rudolf F. — lhostejno zda pro svůj účet či na účet firmy B. a spol. — uzavřel v Amsterodamě nákupy koloniálního zboží, jehož cena byla splatná v holandských zlatých, a že na zaplacení tohoto zboží vydal Felix L. »akreditivy« dne 18. září 1919 na 285 950 Kč pro Londýn, na 420 000 Kč pro Paříž a dne 24. října 1919 na 450 000 Kč rovněž pro Paříž. Kdyby snad tyto poukázané částky pocházely z deposit firmy B. a spol. v Londýně a Paříži uložených nebo z pohledávek vzniklých z uzavřených obchodů vývozních či z poskytnutých úvěrů, v každém případě by tu šlo o pohledávky neb úvěry v cizině, se kterými jest disposice bez svolení československé devisové centrály výše uvedenými zákonnými předpisy zakázána, pokud by se neděla ve prospěch firmy, která náleží k devisové ústředně. Avšak stěžovatelé doznali ve svém odvolání k zemské správě politické, že bylo zboží v Holandsku placeno efektivně a vypočítavše jednotlivé platy, předložili opisy korespondence k těmto platům se odnášející. Dále doznali tamtéž, že Vítězslav L., který tyto platy na účet poskytnutého úvěru per 400 000 frcs. konal, vyzvedl si v Praze z pokladny firmy B. a spol. částky 285 950 K a 450 000 K hotově. Tyto doznané skutečnosti poskytují úplný podklad pro přesvědčení, že stěžovatelé vylíčeným způsobem si opatřili výplaty cizích valut v cizině za úhrady z domácího kapitálu, že tu tedy jde přímo o uhrazování úvěru v cizině československými korunami. Aby domácí kapitál bez kontroly do ciziny neodcházel a aby cizí valuty byly zachovány především k disposici státu, o to pečuje devisová ústředna, která funguje jako súčtovací a rozdělovači orgán pro cizozemské valuty získané z aktivních položek bilance obchodu vývozního a dovozního a proto nesmí jí býti odňata možnost kontroly a disposice s cizími valutami v žádném směru. Jest tudíž skutková povaha přestupku, jehož byli stěžovatelé vinnými uznáni, splněna jak konáním platů do ciziny v hotovosti (odst. 1 § 2 min. nař. ze dne 18. června 1918 č. 223 ř. z.), tak i disponováním pohledávkami a úvěry v cizině, tedy pouhým placením súčtovacím (odst. 2 § 2 téhož nař.).
Doznáním stěžovatelů bylo zjištěno, že se celé toto jednání stalo bez svolení československé devisové ústředny, ačkoliv ani Rudolf F., na jehož jméno, ani firma B. a spol., na jejíž účet dle tvrzení stěžovatelů i úvěr byl poskytnut i platy naň konány, nenáleží k divisové ústředně. Nalezlo-li naříkané rozhodnutí na základě tohoto procesně bezvadně zjištěného skutkového podkladu, že se stěžovatelé dopustili přestupku, pokud se týče spolupůsobení při přestupku dle odst. 2 § 2 1. c, srovnává se nález ten se zákonem a bylo proto stížnost jako neodůvodněnou zamítnouti.

Citace:

č. 520. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 537-540.